Anonymní alkoholici si pomáhají ke střízlivosti. Až dno je ta laťka...

Zatímco obvykle vám v Šalině přinášíme povídání se známými osobnostmi, tentokrát celá jména zpovídaných neprozradíme. Jsou totiž zástupci jedné z brněnských skupin Anonymních alkoholiků, a přestože netrvali na tom, aby zůstali v tajnosti, zveřejníme pouze jejich jména křestní. Přestat pít bývá pro mnoho lidí mimořádně náročné, zvlášť pokud se závislost rozvíjela dlouhé roky. Právě v takových chvílích mohou sehrát důležitou roli Anonymní alkoholici.

Přestože organizace funguje po celém světě už desítky let, kolem její činnosti stále panuje řada mýtů a nejasností. „Jsme společenstvím mužů a žen, kteří pili, ale mají společnou touhu nepít. Alkoholici jsme však pořád," říkají Jiří a Linda z brněnské skupiny AA U Kapucínů.

Co vás přivedlo k Anonymním alkoholikům?
Jiří: Alkohol, či spíš alkoholismus :).
Linda: S přestávkami jsem pila nějakých dvacet let. Pocházím z vinařské rodiny, takže dát si skleničku u nás bylo normální. Zafungovalo i genetické zatížení. Postupně jsem začala alkohol používat či spíš zneužívat k tomu, abych se cítila líp, abych si dodala sebevědomí. Když jsem se osamostatnila, pila jsem hlavně doma, tajně. A množství se zvyšovalo, ke konci jsem už dala i litr tvrdého denně. Bylo mi špatně, dva dny jsem nepila, pak jsem si řekla, že jsem zdravá, a pokračovala nanovo. Přestat jsem v hloubi duše chtěla, ale strašně jsem se styděla sobě i okolí přiznat, že jsem alkoholička.
Jiří: Pil jsem od patnácti pětatřicet let, nepiju od roku 2010. Ze začátku nic výjimečného. V učení byla dobrá parta – přes týden na internátě, od pátku do neděle se chodilo po zábavách, popíjelo, taky to šlo pak líp s holkami. Po návratu z vojny, kde jsem se držel, protože jsem byl řidič, jsem začal pracovat jako malíř pokojů. A těm nikdo tehdy sodovku nenabízel... Pití jsem bral jako normální součást života, vůbec jsem nad tím nepřemýšlel. Z opice jsem se vyspal a jelo se dál. Oženil jsem se, měl jsem dvě malé děti, manželka byla sice naštvaná, že jsem furt pryč, ale z toho jsem si nic nedělal. Jenže v 35 mi z ničeho nic selhalo srdce. Doktoři řekli, že jsem přetažený a že to mám z cigaret. Když mne kamarádka na JIP varovala, že půjdu pod kytky, když toho hned nenechám, z minuty na minutu jsem s kouřením okamžitě přestal. O alkoholu se ale nikdo ani nezmínil. Infarkt jsem přeléčil a proléval se dál. Hodně jsem pil pivo a když se přidala i kořalka, začalo mi z toho všeho docela rychle hrabat.

Takže jste třeba ani nedokázal jít druhý den do práce?
Jiří: I takových dnů postupně přibývalo, protože jsem do rána nestihnul vystřízlivět. Vzbudil jsem se, bylo mi strašně zle a abych mohl vůbec fungovat, dal jsem si prvního vyprošťováka na srovnání. Pivo přestalo časem stačit a musel jsem sáhnout po tvrdém. Do deseti minut jsem nastartoval, přestalo se mi chtít zvracet, tak jsem si dal dalšího panáka a už to nešlo zastavit. Dostal jsem se do fáze, kdy jsem nemohl už ani spát a začal jsem si brát léky v kombinaci s alkoholem. Takže se přidaly halucinace, hlasy. Nakonec když jsem usnul, probudil jsem ráno pomočený, pokálený.

Co na to manželka a děti?
Jiří: Nadšené z toho nebyly, když jsem se sebral a šel čurat do skříně. Ale pořád se o mne staraly. Nejšílenější bylo, že jsem je považoval za své nepřátele, protože nechápaly, že táta prostě musí pít. Párkrát telefonovaly pro rychlou, takže jsem skončil na záchytce. Chtěl jsem to skončit, nachystal jsem si smyčku a hák, jenže dcera přišla nečekaně domů a zavolala policajty – znovu záchytka, blázinec a pak už jsem si domluvil léčbu.

Zabralo to?
Jiří: Jakmile se tam za mnou zabouchly dveře, neměl jsem problém tři měsíce nepít. Vrátil jsem se domů, a byl to šok. I pro manželku – najednou měla doma chlapa, který se koupe, holí, nedělá bordel, na druhé straně ani neumí vypsat složenky...Moc nám to nefungovalo. Dospělé dcery, ty se mnou nemluvily vůbec, odstěhovaly se. A tehdy mne kámoška vzala na setkání Anonymních alkoholiků a poprvé jsem slyšel mluvit někoho, kdo zažil to samé, co já.

To bylo tak zásadní?
Jiří: Tím, že jsem slyšel konkrétní příběhy konkrétních lidí, našel jsem se v nich já sám. Přestal jsem se litovat, jaký jsem chudák, a dokázal si konečně přiznat, že jsem stejný jako oni. Zachránili mi život, protože jsem zjistil, kdo vlastně jsem.
Linda: Nápodobně. Když jsem přišla na setkání AA poprvé, pořád jsem si nalhávala spoustu věcí. Myslela jsem si, že jsem něco víc než oni. Chtělo se mi brečet z jejich příběhů, ale nedocházelo mi, že ten můj byl podobně strašný, že jsem třeba jela ožralá s kočárkem. Do první recidivy, pak mi sklaplo. Teprve potom jsem si to přiznala i sama sobě. A řekla si, že chci být taky stejně šťastná, jako ti všichni okolo bez alkoholu.

Jak to je, když přijde na setkání AA někdo nový?
Jiří: Přivítáme ho a dál je to na něm. Klidně může jen chodit, poslouchat ostatní příběhy a sám mlčet. Nevedeme si žádné záznamy, neevidujeme účast. Nikdo mu nebude dělat problémy, když odejde a nebude chtít pokračovat. Až se rozhodne, může se zapojit do našeho dvanáctibodového programu. Tím prvním krokem je přiznat si svoji bezmocnost nad alkoholem.
Linda: A žádné dlouhodobé cíle, jako už nikdy se nenapiju. Máme čtyřiadvacetihodinový program. Vydržím. A zkusím dalších čtyřiadvacet...

Mezi těmi kroky se ale hodně mluví o Bohu. Jsou AA náboženskou organizací? Musím být věřící, když sem chci přijít?
Jiří: Ne, víra v Boha není žádná podmínka. To náboženské propojení je hodně dáno dobou a místem vzniku – sdružení bylo založeno v USA začátkem minulého století. My tady říkáme, že je potřeba si dosadit svého „Boha". Protože kdybychom nad sebou nic neměli, tak nás ten chlast dávno zabil.
Linda: Já osobně nejsem praktikující věřící, který chodí každou neděli do kostela, nicméně duchovní rozměr mi pomohl se ze závislosti se dostat a začít žít spokojený život. V Boha věřím. Pro ostatní lidi to však může být víra ve skupinu, vyšší moc... Pro AA je tohle zásadní. Nikomu ovšem nevnucuji svoji víru a ani nezpochybňuji tu jeho. Člověk, který přijde nemusí být věřící, ale slovo bůh uslyší během mítinku určitě několikrát.
Jiří: V léčebně se naučíte řádu. Pak vyjdete ven a jste v tom sami. Což je to nejhorší, co vás může potkat. Jak člověk nepije, hlava si začne říkat, že je vše v pořádku. Začne pochybovat. Jedno pivo nic neudělá. Dáte si jedno, a fakt nic. Za dva dny si dáte tři, za týden jste navařenej a nic vás nezastaví.

Rodina?
Jiří: Pokud s vámi někdo vydrží, když pijete, poté, jak přestanete, to obvykle podle našich zkušeností nedá déle než dva tři roky. Vy čekáte, že vám padnou kolem krku, když jste přestal, ale tak to nefunguje. Odcizíte se. I moje žena odešla. Ale rozešli jsme se v klidu, i s dcerami se stýkám. Ta mladší se mnou začala komunikovat po třech, ta starší po osmi letech, od okamžiku, kdy jsem přestal pít.
Linda: Musím říct, že já mám obrovskou oporu v partnerovi. Vším si se mnou prošel a vzali jsme se, až jsem přestala pít. Tím přestaly taky veškeré hádky, které byly vždycky jen a jen kvůli pití.
Jiří: Neříkám, že rozchod je pravidlo. Jsou šťastné výjimky.

Kolik v Brně funguje skupin Anonymních alkoholiků?
Jiří: V Brně jsou tři. Kmenová je skupina Fénix na Cejlu, která má setkání denně, skupina Renesance na Orlí a ta naše u Kapucínů. Skupiny spolupracují a navzájem se podporují. V republice je jich víc jak sedmdesát a zakládají se nové a nové. Přitom počátkem 90. let existovaly v Česku jen tři pobočky – v Praze, Brně a v Ostravě.

Vy se ale věnujete i osvětové činnosti, že?
Jiří: Samozřejmě. Jezdíme do vybraných léčeben a nemocnic, například do Svitav, do Havlíčkova Brodu, Blanska, do Kroměříže, spolupracujeme se školami. I se základkami. Na skupinách se totiž objevují třeba i starší školáci a školačky, dvanácti patnáctiletí alkoholici, obvykle i drogově závislí.

Mimochodem, teď se mluví o tom, že by se omezil prodej alkoholu. Pomohlo by to podle vás něčemu?
Jiří: Vůbec ničemu. Alkoholici si vždycky najdou cestu.
Linda: Je ale fakt, že u nás se strašně pije a tolerance okolí je obrovská. Když tu mám nějakou návštěvu ze zahraničí, obvykle se diví, jak je to tu brutální. Příležitost se napít si najdeme vždycky – na smutek, na vítězství, na radost...
Jiří: My Češi jsme fakt prolitý národ. Nejvíc si toho všímáme, když jsme zrovna střízliví.

A kde je tedy ten bod, pomyslná laťka, kdy zpozornět a zvážit, jestli už alkohol pro nás není problém?
Jiří: Když pijete, překročíte každou mez. Takže až úplné dno, to je ta laťka. A každý ji má jinde.

Anonymní alkoholici

Anonymní alkoholici (AA) jsou společenstvím lidí, kteří se snaží vybudovat si smysluplný život bez alkoholu. Jejich program vychází z přesvědčení, že samotné „přestat pít" nestačí. Alkohol podle nich není skutečným problémem, ale spíše způsobem, jak řešit hlubší potíže a vnitřní napětí.

Hnutí vzniklo v roce 1935 v USA, kdy makléř Bill W. a lékař Dr. Bob zjistili, že jim vzájemné sdílení zkušeností pomáhá udržet střízlivost. Na tomto základě postupně vznikl program 12 kroků, který se rozšířil do celého světa. Dnes má AA více než dva miliony členů a působí i v České republice, kde se první skupiny začaly formovat ještě před rokem 1989.

AA bývá považováno za velmi účinnou podporu zejména pro lidi, kteří hledají komunitu, sdílení a duchovní rozměr uzdravení. Kritici naopak upozorňují, že tento přístup nemusí vyhovovat každému typu osobnosti ani každé formě závislosti. Výhrady se objevují také vůči absenci odborného zdravotnického dohledu nebo vůči principu „vyšší moci", přestože si ji každý člen může vykládat po svém. Občas se také diskutuje o možném riziku sektářských prvků.

Mezi známé podporovatele Anonymních alkoholiků patřil například psychiatr Karel Nešpor, který se specializuje na léčbu návykových nemocí.

(jih) Ilustrační foto AI