Jana Švandová: Herectví jsem neplánovala, byla to shoda okolností

V reálném životě se těší ze čtyř vnoučat. Pro postavu babičky v seriálu Sex O'Clock ji ale museli „postařit", aby prý nepůsobila moc sexy a mohla vůbec roli dostat... Herečka Jana Švandová kromě filmu a televize dál hraje i v divadle – o prázdninách ji mohou vidět například návštěvníci Letní scény Divadla Bolka Polívky v inscenaci Lakomec i dalších titulech. Původně přitom o herectví vůbec neuvažovala. „Byl to nápad Věry Galatíkové, ale od chvíle, kdy jsem nastoupila na JAMU, jsem svého rozhodnutí nikdy nelitovala," říká šarmantní blondýnka.

Vy jste prý chtěla být archeoložkou?
Přesně tak, odmaturovala jsem, udělala přijímačky, ale nevzali mne. A protože tehdy nebylo možné odjet třeba na rok do zahraničí a pak to zkusit znovu, musela jsem nastoupit do zaměstnání. Pracovala jsem v ústavu geodézie a kartografie a hrozně jsem se tam nudila. Pak jsem si všimla, že divadlo v Pardubicích, odkud pocházím, hledá děvčata do komparzu muzikálu Líbej mne dál. Říkala jsem, no co, vydělám si nějakou kačku, bude to zábava, a šla jsem na konkurz. Vzali mne a jak jsem tam pak poskakovala, všimla si mne herečka Věra Galatíková, která tam byla v angažmá. Že jsem zajímavý typ a jestli nechci dělat divadlo. Nejprve jsem odmítala, ale ona mne přemluvila, připravila ke zkouškám a její nápad bylo i to, abych šla do Brna, protože ona rovněž studovala na JAMU.

Nelitovala jste někdy, že jste to aspoň nezkusila podruhé na archeologii?
Nikdy. Beru to jako osudovou shodu okolností. Život vás často zavede jinam, než jste původně předpokládali, a teprve zpětně pochopíte, proč. Herectví mne chytlo, škola mne bavila, navíc jsem díky studiu poznala řadu skvělých lidí, z nichž se mnozí stali a jsou mými blízkými přáteli dodnes.

Jiří Bartoška, Pavel Zedníček, Karel Heřmánek, Bolek Polívka, Eliška Balzerová, tehdy Havránková... Na JAMU se tenkrát sešla řada budoucích vynikajících herců a hereček a všichni na tu dobu rádi vzpomínají. Jaká byla studia?
No tak... bouřlivá. Když jsme nedávno jeli s Pavlem Zedníčkem k Bolkovi do Bílého domu na Veveří, kde jsme měli koleje, vzpomínali jsme, jak to bylo krásné a jak jsme si vlastně každý tehdy nějak tvořili vlastní hereckou osobnost, aniž jsme to tušili. Jsem moc ráda, že jsme ta studentská léta zažili, ani si neumím představit, že by to nebylo. Chodili jsme do různých klubů, kde tehdy hrál třeba Pavel Váně se svojí kapelou, na večírky, když jsme vydělali nějaké peníze, pozvali jsme všechny na campari do Internationalu...

Také se tvrdí, že právě vy jste ‚zkazila' do té doby slušnou Elišku Havránkovou...
Eliška byla se mnou v ročníku, ale moc jsme se neznaly, její spolubydlící na kolejích byla nějaká klavíristka. A za mnou tam na pokoj pořád chodili nějací kluci, až správcová řekla, že to by tak nešlo a že musím být s někým, kdo je slušný a hodný. A dala mne na pokoj s Eliškou. Jenže Eliška začala flámovat se mnou a tomu zkažení ochotně podlehla, myslím, že jí to vyhovovalo víc, než s tou nudnou hudebnicí. Navíc dostávala z domu od maminky balíky plné jídla a masa, což byl další důvod, proč pozvat kluky. Jednou jí z domova poslali dokonce býčí koule, tak jsme je připravily pro kluky jako ledvinky a čekaly, co to s nimi udělá. Protože jsme k tomu i pili, usnuli, a my raději s Eliškou vyrazily do světa. Takže když je správcová načapala chrnící v našich postelích, měly jsme z toho velký průšvih, jako pak ještě mockrát. Pořád nám hrozilo, že nás z koleje vyhodí.

Přemýšlela jste tehdy o tom, co vás čeká po škole?
Vůbec. Víc než o tom, jestli budu hrát nebo točit, jsem snila o tom, jak se dostat ven, na západ. Seznámila jsem se tehdy s jedním Švýcarem, s kterým jsem plánovala sňatek, abych mohla za hranice. Jenže když nečekaně přijel za mnou do Brna a našel u mne spolužáka, který tam spal nikoliv se mnou, ale po flámu, byl přesvědčený, že jsem ho podvedla. Urazil se a zmizel. A tím skončily moje vyhlídky na Švýcarsko. Nastoupily jsme pak obě s Eliškou do angažmá do Českých Budějovic a obě jsme si pozvolna, aniž jsme si to moc uvědomovaly, budovaly kariéru. K tomu, abychom se prosadily, nevedla však žádná krkolomná, ale spíš hodně pracovitá cesta. Obě jsme už za studií navíc docela dost točily.

Žádná řevnivost mezi vámi nepanovala?
Vůbec, Eliška je jiná, já jsem jiná. Z Budějovic jsem odešla do pražského Činoherního klubu, kde jsem zůstala patnáct let. Byla to úžasná škola. Pracovala jsem s Petrem Čepkem, Josefem Abrhámem, Libuškou Šafránkovou, Jiřím Kodetem, dokonce znovu i s Věrou Galatíkovou, což považuji za své obrovské štěstí, protože oni mi pomáhali dobře a stále lépe pracovat a posouvali mne dál.

V pátek 10. července se publiku v Brně představíte jako Frosina v Lakomci, kterého ztvárnil Pavel Zedníček. Jak se vám spolu hraje?
Paradoxně je to naše vůbec první pracovní setkání na jevišti! Roli Harpagona dostal ke svým sedmdesátinám, a když mne oslovil, zda bych s ním do toho šla, moc mne to potěšilo. Byla to velmi pěkná práce, vzájemně jsme si mohli bez urážení dávat osobní připomínky, jako hele, dělej to trošku tak, nebo radši takhle, což je to nejlepší, co mezi herci může nastat. Hrozně ráda to s ním hraju a věřím, že i on se mnou. Navíc mám ráda i samotnou postavu Frosiny. Má sice nějaké záporné vlastnosti, trošku na základě své vychytralosti manipuluje s lidmi okolo, ale především je to ženská, která už o tom životě něco ví a když si něco umane, jde si za tím a dokáže to. A máme i něco společného, protože já jsem taky občas kamarádkám dohazovala nějaké zajímavé muže, hlavně dřív...

Molièrovy hry jsou staré několik století, přesto stále fungují. V čem spočívá jejich nadčasovost, proč se třeba právě Lakomec stále objevuje na repertoáru nejrůznějších divadel?
Protože je o hamižnosti, která je dneska všude kolem nás. A jasně ukazuje, kam až může vést taková lakotná zaslepenost, a jak člověk, který tak touží po penězích, dokáže zničit vlastní rodinu.

Nevadí vám hrát pod otevřeným nebem?
Mám to moc ráda, včetně toho, jak příroda zasahuje do děje – i když slejvák se zrovna spustit nemusí. Vítr, hlasy ptáků, hvězdy, měsíc... Bývá to skoro magické. Kromě Lakomce budeme v Brně hrát i Rybu ve čtyřech, a to hned dvakrát (29. a 30. července) a 5. srpna nás pak čeká ještě představení Blbec k večeři.

Máte pocit, že za dobu, co hrajete, se divadelní publikum proměnilo?
Dneska se divák chce víc bavit. Možná jsem trochu ovlivněná působením v Činoherním klubu, kde byla náročnější dramaturgie, ale s tím, jak je život kolem nás složitější, komplikovanější a každý má spoustu starostí, se mi zdá, že lidé nechtějí jít do divadla pro depresi a přemýšlet o tragédiích, ale chtějí se tam pobavit, zasmát nebo odreagovat

Před časem jste se objevila v mimořádném seriálu Sex O'Clock, který otevřeně pracoval s tématy sexuality a vztahů. Šlo navíc o projekt mladé generace tvůrců a také většinu hereckého obsazení tvořili výrazně mladší kolegové. Jak jste se v takovém prostředí cítila?
Výborně, protože mě ti mladí nabíjejí svojí energií a moc mne baví s nimi pracovat. Škoda, že nakonec nevznikla původně zamýšlená třetí řada, která měla pokračovat zhruba do plnoletosti mé seriálové vnučky, která v šestnácti otěhotněla a čekala miminko. Teď už se ani nic nenatočí, protože mezitím jsme všichni zestárli, hlavně ti mladí :). Ale vznikla kolem toho výborná parta, navzájem se na spoustě věcí domlouvali, jak je udělat jinak a lépe.

Oni vás sami oslovili, nebo jste se zúčastnila nějakého castingu?
Vybrali si mne, jenže Nova, v jejíž produkci seriál vznikl, mne nechtěla schválit, že jsem na babičku moc sexy. Tak jsme s maskérkou vymyslely příšerný vlasy, které mi natáčeli na natáčky, plus strašidelné oblečení, a oni pak řekli: „Neuvěřitelný, tak ať to dělá."

Myslíte si, že dnešní mladá generace mluví o věcech spojených se sexualitou svobodněji než ta vaše?
Nejstarší vnučce je patnáct a už chodí na rande. V jejím věku jsem si tak maximálně dopisovala s jakýmsi Italem, jehož adresu jsem dostala od kamarádky. Řeči jsem neuměla, tak jsem mu psala česky, někdo mu to asi přeložil a on poslal pohled „Salut!" A ten jednou objevil můj tatínek, roztrhal ho a mě tím strašně ranil. Oznámila jsem doma, že se jdu utopit, ségře jsem řekla, kde budu, a seděla pod stromem a čekala jsem, až mne najdou. Dostala jsem dost nařezáno... To zní dneska jako cosi absurdního z minulého století a určitě to tak už nefunguje. Nemyslitelné bylo i to, že bych si s maminkou povídala o nějakých ženských problémech. Mladí jsou určitě otevřenější, což je v mnohém určitě dobře, i to, že je snadnější se přiznat k jiné sexuální orientaci.

Na začátku prázdnin, 3. července, slavíte narozeniny...
... ježíš, ani mi neříkejte to číslo :). Protože když si to uvědomím, mám málem infarkt.

Vypadáte skvěle, a není to lichotka. Jak to děláte?
Viděla jsem před pár týdny dokumenty věnované Jiřině Bohdalové a Ivě Janžurové a oba na mne působily, že jejich protagonistky jsou mladé ženy. Jiřinka tam říkala krásnou věc: nesmíte si ten věk přiznat, musíte pořád cvičit paměť, pořád něco dělat, aby se vám hezky žilo a měli jste pocit, že jste pořád potřební. Absolutně s tím souhlasím. I pro mne je důležité stýkat se s lidmi bez ohledu na věk, neuzavřít se do svého prostoru a sedět doma a štrikovat. Ráda chodím na golf i s mladšími hráči, a jsem ráda, že obdobně jako kolegové o generaci níž třeba při natáčení mne vnímají jako jednu z nich, a ne jako starou paní.

Máte ještě nějaký profesní sen?
Kdysi jsem chtěla hrát Marthu v Albeeho Kdo se bojí Virginie Woolfové, ale i na to už jsem teď stará. Takže se prostě jenom těším, zda dostanu nějakou hezkou nabídku. Letos bych měla točit pěkný film, čeká mne nová role na divadle, a to mi bude stačit, protože chci mít i volný čas pro sebe a taky pro vnoučata.

Jaký je váš dnešní vztah k Brnu?
Sentimentální. Za půlstoletí se sice Brno hodně změnilo, ale je mi vždycky líto, že přijedu většinou na otočku, protože bych se chtěla projít po místech, kde jsem to mívala ráda.

Proč jste si vlastně nechala po svatbě svoje příjmení?
Pavel Švanda ze Semčic byl významný český divadelník 19. století, mimo jiné působil i jako ředitel divadla v Brně na Veveří. Když jsem skládala přijímací zkoušky na JAMU, jeden z pedagogů se mě zeptal, zda jsme příbuzní. V duchu jsem si tehdy říkala, že kdybych odpověděla ano, možná by to mohlo trochu pomoci. Jenže jsem se zároveň bála, že by se na lež snadno přišlo. Tak jsem po pravdě přiznala, že žádné rodinné pouto neexistuje. A vidíte, přijali mne. Prostě pravda zvítězila.

(jih)
Foto: Archiv DBB a Instagram JŠ