Herci s Downovým syndromem vidí svět jinak, a jinak ho dovedou i zahrát

Rozhovor se zakladatelkou Divadla Aldente Jitkou Vrbkovou

„Naprostou upřímnost a autenticitu. Schopnost „být tady a teď" a „být sám sebou" v míře zcela neobvyklé," přibližuje Jirka Vrbková, zakladatelka brněnského Divadla Aldente, co mimořádného ve srovnání s běžnými scénami nabízejí jeho inscenace nebo speciální talk show Stand up down. Ta slovní hříčka není náhodná: Divadlo Aldente totiž tvoří společně divadelníci s Downovým syndromem i ti bez handicapu.

Není to však žádná arteterapie, ani charitativní besídka. „Na ministerstvu kultury nás vedou v sekci profesionální divadla, jedna z našich hereček měla nedávno premiéru v Národním divadle Brno, další se objevují v seriálu Ulice nebo natáčeli film. Downův syndrom není handicap, ale způsob vidět svět jinak a jinak ho zahrát," zdůrazňuje Jitka Vrbková výsledky třináctileté cesty, která rozhodně nebyla přímočará.

Dramaturgii a režii jste nejprve vystudovala na DAMU, pak jste pokračovala na JAMU – jaké byly vaše představy, když jste se rozhodla právě pro tento obor?
Dneska vím, že jsem si vybrala špatně, protože jsem raději rovnou měla volit ne klasickou režii a dramaturgii, ale katedru alternativního divadla, kde bych našla větší svobodu něco objevovat. Hlavně v Praze nám říkali, že se musíme naučit především řemeslo, a umění si máme dělat, až odejdeme ze školy. Takže vlastní divadlo jsem se hned po DAMU, poté, co jsme v roce 2008 udělali první inscenaci, rozhodla založit proto, abych mohla dělat všechno, co jsem ve škole dělat nemohla. Kombinovat pohyb, tanec, volit převážně básnické texty, vytvářet inscenace pro konkrétní místa pod širým nebem, která mají silný genius loci. Mám ráda výzvy a víc, než se jen podřizovat danému divadelnímu textu, mě láká nechat se inspirovat úplně vším včetně okolí a herců.

Pokud vím, divadlu se dařilo. Současně jste dokončila studia, narodil se vám syn a dva půl roku po něm přišla v roce 2013 na svět dcera, u níž lékaři diagnostikovali Downův syndrom.
Dopředu jsme s manželem nic netušili, byl to zlom. S Aldente jsme do té doby nazkoušeli kolem dvaceti inscenací, měli jsme spoustu plánů. To všechno jsem zrušila, zastavila, vrátili jsme dotace, protože jsem vůbec netušila, co bude obnášet péče o Klárku, co nás čeká a jak to budeme zvládat. Začala jsem hledat a studovat o DS všechno možné, ale brzy jsem měla pocit, že žádná z těch knížek neodpovídá na to, co mne zajímalo nejvíc: jací lidé s DS opravdu jsou, jak přemýšlejí. Jak si vyložit termín mentální znevýhodnění? Jako že je to dospělý člověk, jen jako by mu bylo pět? Dneska vím, že toto je rozšířená, ale velmi zavádějící představa. Protože dvacetiletý člověk s DS není dítě, hodně toho už zažil a nemůžete předpokládat, že se bude chovat jako nezkušené dítě. Navíc ve všech těch moudrých knihách a pojednáních odborníků se strašně těžko hledaly nějaké pozitivní momenty. Všechno bylo hlavně o tom, v čem a s čím je problém, co se nezvládá a podobně. A já jsem chtěla vědět, kde je nějaká přednost.

Až jste narazila na knížku Na čem záleží od Denisy Střihavkové...
Ona sama totiž DS má a bylo patrné, že při psaní nic neskrývá, je úplně bezprostřední a spontánní. Což je svým způsobem nenapodobitelné, protože každý autor se aspoň trochu stylizuje a je tam nějaká autoregulace. U její povídky Mamka a taťka mne hned napadlo, jaké by bylo, kdyby ji někdo zdramatizoval. A velmi brzo mi došlo, že to za mne nikdo jiný asi neudělá...

Takže když měla Klárka asi osm měsíců, Divadlo Aldente nabídlo první inscenaci, kde už hráli herci s DS...
Oslovila jsem spolek Úsměvy pomáhající lidem s DS a jejich rodinám, zda by někdo nechtěl hrát divadlo. Dorazily děti ve věku zhruba od osmi do patnácti let a společně se studenty JAMU jsme nastudovali titul na základě povídky D. Střihavkové pod názvem Maminko, jsi důležitá jako šraňky v tunelu! Bylo to asi tehdy i překvapení pro některé rodiče, příbuzné nebo kamarády herců s DS, kteří si mysleli, že s nimi „secvičíme pěknou pohádku" a bude po všem. Ale my jsme pokračovali dál. Postupně začaly vznikat inscenace, které přinášely závažnější témata, byť jejich celkové ladění bylo pozitivní. Byla to cesta, kdy jsme museli zvykat diváky, kulturní obec i novináře na to, že Divadlo Aldente je opravdu divadlo, byť se svébytnou poetikou. Divadlo, kde se setkávají profesionální divadelníci bez handicapu s herci a autory s Downovým syndromem. Protože na tom jevišti hrají divadlo a jsou opravdu víc herci než lidé s DS. A stejně jako u kohokoliv jiného, kdo se chce divadlu věnovat, je rozhodující talent. A tím talentem nemyslím schopnost naučit se dlouhé repliky a umět plnit rozkazy okolí. Tím talentem myslím schopnost vyzařovat na jevišti něco ze sebe, umět se vcítit do situace, naladit se na druhé. Pokud někdo například nezřetelně mluví, což je častý handicap lidí s DS, pracujeme s tím tak, aby to nevadilo, využijeme to například jako formu stylizace, zapracujeme do celkového pojetí. Kreonta v Antigoně hrají herci dva: Herec bez handicapu říká text tak, aby divák chytil jeho racionální obsah (tedy srozumitelně), herec s DS mluví před ním i po něm: slovům divák nerozumí, ale vnímá emocionální sdělení – spojení funguje výborně a publikum to oceňuje.

Stalo se třeba, že by někdo z diváků odešel během představení?
Pokud ano, tak o tom nevím. Extrémy bývají dva: ten první, kdy to někoho rozlítostní a cítí tak silnou úzkost, že už to podruhé nedá. S tím nemůžeme udělat nic. Na druhé straně přijdou diváci po představení a ptají se, kteří byli ti herci s DS, protože to nepoznali. A možná k nám někdo poprvé zamíří s tím, že dělá dobrý skutek, ale většinou je příjemně překvapen a přijde zase, protože se mu to líbilo.

Pro lidi s DS je rozhodující přítomnost, neřeší souvislosti a důležitý je okamžik teď a tady. Jak je taková nevyzpytatelnost a nepředvídatelnost slučitelná s „divadelním provozem" – opona musí jít nahoru v daném čase. Museli jste nějaké představení zrušit?
Nestalo se to, ale přiznávám, že zpočátku jsem byla přesvědčená, že k tomu dojde. Třeba když jsme byli na zájezdu na druhém konci republiky. Jednu z hereček rozrušilo jiné svícení, než na jaké byla zvyklá, prohlásila, že bude hrát, ale v Brně. A že máme sednout do aut, divákům sehnat autobus a vyrazit... Jindy někdo z protagonistů svačil a hodlal v klidu dojíst. Nebo si maloval obrázek a chtěl ho dokončit. Ty první roky jsem několikrát musela vyjít před publikum a omluvit se za zpoždění. Ale teď jsou herci zkušenější a už se to neděje. Navíc víme, že musíme vše naplánovat především tak, aby nikdo neměl hlad a všichni byli v pohodě. Pro mě jako pro režisérku to znamená, že při přípravě nové inscenace musím být ochotná v každém momentu svoje představy zahodit a vytvořit si nové.

Říkáte, že s každým dalším představením schopnosti vašich herců rostou. Jak se to projevuje?
Můžeme si dovolit dělat věci, které byly ještě před čtyřmi, dvěma roky nemyslitelné. Zatímco zpočátku se herci s DS zvládli soustředit maximálně pět minut a pouze po tu dobu jsme mohli zkoušet, teď vydrží i celodenní zkoušku. Začínali jsme s autorskou tvorbou, která dávala dost možností pro improvizaci, nechávala jsem herce s DS na jevišti volně existovat, ale teď už se dokáží naučit i těžké texty, takže jsme dělali Erbenovu Kytici, Holanovy verše i klasická dramata, jako byla například zmíněná Antigona.
Současně stále rozšiřujeme naše hranice. Teď se pouštíme až do fyzického divadla s projektem (ID)entita, podpořeným v soutěži Inkubátor festivalu Divadelního světa Brno, který vzniká v koprodukci s taneční skupinou ME­‑SA. Setkají se v něm dvě Martiny: naše performerka Martina Trusková a Martina Hajdyla Lacová, tanečnice, oceněná například Cenou Thálie. Půjde o balanc na pomezí tanečního divadla a rituálu a bude to taky experimentem s vnímáním diváků.

Po některých inscenacích pro školy následují pro žáky a studenty i divadelní dílny. Jak probíhají?
Záleží na věku. Ti mladší si mohou osahat věci na jevišti, zjistit, jak fungují některé triky a iluze ve skutečnosti, a přitom se setkat s našimi herci s DS, takže dochází ke spontánnímu kontaktu a seznámení. Obvykle školáci vůbec neřeší „jinakost" herců s DS, tmelem je divadlo. S žáky druhého stupně a studenty spolu s našimi herci s DS rozebíráme téma zhlédnutého představení, obvykle mne až překvapuje samozřejmost, s níž si vzájemně povídají. Někdy je patrné, že v debatě herci s DS upřednostňují sami sebe, točí se na jednom tématu pořád dokola, ale tím spíš se studenti automaticky začínají chovat disciplinovaněji a přirozeně chápou, jak komunikaci vést.

Nemáte stálou scénu, v Brně vaši tvorbu lze vidět nejčastěji v Klubu Leitnerova nebo v Divadle Barka. Vloni na podzim jste ale otevřeli na Křídlovické kreativní centrum.
Chceme ty krásné prostory využívat především k rozšíření osvěty, konat se zde budou workshopy i pro dospělé, výstavy či třeba symposia. Bude to ještě běh na dlouhou trať, ale chtěla bych nabídnout i nějaké kurzy nebo vzdělávací aktivity, které by lektorům volnočasových center nebo učitelům uměleckých škol ukázaly, jak je možné zapojit do dramatického kroužku i dítě s DS nebo jinak odlišné než ostatní. Protože je mi líto, když za námi na zájezdu přijde někdo z rodičů a říká, můj syn nebo dcera s DS by taky chtěli strašně hrát divadlo, ale nikde je nechtějí vzít. Nebo: chodí sice na ZUŠku, ale maximálně tam s nimi čas od času nacvičí básničku. Protože já jsem přesvědčená, že lidé s DS mají specifické „divadelní", performativní, dovednosti, mají specifický pohyb, myšlení i specifickou řeč, což vlastně samo o sobě podporuje určitou divadelní stylizaci. A svět, který vidí jinak, dovedou jinak zahrát, a tak ho přiblížit i nám jako divákům.


Více na www.divadloaldente.cz, kde najdete i program pro veřejnost. V březnu se můžete těšit například 18. 3. na představení (ID)ENTITA.

Jitka Vrbková 

• se narodila 1. září 1984 v Brně. Maturovala na gymnáziu na třídě Kapitána Jaroše, vystudovala obor dramaturgie­‑režie činoherního divadla na DAMU, absolvovala v roce 2008 a ten stejný rok s přáteli z divadelních škol i oborů založila experimentální soubor s názvem Divadlo Aldente. Zároveň na podzim nastoupila do magisterského studia oboru divadelní dramaturgie na JAMU, kde si posléze udělala i doktorát.
• Má dva syny a dvě dcery. Druhorozená Klára se narodila s Downovým syndromem.
• V souvislosti s touto zkušeností začala nová éra Divadla Aldente: éra divadla „actor­‑specific", tedy divadla herců s Downovým syndromem.

Co je Downův syndrom

Jde o nejobvyklejší vrozenou chromozomální anomálii, k níž dochází nejčastěji při splynutí vajíčka a spermie, kdy hned v prvotní buňce zůstane chromozom navíc a každá další buňka pak pokračuje v dělení již s touto vadou. Každá buňka osoby s Downovým syndromem tedy obsahuje tři 21. chromozomy namísto obvyklých dvou. Proto se Downův syndrom označuje zkráceně jaké trizomie 21. V roce 2012 byl u nás Downův syndrom diagnostikován u 210 plodů. Deset matek se pak rozhodlo, že si dítě ponechají, v dalších 30 případech byla porucha zjištěna až po narození. Více než 95 procent těhotenství je ukončeno buď na přání rodičů, nebo spontánním potratem, jehož riziko je u plodu s touto poruchou asi 75 procent.

Lidé s Downovým syndromem mají na 21. páru místo dvou chromozomů tři. Proto si každý rok si 21. 3. připomínáme Světový den Downova syndromu, který byl pod záštitou OSN zaveden poprvé v roce 2012 s cílem šířit povědomí o životě lidí s touto genetickou odchylkou.

(jih) Foto: archiv Divadlo Aldente