Hana Korvasová: Příroda se bez lidí obejde. Lidé bez ní ne
Sen Hany Korvasové, spoluzakladatelky Lipky, jedné z nejstarších a největších environmentálních vzdělávacích organizací u nás, byl prostý: společnost natolik citlivá k přírodě, že už (skoro) nebude potřeba žádných Lipek. Tento ideál se sice nesplnil, přesto organizací prošlo již několik generací, pro něž se udržitelný způsob života stal jedinou možnou cestou pro budoucnost. Po 34 letech působení (z toho 23 v roli ředitelky) předává Hana Korvasová vedení mladším. O své následovníky nemá obavy. „Lipka dnes je násobně větší, řeší spoustu nesmírně složitých témat jak environmentálních, tak vzdělávacích, a stále věří, že pomůžeme planetě Zemi, aby byla krásným místem pro život, i když je to poslední dobou stále těžší," říká v bilančním rozhovoru.
V roce 1991 spolu s Alešem Máchalem založila v Brně Lipku – Dům ekologické výchovy, píše se ve Wikipedii. Zní to jednoduše, ale tak snadné to určitě nebylo...?
Pro nás to byla zcela logická cesta. Dávno před rokem 1991 jsme oba vedli oddíly mladých ochránců přírody a pořádali letní školy pro jejich vedoucí. V té době se kolem nás scházelo obrovské množství lidí, kteří si uvědomovali špatný stav životního prostředí a chtěli se aktivně zapojit do jeho nápravy. A práce s dětmi byla výbornou cestou – když děti naučíme lásce k přírodě, naučíme je pochopit, jak funguje, čím jí škodíme a jak jí můžeme pomáhat, tak rychle nastanou změny k lepšímu. Dnes víme, že to byla poněkud pohádková představa. Po revoluci v roce 1989 (logicky) nastoupila etapa konzumu, která v mnoha ohledech nápravu environmentálních problémů zkomplikovala.
První kroky k vybudování Lipky začaly ještě před revolucí. Objevila se možnost získat budovu na brněnské Lipové ulici pro zamýšlenou stanici mladých přírodovědců, a to byl hodně silný impulz. Hned po Listopadu jsme zahájili jednání s úřady a kupodivu jsme téměř všude získali podporu. Dostali jsme budovu, statut školského zařízení a následně i pracovní úvazky. Pak už stačilo najít nadšené pedagogy, kteří věřili tomu, že ekologická výchova má smysl, a chtěli se věnovat vzdělávání dětí i dospělých. Bylo nás tehdy pět a zahájili jsme nábor do kroužků, vytvořili nabídku ekologických výukových programů pro školy i vzdělávacích programů pro pedagogy. Napojili jsme se na brněnskou pedagogickou fakultu a připravili náplň předmětů pro vysokoškolské studenty. To vše a mnoho jiného najdete v nabídkách Lipky dodnes, kdy máme šest pracovišť a téměř sto zaměstnanců.
Jste vystudovaná pedagožka, navíc s aprobací, která byla a je žádaná – matematika/biologie. Proč jste „radši" nezvolila jistotu školství?
Já vlastně zvolila jistotu školství, protože Lipka je školské zařízení.
Ale je to dost jiné školské zařízení, než si běžně člověk představuje. Sami si definujeme, co chceme učit a jak to chceme učit. Skvělé je, že nás v tom významně podporuje náš zřizovatel Jihomoravský kraj, a proto můžeme být vždy o pár kroků vpřed a nabízet školám a jejich učitelům inspirativní vzdělávací servis, neotřelé metodické přístupy, praktické metodické publikace a pomůcky, konzultace, specializační studia, konference i spoustu dalších našich vlastních metodických produktů.
Jaké byly začátky? Bylo ve vašem okolí víc nadšení, nebo naopak skepse?
Přáli jsme si malou Lipku s domáckou atmosférou. Chtěli jsme nabízet inspiraci, jak se zapojit do pomoci přírodě. Jenže velmi brzy jsme museli začít růst, protože nastala smršť zájmu o vše, co jsme nabízeli. V budově s pěti malými učebnami se střídalo každý týden 45 kroužků, museli jsme odmítat zájemce. Výukové programy na celý rok obsadily školy za pár hodin. Pro další vzdělávání pedagogických pracovníků jsme museli pronajímat velké prostory na univerzitě. Bylo jasné, že se musíme rozšířit. A tak jsme se pustili do budování dalších pracovišť – Rozmarýnku v Jundrově, Rychty v Krásensku v Moravském krasu, Jezírka v lese mezi Soběšicemi a Útěchovem. Následovalo pracoviště Kamenná nedaleko Pedagogické fakulty MU na Poříčí, aby to k nám měli studenti blízko. A zatím (opravdu zatím) poslední pracoviště se jmenuje Podnikavá mysl – nemá svoji budovu, ale strategicky sídlí na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity.
Odpověď na vaši otázku tedy zní: na začátku bylo hodně nadšení a zájmu. A to naštěstí trvá.
Lipka tehdy – a Lipka dnes?
Zjednodušeně řečeno: Lipka na počátku byla malá s naivní představou, že se jí podaří změnit svět tak, aby časem jejích služeb už nebylo potřeba. Lipka dnes je násobně větší, řeší spoustu nesmírně složitých témat jak environmentálních, tak vzdělávacích, a stále věří, že pomůžeme planetě Zemi, aby byla krásným místem pro život, i když je to poslední dobou stále těžší.
Vy jste ale v Brně stála u zrodu i dalších podobných organizací.
Byla jsem u vzniku tří organizací a mám z nich radost, protože přinášejí svým cílovým skupinám mnoho dobrého. Rezekvítek vznikal zároveň s Lipkou, jsou vlastně sourozenci. Je to nevládní organizace a kromě environmentálního vzdělávání a tvorby metodických materiálů se věnuje také praktické terénní ochraně přírody. Rezekvítek jsme před řadou let předali mladým kolegům, kteří z něj udělali výbornou instituci žádanou školami, univerzitami i veřejností.
Lamacentrum Hády je dnes dobře zavedená značka, kterou vytvořila nevládní organizace Pozemkový spolek Hády působící pod Českým svazem ochránců přírody (ČSOP). Jeho vznik byl pokusem zachránit lom Hády před necitlivými projekty, které by nenávratně zničily velmi cennou biologickou lokalitu vzniklou zde po ukončení těžby vápence. Pokus se nečekaně úspěšně osvědčil. Lamacentrum je vyhledávaným místem školami, zájmovými organizacemi a hlavně veřejností. Kromě chovu stáda krásných alpak má pestrou paletu činností od chovu včel po management zdejších chráněných území.
A třetí je Pavučina, síť středisek ekologické výchovy, která stojí na spolupráci a sdílení zkušeností, a hlídá i kvalitu vzdělávacích činností. ‚Pavučinová' sounáležitost je pro ekocentra nesmírně důležitá, bereme z ní energii, inspiraci a radujeme se ze společných úspěchů.
Když porovnáte děti, které k vám chodí, jak se změnily? Není té nejmladší generaci bližší virtuální svět...?
Děti byly a stále jsou radostné bytosti, které se umí radovat z přírody a umí v ní existovat bez hromad hraček a elektroniky. Jen je třeba jim umožnit, aby se do přírody dostaly. Těžko říct, proč je velká část rodičů přesvědčena, že si mají děti schovat doma, zahrnout je spoustou věcí a usadit je k obrazovkám a displejům. Asi se domnívají, že jsou ve virtuálním světě v bezpečí. K prioritám Lipky rozhodně patří ukázat dětem, že příroda jim přináší mnohem lepší zážitky, zejména když je mohou prožít s kamarády na výpravách a táborech, ale třeba i při manuální práci na pomoc chráněným územím.
Jenže do Lipky a podobných zařízení chodí děti poučených rodičů, kteří se o přírodu zajímají. Jak ale působit na ty, kteří jsou přesvědčení, a přenášejí to i na své potomky, že klimatická změna je nesmysl?
S takovými se pochopitelně také každodenně setkáváme. Rozhodně neplatí, že by k nám chodili jen přesvědčení návštěvníci, celé třídy navštěvující naše výukové programy jsou velice pestrou směsí dětí s různými zájmy. Některým rodičům prostě jen vyhovují termíny našich kroužků a táborů. Nebo jsou zvědaví. My je nikdy nepřesvědčujeme, snažíme se je inspirovat k zasvěcenějšímu přemýšlení o environmentálních tématech. Kdo se s námi vypraví do terénu zkoumat vyschlá koryta potoků nebo následky povodní na polích, ten rozhodně nemůže tvrdit, že klimatické problémy neexistují.
Zcela zásadní je práce s učiteli, kteří mohou působit na děti každodenně a mnohem účinněji. Naší snahou je poskytnout jim aktuální informace, inspiraci a metodickou podporu, abychom jim práci usnadnili.
Není to tak, že v současnosti se ekologie stále silněji propisují do politiky a společnost rozděluje namísto toho, aby ji spojovala?
Nepochybně se to děje. Ovšem není to chyba environmentálního tématu, ale lidí,
kteří ho zneužívají pro svoje populistické cíle. Dokážou stejně tak dobře zneužít témata sociální, rasová, pomoc zemím trpícím válečným konfliktem a podobně. Proti tomu se hodně těžko bojuje, ale neznamená to, že se máme vzdát. Je to nikdy nekončící práce. Proto Lipka už řadu let pořádá osvětové a vzdělávací akce pro veřejnou správu a snaží se osvětově působit i na politickou reprezentaci. Po každých volbách znovu a znovu.
V poslední době vnímám ještě mnohem intenzivněji, jak podstatné a naléhavé je vzdělávat všechny dospělé, kteří jsou teď na místech, kde mají možnost věci ve prospěch přírody a životního prostředí aktivně ovlivnit. Ať už jsou to právě politici, zaměstnanci veřejné správy či majitelé a manažeři firem. Anebo jejich zaměstnanci. Každý může něco ovlivnit, jen není lehké se vyznat v záplavě všech dezinformací a polopravd, aby naše kroky šly správným směrem.
Za totality byli ekologové přehlíženou a spíš potlačovanou skupinou a i dnes se na ně část společnosti dívá skrz prsty. A zatímco deštné pralesy nebo topící se lední medvědy by zachraňoval každý, po rozvířených diskusích o Green Dealu v posledních měsících, kdy se ukazuje, že boj proti klimatické změně může ohrozit naše pohodlí, zájem většinové společnosti trochu ochladl... Nebo se mýlím?
Škoda, že se Green Deal nejmenuje jinak. Kdyby nebyl zelený, ale růžový, možná by se nestal zbraní v rukou populistů. Ve skutečnosti je výborný a možná měl být ještě důraznější. Vím, že lidé mají obavy např. z omezování aut na fosilní pohon. Ale víte, trvat na autech na benzín a naftu v porovnání s elektroauty je jako trvat na telefonních budkách v době chytrých mobilů. Uvidíte, že za pár let dokážeme elektroauto koupit za přijatelnou cenu, levně jej nabíjet i dojet s ním tak daleko, jak budeme potřebovat. Green Deal kromě kontroverzních témat ale obsahuje i mnoho dalších méně známých, zato možná ještě důležitějších oblastí. Třeba postupy pro zlepšení ochrany cenných částí přírody nebo cíle v oblasti rozmanitosti druhů – tzv. biodiverzitě. Pakliže bychom ve všech členských státech EU nastartovali změny v něm vytyčené, byli bychom s řešením klimatické změny o kus dál. Naštěstí je spousta států, které o vhodnosti navrhovaných řešení nediskutují, ale konají. A není jich málo. Mrzí mne, že naše republika nepatří k těm nejaktivnějším a nejúspěšnějším.
Od jakého věku má cenu začít vysvětlovat dětem, jak se správně k přírodě a v přírodě chovat, abychom jí neubližovali?
Od prenatálního :) . Ale vážně. Je třeba, aby malé děti získaly k přírodě pozitivní vztah, měly ji rády, dokázaly všímat si a žasnout nad drobnostmi. Postupně se naučí chápat procesy a jevy v přírodě probíhající a mají našlápnuto k tomu, aby se z nich stali lidé, kteří dokážou aktivně řešit nastalé problémy a osobně se angažovat ve prospěch životního prostředí a zároveň si postupně osvojovat dovednost dobrovolné skromnosti.
Co nejhezčího, z pohledu ekologie, jste za ty uplynulé dekády v profesi zažila? A naopak? A čeho se nejvíc bojíte do budoucna?
Zažívám opakovaně radost z toho, kolik lidí na Lipku nahlíží pozitivně, radostně a obdivně. 
Těší mne, kolik absolventů našich kroužků a vzdělávacích programů přiznává, že jsme ovlivnili jejich rozhodování o výběru školy či budoucí profesi. Je nádherné přivítat na našich pracovištích děti rodičů, kteří k nám chodili, když byli malí, a chtějí pro svoje potomky podobné zážitky.
A čeho se bojím do budoucna? Snažím se nepodléhat strachu, nemohla bych pak učit a dávat naději. Snažím se věřit v sílu rozumu, kterou lidstvo použije až pochopí, že situace je opravdu špatná. Což však může být pozdě. Proto Lipka po celou dobu své existence dělá všechno pro to, abychom se probudili, dokud je ještě trochu čas.
Kdyby mělo zůstat nad portálem Lipky nějaké vaše motto, vzkaz příštím generacím – co byste tam napsala?
Příroda se bez lidí snadno obejde. Lidé bez přírody nikoli.
Hana Korvasová
je česká ekopedagožka a bioložka. V 90. letech spoluzaložila v Brně nejen Lipku, ale i Rezekvítek a Lamacentrum Hády, organizace vepsané hluboko do DNA Brňanů a Brňanek. V roce 2021 získala za dlouhodobý přínos v rozvoji environmentálního vzdělávání Cenu Josefa Vavrouška.
(jih) Foto: Archív Lipka
