Autorka knížky o ženách s diagnózou ADHD

Klára Kubíčková: Lidé jsou různí a normativita je zlo

O literatuře toho ví jako málokdo, její recenze na knížky byly a jsou vynikající. A vždycky byla a je výbornou novinářkou. Obojí vyžaduje nemalou trpělivost. Že právě brněnská publicistka Klára Kubíčková může mít ADHD by mne proto nikdy nenapadlo, stejně jako ji. Když se „dopracovala" přes úplné fyzické zhroucení k diagnóze ADHD, bylo ji dvaačtyřicet. Postavila se k tomu jako – novinářka. Spolu s terapeutkou Janou Srncovou, která se o „své" ADHD dozvěděla rovněž jako dospělá, napsaly knihu Roztěkané. Za pár měsíců byla rozebraná a chystá se už druhý dotisk... „Dělaly jsme do knihy rozhovory s mnoha ženami a mají jedno společné – jsou strašně unavené, ale taky strašně silné... Jsou to příběhy plné propadů, zoufalství, pátrání po tom, proč jsou „rozbité" a často také nekonečných návštěv lékařů, diagnostiků a terapií," říká Klára Kubíčková.

Kdy jste se dozvěděla, že vaší diagnózou je ADHD?
Vždycky jsem byla rozstřelená, roztěkaná, nesoustředěná, věnovala jsem se velkému množství projektů, skákala z jednoho na druhý, do toho pečovala o čtyři děti, měla několik prací. Dlouho jsem si myslela, že to tak mají všichni, potom že jsem rozbitá, že si to neumím zařídit jinak. Že by to mohlo souviset s nějakou diagnózou, a ne jen s tím, že jsem prostě „pitomá", mi došlo, až když jsem vyhořela a úplně se zhroutila. Skončila jsem v péči lékařů s tím, že tělo je v pořádku a moje problémy jsou psychogenní. Po dvou měsících na lécích jsem se dostala konečně k psychiatričce a ta měla jasno velmi brzy. „Už vám někdy někdo řekl, že máte ADHD?" Koukala jsem na ni jak spadlá z višně: „Já? Mí dva synové mají ADHD, ale já přece..." a pak se mi začal skládat celý můj dosavadní život úplně jinak, než jsem byla doteď zvyklá ho vnímat. Za tolik mých problémů může ADHD! Nejsem rozbitá, jen mám mozek, který prostě funguje jinak...

A jaké bylo tedy vaše předtím a potom?
Bylo mi dvaačtyřicet, když jsem dostala diagnózu. Měla jsem za sebou dvě vysoké školy, čtyři neplánovaná těhotenství, nestabilní vztahy a život jak na houpačce – neustálé naskakování do šíleně zajímavých, ale taky šíleně náročných projektů, chtěla jsem dělat všechno, co se nabízelo. A byla jsem dobrá novinářka, s tahem na branku, měla jsem několik ocenění za svoje texty, napsala jsem několik knih. Ale byla jsem taky strašně vyčerpaná, měla jsem problémy se spánkem, s jídlem, s depresemi a úzkostmi. Díky diagnóze jsem se začala zajímat o to, jak vypadá souběh neurodivergence a společenského tlaku, který je na ženy vyvíjený jinak než na muže. Zejména na matky. A docházelo mi, že za spoustu problémů si nemůžu sama, ale může za ně ADHD a zejména souběh ADHD a patriarchátu.

Mnozí především ze starších lidí ale odmítají připustit, že ADHD je diagnóza. Ještě před pár lety přece nic takového neexistovalo. Za nás stačila pevná ruka, tvrdí, když pozorují až moc rozdováděné děti, někteří dokonce neskrývají, že ta ruka by zrovna měla přitlačit a nasázet pár na zadek... I podle některých odborníků je ADHD nadužívaná diagnóza, našla jsem dokonce označení, že je to „sběrný koš naší bezradnosti". Nemají pravdu a není ADHD jen zástěrkou pro benevolentní výchovu a rozjívené až neposlušné děti?
Tohle je teorie, která je dávno přežitá. Její neplatnost je potvrzená řadou výzkumů a hlavně je to něco, co nám strašně moc ubližuje. Právě zlehčování diagnózy vede k tomu, že si nakládáme ještě víc, abychom dokázali, že to zvládneme, že to vydržíme, že se prostě jen musíme víc snažit. ADHD je geneticky dané a je vrozené. Mohou ho posilovat kulturní a společenské vlivy, ale nehneme s tím, projevy ADHD v různé šíři a hloubce prostě budeme mít vždycky bez ohledu na to, jak moc se snažíme nebo jak moc se sebou v terapii pracujeme. Jedním z cílů naší knihy je právě snaha tenhle pohled zvrátit, dokázat, že je neplatný a devastační a klást důraz na citlivost a laskavost – vůči ostatním lidem a jejich diagnózám a taky vůči sobě. Málokdo toho zvládá tolik, jako matky s ADHD. Možná jen matky s ADHD, které mají samy neurodivergentní děti...

Jak těmto lidem vysvětlit, kde je problém, jak je přesvědčit?
V Roztěkaných píšeme o desítkách výzkumů, jen jejich seznam má mnoho stran. Také přinášíme řadu příběhů, které ukazují, jaké to je, žít s nereflektovaným a neléčeným ADHD. Co víc bychom měly udělat? Někdy mám pocit, že za tou rigidní snahou popírat existenci jakýchkoli duševních nebo psychogenních témat je jen strach a bolest z vlastních emocí. Představuju si člověka, kterého v dětství bili, protože nesplňoval rodičovské představy, a on se k té bolesti nechce a nemůže dostat, proto říká, že pevná ruka a pár na zadek je v pořádku. Kdyby to zpochybnil, musel by zrevidovat vztahy se svými rodiči, dětmi, partnery – a se sebou samým. Takže rozumím tomu, proč to lidé z naší generace stále ještě jako kolovrátek opakují. Ale to neznamená, že to obhajuji nebo přijímám. Jen chápu jejich důvody. A snažím se ukazovat, že to jde i jinak.

Chápu správně, že dřív než vám poruchu diagnostikovali synům? Přesto vás nenapadlo, že to může být i váš problém?
Ano, dvě z mých čtyř dětí mají ADHD diagnostikované. A ne, nenapadlo. Nevěděla jsem, že ADHD není problém neposedných kluků, netušila jsem, že se může týkat i dívek a žen v dospělosti. Právě proto, že se o tom dřív nemluvilo. To chce naše kniha změnit.

Mimochodem, může být ADHD dědičné?
ADHD je dědičné. Takže pokud ho diagnostikují dětem, je dobré začít pátrat po tom, po kom to ty děti mají.

Ne u všech diagnostikovaných dětí ale ADHD přetrvá do dospělosti, je to tak? A i projevy a příznaky se věkem mění. Jaký je rozdíl mezi ADHD v dětském věku a v dospělosti?
ADHD do dospělosti přetrvává, člověk se ho nezbaví dovršením plnoletosti. Jen ho umí lépe maskovat, nějak se s ním učí žít. Když se s diagnózou dobře pracuje, je to snazší, je možné užívat léky, chodit na terapii, zvědomovat si projevy diagnózy a nebýt v jejím vleku tak moc. Ale úplně se jí nezbavíte. A jsou životní období, kdy jsou projevy diagnózy silnější a hlubší. U žen typicky v návaznosti na hormony, takže v období menstruace, po porodu, během perimenopauzy a menopauzy.

V obecném povědomí si ADHD spojujeme víc s chlapci, ale v poslední době narůstá počet dívek. Čím to je?
Zlepšením diagnostických metod a tím, že se ADHD u žen víc zkoumá. Ženy s ADHD tu byly vždycky, jen se o nich nemluvilo. Medicína je, ať se nám to líbí nebo ne, designovaná často spíš pro muže – mužské tělo je považované za standardní tělo. Neplatí to jen u ADHD, ale třeba i u výzkumu projevů infarktu, ženy mají jiné projevy, ale dlouho se o tom mlčelo, nikoho nenapadlo to zkoumat, takže ženy měly větší šanci, že na infarkt také zemřou, protože jeho příznaky nikdo včas nerozpoznal. S ADHD je to podobné. S tím, jak se ženy dostávají do výzkumu a vědy, dostává se i těm rozdílům mezi muži a ženami pozornosti.

Takže u děvčátek jsou projevy jiné než u chlapců?
Ano, ale ty odlišnosti jsou dané kulturně. Dívky se učí svoje projevy mnohem dřív kompenzovat, tlak na to být hodná holčička, nevyrušovat a „nezlobit" je silný, takže i když v nás od mala skáče hopík, učí nás doma i ve škole se tvářit, že jsme „normální". Jenomže nás to stojí mnoho sil a ty prostě v nějakou chvíli dojdou. Ženy mají několikanásobně vyšší pravděpodobnost rozvoje depresí nebo úzkostí spojených s neléčenou diagnózou ADHD, mají vyšší pravděpodobnost rozvoje řady komorbidit včetně třeba poruch příjmu potravy nebo problémů se spánkem, které na nereflektovanou diagnózu ADHD nasedají.

Vaše knížka je o ženách s touto diagnózou, o které se však dozvěděly až jako dospělé. Podle vás každá desátá žena s ADHD bojuje. V čem je tato skupina specifická?
Dělaly jsme do knihy rozhovory s mnoha ženami a mají jedno společné – jsou strašně unavené, ale taky strašně silné. Celý život vynakládají mnoho energie na to, aby kompenzovaly poruchu, o které často ani nevědí, že ji mají. Jsou to příběhy plné propadů, zoufalství, pátrání po tom, proč jsou „rozbité" a často také nekonečných návštěv lékařů, diagnostiků a terapií. Dokonce ani psychologie do nedávna nepracovala s tím, že dospělé ženy mohou mít poruchu soustředění.

Určit diagnózu ADHD u dospělého je pro lékaře prý skoro detektivní práce.
Z krve se ADHD nepozná. Diagnostikuje se souborem testů a otázek, diagnostickým rozhovorem, sledováním projevů – a často se na něj přijde až ve chvíli, kdy žena skončí na psychiatrii po totálním vyhoření nebo v depresích. Tam se pak ukazuje, že deprese a další problémy na ADHD „jen" nasedají jako vedlejší projev.

V knize mne zaujala i část věnovaná „maličkostem" – narážení do věcí, okusování nehtů i vnitřních tváří... I to mohou být u dospělých projevy ADHD?
No jasně! Takzvané body focused repetitive behavior není běžné jen u dětí s ADHD, ale i u dospělých. Stejně jako třeba dyspraxie, tedy jakási neohrabanost a snížená schopnost koordinace pohybů. A mnoho dalších „maličkostí", které nám v součtu nesmírně ztěžují život.

Velká část vaší knížky se točí kolem ADHD a mateřství. V čem je ta kombinace drtící?
Právě tou dvojí diskriminací. Výzkumy v této souvislosti mluví mimo jiné i o syndromu zahlcené matky: koordinace úkolů potřebná k udržení hladkého fungování domácnosti přímo naráží na potíže s výkonnými funkcemi, které jsou ADHD vlastní. K tomu se přidává všudypřítomná genderová dělba domácích prací, kde se stále očekává, že ženy budou řídit domácnost a to, co si nařídí pak také vykonají, jako kdybyste v práci sloučila šéfa a podřízeného do jedné osoby. Úkoly v domácnosti s dětmi jsou špatně definované, plné rozptýlení a vyžadují neustálý multitasking. Protože velká část práce včetně vaření, úklidu a praní je nudná, musíte být schopné fungovat, aniž byste potřebovaly vysokou úroveň zájmu nebo stimulace – a to jde přímo proti tomu, jak naše mozky fungují. Jsme skvělé v myšlení out of the box, v inovacích, rozjíždění nových projektů, to všechno nás saturuje dopaminem, ale třídění ponožek nebo přebalování vám prostě žádný dopamin nedá.

Je alespoň výhodou, že dovedete své děti s ADHD lépe pochopit?
Ano, ale to neznamená, že je to snadné. Chápu, co moje děti s diagnózou prožívají, ale i tak je pro mě těžké na to správně a s laskavostí reagovat. Chce to trpělivost a té se nám úplně nedostává, lidé s ADHD jsou neposední, netrpěliví, impulsivní. Často se doma spíš násobíme. Projevy poruchy pozornosti jsou zejména impulzivita, nepozornost a hyperaktivita – a když je nás doma nepozorných, nesoustředěných a impulzivních víc, je to o to složitější. Můžete se ptát ale i opačně – nejenom že já mohu lépe chápat moje děti, ale ony mohou lépe chápat mě - a to, že jsem zrovna extrémně zahlcená a hudrám a mám k té kýžené laskavosti daleko chápou, protože si to neberou osobně, vidí to jako projev diagnózy.

Co léčba? Pokud v zásadě platí, že mozek nemá „jen" dostatek dopaminu, proč je problém – zjednodušeně řečeno - ho doplnit tabletami?
To se do nějaké míry dělá, pokud se dopracujete až k medikaci. Ale jako všechny „léky na hlavu" i ty na ADHD mají vedlejší účinky a je složité najít správný druh léku a správné dávkování. Navíc ještě nevíme, co s organismem udělá takové dlouhodobé braní léků na ADHD u žen, výzkumy logicky chybí. Navíc nestačí „jen" doplnit dopamin, jeho vylučování a transfer v mozku je složitý proces a ten se zvenku supluje těžko.

Co znám svoji diagnózu, tak o ní mluvím... a napsala jste o ní knihu, Kláro. Jaké byly reakce vašeho okolí, jak to přijaly vaše děti? A nesetkala jste se s tvrzením, že je to jen výmluva, proč neuklízet?
Setkaly jsme se spíš se stovkami žen, která nám píšou a na besedách říkají, že jim kniha o kilometry zlepšila život, že se díky ní učí mít se rády, že jim otevřela oči a že se konečně přestaly cítit porouchané. Jistě, napsalo nám i pár lidí, které to popouzí, ale těch bylo jen pár.

Jaká jsou opatření, která přijímáte, abyste si „zorganizovala" život?
Snažím se s diagnózou vědomě pracovat. Už nepracuji na deseti projektech, ale jen na pěti. Učím se odpočívat, nevysilovat se tolik. Nechtít po sobě nemožné. Byla doba, kdy jsem jako samoživitelka ke čtyřem dětem zvládala i domácnost, souběh několika prací, přednášela jsem na univerzitě, po nocích psala, abych dodržela termíny. Dneska už si do toho seznamu přidávám i položky „odpočinek, zastavení, péče o sebe, dobíjení baterek". I když by mohly být delší... Nikdy nebudu organizovaná, vždycky budu silná v rozjíždění projektů a slabší v jejich dotahování, ale už to o sobě vím a netrestám se za to. Aspoň ne tolik.

Knížka je na světě, chystá se dotisk, o ADHD u dospělých se mluví – co by se mělo dít dál?
Ráda bych, abychom v naší společnosti konečně uznali, že lidé jsou různí a normativita je zlo. Podobně jako se les skládá z mnoha odlišných stromů, keřů, hub, bylin, hmyzu, bezobratlých a savců a teprve tohle všechno nám dává naši představu o lese, skládá se i lidstvo z lidí, kteří se od sebe můžou lišit jako houba od smrku. Nebo jinak: ve střevech máme střevní mikrobiom, který se skládá ze stovek různých bakterií, mikroorganismů a jiných breberek a teprve když jich je hodně různých, když je mikrobiom dostatečně různorodý, může fungovat imunita. Les je skvělým lesem právě proto, že roste v různorodosti. Střeva jsou skvělými střevy jen proto, že obsahují tolik všelijakých roztodivností. Jinak by to nefungovalo. S lidmi je to podobné: lidské společenství může fungovat jen proto, že každý člověk je jiný, každý umí něco jiného, každý přispívá do člověčí mozaiky trochu jiným dílkem, jinak barevným sklíčkem. Přestože respektujeme všechny součásti lesa nebo střev, z nějakého důvodu nerespektujeme všechny součásti lidstva. To bychom si přály, aby se změnilo. Jsme různí, máme různě fungující mozky, a je to tak v pořádku.

(jih) Foto: Pavel Jasanský