Veronika Žilková: Nakonec všechno nějak dopadne
Moravské rockové. Tak charakterizuje svoje letošní léto, které stráví povětšinou v Brně a jeho okolí, herečka Veronika Žilková. Rozhodně to ale neznamená dovolenou či divadelní prázdniny. V moravské metropoli ji čekají představení v rámci Letní scény Bolka Polívky, především však bude ve Slavkově u Brna natáčet nový celovečerní film s režisérkou Beatou Parkanovou Světýlka.
Tento rozhovor vzniká ve chvíli, kdy se setkáváte ve stejném programu s rockovou skupinou Argema v Ježově. To s nimi zpíváte?
Ne, ale je pravda, že jsem jejich dlouholetou fanynkou. Dokonce jsem teprve teď zjistila, že písníčky, které jsem si zpívala v mládí, jsou jejich. Takže určitě navštívím ještě některý z jejich koncertů, třeba v dalešickém pivovaru nebo v Křižanově. To rockové období jsem ale odstartovala už před prázdninami, když jsem začala zkoušet v novém muzikálu Okno mé lásky, který představí legendární písničky legendární kapely Olympic a bude mít premiéru na podzim v Divadle Broadway. Je to moje dokonce vůbec první muzikálová role...
Herecký život se prostě někdy odvíjí v takových cyklech. A já jsem roky hrála Médeu a měla jsem takové vážnější období, tak teď mám takové rockové. Moravské rockové.
Beáta Parkanová patří k nejvýraznějším filmovým režisérkám současnosti. Zaujaly už její Chvilky, festival v Karlových Varech představí její snímek Slovo, který se vrací do doby komunistického režimu. O čem budou Světýlka?
Světýlka budou rodinný, poetický hořkoveselý příběh malé holčičky. Její rodiče se rozcházejí a ona prožije jeden den se svojí babičkou a dědečkem. Opět se tak setkám s talentovanou Miou Bankó, s níž jsem už točila seriál Jitřní záře, a která bude hrát moji vnučku – podotýkám, že ta shoda křestního jména s mojí skutečnou vnučkou je jen náhodná. Ale určitě se budeme kromě natáčení taky spolu chodit koupat a sbírat borůvky.
V minisérii Jitřní záře, která běží až do poloviny července, hrajete sociální pracovnici. Z ukázek na mne tedy právě sociálně nepůsobila...
Nejste první, kdo mi to na základě upoutávek takto říká. Jenže děsivé záběry, kdy tam rvu dítě matce z náruče, byly zavádějící. Sociální pracovnice, které v seriálu ztvárňujeme s Lenkou Vlasákovou, mnohokrát ty děti odebráním zachránily a dost možná i před smrtí. Ta rodina, která je středobodem příběhu Jitřní záře, žije alternativním způsobem života, v plesnivé chalupě s hliněnou podlahou, odmítají nechat dítěti vystavit rodný list, ale současně požadují po státu mateřskou nebo dávky v nezaměstnanosti, i když odmítají pracovat. Seriál však nikoho nesoudí, jen chci říct, že ta moje postava není negativní. Je to stará panna, která svému úřadu obětuje strašně moc. Tím, že sama nemá děti, pečlivě hlídá, aby podmínky k výchově byly v rodinách optimální. A vlastně za vše nejvíc zaplatí.
Jako pěstounka máte i vlastní zkušenosti se sociální péčí?
Potkávám sociální pracovnice celý život, a právě proto je musím hájit. Speciálně herečka, když si vezme děti z domova, je podezřelá, takže jsem měla doma co dva týdny kontrolu. A to mi ještě jednou zavařil Bolek Polívka, protože po premiéře nějakého našeho společného filmu se ho v ranním vysílání rozhlasu zeptali, proč jsem nepřišla s ním. A on rozjuchaně prohlásil žertem, ále, ta byla tak ožralá... Naživo jsem to poslouchala doma v rádiu, když jsem dělala dětem snídani... a vzápětí samozřejmě dorazila kontrola. Ale respektuji to a rozumím tomu, že i tento Bolkův vtip raději prověřili, protože jsem měla státem svěřené dvě děti do péče.
Myslíte jako zkušená matka, že je nějaká hranice, nebo mají rodiče právo obracet děti k obrazu svému bez ohledu na cokoliv?
Všichni jako rodiče deformujeme svoje děti. Všichni je vychovávají děti tak, jak si myslí, že se mají vychovávat. Současně jsem přesvědčená, že devadesát procent dětí nesouhlasí s výchovou svých rodičů a později jim to předhazují: to mám po tobě, to je kvůli tobě, protože jsi mi nekoupil to a nedovolil ono... Každý se pak snaží vychovávat tak, jak nebyl vychováván, neopakovat chyby svých rodičů, a tak páchá nové chyby na svých dětech. Což je podle mého názoru úplně přirozený cyklus, který máme zakódovaný od přírody, a v němž nehrají roli ani dobovost, ani kulturní rozdíly.
Vy jste aplikovala nějaké výchovné zásady? Bylo něco, co jste vyžadovala?
Chtěla jsem po dětech jen dvě věci: Říkat děkuji a nelhat. Jinak mohly tančit třeba na stole, ale musely mi říct pravdu. Pokud bylo něco, co bych jako matka neskousla, používala se preambule: To musím říct Veronice. Když někdo přišel v šest ráno a mne zajímalo, kde strávil noc, odpověď zněla: Mámě to říct nemůžu, musel bych lhát. Ale Veronice to povím. Na druhé straně já jsem pak nesměla informaci svěřenou Veronice zneužít jako matka.
V poslední době se velmi rozrůstá vaše filmová rodina. O jaké další filmové děti se budete v dohledné době „starat"?
Už v jednom filmu jsem dělala maminku Vladimíru Polívkovi a teď se znovu stal mým synem v připravovaném seriálu Dobré zprávy na Primě. Takže spolu snídáme, obědváme i večeříme. Další filmovou rodinu mám s Berenikou Kohoutovou, jíž jsem velmi sobeckou matkou ve snímku Řekni to psem v režii Roberta Sedláčka. Do kin by měl jít v létě. Naopak absolutně obětující se matkou jsem Štěpánu Kozubovi jako autistovi ve filmu Spolu, který čeká premiéra na podzim.
Vraťme se ještě k divadlu. Na Letní scéně Divadla Bolka Polívky na Kraví hoře letos opět budete hrát v komedii o čtyřech přítelkyních S láskou Mary. Jejím posláním je poměrně rázný vzkaz: život je třeba si užít. Myslíte si to také?
Je to moje heslo. Vždycky je lepší se radovat, pokud to trochu jde, a nechat starostí být. Ono to nakonec všechno nějak dopadne. Premiéru jsme museli několikrát odkládat kvůli covidu, ale právě kvůli souvislosti s pandemií, kdy mnoho lidí ztratilo své blízké, získala hra na aktuálnosti. Vždycky je třeba žít každý den, jako by byl naším posledním. S láskou Mary navíc pojednává o důležitosti přátelství, které bývá někdy skutečně víc než láska a může vám nahradit i rodinu.
Na stránkách novin a časopisů i v médiích, kde jste poměrně častým hostem, býváte velmi otevřená. Mnohá tajemství ze svého osobního života jste odkryla nedávno také ve své knize Dělte dvěma. Nelitovala jste někdy své upřímnosti?
Ne. Nekradla jsem, nelhala, čistila jsem si zuby, nemám proč se stydět za svůj život.
Od vydání autobiografie neuběhl ani rok a zdá se, že máte spoustu dalšího materiálu... Uvažujete o pokračování?
Píšu knihu První kopačky v šedesáti.
Představení S láskou Mary můžete vidět na Letní scéně Divadla Bolka Polívky v amfiteátru na Kraví hoře v neděli 31. července od 20.30.
(jih), Foto: Pepa Holomáč, archív DBP a V. Žilkové