Dobrá policistka rovná se špatná matka? České krimi seriály se stereotypů ještě nezbavily

České seriálové kriminálky mají více vyšetřovatelek. Stereotypů se ale ve většině případů stále nezbavily. Tak zní stručné shrnutí studie Ivety Jansové a Jany Jedličkové z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, v níž se věnovaly krimi tvorbě domácí provenience na obrazovkách. Analyzovaly 35 českých kriminálních seriálů z let 2007 až 2023, pracovaly celkem se 716 epizodami a sledovaly 43 ženských postav, z toho 28 v hlavních rolích. A konstatovaly, že ženy určitě dostávají více prostoru, ale vedle schopných a samostatných vyšetřovatelek se na obrazovku dál vracejí motivy emocionality, problematického mateřství nebo podřízenosti mužským kolegům.

„Ukazuje se, že vyšší zastoupení žen ještě automaticky neznamená pestřejší nebo spravedlivější reprezentaci. Samozřejmě, že stereotypizace se nevyhýbá ani mužům. Kriminalisté na první dobrou bývají vzhledem ke své zaneprázdněnosti a vytíženosti líčeni jako velmi špatní otcové, jako muži, kteří si nedokáží udržet partnerky... Ale na rozdíl od žen jim tato negativa dávají devízu, že tím pádem jsou lepší policisté," přibližuje vedoucí Katedry mediálních studií a žurnalistiky Iveta Jansová.

Máte ráda detektivky?
Mám. Čtu je, ale taky se ráda dívám na filmové a televizní verze. Je to moje taková celoživotní vášeň.

Takže odtud vítr věje, pokud jde o téma vaší studie? Spíš než jako předmět seriózního vědeckého výzkumu, se kriminálky spíš berou jako žánr podceňovaný až brakový.
Už svoji diplomovou práci jsem psala na podobné téma, tenkrát jsem se však zaměřila na zahraniční seriálovou tvorbu. Na přelomu tisíciletí se na našich obrazovkách objevily tituly jako Kriminálka Las Vegas, Closer nebo Rizzoli & Isles a další. Sledovala jsem, jakým způsobem se v nich pracuje s ustálenými typizacemi ženských a mužských postav a jaké role jim přisuzují. Tradičně byla filmová detektivka vnímána jako žánr, který muži tvoří především pro mužské publikum. V roce 2026, už však takto jednoznačné vymezení neobstojí. Hranice se stírají, jednotlivé formy se prolínají a není výjimkou narazit na kriminální seriály, které v sobě nesou prvky „soap opery" nebo jiných žánrů. Navíc, podíváme­‑li se na detektivku v širším, historickém a literárním kontextu, je zřejmé, že ženský prvek v ní hraje významnou roli dlouhodobě. Všichni známe nejen slavné autorky, ale i ikonické ženské postavy – například Agathu Christie a její slečnu Marplovou.

S kolegyní jste tedy analyzovaly 35 českých seriálů z let 2007–2023, které zobrazovaly ženy u policie – ne konzultantky, ale opravdu policistky v různých hodnostech. Které tituly to například byly?
Namátkou Detektivové od Nejsvětější Trojice, Specialisté, Temný kraj, Odznak Vysočina, Hlava Medúzy...

Mimochodem, kolik času jste kvůli studii strávily u obrazovek?
To vůbec takhle nedokážu říct, ale každý díl jsme „měly v rukách" několikrát, takže když vynásobíme počet všech epizod dvěmi až třemi, dostáváme se na číslo, kterému se mi ani nechce věřit.

Pětatřicet titulů. Je to hodně, nebo málo – jaké je to množství vzhledem k celkově natočeným seriálům?
Úplně málo to není. Ale pro porovnání, těch, kde byli hlavními hrdiny muži, vzniklo ve stejném čase zhruba dvakrát víc. Na druhé straně, my jsme si pro naši práci rozdělily sledované období na tři části a viděly jsme zřetelný vzestupný trend: v každé proti té předchozí přibylo těch „ženských" zhruba o polovinu.

Na kriminálce ve skutečnosti však mnoho žen nepracuje. Spíš než v tom hledat „stereotypy", není to prostě jen odpovídající skutečnosti?
Jasně, realita je taková. Možná je to až paradox: dohledávaly jsme dostupná a relevantní data, kolik žen pracuje v rámci Policie České republiky na vedoucích pozicích, a je jich mnohem méně, než nám ukazují média. Logicky, v umělecké tvorbě musíme počítat s nějakou autorskou licencí, fikcí, trendy...

V tiskové zprávě ke své studii uvádíte, že jste využily „multimodální diskurzivní analýzu a případové studie, takže sledovaly nejen děj, ale i dialogy, vizuální styl a širší významové souvislosti". Můžete to přiblížit jednodušeji?
Nezaměřovaly jsme se jen na samotný děj, ale sledovaly jsme i další složky. Jak je postava ženy v dané situaci zobrazena – jak vypadá, jaký má účes, co má na sobě nebo má­‑li make­‑up. Důležitá pro nás byla také hudba: zkoumaly jsme, zda podporuje dramatičnost scény, nebo ji naopak zlehčuje či ironizuje. Vedle toho jsme se soustředily také na širší kontext – jaké má kriminalistka postavení vůči ostatním postavám, jak o ní mluví kolegové a jak ji vnímají svědci či podezřelí při vyšetřování. Teprve propojením všech těchto rovin se totiž ukáže celkový význam. I scéna, která se v samotném textu scénáře zdála být neutrální, může v kombinaci s obrazem, hudbou a celkovým kontextem vyznít úplně jinak.

A výsledek?
Ukazovalo se, že i žena­‑policistka, která se chovala v zásadě „normálně", narážela na nepochopení svého okolí. Často to souviselo s mateřstvím a vztahy – motiv, s nímž tvůrci pracovali poměrně pravidelně. Jen výjimečně ale byla péče o děti a rodinu problematizována přímo samotnou hrdinkou. Kritika přicházela spíše zvenčí – od partnerů, kolegů či blízkých: „nezvládáš to, chodíš pozdě domů, nestaráš se o dítě" nebo „neudržíš si muže, protože jsi pořád v práci, protože jsi policajtka". Jako diváci jsme tak sledovali, že hlavní hrdinka dokáže sice bravurně vyřešit náročný případ, ale zároveň nám skrze okolní dění tvůrci podsouvali jinou zprávu: profesní úspěch u ženy nestačí, protože selhává v roli matky nebo partnerky. V některých novějších seriálech se však tento zažitý narativ začíná obracet. Například v cyklu Detektivové od Nejsvětější Trojice okolí na majorku Výrovou v podání Kláry Melíškové reaguje negativně jen proto, že je žena, ale vývoj příběhu a její vlastní jednání nakonec ukážou, že problém není v ní, nýbrž v předsudcích těch ostatních, kteří z toho vycházejí s prominutím jako blbci. Najdeme ale i postavy, o jejich soukromém životě netušíme nic. A to i přesto, že u jiných postav jejich rodinné zázemí známe. Tak je tomu alespoň prozatím například u Odznaku Vysočina a kapitánky Skálové, která působí jako tajuplná královna.

Mimochodem, vztahy. Ne každá žena musí mít muže... Na internetu se třeba objevují spekulace, zda majorka Výrová není lesba.
U majorky Výrové se tyto spekulace objevily nejspíš na základě stereotypů v prvních sériích – krátké vlasy nebo její ochranitelský, místy až mentorský vztah ke kolegyni, kterou hraje Tereza Ramba. Ve skutečnosti ale seriál její orientaci nijak explicitně neřeší a v jedné z pozdějších řad má dokonce přítele. Je ale vidět, jak snadné je sklouznout ke zjednodušením. Prezentace lesbických postav zůstává u nás stále poměrně omezená. Jednou z mála takto jasně definovaných je například vyšetřovatelka v seriálu Pozadí událostí, kterou ztvárnila Marta Issová, kde však její postava naopak čelí silně sexistickým reakcím ze strany kolegů. Zajímavé je, že tentýž seriál zároveň bagatelizuje problematické vztahy mezi pedagogy a studentkami. Místy to působí, jako by divák, který v tom vidí etický problém, byl za toho naivního. I proto je dobré se zamýšlet nad tím, jakým způsobem jsou vztahy v české televizní tvorbě zobrazovány a co všechno jsme ochotni považovat za „normální".

Ještě bych se vrátila k Odznaku Vysočina, v němž stojí v centru dvě ženy: kromě kapitánky Skálové sehrává významnou roli i vyšetřovatelka Kateřina Vlčková. Z pohledu vaší studie seriál vyzdvihujete, ale podle mne to stejně nic moc nemění na tom, že extra kvalitní není.
Titul určitě patří mezi ty lepší v tom, kolik prostoru věnuje nejen policistkám, ale rovněž ženským obětem. Pravda je, že je trochu zvláštní, že Skálová se pro diváky soustředí pouze na práci, podřízení ji uznávají, ale o jejím soukromí nic nevíme. Rodinné problémy její spolupracovnice Vlčkové i dalších kolegů, v tomto případě dokonce i jejich sexuální orientace, se přitom řeší poměrně hodně. Nicméně postavy jsou podávány komplexně a cením si vykreslení vztahu obou hrdinek. Zpočátku to neměly mezi sebou jednoduché, ale v dalších sériích už podhoubí soupeření a nevraživosti překonaly. Zdůraznila bych i to, že k tomu, aby Skálová působila dobře, nemuseli tvůrci z pánských členů týmu dělat sexistická hovada nebo mocichtivé idioty. Pokud jde o kvalitu seriálu jako takového, to vůbec nebylo předmětem studie a ani jsme se tím nezabývaly.

Takže se může stát, že někdy jsou ženy vyobrazeny vlastně velmi dobře v seriálu, který jinak stojí za starou belu? :)
Přesně tak.

A že stereotypy v zobrazování zahrnuje i muže?
Stereotypizace se mužům jistě nevyhýbá. Kriminalisté na první dobrou bývají vzhledem ke své zaneprázdněnosti a vytíženosti líčeni jako velmi špatní otcové, jako muži, kteří si nedokáží udržet partnerky... Ale na rozdíl od žen jim tato negativa dávají devízu, že tím pádem jsou lepší policisté. Tím, že za to nejsou kritizováni, se utužuje stereotyp toho, že muži se vlastně ani nemají starat o děti, protože jim to není přirozené. Jiným oblíbeným (stereo)typem je detektiv jako macho, který po všech jen řve a nesnáší ženy. Pořád se sice bavíme o fiktivním světě, ale je nám zbytečně vykreslován dost černobíle.

Porovnávaly jste české seriály s těmi zahraničními?
Ano, není sice v naší moci vzhledem k až nadporodukci pokrýt všechno, ale porovnávaly jsme nejvíc s angloamerickou tvorbou, která se k nám asi dostává nejvíc. V americké produkci pořád také přetrvává hodně stereotypizace, ale je tam patrný i tlak na diverzitu, ať už rasovou, genderovou, sexuální, umí si více hrát s jednotlivými identitami. To je třeba pohled, který v české produkci takřka nenajdeme. Naše seriály zahrnují pořád bílé středostavovské postavy, dominantně heterosexuální. Britské kriminálky bývají zase mnohem experimentálnější ve zpracování. Klidně se tam objeví jako hlavní kriminalistka babička­‑pochůzkářka, která svůj profesní život pořád tráví na ulici. Na to všechno naši tvůrci teprve přicházejí. Stejná všude je sinusoida, v niž se vedle mimořádných děl objevují řemeslně nezvládnuté propadáky.

Jaký je váš vůbec nejoblíbenější seriál?
Zákon a pořádek: Útvar pro speciální oběti. A to po celou dobu, co běží, takže bezmála tři dekády. Protože je to seriál řešící závažné, sexualizované zločiny a stabilně má od první řady v roce, která byla vysílaná v roce 1999, jednu hrdinku. Navíc Mariska Hargitay, která ji hraje, se jako celebrita aktivně zapojuje do kampaně rape kit backlog, tedy pro shánění peněz na otestování tisíců souprav se vzorky shromážděnými při vyšetřování sexuálních napadení, které by jinak zůstávaly pořád ležet v policejních skladech a laboratořích, zatímco oběti sexuálních deliktů by dál marně čekaly na spravedlnost. Ten přesah do reálného světa je pro mne strašně důležitý.

A z českých seriálů máte nejraději který?
Nejvíc mě teď asi baví právě Odznak Vysočina. Uznávám, že příběhy nejsou úplně pro Sherlocka a je to spíš pohádka, ale ráda u ní usnu :).

Bude mít vaše studie nějaký praktický dopad? Mohli by vás třeba přizvat autoři nějakého připravovaného krimiseriálu, abyste se zapojily jako konzultantky?
To je spíš otázka na samotné tvůrce, zda se ozvou – my jsme tomu rozhodně otevřené. Podobnou zkušenost už mám, i když ne z oblasti detektivek. Oslovili mě scénáristé, abychom společně probrali, co je při zobrazování různých identit stereotypní a co by mohlo být dokonce škodlivé, pokud by si to diváci vyložili nesprávně.
Osobně bych si přála, aby naše studie přispěla k většímu uvědomění diváků: i když seriály nejsou realitou, to, co nám tvůrci předkládají, vypovídá o tom, jak nás jako publikum vnímají – a zda nám tedy skutečně nabízejí to, co chceme sledovat. Převládající podoba současných seriálů naznačuje, že si jejich autoři o českém diváctvu myslí, že je spíše konzervativní a upřednostňuje tradiční pohled na svět i zábavu. A protože kriminální seriály můžeme vídat prakticky každý večer na jakýchkoliv televizních kanálech, je důležité připomínat těm za kamerou i u obrazovek, že to, co sledujeme, zpětně ovlivňuje i to, jak vnímáme svět kolem sebe.

Seriály z produkce České televize najdete na IVysílání ČT.

Text:
Jiřina Veselá

Foto: 
1. Archiv I. Jansové
2. Živé terče, foto: © Česká televize – foto: Marek Dienstl
3. Hlava Medůzy, foto: © Česká televize – foto: Radek Miča
4. Pozadí událostí, foto: © Česká televize – foto: Julie Vrabelová

--------------------------------------------------------------

Jak české seriály zobrazují ženy v policejních a vyšetřovatelských rolích? Právě na to se zaměřila studie Ivety Jansové a Jany Jedličkové, která analyzovala 35 českých kriminálních seriálů z let 2007 až 2023. Autorky pracovaly celkem se 716 epizodami a sledovaly 43 ženských postav, z toho 28 v hlavních rolích. Nezajímalo je přitom jen to, kolik žen se v seriálech objevuje, ale hlavně jaké role dostávají a jak jsou jejich postavy vystavěné.

Výsledky ukazují, že české kriminálky prošly viditelnou proměnou. Ženských kriminalistek je na obrazovce víc a častěji dostávají výraznější prostor. To ale neznamená, že by se česká televizní tvorba úplně zbavila starších představ o tom, jak má žena v tomto žánru vypadat a jednat. Studie ukazuje, že vedle profesionálně silných postav dál přetrvávají i stereotypní vzorce, které ženské hrdinky vracejí k tradičním rolím nebo je staví do kontrastu s mužskou autoritou. Autorky se ve výzkumu zaměřily i na to, jak seriály tyto postavy rámují. Využily multimodální diskurzivní analýzu a případové studie, takže sledovaly nejen děj, ale i dialogy, vizuální styl a širší významové souvislosti. Studie zároveň ukazuje, že vývoj není jen jednosměrný. V novějších seriálech se objevují i komplexnější ženské hrdinky, větší důraz na vztahy mezi kolegyněmi nebo mentorská dynamika mezi ženami. Právě v těchto posunech i rozporech je dobře vidět, jak populární kultura zachycuje proměny představ o genderu, autoritě a profesní roli žen v české společnosti.

Jansová, I., & Jedličková, J. (2025). Investigating gender: female criminalists in post­‑socialist Czech television narratives. Feminist Media Studies, 1–17.