Brněnské absurdity mají druhý díl. Oba se stávají i dárkem pro Pražáky

Víte, jak moc Brno mate svými Vinohrady a vinařskými ulicemi? Nebo jak si půjčuje sochy, případně je doslova zabavuje Praze? Z knihy nazvané 100+24 brněnských kuriozit, absurdit a bizarností se loni stal bestseller. Dosáhla zájmu, který si nedobyla mnohá celostátní díla. A tak brněnští rozhlasáci Miloš Šenkýř a Tomáš Kremr připravili druhý díl. V názvu má 100+25 a vede třeba i za druhým – méně známým – brněnským orlojem, na němž sice jde čas přečíst, ale unikátní umělecké dílo ho už pár let neměří.

Požádali jsme umělou inteligenci ChatGPT, aby vybrala to nejzajímavější z knihy 100+25. Dost dobře úkol nezvládala, využila totiž první díl 100+24. V její odpovědi ovšem byla jedna zajímavá pasáž: „Přivonět k romantice starších lamp — a přemýšlet, jak světlo formuje městské zážitky." Co na to říkáte?
TK: Možná umělá inteligence myslela světelnou fontánu u Janáčkova divadla. Je fakt, že takové letní Brno vpodvečer je určitě romantické. Ale že bych kvůli tomu čichal k lampám...
MŠ: ...no, možná narážela na reakce čtenářů, kterým jsme v prvním díle ukázali brněnské lampy s pražským znakem. A od té doby mnoho lidí hledí v ulici víc nahoru. Což může být zajímavé a vřele to doporučujeme, jenomže když nekoukají pod nohy, může to mít různé důsledky.

Takže jinak, opravdu vám jeden díl brněnských bizarností nestačil?
MŠ: Nám by možná co se týče absurdit a bizarností stačil, raději bychom vzali jen roztomilosti a zajímavosti. Ovšem Brno a okolí si o podobné škádlení říká.
TK: Ale říká často v dobrém. Které jiné tuzemské město má kostel, který drží pohromadě náplasti? Nebo kde jinde lze postavě známé veliké části republiky jen díky filmu Pelíšky vděčit za nejdéle nepostavenou rozhlednu? A taky tu máme relativně nově vyrobený řetěz pro primátora, který nikdo nikdy nepoužil. Oba zdůrazňujeme: Brno milujeme. A to, co milujeme, nám není lhostejné.

V minulé Šalině označila spisovatelka Petra Klabouchová Brno za město, které je prudce nakažlivé. Co vy na to?
MŠ: Ona taky pronesla krásnou myšlenku, že Brno nikdy nezkazí žádnou legraci a pěkně nahrává na branku. To si uvědomujeme stále více, s každým čtenářem, s každou odezvou. Mne moc potěšila tvrzením, že s lidmi z Moravy je vždycky – na rozdíl od těch z Prahy – veselo. Na druhou stranu, z naší knihy se stal i hodně častý dárek pro lidi z Prahy. Vždyť ta rivalita je vlastně prospěšná a najdeme ji ve spoustě států. Madrid a Barcelona, Bratislava a Košice, Varšava a Krakov.

Proč vlastně je v názvu 100+25? Nemohl to být jiný počet?
TK: Loni ta stovka připomínala sto let rozhlasového vysílání na Moravě, letos sto let naší rozhlasové budovy v Beethovenově ulici. I když vznikla pro banku – anebo právě proto, že vznikla pro banku – prošel přes ni prakticky každý, kdo v uplynulých sto letech v Brně a na Moravě něco znamenal. Je to noblesa a moderní dům v jednom. A taky důkaz, že rozhlas umí s vybranými poplatky hospodařit. Mimochodem, Miloš po budově umí báječně provázet, pro každý koutek má nějaký příběh či zajímavost. A jednou to zvládl dělat 12 hodin v kuse, takže to má zapsané v české knize rekordů.

Vy jste ve stopách té první knihy dělali i AutenTICké prohlídky Brna, platí totéž s tou druhou?
MŠ: Ano, už jich pár máme za sebou. A možná prozradím, že jsme se rozhodli za každou z nich dát symbolických 125 korun na sbírku na pořízení varhan pro Brno. Protože i desetinásobně zmenšený model sálu Janáčkova kulturního centra, v němž odborníci dělali pokusy s akustikou, je jednou z kapitol a současně jedním ze zastavení prohlídky.

Takže doufáte, že urychlíte zájem o varhany?
TK: Takový dosah asi nemáme. Ale buďme rádi, že po letech, kdy jsme v centru Brna měli nevyužité garáže, které tvoří základ sálu, roste i nadzemní část. I když doufáme, že se podaří také jiné změny.
MŠ: To je pravda, protože první díl aspoň trošku urychlil některé věci. Nebo se s nimi krásně časově shodl. Mezi brněnskými „rodáky" jsme připomněli Ferdu Mravence – a už má svoji uličku. Unikátní socha Vozmistryně od Miloše Axmana už není v drážním skladu, ale v depozitáři Muzea města Brna. A kolaudace se po mnoha letech od zprovoznění dočkal i Královopolský tunel, i když mu stále mnoho lidí ještě říká „tunel Dobrovského".
TK: Miloš jen zamačkává slzu, že pořád není k vidění historická opona z divadla na Veveří ulici, zatímco Mahenovu divadlu původní opona chybí. Ale to si jen trochu přihříváme polívčičku, ony se některé ty věci asi staly jenom souhrou náhod. My aspoň můžeme mít radost, že se nám potvrdilo, že píšeme o něčem, co je skutečně relevantní.

Přinášíte v knize i náhled toho, co mohlo být, třeba jak mohl vypadat obchodní dům Centrum, který Eva Jiřičná navrhla nadstavět o další patra.
MŠ: A taky připomínky věcí, které se nestaly naštěstí. Vzpomněl by si někdo, že existoval naprosto vážně míněný návrh přejmenovat renesanční Dům pánů z Lipé na Brno City Center?
TK: Ale pozor, taky jsou takové kouzelnosti, které naopak mohou naši sounáležitost s městem pozvednout. Hledejte v Brně třeba kostel, který má na fasádě půllitr piva a koloběžku. Nebo jiný chrám, který drží dohromady náplasti. Tedy aspoň symbolicky, jako výraz zájmu kolemjdoucích.

Máte nějaké libůstky, které se do druhého dílu podařilo dostat?
MŠ: Já jsem moc rád za dvě komiksová políčka. Dva úryvky z komiksů o Brně. Jeden byl hitem relativně nedávno, tedy v roce 2011, a Tomáš Kučerovský v něm naprosto originálně zachytil fenomén brněnských rozjezdů. A ten druhý maloval Dan Růžička a mám pocit, že jeho PIžmouni logicky, ale trošku nespravedlivě zůstali bokem po roce 1990. Inspirováni tragédií z roku 1976 na Pekařské ulici vedou do podzemí Brna za tajemným národem, který je obývá a otročí lidi.
TK: Já mám oblíbenou vlakovou saunu, taková jediná je jenom díky lidem z Brna. Nebo zbytečná brněnská zábradlí a taky flekatý kostel, co vypadá, jako kdyby měl neštovice. Nejvíc ovšem mám radost z těch věcí, o kterých píšeme a můžeme pak i natočit reportáž o tom, co se mění. Takže kdo poslouchá náš podcast Brněnská jedenáctka, možná občas pozná, že některé kapitoly z knihy v něm zmiňujeme. Protože brněnské absurdity se pořád vyvíjejí.

To časové rozpětí záznamů je obrovské. Jak vlastně vznikají, hledáte je pro knihu?
TK: To by asi ani nebylo možné. Pár jich takových je, ale drtivá většina jsou materiály, které jsme zachytili při novinářské práci – ať už dříve v novinách, nebo teď v Českém rozhlase Brno, jehož sídlu je věnovaná ta stovka v názvu.
MŠ: Byla by podle nás škoda ty drobné střípky o Brně nechat zapadnout prachem někde v archivech. Tomáš třeba miluje různé vizualizace, modely a dokonce nafukovadla, která nakrátko zazářila, ale pak zmizela z očí stejně jako projekty s nimi spojené. Ale i ty má smysl připomínat, pro inspiraci, ale třeba i výstrahu, že tudy cesta nevede a je zbytečné na to vyhazovat peníze.

Znamená to, že bude i třetí díl?
TK: Především asi musím vyvrátit mýtus, že 100+25 se od předchozího dílu liší o jediný díl, to ne. Takže pokud se Brnu bude dařit, úplně to nevylučuji, ovšem říkám si, jestli není čas si dát pauzu. Na druhou stranu by bylo hezké mít po sobě jdoucí řadu 24, 25 a 26. Zas ale kdyby to bylo 27, budou všichni pátrat, jestli jim něco neuniklo. Aspoň by to bylo kuriózní.
MŠ: Já zdůrazňuji dva jiné faktory. Pokud chceme udělat třetí díl, musíme najít to odůvodnění pro stovku – rádi bychom opět rozhlasovou. A záleží to také na Lukáši Vernerovi a Jaroslavu Svobodovi, sklářích z Karlova u Žďáru nad Sázavou, kteří kromě spousty jiné nádherné práce dělají kuličky pro brněnský časostroj na náměstí Svobody. V prvním díle byla na titulní straně jedna, druhý má dvě, takže na třetím by měly být tři. A oni nám předběžně slíbili něco speciálního. Je to přece pro Brno!

(jih)
Foto: Jiří Šeda (Radioservis) a Tomáš Pancíř (Český rozhlas)