Pavel Kapler: V Antarktidě děláme vědu jako Brno
Sedm žen a patnáct mužů. Takové je složení další expedice Českého antarktického výzkumného programu sídlícího na Masarykově univerzitě, která se počátkem ledna opět vydala do Antarktidy. První část výpravy odjela už na Nový rok, druhá vyrazila o pár dnů později, ale na místě se zřejmě ani nepotkají. Čtrnáctičlenná skupina totiž pracuje na České vědecké stanici J. G. Mendela na ostrově Jamese Rosse, ta druhá zamířila na základnu CZ*ECO Nelson na Nelsonově ostrově.
Tuto část výpravy vede Pavel Kapler, manažer Českého antarktického výzkumného programu. „Jako manažer mám v našem programu na starosti všechno, co není věda a výzkum. To znamená, že zodpovídám především za získávání prostředků na provoz stanice i na to, aby tam výprava vůbec mohla vyjet, za logistiku její cesty, tedy kudy pojede a aby se zase v pořádku vrátila, i za zásobování a provoz technického zázemí. Zjednodušeně tedy za to, aby všichni měli něco dobrého do žaludku a suché ponožky."
Kolikátá je toto vaše cesta do Antarktidy?
Přiznám se, že to nemám přesně spočítané, ale myslím si, že letos to je asi po jedenácté.
Když se tam jednou člověk vydá, chytí údajně „antarktický virus", který ho pak nutí se pořád vracet... Asi jste tedy ani vy nebyl imunní. Nebo vás mráz a zima lákaly odmalička?
Je pravda, že první Antarktida vás chytí navždy – anebo nikdy. A většina z těch, kteří tam zamíří, bývá oslovena natolik, že se touží vracet a vracet. Původně mám sice doktorát z aplikované a krajinné ekologie se specializací na klimatologii, ale po jeho dokončení jsem se rozhodl ve vědě nepokračovat; chtěl jsem však být nablízku a užitečný českým vědcům, snil jsem o tom, že to bude, pokud možno, někde v terénu, ideálně v zahraničí, kde není moc horko, to fakt nesnáším :). A když jsem objevil inzerát Masarykovy univerzity, kterým hledala manažera pro svou stanici v Antarktidě, byla to jasná volba.
A co je to TO, co vás na Antarktidě přitahuje?
Určitě TO není jen jedna věc. Tatínek mi vždycky říkal, dělej něco, co nikdo jiný nedělá, budeš nejlepší. A to se mi podařilo. Takže jsem moc rád, že jsem mohl splnit jeho přání. Za druhé, prostředí tam je úžasné a tolik odlišné od krajiny a vůbec života, které známe tady u nás. Přitom když jsem vycestoval poprvé, v duchu jsem si první den říkal, jak to tam čtvrt roku asi vydržím. Hned po příjezdu jsme měli spoustu práce s vyložením a uložením nákladu, ale registroval jsem, že okolí stanice vypadá značně neutěšeně. Prachové bouře střídaly sněhové přeháňky, všude kolem byla pustina, je to vlastně mrazová poušť. No, ale třetího dne se udělalo nádherně, vyšlo sluníčko a námraza vykreslila všude úplně neuvěřitelnou krásu, která mě nepřestává fascinovat dodnes. K tomu musíte přidat setkání s úžasnými zvířaty a samozřejmě i s úžasnými lidmi, kteří tam jako vědci či technici míří. Jde totiž o velmi specifický druh lidí, což máme dokonce odborně podloženo.
V čem se liší od běžných smrtelníků?
Letos poprvé všichni účastníci výpravy absolvovali povinné psychologické testy, snažíme se totiž takto předcházet potenciálním problémům a prohloubit porozumění mezi účastníky. A lektor-psycholog nám vysvětlil, že v celkové populaci je určitý typ osobností zastoupený v nižších jednotkách procent čili velmi vzácně. Ve složení naší výpravy je ovšem přesně takových lidí víc než polovina.
Co je ten výjimečný X faktor?
No, a to nám neřekli, tají to, kvůli bezpečí a ochraně osobnosti. Určitě však jde o něco báječně výjimečného :).
Děláte i kondiční testy?
Ano, a to v rámci výzkumu lékařů z Fakultní nemocnice Ostrava, kteří účastníky a účastnice výprav sledují. Jejich projekt je rozložený na několik let, týká se vlivu odloučenosti a extrémních podmínek na zdraví a vlastně míří také směrem do vesmíru. Což je logicky další krok, nemůžeme přece kolonizovat jiné planety, když ještě nemáme osídlenou Zemi. Antarktida je tak svým způsobem předstupněm k osídlení vesmíru, stává se velkou výzvou nejen pro technologie, ale také pro psychiku a fyzickou připravenost lidí. V rámci tohoto výzkumu probíhají i zátěžové testy, takže by se ukázalo, že někdo není ze zdravotních důvodů způsobilý k cestě. Na druhé straně, pokud daného člověka potřebujeme, třeba když jde o excelentního vědce nebo odborníka na nějakou technickou záležitost, kterou se má na stanici zabývat, vyřešíme téměř vše. Lékař výpravy je informován, aby se mohl připravit na mimořádné události. Zvládli jsme tak už například i srdeční bypass.
Na začátku tomu tak nebylo, ale postupně přibývají v expedicích také ženy...
Co se týká genderové vyváženosti, už jsme měli sezonu, kdy to bylo i půl na půl. Bereme všechny, kdo splní naše požadavky, které jsou objektivní a normálně splnitelné bez ohledu na pohlaví, věk, vyznání či akademickou hodnost. Na expedicích obvykle muži převažují, ne však proto, že bychom je upřednostňovali, ale protože žen se hlásí mnohem méně. Ono to bude podobné jako s některými jinými profesemi, které si ženy (zatím) přirozeně nevybírají. Popelářek ani hornic taky nemáme mnoho a s polárními výzkumnicemi to bude zřejmě podobné. Nicméně v rámci našeho výzkumného programu celkově ženy početně dominují; většina z našich spolupracovníků a uživatelů jsou totiž odborní pracovníci a pracovnice ve vědě a výzkumu, pro které není účast na expedici nezbytná, k práci jim stačí vzorky a data, které výpravy přivážejí.
Zkoumáte Antarktidu, takže jste, nebo nejste polárníci? Jeden ze zakladatelů českého antarktického výzkumu, profesor Masarykovy univerzity Pavel Prošek, zdůrazňoval, že slovo polárník je nesmyslné, musel by totiž pak existovat i subtropičník nebo mírnopásník.
Máte pravdu, muž ‚pěti pé', Pan Profesor Pavel Prošek, Prezident Českého antarktického nadačního fondu a zakladatel vědecké stanice na ostrově Jamese Rosse, říkával, že ‚polárníci' byli ti ‚dědci' před sto lety, kteří dobývali jižní pól. A když to řeknu s nadsázkou, ti se tehdy hlavně snažili dočúrat co nejdál, být někde první, vztyčit vlajky a předehnat všechny ostatní. Takže my jsme fakt rádi, že nejsme polárníci. Protože současná Antarktida je o spolupráci a sdílení – vědomostí, informací, technologií i logistických kapacit. Stejně jako oni tehdy i my pomáháme polárnímu výzkumu a poznání lidstva, to je pravda, ale už bez soutěžení a závodění. Protože je toho ještě hodně, co před námi ten obří kontinent, na světě nejméně prozkoumaný, skrývá. Je toho ještě mnoho, co z něj může lidstvo smysluplně využít, a ještě víc toho, co potřebuje v době klimatické změny pochopit, protože Antarktida zásadním způsobem ovlivňuje klima, a tím i život na celé planetě.
Národní antarktický výzkumný program sídlí na Masarykově univerzitě, ale asi to není pouze Masarykova univerzita, která tyto výzkumy provádí?
Česká vědecká stanice J. G. Mendela je otevřená vědcům ze všech institucí, nejenom národních, ale i mezinárodních. V letošním roce máme své lidi na zahraničních stážích i cizích základnách, přispíváme do mezinárodních databází a projektů, budeme vzorkovat například pro španělské kolegy a přímo v expedici je kolegyně z Izraele a dva kolegové z Ukrajiny, zahraniční studenti studují u nás. Soustředíme se na výzkum, který je kolaborativní: spolupracujeme s mnoha dalšími státy, máme už ke 200 zapojených institucí a první stovky vědců po světě každý rok využívají data a vzorky z našich výprav pro mezinárodní projekty. Žádné předhánění ani soupeření, snažíme se společně dosahovat nejlepších možných výsledků.
Teď jedna zcela obligátní otázka: Jak máte zajištěno stravování?
Do pekárny si tam pro čerstvé pečivo neskočíme, takže chleba se peče přímo na stanici. Většinou v posledních sezonách má na starosti pečení chleba lékař, protože kromě vlastního výzkumu, a jsme tomu opravdu rádi, nemá většinou žádnou práci. Pomáhá proto posádkám v terénu – a také peče. Naši lékaři se stávají zkušenými pekaři a věřím, že tato rekvalifikace je jim potom k užitku i doma. Ani žádného kuchaře si nevozíme, v kuchyni držíme služby sami, protože šetříme místo za každého člověka, kterého tam nemusíme mít. O pohodlí a bezpečnost vědců se starají tři technici a vedoucí výpravy, který sám bývá vědcem. Cesta jedné osoby na stanici J. G. Mendela přijde asi na čtvrtmilion korun. A vařit se může naučit každý, i tím se snažíme maximálně využívat a šetřit prostředky daňových poplatníků.
Jak se dopravujete na místo?
Každý rok je jiný. Jsme malý program a nevynakládáme zbytečně prostředky za to, že bychom provozovali letadlo, loď nebo vrtulník v Antarktidě. Řešíme vše v kooperaci s jinými národními nebo mezinárodními programy, které rovněž míří do této oblasti. V letošním roce výprava směřující na ostrov Jamese Rosse dorazila letadlem s vojenským letectvem Argentiny a druhá, menší výprava do terénního tábora na Nelsonově ostrově, letěla přes Chile s využitím podpory chilského, portugalského a španělského výzkumného programu. Čínský program nám nabídl ubytování během čekání na odlet z ostrova Krále Jiřího, což byl velmi důležitý bod na trase. Zase zde vidíte maximální možnou spolupráci, za kterou všem našim partnerům moc děkujeme a na oplátku nabízíme vědeckou spolupráci a možnost pobytu jejich vědců na našich základnách.
Dvaadvacet osob, ale taky oblečení, potraviny, hygienické potřeby, a hlavně pracovní vybavení. Dá se nějak vyčíslit, co vše vezete s sebou, ale i zpět? Protože ubyde sice jídlo, ale zase přibydou vzorky a materiál pro další výzkum.
Vyčíslit se to samozřejmě dá, pro celníky musíme mít i podrobné seznamy, které mívají stovky položek :) a určitě vozíme víc tam než zpátky. Pluje-li expedice na „Mendla" lodí, bývá náš náklad, tzv. kargo, větší, až tak k deseti tunám, ale protože letos to bylo letecky, bylo to nalehko: tam jsme vezli přibližně 2,5 tuny zásob, vybavení, přístrojů a dalšího potřebného materiálu. Zpátky pak obvykle přivážíme kolem 600 kilogramů karga, jde především o vzorky hornin, mikroorganismů nebo nižších rostlin a vybavení a přístroje na kalibrace a opravy.
Čeho se týkají letošní výzkumné programy?
Největší význam mají dlouhodobé monitoringy týkající se převážně klimatu a jeho vlivu na místní ekosystémy, ať už na úbytek ledovců nebo na nižší druhy rostlin, jako jsou mechy a lišejníky. Monitorujeme i tání permaforstu, tedy dlouhodobě zmrzlé půdy. Především s ohledem na probíhající klimatickou změnu potřebujeme mít k dispozici dlouhé řady měření především klimatických charakteristik, protože na základě jednoho roku monitoringu nelze nic vyvozovat. A každý rok se k tomu snažíme přidat nějakou zajímavost, nějakou novou metodu či disciplínu. Již máme v našem programu zapojených více než padesát vědních disciplín a letos jsme kromě mykologie (nauka o houbách, pozn. red.) rozšířili díky kolegyni z Izraele naše výzkumné portfolio o řasy, a to jak mořské, tak pozemské. Soustředit se budeme také na výzkum promořenosti tamního prostředí virem ptačí chřipky. Víme, že do Antarktidy již pronikl, což vzbuzuje poměrně velké obavy. Potřebujeme ještě zjistit, jak dlouho v daných podmínkách přežije a které složky prostředí jsou náchylné k tomu přechovávat ho po delší dobu.
Skupina na Nelsonově ostrově se nově zaměřila též na zkoumání materiálu vyplaveného na pobřeží z moře či diverzitu mikroskopických hub.
Ano, to místo je velmi zajímavé nejen pro klimatologická pozorování, která zde samozřejmě provádíme v rámci dlouhodobého výzkumu Masarykovy univerzity také, ale i pro výzkumy, které na v závětří Antarktického poloostrova schovaném ostrově Jamese Rosse dělat nejdou. U Nelsonova ostrova se totiž mísí vody z Tichého i Atlantického oceánu a mořské proudy vyplavují každý rok na pobřeží spoustu odpadu. Nejenže je důležité upozorňovat na znečištění posledního čistého kontinentu (výzkum znečištění povrchových vod zde provádíme pro kolegy z centra RECETOX), ale vyplavený plast zajímá po stránce odolnosti jak naše kolegy chemiky z CEITEC VUT, tak mikrobiology, kteří předpokládají, že ve zdejším na živiny chudém prostředí najdou mikroorganismy schopné požírat plasty – a to slibuje další zajímavou spolupráci s aplikační sférou. Moře vzácně vyplaví i kusy dřeva – ty zase zkoumáme ve spolupráci s Lesnickou fakultou MENDELU. Dalo by se říct, že v Antarktidě děláme vědu jako Brno :).
Na konci ledna se tato skupina rozdělila a dva kolegové pokračovali na stanici Ukrajinského národního antarktického vědeckého centra Akademik Vernadsky.
Ukrajinská stanice dál funguje navzdory válečnému konfliktu?
I v této nelehké době pokračují výzkumy na ukrajinské stanici s podporou ukrajinského státu i mezinárodního společenství, protože veliký význam pro celý svět má nepřerušenost všech dlouhodobých měření. Vynechat jednu sezónu nebo v jejich případě zavřít celoroční stanici by znamenalo nenahraditelné ztráty na datech, která z Antarktidy dostáváme. Je to stejně vážný důvod pro kontinuální podporu jako u nás.
V Antarktidě vloni naměřili prý rekordních bezmála mínus sto stupňů...
Ano, bylo to -98,6 °C, šlo o výsledek měření ze satelitu, ne z klasické meteostanice. Naší stanice se podobné mínusové extrémy ale netýkají. Antarktida je kontinent jedenapůlkrát větší než Evropa. A rozdíly teplot jsou ještě větší, než když srovnáte Španělsko s Norskem. V centrální, pevninské části Antarktidy během zimního obdobní teploty skutečně klesají velmi hluboko. Naše výprava ale pobývá v úplně okrajové části, tedy ekvivalentně v Evropě jakoby v jižním Španělsku, a navíc v létě, protože to v Antarktidě s novým rokem začíná, takže nás tam obvykle čekají teploty mírně nad nulou. Což je podstatou našeho výzkumu: pracujeme na odledněném území a můžeme díky tomu zkoumat jak postupující klimatickou změnu, tak také realizovat mnohem více vědeckých disciplín, než je to možné právě v té dlouhodobě zmrzlé centrální části.
A jak je to z vašeho pohledu s klimatickou změnou?
O klimatické změně dnes nepochybuje žádný soudný vědec. Můžeme se snad trochu přít o jejích příčinách, ale to, že se s klimatem něco děje, je nepochybné. Za dobu monitoringu rozsahu mořského ledu kolem Antarktidy od r. 1979 byly tři nejextrémnější hodnoty úbytku naměřeny v posledních sedmi letech. Čili něco se děje a skutečně se to zrychluje a stupňuje.
Situace se výrazně proměnila za dvě dekády i na samotném ostrově Jamese Rosse. Jeho okrajové ledovce, které každý rok měříme a dopočítáváme, kolik hmoty ztratily či kterým směrem se posunuly, byly před těmi dvaceti lety homogenní, stejnoměrné, naprosto bezpečné a nehnutelné kusy ledu. Nyní jsou zbrázděny množstvím toků tavné vody, která protéká po povrchu i pod ním. Členové výpravy musejí proto absolvovat podrobné školení o bezpečnosti pohybu a práce na ledovcích. Máme i mapu zón bezpečnosti, na níž jsou vyznačená území, kam ještě může jít jeden člověk sám, protože tam nehrozí vážné nebezpečí, ale v okolí stanice převažují zóny, kam už každý musí v doprovodu nejméně jedné další osoby, a jsou lokality, kam se mohou pustit jen vícečlenné týmy, aby si lidé v terénu mohli pomáhat, případně poskytnout první pomoc či zavolat na stanici o nouzový transport. Záchranná výprava by za nimi vyrazila ze stanice na čtyřkolkách nebo na člunech. Proměna známých míst „našeho" ostrova Jamese Rosse je tedy patrná již na první pohled. Několik předchozích lét čili letních sezón bylo velmi suchých a prach z odledněného území, které rychle vysychá, se usadil na okrajové části ledovců, které už nejsou čistě bílé, ale ‚ušpinily' se. Tmavá barva navíc přitahuje sluneční paprsky, tání díky tomu sílí a dopad klimatické změny se zrychluje.
Jaká zvířata můžete vidět na vlastní oči?
Před stanicí se povalují lachtani, tuleni a procházejí se tučňáci. V naší části Antarktidy žijí především tučňáci oslí, uzdičkoví, kroužkoví a císařští; ty posledně jmenované potkáváme sice vzácně, ale jsou tam. Tuleň leopardí mne dokonce jednou nachytal s kalhotami dole, to když jsem šel za kru; musel jsem se pak stylem ‚skákání v pytli' co nejrychleji dostat do bezpečné vzdálenosti. Na Nelsonově ostrově je pak života mnohonásobně více než u Mendelovy stanice, k vidění tam jsou v moři velryby nebo kolonie ptáků a rypoušů.
Prý se v Antarktidě objevují i komáři?
V okrajových částech tomu tak skutečně je. Na ostrově Jamese Rosse žádný hmyz nemáme, ale na Nelsonově ostrově jsme pozorovali nějaký komárům příbuzný druh. Jeho výskyt zde ale nesouvisí s klimatickou změnou, tento druh se tu přirozeně vyskytuje. Potíže se zavlečeným hmyzem, který tam dorazil zřejmě s turisty z výletních lodí, případně s letadly, se ale na souostroví Jižní Shetlandy množí. Jedná se zatím o jeden druh mouchy, který přežívá ve vyhřívaných odpadních jímkách celoročních polárních stanic. Ani to ovšem není náš případ.
Jaký je váš nejpůsobivější zážitek z dosavadních pobytů?
Těch by bylo pomalu na knížku. Nikdy nezapomenu na to, jak jsem viděl kosatky při lovu. Společně obklíčily dvoumetrového tuleně, kroužily kolem něj tak dlouho, až se kruh uzavřel a jedna z nich ho vyhodila čumákem nahoru. Dvakrát se otočil, načež kosatčí mládě, které se učilo lovit, vyskočilo a překouslo ho ve vzduchu. Určitě taky nevytěsním z paměti bouři, v níž se málem potopila loď s celou naší výpravou na palubě. Nebo chvíle, když jsme skládali náklad na konci jižního léta, už ve velmi špatných klimatických podmínkách. Museli jsme se tehdy po skončení sezóny ve třech vrátit zpátky na stanici a s podporou vojáků propůjčených chilským námořnictvem jsme po kolena ve sněhu za osmatřicet hodin bez spánku či jídla složili přes dvacet tun nákladu.
Existuje ještě něco, co byste chtěl v Antarktidě vidět nebo zažít?
Jižní pól mě opravdu neláká, to je podle mě jedno z nejpřeceňovanějších míst na Zemi. Raději bych navštívil souostroví Jižní Georgie, odkud počátkem dvacátého století vyrážely výpravy Sira Shackletona, hrdiny všech polárních logistiků. Ale myslím si, že nejšťastnější budu, když se všechny naše výpravy vrátí bezpečně domů a posunou poznání lidstva o kousek dál. To by mi bohatě stačilo.
Mimochodem, přesná poloha jižního pólu se neustále mění...
Prakticky se jižní pól stále mírně posouvá, protože celá náhorní plošina centrální Antarktidy je vlastně pomalu tekoucí ledovec. Jednou za rok ho tedy přeměří a přesunou tu sváteční ‚štangli', která tam ční. Petr Horký, cestovatel a dokumentarista, který se účastnil naší loňské výpravy a natočil na ní pro ČT hodinový film „Čeští vědci v Antarktidě", nám vyprávěl, že tam dorazil právě v tento čas, a tak měl možnost být ve dvou dnech na jižním pólu dvakrát, pokaždé trochu jinde. Pravděpodobně to tam takhle chodí, ale je to od nás a našich vědeckých výprav natolik daleko, že tento fenomén nás nechává zcela chladnými :).
(jih)
Foto: MU/Jiří Salik Sláma