Radek Štěpánek: Nedokážu si představit svět bez poezie, ani bez ptáků

Kromě poezie a rodiny věnuje svůj čas třeba také rybaření – i to svědčí o tom, že příroda je Radku Štěpánkovi stejně blízká jako verše. Vystudoval enviromentalistiku na Masarykově univerzitě, ale působil také na tiskovém oddělení Magistrátu města Brna a pracoval i jako redaktor v nakladatelství Host. Na kontě má několik vlastních básnických sbírek, teď je podepsán trochu jako autor, ale především jako editor pod zajímavou knižní novinkou Ptačí rok. Jde totiž o diář. Pracovní schůzky si do sice něj nepoznačíte, ale za to má nekonečnou trvanlivost. Více než o kalendář se totiž jedná o básnickou antologii.

Ke každému měsíci roku je v „nekonečném" diáři Ptačí rok připojený některý z ptačích druhů a každý má svoji báseň od některého z českých autorů. Podle čeho jste pároval měsíc a ptáčka?
Pároval jsem je tak, jak mi to připadalo přirozené. Některé ptačí druhy jsou například tak silně prorostlé do naší kultury, že jsem to nechtěl měnit, ale naopak využít. Například když hrdliččin hlas zve ku lásce, jak básní Mácha, přišlo mi samozřejmě použít pro květen motiv hrdličky. Všichni ví, že příchod jara doprovází zpět skřivanů, tak, že se to propsalo i do pranostik, takže i skřivan měl své místo. To samé kukačka. Labutí a havranů si zase lidé všimnou asi nejvíc v zimě, proto jsem je chtěl mít v těchto měsících. Samozřejmě, druhy jako sýkora koňadra jsou u nás celoročně, ale taky si je asi nejvíc spojujeme s přítomností na krmítcích. Tak nějak jsem to tedy vybíral s tím, že jsem chtěl, aby v knize nechyběly žádné výrazné druhy. Jediný, který chybí, a myslím, že by tam měl být, je sojka, na žádnou vhodnou báseň jsem ale nenarazil. Tím ale netvrdím, že neexistuje. Ten výběr je můj a je jasné, že ptačích básní existuje víc, než kolik jich znám. Osobně mi tam chybí z ptačích druhů i čejka, ale mám pocit, že není pro ostatní tak důležitá jako pro mě.

Proč zrovna Ptačí rok? Máte právě k ptákům nějaký hlubší vztah proti jiným zástupcům fauny?
Ptačí rok vymyslel Martin Stöhr, je to jeho dítě. A výborný nápad, udělal mi radost, že mě k jeho realizaci přizval. Popravdě totiž asi ano, mám k ptákům hluboký vztah, i když jiný než třeba k rybám. Přijde mi, že ptáci jsou naštěstí všude kolem nás, na rozdíl od jiných zvířat jsou vlastně všudypřítomní a dělají nám společnost i v místech, kam se jiná zvířata nedostanou. Kolikrát i proto, že jsou s člověkem a jeho činností úzce propojeni, jindy jen proto, že mají křídla, a tak někdy vletí i do nečekaných výhledů. Sám na ornitologické vycházky nechodím, ale spoustu druhů zahlédnu právě na rybách nebo prostě jen tak při procházení v krajině s mojí ženou a dětmi. Ty také milují pozorování ptáků na krmítku. Dcera díky tomu už v roce a půl rozeznala čížka od ostatních ptáků, milovala kosy a podobně. Možná nemám k ptákům hlubší vztah, ale vídám je častěji než jiná zvířata a v městském prostředí jsou to právě ptáci, kteří mi připomínají nejčastěji, že i prostředí, které si pro své potřeby upravuje člověk, je součástí životního prostředí společného pro celou biosféru.

Kterého ptáka máte nejraději vy? A který druh třeba rád nemáte – a ten jste se ani nepokusil tam dát? Měl ten výběr nějaké limity?
Výběr limity určitě měl, chtěl jsem, aby se jednotlivé ptačí druhy ani autorky a autoři neopakovali, aby byla kniha zkrátka co nejpestřejší. A taky jsem tam nechtěl příliš „ptáků" bez nějakého bližšího určení, které je často zbavuje důležitých vlastností a posouvá je pouze do symbolické roviny typu – pták má křídla = svoboda, volnost atd. Chtěl jsem, aby byly ty ptačí vlastnosti co nejlíp popsané, pokud to bylo možné. Snad se to aspoň trochu povedlo. No a ta první otázka, ta je těžká. Určitě není druh, který bych vyloženě rád neměl, nevím, jak by si takovou emoci vlastně mohl „vysloužit". Většinu druhů ptáků mám ale opravdu rád, pokaždé z jiných důvodů – můžou si za to sami, tím, jací jsou. Hodně mi záleží na vlaštovkách, jiřičkách a rorýsech, kteří jsou přímo závislí na tom, jak se k nim jako lidi chováme. Když u nás vlaštovky nebo jiřičky zahnízdí, beru to jako velké požehnání. Když jsem bydlel ještě v Prachaticích v paneláku, rorýsi hnízdili přímo nad našimi okny. Ti mladí se občas popletli a vletěli k nám do pokojíku. Neumí sami vzletět z rovné plochy, tak jsem je pak vždycky vyhazoval z balkonu. To jejich pištění! Úžasné... Miluju svatební tance čejek, které jsem vždycky s nadšením pozoroval na rybách u jihočeského Soudného potoka. Celý život vyhlížím dlasky, nevím ani proč, přijdou mi velice charismatičtí. Vždycky jsem vyhlížel i křivky, stehlíky a hýly, a jsem rád, že na naše krmítko občas i tihle ptáci létají. Ale to bych mohl mluvit dál a dál, jen se už ale omluvím těm, o kterých jsem se nezmínil.

Jak bylo obtížné najít báseň k ptačímu druhu? V tiskové zprávě se píše, že v diáři jsou básně 36 autorů – takže ke každému měsíci nakonec byly tři a ke stejnému druhu? Nebo je to namixováno – o sýkorkách bylo víc básní než o supech?
Je to uděláno tak, že jsme vybrali 12 takzvaných ptáků měsíce, ke kterým je vždy i báseň ke konkrétnímu druhu. A pak jsou na každý měsíc ještě básně takzvaného ptačího čtení, kde už mohly být motivy volnější. Ale i tak jsem se snažil, aby tam bylo co nejvíc básní psaných přímo s vizí konkrétního ptačího druhu, akorát to třeba nebyl druh už tak úzce spojený s daným měsícem. Roli v tom řazení hrála i ilustrátorka Veronika Zubíková, řídil jsem se někdy i její intuicí a citlivostí. A pak samozřejmě i radami básníka a ornitologa Jana Frolíka, se kterým jsem své představy konzultoval, abych se někde příliš „neustřelil".

Nelitoval jste, že jste editor a že musíte vybírat básně kolegů a kolegyň?
To opravdu ne, vždyť jejich knihy a básně jsou tak skvělé! Těšilo mě, že jsem měl dobrý důvod se k mnoha knihám vrátit a objevovat další a další... Bral jsem tu práci i jako příležitost ukázat čtenářům, jak skvělé básně o ptácích vznikají a jak pestrá škála současných básnířek a básníků se o ptáky ve svém díle zajímá. Byla to práce fakt pro radost.

Nakonec jste ale také do Ptačího roku přispěl i jako autor? Proč?
Je to asi divné, ale chtěl jsem, aby v tom diáři byl i čáp. Původně jsem měl z toho důvodu připravenou nádhernou báseň od Ivana Martina Jirouse, ale když vyšlo najevo, že budeme publikovat jen básně žijících, tahle báseň bohužel vypadla. Žádnou pořádnou báseň o čápech jsem kupodivu nenašel a tak mě Jan Frolík přesvědčil, ať tam dám jedno ze svých čapích haiku. Tak jsem ho tam dal, ale ani tak kvůli mně, spíš kvůli tomu čápovi. Tím se vracím k jedné z předchozích otázek – někdy to bylo těžké. O některých druzích je básní relativně dost, ale o jiných jen minimum. Je to logické, protože, jak zase říká Honza Frolík, budníček sice krásně zpívá, ale báseň o něm asi napíše málokdo, protože to není vizuálně příliš známý druh. Je hodně básní o labutích, hrdličkách, holubech, bažantech – ale já nechtěl, aby se tam ty druhy opakovaly, měl jsem za to, že by kniha neměla být průvodcem jen básněmi, ale i ptačí říší, byť v minimalistické podobě. A vynechat čápa mi přišlo hloupé. Jde přece o druh, který zná úplně každý, každý ví, že nosí děti a dokonce už mnoho lidí i online sleduje jejich hnízdění. A je to taky druh, který zajímavým způsobem mění své chování v souvislosti s postupující změnou klimatu. Takže aby byl v knize, dal jsem tam to své haiku. Snad jsem tím čtenáře ani čápy neurazil.

Kdy jste začal psát básně? A proč vám to vydrželo dodnes?
Psát jsem začal na gymnáziu. A proč mi to vydrželo? Potřebuju poezii ke svému životu, myslím, že i když ji čtu od jiných autorů, i když se ji pokouším psát, rozšiřuje výrazně moje vědomí, zvyšuje mou citlivost a každodenně mě tím obohacuje. Jako si nedokážu představit svět bez poezie, tak si ho nedokážu představit ani bez ptáků, takže se to vlastně hezky v tom diáři snoubilo.

O básnících oslavujících „přírodu" jsme se učili v hodinách literatury. Vy se sice přírodou a životním prostředním inspirujete, ale o jásavé oslavě moc mluvit nejde, spíš to není moc veselé čtení... Souvisí to i s tím, že jste vystudoval enviromentalistiku?
Vidíte. Protože jsem environmentalista, hned přemýšlím, jak to myslíte. Říkáte oslavujících „přírodu" v uvozovkách, a pak říkáte, že se inspiruju přírodou a životním prostředím. Environmentalistika mě hodně naučila především proto, že vím, že musím být pokaždé opatrný, když tyhle termíny používám. Vím, že jsou naším konstruktem a to, co vyjadřují, se v čase mění. Co je kulturní, co je přírodní? Přijde mi, že jevy mají své hranice, ale stejně tak platí i to, že jsou jejich hranice prostupné. I to, jak kterého ptáka vnímáme, není dáno jen tím, jaký ten pták je sám o sobě, ale tím, jak ho vnímáme v našem kontextu, na jehož podobě se podle mě podílí právě třeba i poezie. A navíc, každá knížka, co jsem kdy napsal, je trochu jiná, aspoň pro mě. Je to záznam toho, kam jsem ve svém vnímání a přemýšlení došel. Teď třeba doufám, že je to aspoň někdy laskavé čtení, že je vidět, že mám o to, o čem píšu starost, že se to nějak snažím pochopit i v té mnohosti a nejednoznačnosti, v celé pestrosti a kráse. A že to není veselé čtení? Znal jsem jeden potok, jako kluk jsem v něm chytal hrouzky a raky. Dnes už tam hrouzci nejsou, raků málo, protože ten potok skoro zmizel, není voda, prší jinak než dřív. Když tohle člověk mého ražení zažije, nemůže jinak než přemýšlet o tom, co se to děje – a věřte mi, není to veselé přemýšlení.

Čím pro vás je poezie – deníkem, nebo zprávou pro ostatní?
Asi bych řekl, že prostředkem k porozumění a dorozumění. Ale tím neříkám, že to není taky zpráva pro ostatní a že to není deník.

Jste romantik i v životě? A použil jste někdy báseň jako milostnou vějičku pro dívku?
Myslíte, že jsem romantik? Tyjo, to mi ještě nikdo nikdy neřekl! Milostné básně jsem psal a píšu, jednou mi má žena řekla, že jí přijde, že všechny mé básně jsou tak trochu milostné. A možná má pravdu, asi to jsou kolikrát jakási vyznání lásky. Ale nevím, jestli úplně fungují jako nějaké vějičky. Vím, že jako vějičky jsme používali s kamarádem básničky na základní škole, ale zklamu Vás, moc to nefungovalo, aspoň co já vím.

Mimochodem, jak se kloubila láska k poezii s přece jen výrazně suchopárnější až úřednickou náplní práce při tvoření tiskových zpráv na tiskovém oddělení magistrátu?
Budete se možná divit, ale výborně. Když jsem přišel na magistrát, řekl jsem kolegům, že tam ve chvílích volna budu určitě psát poezii, ať jim to není divné. Nejdřív si asi mysleli, že jsem spadl z višně, ale to ještě nevěděli, že když to na mě přijde, jsem schopný k psaní využít kdejakou příležitost. Několik básní z mého Velkého obcování se magistrátu přímo týká, jednu jsem dokonce věnoval naší tehdejší vedoucí Haně Černohorské, která mě toho hrozně moc naučila. Rád na všechny ty lidi tam vzpomínám. Básně z kanceláře v Hostu mám zase v Hezkém počasí. Tam jsem dělal PR a marketing, a to popravdě taky není nějak poetická činnost. Ale dá se u ní koukat z okna na havrany, jak si létají na dvůr pro ořechy, a to je paráda.

Když jste pracoval v Hostu, vymyslel jste dokonce ediční řadu Klimax, která se soustředila na tituly, jež měly čtenáře provést uhlíkovými stopami lidstva a jeho budoucností a charakterizovala ji velmi pochmurná anotace: Zima není. Neprší. Hmyz mizí. Země pomalu vysychá. Svět se ohřívá a začíná šílet. Máte strach o udržitelnou budoucnost Země?
To je velmi těžká otázka. Cítím vztek, když vidím v přímém přenosu ničení krajiny motivované nějakou krátkozrakou představou. Cítím se osamělý, když si všímám toho, že někteří lidé mají představu, že Země všechno snese, a já se přitom snažím vyvarovat jakéhokoli zbytečného zásahu, protože tuším její křehkost. Zvednu kámen a zničím kolonii mravenců. Poseču trávu a ublížím tím kobylkám, zametu listí a ježci nebudou mít kde zimovat. Takhle prosté to je, ale nějaké mechanismy v lidech, možná jen v některých lidech, se tomu pomyšlení vzpírají a to stačí k tomu, abych přicházel o možnost každodenního styku s těmito tvory, který ale potřebuju k životu. Básník Issa napsal jednu báseň o komárech – vyplácáni odevšad/slétli se komáři/ke mně. Mám taky tyhle tendence, ale zároveň vím, že nikdo nemůže sám udělat dost. To - zima není, neprší, hmyz mizí, země pomalu vysychá, svět se ohřívá a začíná šílet – nemáte pocit, že to všechno se už děje? Není to nějaké sejčkování, ale realita. Na druhou stranu vím, že země je dynamický celek, změna je součást jeho přirozenosti a lidi beru jako přirozenou součást toho všeho. Ale taky platí to, že když si někdo urve příliš velký kus energie, která je určená ke spotřebě všem, nakonec se to obrátí proti němu. A já si nepřeju, aby se to proti nám obrátilo. Byl bych mnohem radši, kdybychom se dokázali poučit z chyb a dobrovolně se drželi zpátky, třeba i za cenu toho, že zchudneme, uskromníme se. Víme, že kámen můžeme zvednout, ale kvůli těm mravencům to neuděláme, protože si uvědomujeme svou ničivou sílu. Takhle nějak si představuju zmoudření.

A myslíte, že ochrana životního prostředí a klimatická změna jdou dohromady právě s poezií? Je to třeba účinnější než aktivismus?
To je taky dobrá otázka. Ale já nevím. Mám jenom pocit, že se to navzájem nijak nevylučuje. Až se rozhodnou zničit nějaké prostředí mému srdci opravdu blízké, věřte mi, že o tom asi napíšu báseň. Ale taky si tam půjdu sednout, aby ho zničit nemohli. Problém je ale ještě někde jinde, to, co naše činnost způsobuje, má často efekt úplně někde jinde a třeba i za dlouhou dobu. Jak mám zabránit tomu, aby ten potok přestal vysychat? Jak mám způsobit, aby se tam vrátili hrouzci? Jak jsem se podílel na tom, že je to všechno pryč? Všechno je to hrozně těžké.

Rychlost, tlak na výkon, povrchnost, vizualizace zpráv... Je v dnešní společnosti vůbec ještě místo pro poezii?
Určitě ano. Řekl bych, že i právě proto, co říkáte, ne navzdory tomu. Beru to spíš jako nutnost. Poezie není snadná a máte pravdu, že se zdá, že se do toho švunku ani nehodí. Právě proto v ni ale věřím. Není instantní, nemá jednoznačný návod. Vyžaduje si člověka celého. Ve světě všeobecného šuntu je to jedno z mála opravdových útočišť.

Před časem jste se odstěhoval z Brna, to také kvůli bližšímu sepětí s přírodou? Odpíráte si některé z technických vymožeností?
V Brně jsem sedm let studoval, pak jsem tu dva roky bydlel, mám to město fakt rád. Když jsme bydleli v Bystrci, měli jsme výhled do obory Holedná, pár minut pěšky byla přírodní památka Pekárna – byli jsme tam, kde to mám rád, na hranici, na spojnici. Na Vysočinu jsme se odstěhovali za covidu hlavně proto, aby naše dcera byla víc s prarodiči. Ale já se samozřejmě těšil i na tmu, na to, že začnu víc poznávat Vysočinu. To se děje teď. Já nevím, co myslíte tím odpíráním – já technologiím nijak nefandím, takže když nepoužívám například Chat GPT, neberu to jako odpírání. Jako odpírání bych to bral ve chvíli, kdy bych to miloval. Máme kamna a na střeše solární panely, obojí beru jako velké lidské vynálezy. Chytám na bambusové pruty staré sedmdesát let, to je pravda, ale ne proto, že bych si odpíral uhlík. Je to luxus, mít tu možnost, bambus má na rozdíl od uhlíku duši.

Jste otec dcery a syna – vedete je k lásce k přírodě a jak?
Snažím se je vést k tomu, aby viděli, že mít k okolnímu prostředí nějaký vztah je úplně normální. Chodíme na ryby, na houby, na bylinky a tak, pak rybu zabijeme, houby sníme, bylinky usušíme... Nevím, jestli to povede k tomu, co bych si přál. Chtěl bych, aby jim na prostředí, kde se nacházejí, záleželo, aby trochu chápali, že v prostředí jde hlavně o vztahy, a že i oni jsou toho prostředí součástí. Aby od něj nebyli odtrženi, ani v dobrém, ani ve zlém. Myslím, že zatím nejsou, hodně mě toho učí oni sami, tak se snažím hlavně to nepokazit.

A píšete pro ně i básničky?
Píšu, o nich, pro ně, s nimi.

Na čem pracujete nyní?
Mám toho hodně rozpracováno a je to v různých fázích vývoje. Nejdál jsem asi s knihou, která je věnovaná jedné vesnici nad řekou Blanicí a Blanici samotné, místům a vzpomínkám, které jsou pro mě úplně zásadní. Ale už ji píšu fakt dlouho, její kořeny sahají až daleko před mou prvotinu, a tak vůbec neumím odhadnout, kdy ji vlastně dopíšu. S tímhle určitě nechci spěchat.

Se slavným tenistou stejného jména máte společnou lásku ke stejnému sportu?
No, pro mě je to jen obrazovková láska, ale je skvělé, že se ptáte, na to se mě ještě nikdo nikdy nezeptal. Víte, já jsem opravdu velký fanoušek Radka Štěpánka. Měl jsem rád jeho styl, jiskru, to nadšení, s jakým hrál a jak ze sebe uměl vyždímat neskutečné věci. Ten zápas s Nicolásem Almagrem v Davis Cupu! Byl jsem úplně bez sebe. Sám jsem tenis hrál opravdu jen krátce, ale když jsem pak šel jednou z hecu na turnaj, bylo hezké, že soupeři měli strach, jen co viděli moje jméno. He he. Pak ale viděli, že jsem tenisový tragéd, a ulevilo se jim. Než se nám narodily děti, hodně jsem tenis sledoval, asi i víc než fotbal nebo hokej, mám ho rád proto, že člověk hraje sám za sebe a tak ho i beru jako takový nezkorumpovatelný gentlemanský sport. Štěpánek do něj vnášel trochu šibalství, mám rád ty hráče, kteří to umějí.

(jih)
Foto: Tereza Bínová a archív nakladatelství Host