Vojtěch Cikrle: Ztišme se a možná jako kdysi mudrci zahlédneme hvězdu

V nadcházejícím roce oslaví 35.výročí biskupského svěcení, je nejdéle sloužícím biskupem v republice a v čele brněnské diecéze stál třicet dva let, což se nepodařilo žádnému z jeho předchůdců od roku 1777. Nyní už Vojtěch Cikrle druhým rokem připisuje před slovo biskup označení emeritní a je pověřen péčí o duchovní život kněží a jáhnů. Protože mu ale ubylo především „úřednických povinností", jeho adventní období bude klidnější než dříve. A blížící se Vánoce? „I biskup prožívá Vánoce jako každý jiný člověk. Jen jsou pro něj nejen sváteční, ale také pracovní," říká s úsměvem. Letos na Štědrý večer bude totiž na Petrově sloužit půlnoční.

Oficiálně začíná letos advent 1. prosince. Vánoční stromy se ale v Brně rozsvítily už týden předtím, trhy běží už dokonce od poloviny listopadu a o nabídce v hypermarketech ani nemluvě... Co na to říkáte?
I komerce k Vánocům patří. Ale důležité je vědět, že to není jejich hlavní stránka. V naší společnosti roste nebezpečí, že materiální oblast zůstane tou nejdůležitější rovinou prožívání svátků. Ale kdyby to tak bylo, tak 24. prosince večer nebo nejpozději 25. ráno je po všem... Vánoce by proto měly zůstat vždy příležitostí k objevování životních hodnot a nabídkou, aby každý v tomto čase objevil něco, co obohatí jeho duši a lidské vztahy, ve kterých žije, jeho rodinu a vzájemnou pospolitost.

Před lety jsem zažil příhodu, která se mi často vybavuje. Jeden večerní adventní den jsem šel přes Brno a všude vrcholil předvánoční shon. V místě velké tlačenice jsem se stal svědkem setkání dvou žen. Vláčely nákupní tašky a jedna říká druhé: „Blázinec, co? Jsem zvědavá, jak to letos všechno stihnu." Druhá přitakala: „Už aby to bylo všechno za námi." Souhlasně pokyvovaly hlavou a já jsem zbytek cesty přemýšlel o vykradených Vánocích, ze kterých zbyla nepodstatná slupka hmotného blaha, shon, starosti a touha mít to za sebou...

A jaký je tedy váš advent?
Přípravou na Vánoce se vším všudy. Slovo advent znamená příchod. Pro mne je tedy dobou radostného očekávání a připravování cesty tomu, který je schopen provázet člověka v jeho touze po lásce, po naději, po pokoji. Adventní očekávání vnímám jako prožívání touhy po daru, který nám Bůh dává v osobě narozeného Ježíše Krista a který bychom měli v životě využít.

A asi je nyní, když již nejste úřadujícím diecézním biskupem, klidnější?
Určitě. Biskup má být kazatelem a pastýřem, ale musí být také úředníkem a manažerem. Musí zvládnout všechno, i když principy práce jsou rozdílné a nalézání míry obtížné. Osobně jsem byl vždy mnohem raději pastýřem než úředníkem. A ty věci manažerské a úřednické nyní dělat nemusím, nemusím rozhodovat o zásadních věcech, které třeba na řadu let mohou ovlivnit životy druhých, a nemusím nést odpovědnost. V duchovní rovině se toho však moc nezměnilo, stále se denně modlím za všechny, kteří to potřebují nebo jakýmkoliv způsobem trpí – za nemocné, opuštěné, umírající.

A je něco, co vám chybí?
To, co pro mne vždy bylo nepodstatnější, byly vztahy. A ty zůstaly.

Předpokládám, že vy jste z věřící rodiny, takže cesta k víře byla úplně jako přirozená?
Ano, celá naše široká rodina byla věřící, takže jsem křesťanské životní hodnoty od dětství přejímal a vrůstal spolu s bratry do jejich praktického naplňování. Farnost, kde jsme vyrůstali a měli kamarády a kamarádky, byla něčím, co utvářelo můj pohled na svět.

Jak vzpomínáte na rodiče?
S vděčností a obdivem. Tatínka odvedli do vězení, když jsem měl tři roky. Jako politický vězeň strávil ve vězení jedenáct let. Nejhezčí dárek pod stromeček jsem dostal ve čtrnácti, kdy otce pustili a konečně jsme mohli svátky prožít jako rodina. Bylo to 4. prosince 1959.

To nebylo zrovna idylické dětství.
Ale přesto to nebylo dětství smutné. Tatínkovi propadl majetek, maminka dva roky neměla žádný příjem, žili jsme z darů druhých. Jako děti jsme to úplně nevnímaly, ale občas hladověla, abychom my měli co jíst. Špekáček vždycky rozkrájela na tři díly a my jsme se radovali, jakou máme pochoutku. S bratry jsme obdělávali zahradu a prodávali okurky, salát nebo rybíz za pár korun, ale lidé nám často nechali víc. Jindy nás zase přinesli výslužku ze zabíjačky. Myslím, že jsme v atmosféře určitého vyloučení ze společnosti z jedné strany, a pomoci ostatních z druhé strany, i v chudobě, která k našemu životu patřila, byli šťastnější než jiní.

Tři kluci, nechyběl vám mužský vzor?
Maminka byla nesmírně empatická a obětavá a to, co musela prožívat, bylo velmi bolestné. Nejen, že zůstala sama na výchovu tří synů, navíc toho prostředního v 16 letech zajelo auto. Byla často nemocná, ale svým příkladem a vírou nás všechny vychovala. A skrze modlitbu jsem cítil, že tatínek byl s námi aspoň na dálku. Mužský element během jeho nepřítomnosti zastupoval maminčin bratr, můj strýc a kmotr Zdeněk, který ve mně vzbudil lásku k astronomii a ke sportu. Sice byl jako tatínek také zavřený, ale pustili ho na svobodu o něco dřív a velmi se nám věnoval. Byl středoškolský profesor, ale také lehkoatletický rozhodčí a bral mne na různé závody a utkání, takže si pamatuji i Zátopka a jeho nezaměnitelný, upracovaný styl. Svým způsobem, když jsem něco provedl, pak tátu nahrazoval i můj nejstarší bratr, který mě vyplatil.

Předpokládám, že kvůli otci jste o studiu nemohl uvažovat – proto jste se vyučil slévačem?
Ano, nemohl jsem na střední školu. Maturitu jsem dodělával až na večerní škole pro pracující. Ale léta ve slévárně považuji za velmi důležitá pro můj další život.

Kdy přišlo rozhodnutí stát se knězem?
Jako kluk jsem spřádal různé plány. Samozřejmě jsem chtěl být popelářem, automobilovým závodníkem, později mne přitahovala psychologie, ale na kněžství jsem nepomýšlel, i když jsem ministroval a chodil do kostela. Při rozhodování pro kněžství sehrálo roli určitě víc věcí dohromady. Začal jsem o tom přemýšlet ještě před nástupem na vojnu. Ale hlavně během ní. Určitě to bylo dáno tím, že jsem pocházel z věřící rodiny i tatínkovým vězněním. Jak jsem říkal, během té doby jsme byli odkázáni i na pomoc z okolí, a ta přicházela hlavně od lidí z farnosti. Brali pomoc bližnímu jako svou povinnost. Od té doby jsem toužil i já nějakým způsobem sloužit ostatním. Dlouho jsem hledal vhodné povolání a postupně jsem všechna ostatní vyřazoval, protože jsem si uvědomoval, že v nich bych nesloužil ostatním, ale celé by to sloužilo mně. A pak jsem poznal společenství mladých kněží, mezi které patřil i můj bratr, a cítil jsem, že je mi blízké.

A přemýšlel jste o tom, že byste se mohl stát biskupem? :)
O službu biskupa jsem nikdy neusiloval ani po ní netoužil. Přál jsem si být knězem, abych mohl pomáhat lidem a být jim nablízku, zatímco biskup je přece jen víc úředníkem.

Na Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu jste byl přijat počátkem nejtvrdší normalizace v roce 1971. Jak se vám to vůbec podařilo a jaká byla studia?
Ani sám nevím. Možná mi trochu prošlapal cestu starší bratr Karel, kterého nejdříve před státnicemi vyhodili z filozofické fakulty a na kněžství byl přijat až po čtvrtém pokusu. Když jsem se o pár let později hlásil do kněžského semináře já, také mě nepřijali, ale podal jsem odvolání a pak už se to povedlo. Na kněze jsem byl svěcený až ve třiceti. I přes tlak tehdejší doby byla seminární léta krásná. Možná také proto, že nás ten tlak zvenčí do určité míry sjednocoval. Než my, studenti, ho víc cítili naši představení.

Biskupem brněnské diecéze jste byl jmenován Janem Pavlem II. v roce 1990 v pořadí jako třináctý, nicméně po osmnácti letech uprázdněného biskupského stolce. Byla ta přestávka výhoda, nebo naopak? Navíc to bylo těsně po listopadu a změně společenské situace, to asi taky nebylo snadné?
Asi to byla současně výhoda i nevýhoda. Stalo se to v období jakéhosi lámání epochy v naší historii, se svobodou ve společnosti se otevřely i nové svobodné možnosti pro službu církve. Biskupský úřad se musel budovat zcela od základu. Málokdo si dnes dokáže představit, že po mém nástupu na Petrov tady tehdy pracovalo pět zaměstnanců, v současnosti jich tu je kolem stovky. Vedoucí stavebního odboru později vzpomínala, že když sem nastoupila, neměla ani pracovní stůl a musela si z domu donést vlastní židli. Po týdnu dostala půlku zásuvky (později dvě celé!) a osminu skříně. Vlastní telefon získala po pěti měsících. A tak to bylo ve většině kanceláří, na biskupství byly jen dvě telefonní linky a psal jsem tehdy ještě na psacím stroji. Nevěděl jsem, co přesně má biskup v některých situacích dělat, a vždycky jsem volal o radu biskupovi Josefovi do Litoměřic, který se úřadu ujal tři měsíce přede mnou.

S Janem Pavlem II. jste se někdy osobně setkal?
Setkal jsem se s ním několikrát, a to ještě i v době, kdy nebyl papežem. Poprvé na pohřbu kardinála Trochty v sedmdesátých letech minulého století, kterého se zúčastnil ještě jako krakovský biskup a jeho příjezd byl tehdy pro nás velkým povzbuzením. Poté, co jsem byl jmenován biskupem, jsem jednou stál v Pecsi ve skupince s maďarskými biskupy a každý z nás se měl papeži představit. Když přišel Jan Pavel II. ke mně, zastavil se, zkoumavě si mě prohlížel a pak s úsměvem řekl: „Nějak mladý biskup!" A ze mě vyjelo: „Jakého jste vybral, takový je." Od té doby si mě nějak zapamatoval a při jedné audienci v Římě na mě neomylně ukázal prstem: „Cikrle – Brno!" Pamatoval si velmi dobře také Brno, s jistotou poznal věže katedrály na obrázcích. Jednou se do jeho blízkosti dostal i muž, organizující zájezdy do Vatikánu, a říkal: Svatý otče, pozdravuje vás Brno! A přestože na to nemohl být nijak připravený, Jan Pavel II. okamžitě zareagoval: Pozdravujte biskupa Cikrleho!

V Brně jste se pak setkal také s Benediktem XVI., když do moravské metropole zavítal v roce 2009. Byl čas zeptat se ho, jak se mu v Brně líbilo?
S papežem Benediktem XVI. jsem měl možnost během mnoha let mluvit několikrát a vždy jsem obdivoval jeho noblesu, pokoru, teologickou brilantnost i celkový přehled, lidskost i zakotvení v tradici církve. Už cestou k letadlu, kterým Svatý otec Benedikta XVI. odlétal do Prahy po bohoslužbě v Brně, říkal, že jej potěšila radostná atmosféra a nadšení poutníků a že se mu zde velmi líbilo. Po společném obědě s biskupy tato slova zopakoval. Později jsem se přes jeho blízké spolupracovníky dozvěděl, že Brno bylo pro Svatého otce opravdu jedinečné. Oceňoval hlavně pokoj a vstřícnost, které tu tehdy panovaly.

Ne já, ale Ty. Tak zní vaše biskupské heslo. To jste si určil sám – a proč právě toto?
Vybrat si heslo, to je téměř první úkol každého biskupa. Ne já, ale ty jsem zvolil proto, že jsem cítil, že jsem ve službě druhým: Bohu, Panně Marii, ale i všem lidem, ke kterým jsem byl jako biskup poslán. Že chci být někým, kdo žije pro druhé. Tato slova se mi zdála nejlepším vyjádřením pro to, oč mám a chci ve své službě usilovat.

Příští rok pro vás bude mimořádný, protože oslavíte 35. výročí biskupského svěcení – navíc jste nejdéle sloužícím biskupem v České republice. Co to pro vás znamená?
Dotek Boží důvěry.

Čekají vás nějaké oslavy? Bude se nějak slavit taková věc?
Nejsem zrovna slavící typ. Ale chtěl bych při mši ve výroční den mého svěcení, tedy 31. března 2025, v katedrále spolu s kněžími, spolupracovníky a rodinou poděkovat Bohu.

Chodí si k vám ti služebně mladší biskupové třeba pro radu?
Občas se na mne obracejí, jak bych se svými zkušenostmi řešil některé situace.

Na co jste nejvíc hrdý, že se vám podařilo?
To je otázka, které se vyhýbám. Hodnocení nechávám na ostatních, a především na Bohu.

Co byste přál Brnu a brněnské diecézi do budoucna?
Aby vzkvétala a voněla, přinášela plody. O našem městě často přemýšlím a modlím se za ně i za jeho obyvatele. Brno mám rád, je to město, které je spojeno se všemi mým zásadními životními událostmi. Věřím, že se bude rozrůstat a rozvíjet ve všech oblastech pro ně dnes typických, že se upevní jeho místo v srdci Evropy a naplní se spousta potřebných i méně potřebných očekávání odborníků i přání Brňanů. Z mého pohledu to ale není nejdůležitější. To, co Brnu z celého srdce přeji, a ne až „jednou", ale už teď, abychom my, jeho obyvatelé, měli k sobě blízko, abychom se dokázali domluvit, abychom v běhu doby zůstali zakotveni v hodnotách prověřených staletími, jako je úcta, věrnost, odpovědnost, poctivost i víra, a abychom je také dokázali předávat dalším generacím. Máme spoustu věcí, o kterých se našim předkům ani nesnilo. Ale vedou nás k radosti, pokoji, shovívavosti, vlídnosti, dobrotě či věrnosti? A tak sním o Brně budoucnosti, kde vedle všech vnějších věcí bude růst touha po duchovních hodnotách, které skýtají naději pro příští pokolení, a i z příchozích lidí vytvářejí blízké společenství, rodinu. Rodinu, kde – i když jsme každý jiný a občas se mezi sebou pohádáme – vždy víme, že si máme odpouštět a pomáhat si.

Jako emeritní biskup jste byl jmenován biskupským vikářem pro duchovní život kněží a jáhnů v brněnské diecézi. Co to přesně obnáší...? A doufám, že to nebude drzé – říká se, že lékaři jsou nejhorší pacienti. Neplatí to náhodou i v tomto případě? :)
Takto se to asi přirovnávat nedá. Jsme zvyklí pečovat o tělesné i duševní zdraví, ale duchovní život je specifická věc. A je to velmi intimní záležitost každého člověka. Pověření, které zmiňujete, vnímám jako službu přátelské blízkosti kněžím a jáhnům. Naslouchám jejich radostem i těžkostem, snažím se je povzbudit, ale hlavně je denně provázím v modlitbě. Jsem pro ně jako ta příslovečná vrba, ke které mohou mít absolutní důvěru. Což je přece jen jiné, než když jsem byl úřadujícím biskupem, který o nich vlastně „rozhodoval".

V poslední době je frekventovaným pojmem vyhoření. Týká se to i kněží? Vždyť věřící vzhledem ke složitosti doby na ně kladou vyšší nároky.
Každá doba má své těžkosti. A ta současná je uspěchaná, s tlakem na výkon, především mladí lidé se navíc od doby covidu se vším vyrovnávají jen obtížně, ne nadarmo je přirovnáváme ke sněhovým vločkám. S tím vším musejí kněží pracovat, a přitom jsou v tom tlaku také sami. Mají na starosti více farností, musejí se starat o více kostelů, jako každý si v sobě nesou i nějaká vnitřní zranění... Není to jednoduché ani pro ně. Možnost vyhoření se dotýká všech profesí.

Jaké má biskup koníčky? Co dělá biskup ve volném čase?
Kromě toho „čtyřnohého", čímž nemyslím psa, ale postel, protože dřív především díky pracovnímu zaneprázdnění, teď vzhledem i k věku, jsem večer vždycky rád, když se mohu uložit večer ke spánku :), tak mne po celý život doprovázejí tři: sport, byť nyní spíš pasivně, astronomie a hudba.

Housle, kytara, klavír, flétna, okarína, klarinet a prý jsi se nedávno naučil hrát na ukulele?
V mládí jsem jezdil s kapelou, která doprovázela zábavy a plesy, takže jsem zkoušel hrát na ledacos. Ukulele jsem dostal od svých známých k 75. narozeninám a baví mě objevovat nové možnosti. Taky je to skladnější nástroj než kytara, takže se lépe převáží. Ale že bych zahrál někde na veřejnosti? Tak zatím snad na nějakém velmi veselém večírku.

Třeba vás pozvou jako hosta na koncert Ukulele Orchestra jako Brno...
... kdyby chtěli vyhnat lidi, tak ať pozvou :).

Závěrem ještě ty Vánoce. Jak je slavíte vy?
Tuto otázku dostávám často a cítím v ní očekávání něčeho extra. Ježíškovi psát nebudu, ale i biskup prožívá Vánoce jako každý jiný člověk. Jen jsou pro něj nejen sváteční, ale také pracovní. Na Štědrý den stavím betlém, po štědrovečerní večeři na biskupství si povídáme, modlíme, zpíváme koledy a rozdáváme dárky. Potom se v kapli připravuji na bohoslužbu, letos budu sloužit v katedrále půlnoční. Další sváteční dny jsou podobné.

A nějaké přání do nového roku?
Ztišme se a možná jako kdysi mudrci zahlédneme hvězdu, která může změnit náš život. Boží láska, která k nám přichází v narozeném betlémském dítěti, se stává středem křesťanských Vánoc. Jenže kolik lidí to tak chápe a těší se právě na toto? A tak se ptám: Jsme skutečně připraveni na Vánoce? Nemyslím, jestli máme uklizeno, upečeno, navařeno, nasmaženo, nakoupeno, zabaleno, omašleno, odesláno, vyřízeno, i když ani tuto stránku Vánoc nechci zavrhovat a podceňovat. Ale jsme připraveni na to, kvůli čemu se to všechno děje? Podle toho také prožijeme Vánoce buď radostné a požehnané, nebo jiné. Přeji vám ty požehnané.

Vojtěch Cikrle

Vojtěch Cikrle se narodil 20. srpna 1946 v obci Bosonohy (dnes městská část Brna). Na kněze byl vysvěcen 27. června 1976 v brněnské katedrále. Od roku 1976 do roku 1982 působil jako duchovní, v letech 1982 – 90 vykonával funkci prefekta, později rektora v Kněžském semináři v Litoměřicích. Dne 14. února 1990 byl papežem Janem Pavlem II. jmenován v pořadí 13. sídelním biskupem brněnské diecéze.

V letech 1990 až 2022 vysvětil biskup Cikrle celkem 252 kněží, z toho v roce 2012 čtyřtisícího kněze brněnské diecéze od jejího založení.

Po dosažení 75 let věku, zaslal biskup Vojtěch Cikrle papeži Františkovi svůj abdikační dopis. Ten jeho rezignaci přijal 26. května 2022, kdy jmenoval 14. diecézním biskupem brněnským Pavla Konzbula, dosavadního pomocného biskupa.

(jih)
Foto: Vít Kobza a Lenka Fojtíková, archív Biskupství brněnské