Michal Kern: Jsem šťastný za příležitost, přestože se pak hroutím

Chtěl být učitelem, ale když se jako gymnazista herec Michal Kern seznámil v amatérském souboru s divadlem, bylo rozhodnuto. „Vlastně si to povolání vybralo mne," vzpomíná. Na jevišti ztvárnil desítky postav, tou zatím poslední je Stařeček v Ionescových Židlích v Divadle Bolka Polívky, a získal i mnohá ocenění. Širokou popularitu, a hlavně Českého lva i Cenu filmové kritiky mu přinesl až v roce 2023 film Arvéd.

Premiéru mají Židle už za sebou, a úspěšně. Bylo to vaše první setkání s textem absurdního divadla?
Ano, a práce to byla skvělá v prvé řadě proto, že ten text je prostě diamant. Mimořádný a všeplatný, alespoň dokud bude existovat lidstvo. Je to současně velká příležitost pro dva herce a možnost si herecky zařádit. A za druhé, celé zkoušení pro mne bylo návratem k tomu, proč jsem vůbec kdysi šel dělat divadlo: čistá herecká práce. S Evou Novotnou jsme se naprosto shodli a režisér Martin Čičvák dokonce tvrdí, že jestli se mu u českého divadla něco opravdu povedlo, tak to, že nás dva dal dohromady. Náročné bylo jen to, že příprava se protáhla na víc než rok především kvůli vynucenému stěhování Divadla Bolka Polívky napřed do Židenic a pak do Bílého domu.

Jak jste se vůbec k Židlím dostal?
Jednoduše. Martin mi zavolal, jestli bych s ním nechtěl právě tento titul pro Divadlo Bolka Polívky nazkoušet. Vůbec jsem nepochyboval, protože Martin je pro mne dobrá značka a sázka na jistotu. Dosud jsem s ním nepracoval, ale znal jsem jeho práci, mnoho jeho inscenací jsem viděl a taky mi o něm hodně vyprávěla kolegyně Ivana Uhlířová, která už se s ním pracovně setkala. Takže jsem věděl, že nedělám krok špatným směrem.

A s Evou Novotnou jste se už na jevišti nebo před kamerou předtím setkali?
Ne, ale měl jsem o ní úplně stejné mínění jako o Martinovi. Věděl jsem, že jde o zkušenou herečku. Před několika lety, kdy jsem ani nemohl tušit, že spolu budeme zkoušet, mi pražská sousedka líčila svůj hluboký zážitek z nastudování Hany v Národním divadle Brno. Říkala, že tam byla úžasná ta hlavní herečka. Podobně ji líčili i další mí kolegové nebo přátelé – a všechno se to potvrdilo.

Dramaturg a znalec Ionescova díla Vladimír Procházka tvrdí, že Židle jsou sice absurdní drama, ale v současnosti mají rozměry realistického kusu. Je to tak?
Jak jsem říkal, ten text platil a bude platit v každé době, dokud budou na Zemi žít lidé. A je tak nosný, že naplno rezonuje i v naší současnosti.

Ústřední dvojice, Stařeček a Stařenka, se ohlíží za svým životem. Plánů a nadějí měli, a pořád mají, dost, ale mělo to hemžení nějaký smysl? Má­‑li ovšem smysl hledat smysl života? Co si myslíte vy?
Když člověk dospěje, po smyslu života zač­ne pátrat asi každý. Často jsme si podobnou otázku pokládali i při terapiích, kam docházím a kde jsme klíčovali nějaké moje spouštěče závislostí. Podle paní doktorky všechno na světě dává smysl, jen si ho člověk prostě musí najít a určit sám. Jinak bychom se zbláznili všichni.

Vždycky jste chtěl být hercem?
Pokud mne paměť neklame, původně jsem dlouho toužil být učitelem. Ale když jsem chodil na gymnázium v Břeclavi, vybrali si mne do dnes už legendárního amatérského divadla poezie Regina. To byly moje počátky, přičuchnul jsem k herecké práci a pak už jsem šel tvrdě za tím, protože jsem poznal, že mne naplňuje. Vlastně si to povolání vybralo mne.

Jak se chlapec původem z Podivína rozhodne pro DAMU? JAMU byste měl přinejmenším blíž.
V maturitním ročníku jsem přihlášku poslal na obě školy, jenže jsem si nevšiml, že na DAMU musím poslat předem poplatek na zkoušky. Takže mne ani nepozvali. A na JAMU jsem se ten rok nedostal. Neprošel jsem dokonce ani sítem prvního kola.

Proč?
Dva tři dny před mými přijímačkami jsem v rámci zkoušek pomáhal při dialogu kamarádce, která se taky hlásila. Ve zkušební komisi seděl herec Josef Karlík a ptal se mě, jestli se taky hlásím. Potvrdil jsem mu to a on řekl, že se těší. Šel jsem tam s výborným pocitem, jenže od chvíle, co jsem otevřel dveře, mi bylo z celkové atmosféry jasné, že tam nemám co dělat. Pan Karlík mi vůbec nevěnoval pozornost, byl jsem mu úplně jedno. Bylo to strašně zvláštní, dodneška to vlastně nechápu. Podal jsem rychle přihlášku na hereckou konzervatoř v Praze, vzali mne a další rok jsem se hlásil jen na DAMU, kam mne vzali.

Po absolvování jste nastoupil okamžitě do angažmá, ale slávu a známost vám přinesla až titulní role ve snímku Arvéd, za něhož jste také získal Českého lva. Jako kdyby divadlo už nemělo takovou váhu, nemrzí vás to?
Jeden přiklad: Po Arvédovi se roztrhl pytel s novináři a byl jsem snad všude, respektive, tam, kam jsem jít nechtěl, jsem nešel. Například nabídky na účinkování v zábavných pořadech jsem raději odmítal, protože by to mohlo dopadnout katastrofálně. Jednak nemyslím, že bych byl úplně zábavný člověk na lusknutí prstu, a jednak mys­lím, že ten film, ani role si nezasloužily, abych je rozmělnil v televizních estrádách. Až při jednom z těch mnoha rozhovorů mi došlo, že do natočení Arvéda, za celou svoji zhruba dvacetiletou kariéru, jsem neudělal žádný rozhovor pro média...
U filmu je to hodně o partičkování a když nezapadnete, netočíte. Je to ještě křehčí než na divadle. Užil jsem si okamžiky slávy a zájmu, ale jinak jsem si to odškrtnul. Ne že bych usnul na vavřínech, nicméně dopředu se neženu. Arvéd byl neopakovatelná zkušenost, ani by mne nenapadlo, že to dopadne, jak to dopadlo. Současně kdyby mi někdo nabídnul roli, na níž bych mohl pracovat jako na Arvédovi, půjdu do toho moc rád! Zásadní pro mne zůstává divadlo. Divadlo je magie.

Copak jako nositel ceny za nejlepší herecký výkon filmové nabídky nemusíte spíš teď role odmítat?
Tak se to říct nedá. Dokonce jsem zvažoval, že herectví jako povolání opustím úplně. Na světě jsme jenom jednou a herecké povolání je nevděčné proto, že jste zcela závislí na ostatních. Což zvlášť pro muže ve středním věku není zrovna povzbudivé. Jestli vás obsadí, záleží na tom, jestli vyhovujete producentům, ne na tom, co ve vás je. Pak se jako herec stáváte rukojmí, ať už režiséra, textu nebo i střihače – vy sám vůbec nevíte, jak bude konečný výsledek vypadat. A mě to všechno ubíjelo a nějak přestávalo bavit. Uvědomil jsem si, že nemám v životě nic, co by bylo jenom moje. Něco, co bych si mohl budovat sám bez ohledu na to, že někdo přijde a řekne: my to platíme a toho člověka nechceme, protože je málo slavný...

Proto jste chtěl začít studovat něco jiného?
Zvažoval jsem dějiny umění a velice drze si podal počátkem letošního roku přihlášku na magisterský obor. Právem mě na přijímačkách upozornili, že znalosti mám tak možná na toho bakaláře. Zvažoval jsem taky arteterapii, jenže tu je možné studovat pouze dálkově v Brně nebo Českých Budějovicích, což obnáší co dva týdny celý víkend mimo Prahu. A to nedokážu skloubit s prací.

Již předtím jste prý bojoval se syndromem vyhoření.
Poprvé to bylo, když jsem dělal dlouho v komerčním divadle, což by samo o sobě nevadilo, byť zrovna pyšný jsem nebyl. Hrát však každý večer v něčem, za čím si nestojíte, vás chtě nechtě poznamená. Pro samou práci jsem neměl ani žádný osobní život. Přestalo se mi chtít na jeviště, začal jsem nesnášet diváky. Nějakou dobu jsem si namlouval, že to dělám kvůli složenkám a nájmu, ale pak jsem stál před zrcadlem a uvědomil jsem si, že to nejsem já. Vyřešil to, pro mne naštěstí, covid, kdy se divadla zavřela. Teď si hlídám, v čem a s kým hraju, práci si dávkuju a snažím se dodržovat divadelní prázdniny.

Měl jste někdy nějakou vysněnou roli?
Nikdy jsem si věci moc dopředu neplánoval. Co přišlo, tak jsem dělal, chyběly mi ambice hrát velké role jako Hamleta. Po DAMU jsem neměl zrovna zdravé sebevědomí a asi ho nemám moc dodnes. Vždycky mne překvapí, když mě někdo osloví s konkrétní nabídkou na velkou roli, ať už to byl Puk v Národním divadle v Shakespearově Snu čarovné noci (za jeho ztvárnění byl Michal Kern nominován na Cenu Divadelních novin) nebo třeba právě Židle. Jsem šťastný za příležitost, přestože se pak hroutím, že to nezvládnu. To bude zřejmě moje životní téma.

Točil jste i s držitelkou filmového Oscara, polskou režisérkou Agnieszkou Holland film Franz o spisovateli Kafkovi. Jak k tomu došlo?
Vybrala si mne sama, bez kamerových zkoušek, a beru to jako jedinou odměnu za Českého lva :). Film v česko­‑německo­‑polsko­‑francouzské koprodukci se točil v Berlíně a Agnieszka mi svěřila roli profesora Markuse Hájka, který se o Franze Kafku staral. Sice malinká role, ale u projektu světových rozměrů a natáčení jsem si užil. S Idanem Weissem, který hraje Kafku, jsme se spřátelili, pokorný kluk, který je spíš hudebník než herec, miluje divadlo a byla to jeho první takto velká filmová role. Říkal jsem mu, ať si to kouká užít, protože žádná další taková už přijít nemusí. Do kin dorazí Franz příští rok.

Jsou herci, kteří se na plátně na sebe odmítají dívat. Máte to stejně?
Na sebe se člověk neumí dívat nekriticky a mávnout rukou nad nedostatky. U Arvéda mi zpočátku bylo zle vždycky, když jsem se objevil na plátně. Připadalo mi to, jako kdybych byl zvětšený pod lupou a zřetelně viděl všechno špatné, všechny chyby. Dlouho trvalo, než jsem to zhlédnul celé. Pak jsem to viděl třikrát, čtyřikrát a pro změnu si říkal, wow, tady se ti to povedlo, hustý, seš dobrej. Asistent režie Dušan Klein mi ve vtipu tvrdil, že je to neuvěřitelný, že jsem první český herec, který se sám tak často chválí :). No, spíš jsem si tím doháněl všechny ty stresy a dodával si sebevědomí, ale fakt se mi to líbilo. Teď už se na to nekoukám, ani když to dávali nedávno v televizi. Zpětně bych viděl vlastní snaživost.

Židle mají po premiéře, co vás v této sezoně ještě čeká?
V Divadle Bolka Polívky jsme se zatím na ničem konkrétním nedomluvili, ale nikdy neříkej nikdy. Jinak shodou náhod mám před sebou hned dvě monodramata. Jedno zase s Martinem Čičvákem, který mi píše titul na tělo. Současně jsme už dřív požádali s režisérkou Dianou Šoltýsovou o práva na hru Váňa, kterého v Londýně hraje Andrew Scott. (Letos na jaře se britský herec, známý například z bondovky Spectre nebo seriálu Potvora, s touto one man show, která je svéráznou adaptací Čechovovy tragikomedie Strýček Váňa, představil i v Česku.) Dlouho nic, pak si vyžádal můj podrobný životopis v angličtině. Vypsal jsem mu všechno počínaje první rolí Muchomůrky červené, policajta číslo jedna, seriály Ulice, prostě všechno, co jsem odehrál, až mne samotného překvapilo, že toho bylo skoro na dvě stránky. Moc jsem tomu nevěřil, ale on nakonec souhlasil, že to můžu hrát! Byl to šok, ale máme i překlad a premiéra bude 15. ledna v Praze v Řeznické při znovuotevření divadla pod novým vedením.

Prý se chystáte napsat román? O čem bude?
Literatura byla vždycky moje velká vášeň a neméně rád navštěvuji galerie a muzea. Někdy se u nějakého obrazu vyloženě seknu a v duchu přemýšlím, jak dlouhou cestu musel urazit, než skončil právě tady, co všechno předcházelo, než ho přibili zrovna na tento hřebíček? Brouzdal jsem po internetu a na nic podobného nenarazil, žádná knížka nerozebírá cesty a příběhy významných obrazů, kdo je od autora koupil, komu prodal, kdo je zdědil, přestože někdy se jedná o neuvěřitelné peripetie. Vždyť spoustu výtvarných děl pro sebe uloupili třeba nacisti, Hitler měl svoji sbírku, zajímavé je i to, jak se pro ně, a nejen pro ně, obrazy falšovaly... Jako čtenáře mne fascinují historické romány líznuté detektivkou, a tak bych si jednou představoval ten svůj. Jednou, třeba jednou...

Židle, klasická komická tragédie mistra absurdního dramatu Eugèna ­Ionesca, se staly první novinkou 31. sezony Divadla Bolka Polívky. Stařeček a Stařenka, jejich hrdinové, či spíše antihrdinové, jsou na konci svého žití. Možná chtěli, snad i mohli něco dokázat, ale jaksi to nevyšlo... Lze to ještě napravit? A má vůbec smysl hledat nějaký smysl života? „Byť se to tak může na první pohled zdát, Židle nejsou o bezvýchodnosti a marnosti. Ionesco nám nechává škvíru naděje. Protože ať život má, nebo nemá smysl, je tady proto, aby byl žit a přinesl s sebou život další," shrnuje dramaturg inscenace Vladimír Procházka, podle něhož se v současnosti absurdní drama stále více stává dramatem realistickým věrně odrážejícím naši skutečnost. V reprízách můžete Židle do konce letošního roku vidět ve čtvrtek 21. listopadu a v neděli 1. prosince.

Michal Kern
narodil se ve Valticích, ale dětství prožil v Podivíně. Vystudoval DAMU. Působil v Činoherním studiu v Ústí nad Labem i v Národním divadle v Praze. Objevil se v americkém filmu Aféra s náhrdelníkem v hlavní roli s Hilary Swank. Z televizní obrazovky ho můžete znát ze seriálu Ordinace v růžové zahradě, Ulice či druhé řady Dobré ráno, Brno! Českého lva a Cenu filmové kritiky získal za ztvárnění titulní postavy ve snímku Arvéd o Jiřím Arvédu Smíchovském, rozporuplné osobnosti české historie, údajném zednáři, okultistovi a konfidentu zpravodajské služby SS i StB.

(jih)
Foto: David Konečný (Židle), Maxim Stano (Arvéd), Josef Adit