Jiří Vondrák: Příběhy se psaly samy. Pouze jsem zapisoval

Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky... Proto na stránkách Šaliny jen velmi zřídka přinášíme rozhovor se stejnou osobností opakovaně. Tentokrát se tou výjimkou stane brněnský hudebník, ale také spisovatel a filmový dokumentarista Jiří Vondrák. V únoru roku 2021 jsme v povídání s ním totiž zmínili i jeho tehdy čerstvou knížku Můj laskavý objektiv, v níž čtenářům představil nejvýznamnější hudebníky a básníky pohledem ‚ze zákulisí', když s nimi natáčel televizní medailony do cyklů Básnici Evropy a Back Beat nebo připravoval jiné projekty. Teď ovšem stejnojmennou knížku, která se ovšem zatím výrazně rozrostla, čeká pořádný křest. Protože, ... ale o tom už nechme mluvit autora samotného.

Jak se stalo, že v tak krátké době vychází knížka stejného názvu znovu?
Ona je a není stejná, i když pojmenování jsem neměnil. Poprvé jsem si ji totiž přinesl z tiskárny právě v den, kdy se kvůli pandemii covidu zavřelo úplně všechno včetně knihkupectví, a zadrhla se i distribuce. Do prodeje se dostalo jen pár kousků. Mezitím jsem publikované příběhy plus mnohé další připravil pro brněnské studio Českého rozhlasu, kde se setkaly s příznivým ohlasem posluchačů. A tak když se mi ozvali z nakladatelství Galén, že by stálo za to Můj laskavý objektiv zkompletovat a vydat, byl jsem vlastně moc rád.

O kolik setkání se knížka rozšířila?
Skoro dvojnásobně. Můj laskavý objektiv nyní obsahuje 36 vzpomínkových povídek nebo spíš povídkových vzpomínek na lidi, s nimiž jsem měl to štěstí se setkat, i když jsem ani něco takového nikdy dřív nepovažoval za možné, a kteří mne nesmírně obohatili. Jsou to spíš drobnosti, často úsměvné, ale myslím, že o dotyčných vypovídají mnohdy víc než dlouhé rozbory. Abych byl ale přesný, některá setkání nakonec natáčením neskončila, například to s Gilbertem Bécaudem. Taky jsem přidal dvě vzpomínky, které s prací nesouvisejí, ale měl jsem pocit, že sem nějak patří. Na básníka Jana Skácela a spisovatele Milana Kunderu.

Bylo to příjemné vzpomínání a psaní?
Už fakt, že jsem mohl natáčet jak cyklus Básníci Evropy, tak později Back Beat, považuju za zázrak. Ale šel jsem si za tím velmi důsledně a nenechal se ničím odradit. Vždycky jsem si taky vybíral ty, výhradně ty, které jsem chtěl, které jsem jako umělce obdivoval a nesmírně si jich vážil. A nezklamal mne žádný z nich. A ty příběhy se vlastně psaly samy, protože život sám je největší fabulátor. Já jsem pouze zapisoval.

Které osobnosti tedy například váš laskavý objektiv zachytil?
Původně jsem ty zážitky pro odlehčení jako veselé historky a milá nedorozumění z natáčení vyprávěl při koncertech mezi hraním. Všude je tolik zloby a nasrání, a tak jsem chtěl naše posluchače naladit trochu do pohody. Mluvil jsem třeba o tom, jak se koncert britského fenomenálního kytaristy a zpěváka Johna Mayalla málem nekonal, protože si zavazoval tkaničku v autobuse. Jak byl sehnutý k zemi, řidič si ho nevšiml, zamknul a odešel. My čekali, kamery nachystané – naštěstí se šofér vrátil čtvrt hodiny před začátkem a ještě jsme to stihli. Nebo jak jsem chtěl po produkčním, ať strčí dvě stovky boverákům, kteří se motali kolem naší drahé techniky, aby vypadli. Zíral na mne jako na blázna a ukázalo se, že ti dva muži přežvykující rohlíky jsou Dick Taylor a Phil May, hlavní hvězdy kapely Pretty Things, s nimiž jsme přijeli vzpomínat i na to, jak napomohli vzniku Rolling Stones. Když jsme pak začali natáčet, bylo to neslané, nemastné, a mě napadlo povykládat jim, že jsem je měl za bezďáky. Chechtali se, až jim tekly slzy a bylo z toho jedno z nejpříjemnějších interview. Za rok přijeli znovu a stali se kmotry mé knihy Back Beat, což byla literární podoba stejnojmenného televizního cyklu.

Gilbert Bécaud, ikona francouzského šansonu. Jak se vám poštěstilo se s ním potkat?
Vždycky jsem byl fanatický vyznavač Beatles. Kvůli nim jsem se rozhodl, že musím dělat bigbít a být největší mánička na světě. Ale když jsem našim přes rameno viděl na černobílé televizi záznam z Bécaudova koncertu v Lucerně, úplně mě uhranul. S tou svojí puntíkovanou kravatou byl prostě úžasný stejně jako jeho písničky, takže jsem ho vedle Beatles přes krátké vlasy vzal na milost... Proto jsem si ho zařadil do seznamu Básníků Evropy, ale trvalo asi dva roky, než jsme se propracovali k jeho manažerovi a v roce 1994 vyrazili za ním do Paříže. Udělal si na nás čas, byl sice šokovaný, zvlášť když zjistil, že zatímco jiné štáby platily za natáčení desítky tisíc dolarů za den, my nemáme ani frank. Ledy roztály poté, co mu překladatelka polila bílý oblek kávou. Sdělil nám, že pan Bécaud se vrací z Holandska a zítra odlétá do Japonska. No to se hodí, já taky dneska můžu, říkal jsem. Schůzka skončila s tím, že rozhodnutí zůstane na Bécaudovi.

Opravdu se ozval?
Seděli jsme u Vítězného oblouku, popíjeli bordeaux, lámali si bagetu, svítilo sluníčko – a vtom skutečně zazvonil mobil: „Pan Bécaud vás za hodinu čeká na své jachtě Aran na Seině."

Jak to proběhlo?
Fantasticky. Seděl na zemi, popíjel víno a bavil se s námi úplně normálně. Někdo mi poradil, že tihle lidé, co mají všechno, si potrpí na osobní dárky, tak jsem mu věnoval svoje cédéčko. V okamžiku, kdy jsem mu ho předával, mi došlo, že je tam i jeho písnička, kterou jsem přebásnil a přezpíval jako Zastavení – jenže bez jeho souhlasu. A že nedávno vyhrál soud s nějakými Němci, kteří přebrali jeho písně bez dovolení... Byl jsem strachy bez sebe, když si toho všimnul, a že jsem si nemohl vzpomenout ani na originální název písně Le bain de minuit. Pokynul rukou, ať si sednu za ním a zazpívám to. Když jsem začal, přidal se ke mně. Takže ne že já jsem zpíval s Bécaudem, ale on zpíval se mnou! Líbilo se mu to, domluvili jsme se, že za rok natočíme film – ale krátce po našem setkání mu diagnostikovali rakovinu plic a zanedlouho zemřel. Vzpomínku na naše setkání však nikdy nevymažu.

A jak to bylo s Milanem Kunderou?
Bylo mi tuším asi čtrnáct, když jsem utekl z domu, protože mi táta zakázal jít do kina na šestou. Otcova televizní kolegyně a manželka Milana Kundery Věra mne našla, jak brečím na schodech u JAMU. Vzala mne k nim domů, kde byl nějaký pán s nepřijatelně umístěnou pěšinkou ve vlasech. Když se mi představil, upozornil jsem ho, že se jmenuje stejně jako ten autor Směšných lásek, což je podle mého docela blbý, ale zato jeho sbírka básní Monology se mi líbí tak, že ji nosím v kolibřím vydání s sebou. Vyslechl mne, nechal si dokonce ode mne přečíst jednu ze svých básní, k nimž se později nechtěl ani hlásit. A pak mi věnovali krabici vyvázaných strojopisů některých jeho knih. Paní Věra ho požádala, ať mi jeden podepíše. Ty jsi tak blbej, kluku, řekl, když jsem protáčel panenky, že podepsat si to umím sám, a na úvodní stranu Směšných lásek napsal Milan, nakreslil kosočtverec a k tomu dopsal zbývající písmena :).

Letos uplyne sto let od narození ruského písničkáře Bulata Okudžavy, s kterým jste dlouhodobě spolupracoval. Za socialismu patřil k těm, kteří se nebáli kritizovat tehdejší ruský režim. Jenže ruská agrese na Ukrajinu postoje vyhrotila... Přesto na 6. května chystáte akci Pocta Bulatu Okudžavovi do Café Práh ve Vaňkovce.
Právě teď je proto důležité jeho výročí připomínat. Mnoho lidí si míchá politiku – Putinovu okupaci – a národní kulturní hodnoty. Jak já jsem Bulata Okudžavu poznal, jsem si naprosto jistý, že by s okupací Ukrajiny nesouhlasil. A nedivil bych se, kdyby přes velké nebezpečí proti ní vystoupil i veřejně. Byl to nesmírně čestný, čistý a spravedlivý člověk. A veliký básník. Ostatně jeho postoje jsou jasné z jeho díla.

Jaký bude na posluchače v Café Práh čekat program?
Začne v 18 hodin, zhruba hodinu by měl zabrat živý koncert složený z Okudžavových písní, se mnou vystoupí a zahrají Aljoša Kudrjavcev a písničkářka Blondýna Eva Suková. Poté plánujeme pustit záznam z Okudžavova koncertu v Divadle na provázku z října 1995, který jsem tehdy pořádal a shodou okolností je to vůbec jeho poslední zaznamenaný koncert. Ten následující v Semaforu už se netočil, ale zase jsem měl tu čest starého pána uvést, mimochodem, byl tehdy o dva roky mladší než já dnes. Byl to však definitivně jeho poslední velký koncert pro veřejnost. Kvůli problémům se srdíčkem rok poté zrušil plánovanou Poznaň, v roce 1997 sice odjel ještě do Paříže, ale tam už vystoupení nestihnul, protože den předtím zemřel.

K tomu se váže i příběh o jedné z jeho písní ‚věnované' Československu, že?
Asi čtyři hodiny před začátkem vystoupení na Provázku mi řekl, že musím přeložit ‚Gusaka'. Píseň Husák z roku 1971 je v jeho tvorbě zcela ojedinělá, přímou politickou satiru nedělal. Tehdy ale cítil potřebu reagovat na nástup normalizace a na definitivní jmenování Gustava Husáka do funkce generálního tajemníka KSČ. Hrál mi ji v šatně, já si zapisoval slova a pokusil se o něco jako překlad. Logicky zrovna povedený nebyl, ale obsah, a to bylo nejpotřebnější, byl zcela jasný. I tu teď posluchači ze záznamu uslyší.

Kdybyste měl vybrat z té plejády jednu osobnost, která byla zásadní. Kdo by to byl?
Když se mámy pěti dětí zeptáte, které má nejraději, taky neodpoví. Zásadní pro mne byl určitě Bulat Okudžava. Ale stejně pro mne znamená mnoho spolupráce a díky ní i přátelství s Jiřím Suchým, jehož si nesmírně vážím. A pořád mi přijde neuvěřitelné, že jsem seděl u Iana Andersona z Jethro Tull v jeho domě ve Skotsku, pil pivo a vykládal mu, jak jsem jako kluk za reálného socialismu stál s hlavou vraženou v reprobedně a hrál na imaginární flétnu, abych se mu přiblížil... Ale za splněný sen považuji i to, že jsem mohl točit o svých kamarádech z Folk Teamu, který před půlstoletím vznikl trochu i mým přičiněním, nebo dát dohromady příběh Progresu 2.

Můj laskavý objektiv je v pořadí vaší devatenáctou knihou. Zakulatíte to?
Dvacátou se snad už letos na podzim stane knížka, kterou chystáme s Radko Pavlíčkem. Bude o Ronson klubu, což byla největší brněnská úžasnost, která nám pomáhala přežít bolševika. Vznikla neplánovaně v hospodě, kde jsme se scházeli s kamarády muzikanty a dalšími nám podobnými. Když jeden z této skupinky dostal kvůli incidentu s jakýmsi soudruhem vyhazov z úřadu, začal pracovat jako stěhovák, a tak vydělávat. Za tuzexové bony si pořídil zapalovač Ronson, obřadně nám začal zapalovat cigarety a stal se z toho rituál. Postupně jsme se shodli na tom, že sirky ničí přírodu, napsali jsme do podniků Solo Lipník a Sušice, ať zruší výrobu, a taky jsme začali chystat různé akce na podporu tohoto skvostného přístroje.

Jako například Ronson rallye?
Přesně, třídenní závod historických kol, která nesměla mít přehazovačku ani brzdu. První cíl byl na chalupě u bubeníka Synkop Jiřího Rybáře. Vítěz byl demokraticky vylosován, takže jednou vyhrál Aťa Lukáš, i když dorazil v autě. Později přibyl ještě Ronson ples a Jeden jarní Ronson kilometr, jehož trasa vedla od hospody U Lva k hospodě U Šuláka na přehradě. Takže tomuto našemu blbnutí v Brně, které nám kolegové muzikanti z jiných měst záviděli a moc rádi se zúčastňovali, bychom rádi věnovali literární podobu.

Dovede si představit, že by se něco takového dělo nyní?
Není kdy. Za totality jsme sice byli rádi, že jsme se udrželi na volné noze, ale čas bylo to jediné, co jsme měli. Dneska je chleba tvrdší. Ale pozor, za sebe musím říct, že já jsem moc spokojený s tím, co žijeme. Fandím této vládě, že se snaží dát do pořádku, co ty předchozí napáchaly. Mnoho lidí sice brblá, že se dřív měli líp, ale když se s nimi dám do řeči, ukáže se, že hlavně proto, protože byli mladí. Takže i se všemi negativy beru dnešek, kdy můžeme všechno a nikdo a nic nám v tom nezabrání.

Křest knihy Jiřího Vondráka Můj laskavý objektiv se uskuteční 30. května 2024 v Galerii u dvou Polívku na Jakubském náměstí 5 v 17 hodin. Součástí programu bude vernisáž výstavy plakátů spojených s osobnostmi, které v publikaci mají svůj medailon. Vystoupí Pavel Váně a Zdeněk Kluka ze skupiny Progres 2, Folk Team, Petr Ulrych a možná i další. Kmotrem knihy se stane Bolek Polívka.

Připomenout si legendárního písničkáře a básníka Bulata Okudžavu u příležitosti 100. výročí jeho narození si můžete 6. května od 18 hodin v brněnském Café Práh ve Vaňkovce.

(jih, foto: Archív J. Vondráka)