Daniel Šmíd: Etiketa nepřipouští lež. Nebojte se odmítnout

Čeština má smysl pro humor. Zatímco na dvůr mezi slepice můžete v teplácích, na královském dvoře se bez etikety neobejdete. Jenže většina z nás se pohybuje mezi dvory. Co tedy platí, co dodržovat, jak se nesplést a vystříhat se nepříjemných faux paus? Lze však vyžadovat pravidla, když svoboda jedince se klade nade vše? „Sleduji, co je naše společnost ještě ochotna akceptovat. A pokud je to schopna přijmout, je to nová etiketa. Z běžného se časem stává norma," říká jeden z našich předních odborníků na etiketu Daniel Šmíd.

Schůzku jsme si dali v kavárně. Jaké prohřešky proti etiketě jste zatím zaznamenal?
Předesílám, že mojí zásadou je nehovořit adresně o cizích lidech bez jejich přítomnosti... Zůstaneme tedy v obecné rovině. Viděl jsem zde ženu, která si kousala nehty. Je čas oběda, ale pouze jediná dáma v celé restauraci držela příbor správně. Spousta konzumentů pila svůj horký nápoj, aniž si lžičku odložila mimo šálek.

To bylo skutečně špatně. Za lepší bych také považoval, kdyby si hosté odkládali kabáty a doplňky na věšáky, pryč z jídelního prostoru. To sice není otázkou etikety, ale estetiky ano. A prostor ovlivňuje naše chování. Poházenými hromadami svrchníků interiér připravíme o jeho charakter.

Na druhé straně jsem tady nečekaně potkal své známé, kteří o svůj veřejný projev dbají. Bylo příjemné pozorovat, že muž nechal dámu vedle sebe vyniknout a že i těch pár slov během ‚small talk', která jsme prohodili, bylo velmi milých a příjemných.

Jinými slovy: lidé, kteří se ve společnosti pohybují, „na hruškách" nenachytáme, i když je setkání naprosto náhodně. Na druhou stranu spousta lidí na svoji veřejnou stopu nedbá, a je jim jedno, že se svým chováním svého protějšku dotknou.

Když vy ta pravidla všechna znáte...
... můžu poopravit? Já se učím.

Dobře, ale vůči nám, smrtelníkům, jich znáte dost. Nakolik vás pak irituje, když vidíte, že se nedodržují?
Neirituje, spíš inspiruje. Pokud se něčí nevhodné chování žádného jiného člověka významně nedotýká, tak mne nezneklidňuje. Kdysi dávno jsem sice uvažoval, že budu mít po ruce připravenou sadu lístečků s častými chybami a pokud uvidím nějaké faux paus, dotyčnému podstrčím příslušnou kartičku... Dnes případné přestupky proti bontonu vnímám jako podněty pro svoji práci, pro svůj blog, kurzy nebo publikace. Někdy mne právě v restauraci na obědě napadne, o čem bych měl psát. Protože já se nevěnuji tomu, co se kdy dělalo. Můj výklad etikety je současný. Sleduji, co je naše společnost ještě ochotna akceptovat, a pokud to je schopna přijmout, je to nová etiketa. Z běžného se časem stává norma. Sám se označuji za "etiketonauta", tedy někoho, kdo pluje vesmírem etikety jako v neomezeném prostoru a snaží se reflektovat okolní dění. Pak se svým čtenářům nebo posluchačům snažím sdělit: s tímto jevem se setkávám a může to být ostatním nepříjemné. Anebo: s tímto jevem se setkávám tak často, že byste měli zvážit, zda už to i pro vás nemůže být přijatelné.

Troufnul byste si k anglickému dvoru?
Rád bych takovou možnost využil. A kdyby k tomu mělo dojít, určitě bych se snažil načíst dopředu co bych stačil. Abych tam mohl více komunikovat a užít si to než se jen soustředit na to, co mám dělat. Zprostředkovaně jsem dostal podobnou příležitost, když jsem komentoval pro jednu z televizí poslední britskou královskou svatbu. I tehdy jsem se ale velmi zodpovědně připravoval dopředu, abych byl divákům relevantním průvodcem.

Zaklínadlem dnešní společnosti je svoboda jedince, i malé děti jsou brány jako individuality, které nesmějí být omezovány. Je vůbec chuť nechat se ‚svazovat' pravidly etikety?
Registruji kolem sebe mnoho moudrých lidí, kteří vědí, že znalost poskytuje svobodu. Neznalost přináší omezení. Vždyť pokud vím, že v lese není strašidlo, ale sýček, nemám se čeho bát. A to je svoboda. Podobně je to s etiketou. Pokud ji společnost chápe, a velká část chápe, že jistá pravidla a doporučení jsou pro její dobro, rezonuje vstřícně a vidí v etiketě smysl. Etiketa nesvazuje. Naopak. Poskytuje svobodu.

Zajímají se o etiketu i mladí lidé?
Poslední roky jich v mém okolí přibývá. Zatímco naše babičky a dědečkové měli k etiketě blízko, dvě poválečné generace vyrůstající v pokřiveném prostředí, kdy se zdvořilost nenosila, etiketu nevnímaly tak silně. Souvisí to právě se zmíněnou svobodou a liberálností. Podpora individuálnosti v některých lidech totiž vzbuzuje i to, že chtějí být ojedinělí a svérázní včetně toho, že se hodlají chovat korektně k ostatním.

Jak jste se vy sám dostal k etiketě?
Její důležitost jsem vnímal, byť zpočátku nevědomky, už v dětství. Obklopovali mne lidé, kteří většinou dbali na to, jak se oblékají, chovají, jaké má okolí mínění o jejich působení v prostoru... Prarodiče z tatínkovy strany byli mistři krejčí, slušné chování vůči zákazníkům, a to i bývalým nebo k jejich potomkům, bylo normou. Babička z druhé strany byla německou baronesou a pukrle pro ni bylo běžnou záležitostí. I moje maminka dodnes takto děkuje, když dostane dárek, dvorským způsobům učila i moji sestru. Obklopovalo mne to a bral jsem to jako zcela normální a přirozené.

Časy se mění, jak rychle se mění etiketa?
Pomalu a některá pravidla jsou neměnná. Než malá loďka je etiketa velký zaoceánský parník. Plave podle daného kurzu. Může s ním sice zahýbat mimořádná vlna, ale zase se brzy vrátí do vytyčené trasy. V době pandemie se omezily lidské dotyky, akceptovali jsme například odmítnutí podávané ruky, což jindy znamenalo hrubou urážku. Dnes už jsme se vrátili k obvyklým způsobům.

Vztah mužů a žen se však stále více zrovnoprávňuje. Jak to řeší etiketa?
V každém případě jsem pro rovnoprávnost, zároveň však v etiketě rozdíly mezi mužem a ženou nejdou vymazat. Rozlišení je jednoduché: vypadá-li člověk jako žena, je pro etiketu ženou, pokud vypadá jako muž, pro etiketu je mužem. Pravidlo až banální. Podobně je to s věkem. Když někdo vypadá starší, je starší z pohledu etikety, jeví-li se mladším, je mladší. Nejde o to, jestli je to fakt, nebo jak se kdo cítí, ale jak to navenek působí. Etiketa navíc vždy řeší jen ty nejčastější a nejjednodušší situace, na ty komplikované je bez empatie, jemnocitu, přirozené úcty či pokory doslova krátká.

Co když se gentleman setká s ženou, která pravidla nezná, a tedy nedodržuje?
Muž je, podle etikety, společensky méně významný než žena, měl by tedy respektovat její projevy plynoucí z neznalosti. Pokud by pak měly být překážkou k vybudování vztahu, ať privátního nebo obchodního, může vztah ukončit. Dostane-li příležitost s ní o tom hovořit, měl by nalézt dostatek sebedůvěry, která souvisí s tím, že ví, co může nebo nemůže, a téma otevřít. Přiznávám ale, že k takovému dialogu je potřeba jistá zralost vztahu.

A naopak? Já mám zafixováno, že do výtahu vchází první muž, velmi často mne však páni galantně pouštějí před sebou...
... což je dnes už správně. Muž dříve vcházel první, protože výtahová kabina byla považována za prostor neznámý. Nikoliv vyloženě nebezpečný, protože etiketa nedoporučuje vcházet do nebezpečných míst. Proto muži brali přednost na sebe, aby směli být těmi, kteří zjistí, že je vše v pořádku. Mezitím se změnil technický stav většiny výtahů a z pohledu etikety se přemístily do kategorie hlavních koridorů. A zde platí, že do běžných interiérových dveří vchází žena první. Muž jako její doprovod má dveře otevřít a postarat se o provoz výtahu, tedy stisknout tlačítka :). Při výstupu už pak není pořadí tak důležité. Vzhledem k tomu, že cestou mohou přistoupit další, bylo by to složité.

Jiný příklad. Ať už z jakéhokoliv důvodu nechci, aby mi muž pomohl do kabátu. Mohu to odmítnout?
Jistě. Podle mne žijeme v nejkrásnější době etikety, protože nám dává svobodu požádat i odmítnout cokoliv. Ta dřívější nám to ještě v některých situacích zakazovala. Například pan Ladislav Špaček svého času psal, že nelze odmítnout nabídku tykání od nadřízeného. Proč by tomu tak mělo být? Jak mne může někdo do tykání nutit? Jen musím mít tolik sebedůvěry a společenské zdatnosti, abych dokázal zdvořile odmítnout. Pokud žena odmítne pomoc s pláštěm, je to pro mne naprosto přijatelné, je to její přání a vyjádření vůle. S dovolením to přirovnám k bonboniéře. Budiž dovoleno nabídnout nám cokoliv, nám však budiž dovoleno cokoliv odmítnout. To je podle mne základní princip nové etikety. Nechcete-li, s díky a zdvořile odmítněte. Pokud vám babička dává další štrůdl, a vy jej nechcete, mějte tolik síly a řekněte pravdu.

To už vyžaduje notnou dávku odvahy.
Připouštím. Máme-li však zdravou sebedůvěru a sebelásku, umožňuje nám to říct upřímně, co si nepřejeme. Nabízím i argumentaci. Pokud si něco nepřeju, ale přesto řeknu ano, tak lžu. A lež je v etiketě nepřípustná.

Je nějaké jiný úsek dějin, kde byste chtěl žít kvůli etiketě?
Velmi zajímavé požadavky na dodržování pravidel měl přelom 19. a začátek 20. století. Ale jsem si jistý, že bych se rád vracel zpět do dneška, protože to byla doba plná omezení.

Jaká pravidla patří k těm neměnným od chvíle, kdy náš parník vyplul?
Ta nejzákladnější: poprosit, poděkovat či pozdravit. Také omluvit se, odpustit nebo s díky odmítnout. Nečinit ostatním to, co nechcete, aby činili vám. Umět být disktrétní, udržet tajemství, netrpět obžerstvím, tedy nechtít mít všechno, co se mi může dostat. Budu-li chtít být ve společnosti vnímaný pozitivně, stačí, abych se relativně střídmě choval k lidem a sám k sobě a nemůžu se splést.
Zlatým pravidlům se budu věnovat i v připravované několikadílné sérii publikací. Pokusím se na jejich základě interpretovat současný život nejen český, spíš evropský, a definovat etiketu ve firmě, na svatbě, při cestování, u stolu nebo při psaní a v dalších oblastech.

S novými technologiemi se dostáváme do nových situací. Co takhle mobilní telefony?
Nová oblast to je, ale etiketu nezměnila. Je to, jako by se postavila v rámci modernizace další paluba. Důležité je, aby používání mobilu bylo komfortní pro ostatní. Na schůzce se zeptat, zda můžu telefonovat, optimálně odejít od stolu. Nebo jednoduše nepřijmout hovor při jednání nebo společenském setkání...

A co ve vlaku, v tramvaji?
To zatím sleduji v roli pozorovatele. Mně samotnému to není příjemné, když někdo vedle mne dlouho telefonuje. Ale když by na tom místě seděli dva, slyšel bych hlasy obou. Tak si říkám, zda se ve mně neozývá jen jistý konzervatismus a je to opravdu něco, čemu bychom měli věnovat pozornost a říct, prosím, nedělejte to. Nebo to přijmout, jako důsledek doby. Takže za mne, telefonujte, pokud vám nevadí, že vás slyší cizí lidé, ale přizpůsobte hlasitost tomu, že jste na veřejnosti.

Vy se specializujete také na moderní obchodní a firemní etiketu?
Mojí „alma mater" je hotelová škola a tedy gastronomie. Na vlastní kůži jsem v mladém věku poznal, jak je zdvořilost důležitá ve vztahu k hostům, přestože ne každý z nich se slušně chová. Tehdy jsem samozřejmě doufal, že mi to přinese vyšší spropitné a že si také vysloužím dobré reference. Zdvořilost je však atraktivní všude, slušné chování je prospěšné pro každý obchodní vztah. To jsem si později ověřil, když jsem se stal obchodníkem v zahraničí. Mnohé firmy sice své pracovníky trénují, jak prodat, i když nikdo nechce koupit, jak argumentovat, jak být asertivní, avšak často zapomínají, že se nejprve chováme, až potom mluvíme.

Proto jsem se začal věnovat obchodní etiketě v nákupním či prodejním procesu. A na to se navázala vnitrofiremní etiketa, která je nyní velmi aktuální. Protože podle stejných principů, jako se firma chová ke klientům, by se měla chovat i ke svých zaměstnancům.

Jsou nějaká všeobecně platná pravidla pro firemní etiketu?
Nejlépe je vystihují ‚velká' slova, jako jsou úcta, takt, zdvořilost i ve vypjatých situacích, vyšší úroveň komunikace, respekt k autoritám a jemnocit. Ale patří sem také umění nezneužívat toho, že jsem autoritou sám. Což se často podceňuje.

Co vy považujete za nejčastější nebo největší prohřešek současnosti?
Přehlížení a neverbální vyjádření „Jsi mi jedno, jsi mi fuk". Chybí ohleduplnost, a to v přeneseném slova smyslu, a také opravdově: být plný ohledu. Rozhlédnout se, podívat se kolem, abych někomu nebránil, neškodil, nestál v cestě nebo ho doslova či přeneseně neomezoval. Posunout vlastní důležitost stranou. Ne níže, než jsou ostatní, ale stranou. Položit si častěji otázku: Proč bych měl být na stejném místě jako ostatní? A to je cesta ke zdravé individualitě i dobrým vztahům mezi lidmi.

Daniel Šmíd (* 10. listopadu 1970) je český mentor, lektor etikety a odívání, propagátor kultivace společnosti a firemního prostředí. V poslední době rovněž vytváří pravidelný podcast Jemný pán a napsal knihy o gentlemanství, chování se doma a odívání. Více informací najdete na jeho stránkách www.danielsmid.cz.

Jiřina Veselá
Foto: Archív D. Šmída