Kateřina Tučková: O ženském světě vím jako žena víc

Myslím, že je to má nejprožitější kniha, říká o svém novém románu Bílá Voda Kateřina Tučková. Podle charakteristiky nakladatelství Host jde o dílo přelomové, v příběhu se však jedna z nejlepších současných českých autorek, ceněná jak odborníky, tak vyhledávaná čtenáři, vrací ke svým osvědčeným „tématům" – Bílá Voda je o ženách, víře a zlu. Náš rozhovor však není jen o novém románu, ale o tom, co se za uplynou dekádu od Žítkovských bohyň změnilo a zda se už Kateřina Tučková cítí být spisovatelkou.

Přesně deset let uplynulo od vydání Žítkovských bohyní, které se staly nejen literární událostí, ale i bestsellerem, navzdory tomu, že nejde o „lehký žánr". Jaké to je s odstupem? Napsala byste něco jinak? Dostavil se „schodový efekt"?
Po těch deseti letech mohu říct, že tu knihu mám pořád ráda – a nejen proto, že mi doslova změnila život. Žítkovské bohyně mě stále fascinují a cítím k nim blízkost, jako by to byly mé dobré známé. A přestože jsem od posledních korektur román znovu nečetla, jsem si jistá, že bych v něm nic neměnila. Pamatuji si, kolik práce mi dalo ten příběh vystavět a že jsem pro to udělala všechno, co bylo v mých silách. Nemyslím, že bych to po letech udělala lépe.

A jak se za tu dobu změnila Kateřina Tučková? Už si píšete do kolonek povolání „spisovatelka"?
Kateřina Tučková se za tu dobu změnila hodně. Prožila si různé karamboly, nabrala nové zkušenosti, přivedla na svět několik dalších textů, a hlavně dvě děti, Alberta a Aranku. A ano, s přibývajícím počtem napsaných knih si už troufám označit se občas za spisovatelku. Souvisí to také s tím, že své původní profesi – kurátorování výstav – se už nevěnuju. S tím, jak mi nabyla agenda související s psaním, mi už na organizaci výstav bohužel nezbývá čas.

Přiznáváte, že velkou čtenářkou jste byla od dětství. Kdy se ve vás probudila touha psát? A byla motivována i přáním stát se spisovatelkou?
Lásku ke knihám a čtení ve mně vzbudil dědeček, který byl velký čtenář a který nám – mně, mé sestře a bratrancům – pořizoval nové knihy. Z dětství od něj mám například celou sbírku foglarovek a mayovek. To on mi otevřel dveře do světa, kterému jsem pak propadla. Do kuřimské knihovny jsem svého času chodila každý pátek strávit celé odpoledne, měla jsem ráda tu tichou atmosféru i možnost číst si z různých knih schovaná mezi regály. Až do dospělosti mě ale nenapadlo, že bych mohla být spisovatelkou. Takovému povolání se nikdo v mém okolí nevěnoval, takže jsem si nemyslela, že by to bylo možné. Sice jsem si už tehdy dopisovala nové kapitoly knížek, které se mi nechtělo s koncem opustit, ale to se pořád nedalo považovat za literaturu. Teprve během univerzitních let jsem získala pocit, že moje texty za něco stojí a rozhodla se je poslat do literárních periodik – do Tvaru a Welesu. Ve Welesu mi vyšly ukázky z rukopisu Vyhnání Gerty Schnirch, kterých si všiml ředitel nakladatelství Host, Tomáš Reichel, a napsal mi, jestli bych mu neposlala celek. A o zhruba rok a půl později byla na světě kniha. Ani v té době jsem si ale netroufala nazývat se s jednou publikovanou knihou spisovatelkou. To přišlo až s Žítkovskými bohyněmi, respektive až s tím, že mě tak začali nazývat čtenáři.

Jak ve Vyhnání, tak v Žítkovských bohyních a teď i v posledním románu Bílá Voda jste napřed prostudovala hory dokumentů, udělala jste spoustu rešerší... jsou i vaše postavy skutečné? Nebo jde o podobnost čistě náhodnou?
Příběh i postavy v mých knihách – čerstvou novinku Bílou Vodu nevyjímaje – jsou inspirované skutečnými událostmi, ale v případě lidí nikdy nepíšu jejich biografii. Proto také většinou měním skutečná jména předobrazů svých postav. Snažím se zachytit podstatu nějakého problému – třeba vyhnání brněnských Němců a nesmyslnost kolektivní viny – ale to, co najdu v archivech nebo co se dozvím od pamětníků, musí vždycky sloužit příběhu. Píšu romány, ne literaturu faktu. To znamená, že se soustředím na strukturu příběhu, která musí gradovat ke katarzi, na psychologické prokreslení postav, dlouze přemýšlím nad jazykovými prostředky, které použiju... Chci tím říct, že obraz skutečnosti je jen jedním z aspektů, který mohou čtenáři v mých knihách najít.

Bílá Voda, v níž se vracíte do padesátých let, je skutečnou vesnicí, v níž byl internační klášter, kde byly nuceně drženy řeholnice různých řádů... Hloupá, ale nutná otázka: co mají čtenářky a čtenáři očekávat? O čem bude?
Ve zkratce o tom, jak s řeholnicemi zacházel minulý režim, který je držel v internačních klášterech anebo posílal do kriminálů. A také o tom, jak by takovým vězněným křesťankám pomohlo, kdyby si mohly být v duchovní službě soběstačné. Cesta hlavní postavy, sestry Evaristy, vede z internace do komunistického kriminálu a odtud až k brněnské podzemní církvi, kde ji osvícený biskup Daniel Felix (inspirovaný brněnským tajným biskupem Felixem M. Davídkem) vysvětil na katolickou kněžku. O tom, jak je to potřebné, ale i o tom, jaké překážky musela Evarista na této cestě překonat, je moje nová knížka.

Bílá Voda vyšla teď, ale vy jste na ní pracovala skoro deset let, i když ani mezitím jste nezahálela. Pro brněnské divadlo Husa na provázku jste napsala hru Vitka, pro výstavu Brno – moravský Manchester, která proběhla v Moravské galerii, jste napsala knihu o brněnských textilních baronech Fabrika. Mezitím vznikly dvě verze Bílé Vody, které jste sama zahodila, u té druhé jste se tak rozhodla údajně až chvíli před vydáním, kdy měl rukopis na osm stovek stran... Proč?
Protože jsem zkrátka nebyla spokojená. Nepodařilo se mi v tom textu odvyprávět všechno tak, jak jsem chtěla, aby to zaznělo. Zahození první verze bylo smutné, odložení té druhé bylo skutečně bolestivé, ale naštěstí už jsem věděla, jak celý příběh podat lépe, takže ani ve chvíli, kdy jsem to vzdala s druhou verzí, jsem neměla nutkání toho nechat. Těch deset let promýšlení, hledání a psaní byl skutečně náročný čas, ale na druhou stranu to té knize pomohlo. Prostě si to vyžádala. Teď jsem ovšem hodně ráda, že je ten příběh hotový, že je ze mě venku a že se můžu zas věnovat něčemu jinému.

Bylo to Vaše rozhodnutí, nebo máte nějaké předčtenáře, jejichž názorem se řídíte?
Ne ne, rukopis nedávám z ruky, dokud není úplně hotový. Teprve pak ho čtou v nakladatelství a ve stejný čas ho dávám i prvním čtenářům, což jsou většinou mí přátelé, kupříkladu historici, které prosím o zpětnou vazbu a korektury.

Spolu s dvěma autorkami, Renátou Fučíkovou a Lenkou Křížovou, jste napsaly také knížku Hrdinky – Příběhy významných českých žen. Podle čeho jste si vybíraly osobnosti, které zde představujete?
Knížka Hrdinky shrnuje šedesát příběhů žen, které chybí v učebnicích dějepisu. Vladařky, agitátorky za ženská práva, odbojářky a špionky, obchodnice, spisovatelky, vědkyně, mezi nimi i nositelky Nobelovy ceny – zkrátka ženy, které by měly patřit do obecného povědomí, ale z různých důvodů v něm nejsou. A nutno říct, že to nebyl lehký výběr – těch výjimečných žen jsme našly mnohem větší množství, než jsme mohly zpracovat. O zařazení těch, se kterými se čtenáři v knize setkají, tak nakonec rozhodl rozsah publikace daný nakladatelstvím a různorodost životních peripetií dotyčných žen. To znamená, že byť jsme našly například několik fantastických příběhů špionek působících za II. světové války, vřadily jsme do knihy pouze jednu z nich, abychom v knížce neměly příliš podobných osudů. Tak se nám myslím podařilo zohlednit nejrůznější historické epochy i obory, v nichž vybrané hrdinky vynikly, takže ta kniha podává celistvý, ačkoliv trochu jiný obraz naší minulosti.

Je náhoda, že vašimi hlavními hrdinkami jsou ženy? S tím si už vybíráte svá témata? Literární feminismus, nebo je to jen shoda náhod?
Je to hlavně proto, že toho o ženském světě vím jako žena víc. Ženské hrdinky se mi lépe promýšlejí, snáze se s nimi identifikuji a pak také přesvědčivěji zprostředkuji jejich uvažování. Ale v mých knihách se samozřejmě objevují i muži, v té poslední jsou přímo hybateli děje. Nevím, jestli lze moje knihy označit za feministické jen proto, že v centru každé z nich stojí ženská vypravěčka. Nazvala bych je spíš historickými romány, které zprostředkovávají nějaký historický problém perspektivou, z níž jsme zatím nebyli zvyklí ho nahlížet. Nicméně jako člověk se k feminismu hlásím, takže se to do mých knih asi nějak otiskuje.

Cítila jste se někdy v životě jako dívka nebo žena něčím omezována?
Ano, samozřejmě. Ať už šlo o násilí, sexistické komentáře konfrontující můj vzhled s tím, co mám v hlavě, anebo očekávání, co bych měla jako žena dělat a co ne. Společnost, ve které žijeme, je pořád prostoupená mnoha stereotypy, které ženy nutí do rolí, ve kterých jim není dobře. A má pro to i hezký slovník. Rčením „facka občas padne i v lepších rodinách," se třeba omlouvá domácí násilí. Teď, když mám děti, ale především vnímám, jak obtížné je skloubit práci s péčí o rodinu. Mám štěstí, že můj muž má stejně jako já volnou pracovní dobu a péči o děti a domácnost máme rozdělenou napůl. Od svých kamarádek a známých ale často slýchám, že je v tom jejich partneři nechávají samotné, protože jde o takzvaně ženské domény. Jsou zvyklí, že ženy prostě pracují na dvě směny – v zaměstnání a doma. To je také omezení, byť ne každá žena je s tím nespokojená.

Ve svých rozhovorech býváte docela otevřená. Mluvíte o alkoholismu svého otce, o úrazu, po němž vám zůstaly na čele jizvy... I s tím vám pomáhá vyrovnat psaní?
Neřekla bych, že se psaním s něčím vyrovnávám. Spíš mám pocit, že traumatické momenty z mé vlastní minulosti mi pomáhají rozumět prožitkům mých postav. Tak to většinou bývá – lidé, kteří prožijí nějaké tíživé události, mají poté větší empatii k vnitřním pochodům druhých. V mém případě tedy platí rčení „všechno zlé je pro něco dobré" – špatné zkušenosti mi pomohly stát se lepší spisovatelkou.

Za ženy bojujete i jinak. Iniciovala jste akci I žárovka má sochu, poukazující na to, že Brnu chybí sochy významných žen, byť je jich s naším městem spojeno poměrně hodně... Nastal nějaký posun?
Myslím, že se tuto iniciativu podařilo dostat mezi lidi, že si jsou teď vědomí téhle podivné nerovnosti. V Brně stojí přes sedmdesát soch mužů, často nepříliš významných, máme tu dokonce sochařskou poctu předmětu – jinak velmi zdařilou sochu Pocta T. A. Edisonovi od Tomáše Medka, která stojí na Malinovského náměstí. Svou připomínku tu ale nemá například ani královna Eliška Rejčka, která dala Brnu chrám a sponzorovala řadu charitativních staveb a aktivit, ani nositelka Nobelovy ceny za mír Bertha von Suttner, která v Brně několik let žila, ani světová hudební skladatelka a dirigentka Vítězslava Kaprálová. Přehlížíme je k naší vlastní škodě – a ke škodě mnoha dívek, které v Brně žijí nebo studují a které by se jimi mohly jako se svými vzory inspirovat. Nicméně nějaký posun přece jen nastal, ačkoliv ne z popudu města, ale z popudu jednotlivců – například politička a historička umění Miriam Kolářová se zasadila o to, že v Husovicích bude stát socha řeholnice Marie Restituty Kafkové, umučené za války nacisty.

Ve chvíli, kdy vzniká tento rozhovor, jste dokončila poslední korekturu Bílé Vody. Za chvíli tedy knížka přijde na svět. Jaké je takové čekání pro autora? Máte obavy, zda ji čtenáři přijmou? Máte strach z kritiky?
Obavy nemám, nemám na ně čas. Bílá Voda je prostě jiná kniha než je román o žítkovských bohyních a najde si určitě své spokojené i nespokojené čtenáře, potažmo kritiky. Já mám teď hlavně radost, že se mi podařilo tu ohromnou masu materiálu zkrotit do příběhu a že se můžu věnovat něčemu jinému. V hlavě mi už zraje zase nové téma, takže se těším, že si v létě trochu oddechnu a poté se pustím do pátrání po peripetiích dalšího příběhu.

Kateřina Tučková: Bílá Voda

Bílá Voda. Pustá vesnice skrytá ve stínu pohraničních hor, kam kdysi přicházely zástupy poutníků vyprosit si pomoc u zázračné sošky Panny Marie. Dnes sem přijíždí Lena Lag­nerová, aby se tu skryla před svou minulostí. Namísto kláštera s početnou řeholní komunitou tu však najde pouze několik řádových sester, vedených svéráznou řeholnicí Evaristou. Ta přišla do Bílé Vody o poslední zářijové noci roku 1950, kdy komunistický režim odvlekl v rámci Akce Ř všechny řádové sestry do sběrných klášterů. Mladičká Evarista tehdy odmítla návrat do civilního života. Stejně jako všechny řeholnice byla nasazena na nucené práce a k tomu vystavena i ponižování v komu­nistickém kriminálu. Evaristini věznitelé však její vírou ani věrností řeholi neotřásli. Naopak. Pouze v ní upevnili odhodlání se jim postavit. S tím však přišla nutnost postavit se i režimu zaprodané církvi... Lena, probírající se písemnostmi bělovodského kláštera, však brzy zjišťuje, že tím Evaristin dramatický příběh pouze začíná, a záhy také pochopí, že démoni obcházející minulost místních řeholnic nezmizeli, a navíc jsou součástí i jejího vlastního osudu.

Kateřina Tučková
(nar. 1980) je spisovatelka, dramatička, publicistka a kurátorka výstav. Je nositelkou cen Magnesia Litera, Ceny Josefa Škvoreckého a Český bestseller. Po studiu historie umění a bohemistiky na Masarykově univerzitě získala doktorát na Univerzitě Karlově. Její romány Vyhnání Gerty Schnirch (2009) o brněnském pochodu smrti a Žítkovské bohyně (2012), pojednávající o osudu léčitelek z Moravských Kopanic, byly oceněny prestižní cenou Magnesia Litera a pro svou společenskou angažovanost také Cenou za svobodu, demokracii a lidská práva, kterou jí v roce 2017 udělil Ústav pro studium totalitních režimů. Svět umění a literatury propojila v knihách Můj otec Kamil Lhoták (2008) a Fabrika, příběh textilních baronů z moravského Manchesteru (2014). V roce 2018 měla v Divadle Husa na provázku premiéru její divadelní hra Vitka na motivy životního příběhu brněnské hudební skladatelky a dirigentky Vítězslavy Kaprálové; text této hry vyšel zároveň knižně (2018). Její knihy byly přeloženy do dvaceti jazyků.

(jih)
Foto: Foto (C) Lenka Hatašová, nakladatelství Host