Rok Venuše. Slaví Věstonická, představí se i její mladší sestry

Rok 2025 zasvětilo Moravské zemské muzeum venuším, a proč? Letos v červenci totiž uplynulo rovných sto let od objevu té nejslavnější – Věstonické. Oslavy rozplánovalo MZM do průběhu celého roku, ještě do konce září si tak lze prohlédnout originál této sošky v Dietrichsteinském paláci. A v průběhu podzimu bude následovat další mimořádná výstava. ponese název Mýtus Velké Bohyně, zavede návštěvníky na Moravu před 6500 lety a představí „mladší sestry" krásky z Dolních Věstonic, které jsou však rovněž mimořádné, atraktivní a půvabné. Více o výstavě, ale i časech neolitu se dočtete v rozhovoru s jejím kurátorem, archeologem Moravského zemského muzea Petrem Kostrhunem. „Myšlenky tehdejších lidí se nám bez znalosti písma nedochovaly, ale odraz jejich života v archeologických nálezech ano," říká.

O čem vlastně výstava bude?

O jedné velmi pozoruhodné a výjimečné době našeho pravěku, stručně řečeno. V průběhu půl tisíciletí, v době před 4800 – 4300 př. n. l. lety totiž nejen na Moravě vzkvétala zemědělská civilizace, kterou odborně nazýváme lengyelská kultura. U minulých generací našich archeologů se této době také poeticky říkalo období lidu s moravskou malovanou keramikou. Z této doby v archeologických pramenech vidíme hned několik fenoménů. Jednak je to nápadné množství venuší, vyráběných z pálené hlíny. Tyto nálezy pak často doprovází nejkrásnější keramika našeho pravěku, která je bohatě zdobená malováním červenou, žlutou, černou a bílou barvou za použití obrovského množství vzorů. A pak jsou to další jevy, jako budování velmi zvláštních kruhových architektur, které byly podobné známému Stonehenge, ale jsou starší a byly budovány za pomoci dřevěných kůlů a hlubokých příkopů. A hlavním snahou tvůrců výstavy je, ukázat, že žít v pravěku v této době nebyla zdaleka taková nuda, jak by to mohlo vypadat z učebnic dějepisu. Svět tehdejších lidí byl hodně barevný (to platí i pro jejich oblečení, možná tetování nebo výmalbu domů), soutěživý, ale také hravý a rozhodně byl zaplněný venušemi, které byly zjevně součástí každé domácnosti.

Proč nese výstava název Mýtus Velké Bohyně?

V mladší dob kamenné, neolitu, kdy se lidé usazovali, obdělávali půdu a vytvářeli první vesnice, vznikaly také první výrazné symboly ženské postavy. V mytologii starověkých kultur vystupujeme pomyslně do období zlatého věku, za který je v pravěku obvykle považován matriarchát, tedy společenské uspořádaní, v němž dominantní postavení patří ženám, v jehož průběhu žili lidé v míru, harmonii a hojnosti, netrpěli a nezpůsobovali si zlo ani násilí. Sošky, reliéfy a malby, často s důrazem na plodnost a mateřství, se staly nositeli myšlenky o prapůvodní životodárné síle. V archeologii tento motiv označujeme jako „Velká Bohyně" – mytická ochránkyně země, úrody a lidského rodu. Jejím ztělesněním se staly ženské plastiky, které jsou ztvárněním bohyní a projevem úcty životodárné matky. A naše výstava představí právě vyobrazení ženských postav z této části neolitu a nabídne pohled na to, jak se pojetí Velké Bohyně měnilo v čase i prostoru. Ale pozor, důležité je při tom všem říci, že koncept matriarchátu je výsledkem filozofického a antropologického myšlení 19. století. Ono to totiž nakonec v tom pravěku nemuselo být úplně tak, jak si to na základě této konstrukce představujeme. Ale i na to chce výstava mírně provokativně upozornit.

Které z neolitických krásek v Dietrichsteinském paláci uvidíme?

Věstonická venuše je samozřejmě unikum, a je z úplně jiného světa lovců a sběračů před 30.000 lety, než ten, o kterém bude naše výstava. Ale jedny z nejcennějších sbírkových kolekcí MZM zahrnují rovněž rozsáhlé kolekce nálezů z 5. tisíciletí před. n. l., obsahující stovky většinou rozlámaných ženských sošek. Mezi ty nejznámější patří i ty, které známe z učebnic dějepisu, jako je venuše z Hlubokých Mašůvek, Střelic a dalších lokalit. Ty nejvzácnější uchováváme v muzeu v trezoru, ostatní v pečlivě střežených depozitářích. Na výstavě bychom návštěvníka chtěli překvapit nejen vystavením originálů toho nejcennějšího, ale také dochovaným množstvím těchto venuší. V tomto pojetí to bude jednoznačně takto vystaveno vůbec poprvé.

Když mluvíme o kontextu, jak vypadal okolní svět té doby?

V Mezopotámii začínají vznikat první státy s nejstaršími městy na světě, obklopené poli s důmyslnými zavlažovacími systémy. Na jihu Britských ostrovů počali lidé s výstavbou kruhových monumentů – předchůdců již zmíněného a známého Stonehenge. V Číně vzkvétá vyspělá zemědělská civilizace kolem Žluté řeky, kultura Jang­‑šao, s nádherně zdobenou červeno­‑černou keramikou a se společenským uspořádáním, které zdůrazňovalo významné postavení žen. Oblast Sahary byla tehdy zelená a plná jezer s krokodýly a vodními buvoly a v Egyptě ještě 2000 let nebudou stát pyramidy. V Severní i Jižní Americe lidé žijí stále tak trochu jako lovci a sběrači a se zemědělstvím spíše experimentují. V Řecku lidé vytvořili kulturu Dimini, pro které jsou typické sošky žen a krásně zdobená keramika a složitá architektura kamenných domů. V Dánsku byla nalezena nejstarší žvýkačka ze smůly černé břízy s dochovanou DNA. Žvýkala ji desetiletá holčička s tmavou kůží i vlasy s modrýma očima, kterou vědci pojmenovali Lola.

Jak žili lidé ve střední Evropě a na Moravě?

Obyvatelé střední Evropy v mladší době kamenné, jejich počet odhadujeme zhruba na 30 až 50 tisíc osob, vybudovali během mnoha generací výrazný životní styl, sjednocený stejným myšlením, ale také společnou mytologií i výraznou estetikou. Myšlenky tehdejších lidí se nám bez znalosti písma nedochovaly, ale odraz jejich života v archeologických nálezech ano. A právě mj. prezentací estetického cítění tehdejších lidí chceme jejich život dnešnímu člověku více přiblížit. On ten svět se v té pravé podstatě od našeho zas tak moc nelišil. Jsme při tom rádi, že vyznění výstavy výrazně pomůže architektonické a grafické zpracování výbornými brněnskými architekty z Hrdina Pavlík Design Studia.

Jak bydleli a co jedli tito naši dávní předkové?

Lidé lengyelské kultury zakládali svá zemědělská sídliště na prosluněných polohách blízko vodních toků. Typickým domem byly dvouprostorové dřevěné stavby dlouhé 20 - 40 metrů, někdy i více. Mezi domy stály pravděpodobně i sýpky, model jedné z nich na výstavě také ukážeme. Předpokládáme, že každý dům patřil jedné rodině, v osadě jich současně stálo až deset. Poblíž lidských sídel bychom nalezli ochočená domácí zvířata – rohatý skot, prasata, ovce, kozy a také psy. Jídelníček byl založen na obilninách, luštěninách a olejninách, například máku. Lidé pěstovali také čočku, hrách a samozřejmě spoustu bylin. Dopřávali si různé produkty z mléka, sbírali lesní plody, ale také si velmi rádi a poměrně často pochutnali na divoké lovené zvěři, nepohrdli ani bobrem, rybami či ptáky.

Za středoevropské Stonehenge bývají s mírnou nadsázkou označovány rondely, rozsáhlé kruhové areály, jimž se na výstavě také chcete věnovat. O co se vlastně jednalo?

Tyto náročně budované kruhové příkopy jsou další stránkou společenské marnivosti, jež se tak výrazně projevuje v přebujelém výtvarnictví, patrného na vystavené keramice. Jde o kruhové příkopy s hrotitým dnem o průměru od několika desítek do několika stovek metrů. Jakékoli doklady využití těchto staveb nám ale chybí. Nepotvrdila se hypotéza, že se tu hodovalo, směňovalo zboží, něco zvláštního vyrábělo nebo že sloužily k obraně či dokonce společenským hrám, nějakému pravěkému fotbalu. Po několika desítkách let budování a nekonečných oprav se rondelová ideologie vytratila a jejich tvůrcové se patrně styděli za to, že jí na čas podlehli. Příkopy, částečně již zaplněné erozí, se začaly záměrně vyplňovat zeminou a jejich stopy zahlazovat.

A kam se nakonec vytratili lidé moravské malované keramiky?

Doklady o nějakých násilných střetech v masovém měřítku nemáme. V každém případě přichází nový životní styl a změna společenského řádu. Tuto dobu nazýváme jako eneolit – dobu měděnou. Do jisté míry končí společné soužití, začalo budování opevněných hradišť, přišlo ochočení koně, vynález vozu a rádla na snadnější obdělání polí. Lidé převzali jinou módu, jiné názory a organizaci společnosti, založenou mnohem více na významu mužského principu – mýtus Velké Bohyně vystřídal mýtus a moc Boha Měsíce. Svět zaplněný ženskými figurami, venušemi a malovanou keramikou, po pěti staletích postupně zmizel a již se nikdy nevrátil. Zda došlo ke kolektivní asimilaci starých obyvatel s nově příchozími a jak lidé tuto změnu prožívali, netušíme. Nebo dokonce mohla sehrát roli změna klimatu, postupné ochlazení a snížení srážek, nebo nějaká epidemie, v jejímž důsledku mohlo být také území Moravy téměř vylidněno? Nevíme a je otázkou, zda na tuto otázku dokáže archeologie někdy přesně odpovědět...

(jih) Foto: J. Cága, MZM