Matěj Dadák: Už to chce se nadechnout

Dadak archiv autoraJeho tvář má asi většina diváků spojenou se seriálem Policie Modrava. Jako herec ale sklízí Matěj Dadák úspěchy na divadelních prknech – a také se již dokázal etablovat mezi spisovateli a scénáristy. Rodák z Brna už sice dávno zakotvil v Praze, ale syndromem exulantů prý rozhodně netrpí. Brno se promítá i do jeho poslední knížky, která právě vychází – Muž bez jazyka. S jeho hlavním hrdinou ale nic společného nemá, i když ho má rád: „Pokaždé mě to fascinuje, když se zrodí postava a já už ji jen pozoruju," říká Matěj Dadák.

Kdy jste jel naposled šalinou v Brně?
Ve čtvrtek 30. 1. 2020. To vím úplně přesně, protože jsem jel do nakladatelství Host na redakční schůzku o knize Muž bez jazyka.

Jezdíte do rodného města často – a čím pro Vás je?
Mým starým domovem, kde mám rodinu, ale už ne kartáček, ručník a svoje místo v hospodě. Ale zůstává sentiment. Já jsem něco takového k Brnu vlastně cítil, i když jsem tam žil.

Kam se v Brně nejraději vracíte?
Do Jundrova, tam jsem vyrostl, a na Českou ulici, kde jsme si dávali srazy „pod hodinama". Fungovalo to spolehlivěji než dnes, když má každý mobil. Pokud někdo pozapomněl, tak se mu zavolalo z budky. No a když ani tak nepřišel, tak se našel někdo jiný, protože pod hodinama se scházeli všichni Brňáci.

Brno je rodné město i hlavního hrdiny vašeho nového románu Muž bez jazyka, Arnošta Doubka. Mají v něm čtenáři hledat nějakou podobnost s Vámi?
No, jestli ji najdou, tak se budu muset vážně zamyslet a možná i vyhledat odbornou pomoc. Ne kvůli Brnu, proboha, ale spíš kvůli Arnoštově komplikovanému charakteru. Ale pozor, mám ho rád! Arnošt je můj „viteál". Můj člověk, co začal žít svým vlastním životem v románu. Pokaždé mě to fascinuje, když se zrodí postava a já už ji jen pozoruju.

I v románu Horowitz jste psal příběh spisovatele. Čím Vás to prostředí uchvacuje?
Možná je to důsledek toho dlouhého okna mezi knihami, nějak navazuju tam, kde jsem skončil. V obou knihách jsou ale důležitější jiné motivy než psaní knih. Nejspíš rodina, identita a její rekonstrukce.Dadak 1 Fascinuje mě ten paradox: Arnošt není schopný psát, bojí se být autentický, protože pravda bolí, proto selhává jako autor, což ho paralyzuje i lidsky. V jisté chvíli ty podstatné části jeho příběhu musím odvyprávět skrz jiné postavy. Členy rodiny, kteří ho neopustí, i když on věčně opouští je. Jenom díky tomu může čtenář trochu víc pochopit, co za tou Arnoštovou nešťastnou povahou vězí. Mě osobně jeho příběh dojímá, i když mi taky občas leze na nervy. Fandím mu, aby z toho labyrintu sebelží svou duši vyvedl.

Vy sám pocházíte také z tvůrčího prostředí. Vás dědeček byl režisér, ten druhý zase herec. Vyrůstal jste na prknech, která znamenají svět?
Otakar Dadák byl hercem v Mahenově divadle, druhý dědeček Stanislav Fišer hlavně režíroval v Redutě. Tím to divadelní zázemí ale zdaleka nekončí. Maminka pracovala ve výrobě rekvizit a tatínek jako jevištní mistr. Nešlo se teda s divadelním provozem nepotkávat. Pokud vejdete zadním vchodem pro zaměstnance, nevypadá ten stánek kultury zdaleka tak vznešeně, jako foyer a hlediště pro diváky. Přesto mě to neodradilo.

Hercem jste se také stal, bylo to logické rozhodnutí a pokračování tradice, nebo jste s tím nějak bojoval?
Našel jsem si k divadlu cestu sám. Nikdo mi to nijak zvlášť nerozmlouval, ale ani mě tam nelákal. Děda Standa byl ale nesmírně pyšný už na má první dětská vystoupení.

Byl jste nominován dvakrát na divadelní cenu Alfréda Radoka a za literaturu na cenu Magnesia litera za objev roku. Podle čeho měříte vlastní úspěchy?
Mám svoje interní měřítka, která mají svůj specifický poločas rozpadu. Podstatné je vždycky to, na čem zrovna dělám. V případě psaného textu je to okamžik, kdy sám sobě položím otázku, jestli si to zálohuju. To poznám, že už mi o to jde. Zpětná vazba z venčí přijde vždycky až ex post, kdy člověk pracuje na něčem jiném. A třeba mu to zrovna nejde. Je to jako když někomu pochválíte svatební fotku, ale ten vztah už není aktuální. V herecké práci je to ještě křehčí - pokud je člověk nejistý, je daleko zranitelnější než autor, protože to je vidět okamžitě - teď a tady, na jevišti nebo na place a ne v bezpečí u monitoru počítače.

Píšete scénáře, knihy, jste herec. Jak se to prolíná?
Je to dost podobný proces. Jen pokaždé z jiného konce. Jsem vděčný, že mám možnost ten propojený systém už nějaký čas zkoumat.

A kde hledáte inspiraci?
Dost často v improvizaci. Myšlenka je možná v hlavě přítomna dřív, než o ní víme. Přímo při psaní mě toho napadá asi suverénně nejvíc. Dost věcí docvakne taky při chůzi a pohybu obecně. A hodně často mě nenapadá vůbec nic. To pak docela bolí. A umí se to vléct pekelně dlouho.

Jak se do Vaší práce promítla déle než rok trvající koronavirová krize? Živá kultura patří k těm vůbec nejpoškozenějším odvětvím...
Nějaké projekty se různě posouvaly, jsem rád, Dadak 2že jsme v létě stihli natočit celovečerní debut Michala Suchánka Večírek. Na ten film se těším, čert ale ví, kdy se dostane do kina. Divadlo se nehraje, to je jasné. Ze začátku jsem uvolněný čas dost využíval k psaní, ale to nejde věčně. Člověk potřebuje vjemy a kontakt s okolním světem, po určitém čase téměř všechno palivo vyhořelo a začalo to jít ztuha. V poslední době podle chuti střídám práci na dvou rozdělaných projektech, ale systém funguje tak na třicet procent. Už to chce se zase z plných plic nadechnout.

Jak se lidé v divadlech těší na to, až se situace zase zlepší?
No strašně. Když pominu ekonomické potřeby a radost z divadla jako takového, tak postát po představení s přáteli u našeho baru v Činoherním klubu - to nic nenahradí. Prostě mezilidský kontakt, smích, obyčejný rozhovor lidí po práci, dost často i o práci. Inscenace taky není možné držet u ledu věčně. Sochy vám z muzea neutečou, ale herci stárnou, tloustnou a zapomínají texty.

Zvykl jste si na život online a sluchátka v uších?
Já ta sluchátka s aktivním potlačením okolního hluku používám i v dobách míru a prosperity. U počítače sedím taky hodně často, jen v lepších časech se to pravidelně střídá i s něčím jiným. Věřím, že to zase brzo půjde.

Jakou muziku máte rád?
Bacha, Prince, Franka Zappu... v poslední době jsem si hodně oblíbil různé soundtracky - je to ideální hudba k práci, protože je komponovaná tak, aby na sebe příliš neupozorňovala, ale spíš podpořila dění na plátně. Jen mám někdy strach, aby ten můj text pak fungoval i bez té hudby. Snad jo. Teda určitě jo, dělám si legraci.

Hodně lidí vás mám spojeného s nadporučíkem Vítkem ze seriálu Policie Modrava. Bylo natáčení v krásné přírodě tak pohodové, jak se zdá z obrazovek, kde dokonce často krásná příroda trochu přebila ty negativní příběhy...?
Je to radost. Existují seriály, kde od rána do večera nevylezeteDadák Matěj archiv autora 1 z vydýchaného ateliéru, u desátého obrazu už nemůžete artikulovat, a to vás ještě čekají další tři. To se na Modravě nestane - všechno je na reálných lokacích. I naše policejní stanice. Když dotočíte dřív, můžete jít na houby, na kolo, nebo se jen tak projít, posedět s přáteli - známe se už fakt dlouho. Těším se na léto, kdy máme točit teď už asi fakt posledních osm dílů.

Herečku, mimochodem skvělou, máte i doma, vaší partnerkou je Petra Hřebíčková. Jaké je herecké manželství?
No, my jsme se ještě tak úplně nestihli vzít - vždy do toho vlezlo nějaké dítě, covid nebo tak. Oba víme, co ta práce obnáší, některá specifika hereckého režimu by se při soužití s „laikem" musela třeba trochu vysvětlovat. Snažíme se dávat jeden druhému pro jeho práci prostor. A přejeme si navzájem. To je klíčová věc.

Společně vychováte své dva malé syny, k nimž zanedlouho přibude třetí potomek. Jak to zvládáte?
Snažíme se. Teď když jsou zavřené školky, tak je to samozřejmě trochu náročnější. Ale naštěstí odpadá distanční výuka, kterou musí absolvovat rodiny se školáky. To musí být teprve nejvyšší level zenu.

Už jste se potkali na jevišti nebo před kamerou?
Hráli jsme společně v jedné inscenaci v Činoherním klubu, ale neměli tam spolu žádný výstup, takže jako by se nestalo.

A neplánujete napsat nějakou hru nebo filmový scénář, které by vám takovou příležitost daly?
Zatím ne. Ono i kvůli dětem by to komplikovalo rodinný provoz. A je dobré trávit čas taky s jinými lidmi.

Z trochu jiného soudku – vy jste prý zažil 11. září 2001 přímo na místě, na newyorském Manhattanu. Je to pravda?
Viděl jsem tehdy padat druhý z mrakodrapů. Byl jsem hned přes řeku v Brooklynu ve čtvrti Red Hook. Večer jsem měl letět zpátky do České republiky, což se posunulo o týden. Činoherní klub musel rušit představení. Byl to zvláštní bezčasí. Všude ve vzduchu prach z těch budov. Vůbec jsme netušili, co z toho celého bude, ale zároveň jak se všechno zastavilo, tak člověka popadla silná chuť do života. Takový restart.

Zúročil jste tento zážitek už v některé z vašich knih nebo ve vašich scénářích?
Dokážu si představit obličej producentů, kdybych jim nadnesl byť jen tu lokaci, nehledě na to, co se tam má stát, takže ve scénáři určitě ne. A vlastní zážitky mě zaznamenávat nijak neláká obecně. Rád ten svět tvořím od nuly.

Narodil jste se v Brně, vystudoval JAMU, začínal v Divadle na provázku... ale už dvě desetiletí žijete v Praze. Nevyčítají vám kamarádi, že patříte k těm odrodilým Brňákům? A je něco brněnského, po čem se vám stýská?
Nevyčítají, protože většina bydlí taky v Praze, nějak to tak vyšlo. Do Brna jsou to dvě hodinky autem, pokud teda není zrovna lockdown, takže syndromem exulantů netrpím.

Matěj Dadák se narodil se 13. 12. 1975 v Brně. V letech 1993 -1997 studoval Činoherní herectví na Divadelní fakultě JAMU v Brně. Po absolutoriu působil v Divadle Husa na provázku, od roku 2000 je v angažmá v pražském Činoherním klubu. Dvakrát byl nominován na divadelní Cenu Alfreda Radoka. Neméně úspěšný je i v literární práci.

Jeho prvotina Horowitz byla nominována na Cenu Magnesia Litera 2011 – objev roku. Podle jeho scénářů vznikly televizní filmy Cizí příběh a Trojí život.

Soutěž:
Chcete si přečíst novou knížku Matěje Dadáka? Odpovězte na soutěžní otázku a svoji odpověď e-mailem zašlete do 15. května na adresu Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. . Tři autoři správné odpovědi od nás získají knížku Muž bez jazyka.
Jak se jmenuje knižní debut Matěje Dadáka?

 

(sal)
Foto: Archív M. Dadáka