Lucie Hron: Potřeba bránit se je přirozená. I pro ženy

„Nejtěžší bývá uvědomit si, že člověk, který představuje riziko, nemusí na první pohled působit nebezpečně," říká Lucie Hron, autorka programu BJW (Boj jako Workout), v rámci kterého dívky a ženy učí, jak se připravit na situace spojené s pocitem nebezpečí, obtěžováním či napadením a jak v nich reagovat. Na pohled subtilní žena vychází ze zkušeností z krizového řízení, risk managementu, bojových sportů a sebeobrany – sama se již pětadvacet let věnuje thajskému boxu.

Co je největším přínosem programu osobní bezpečnosti BJW právě pro ženy a dívky?
Skrze semináře a workshopy připravuji účastnice na situace, které souvisí s jejich ohrožením. Největším přínosem je, že když taková chvíle nastane, budou vědět, co dělat. Získají nové znalosti a budou vědět, jak pracovat s tělem i při fyzickém ohrožení. Naučím je rozpoznávat varovné signály, jak je ověřit, rozhodnout se a bezpečně jednat. Osvojí si také práci s prostorem, řečí těla, stresovými reakcemi a jak komunikovat v krizi. Chci, aby poznaly své schopnosti a dokázaly se o ně opřít.

V čem se BJW liší od klasické sebeobrany a bojových sportů?
Sebeobrana často pracuje s řadou technik, já učím úzký okruh taktických pohybů. Studuji incidenty, které se dějí ženám, a rozlišuji jejich specifika. Často se liší od běžných postupně gradujících konfliktů, typem ohrožení i formou nátlaku. Pracuji také s tzv. zamrznutím a učím postupy, které pomáhají pohyb znovu nastartovat.
Od bojových sportů se BJW liší tím, že neřeší výkon, ale funkčnost těla. Cílem není vyhrát zápas, a už vůbec ne ve stejné váhové kategorii. Cílem je získat kompetence, tedy znalosti, a tělo, které ví, co dělat, když nastane krize. Například, když vás útočník svalí na zem nebo zalehne, aby tělo vědělo, jak reagovat. Bojové sporty, které učí i práci na zemi, jsou velmi užitečné, ale ne každá žena má možnost takový trénink pravidelně absolvovat. Učím systém, který lze trénovat samostatně, klidně denně a kdekoli.

Proč jste se rozhodla zaměřit právě na ženy a dívky?
Ženy a dívky mají v oblasti osobní bezpečnosti svá specifika. Patří mezi ně fyzická disproporce a odlišné typy incidentů. Něco jiného je postupně gradující napětí dvou skupin v hospodě, které vyvrcholí ve fyzické napadení, a něco jiného je, když dívka běží sama při tréninku nebo jde v noci ulicí a strhne ji muž o dvojnásobné váze. Z těchto zkušeností při tvorbě BJW vycházím.

S jakými předsudky nebo mýty o sebeobraně žen nebo bojových sportech se setkáváte?
S výroky, že jediný způsob, jak se žena může ubránit, je naučit se boxovat. Ne vždy je vhodné někoho udeřit, zvlášť když jde o blízkou osobu nebo člověka z pracovního prostředí. Ne vždy je box účinný, zvlášť když váhový rozdíl činí třeba 40 kilo.
Nebezpečný je také mýtus, že žena se muži nikdy neubrání. Když to dívka slyší z více zdrojů, může tomu uvěřit a v případě nutnosti se ani nepokusit bránit. To, že se někdo občas neubrání, neznamená, že se nikdy neubrání. Platí to pro ženy i muže.
Dalším mýtem je, že když si dáváte pozor, nic se vám nestane. I situační obezřetnost má své limity. Některé varovné signály můžete zachytit, ale nemusíte je rozpoznat. Jindy se situace změní tak rychle, že nemáte čas ji vyhodnotit.

Myslíte si, že ženy dnes cítí větší potřebu umět se bránit než dříve?
Ženy se vždy bránily, ale jen do té míry, jakou umožňovalo prostředí, ve kterém žily. Dnes nemají větší potřebu se bránit, spíš si vyhodnotily, že v těchto podmínkách je šance na lepší výsledek. Mají větší legislativní a společenskou oporu. Mohou se vzdělávat, vyhledat podporu anebo jít do soudního sporu. Potřeba bránit se je přirozená. Je nelogické, aby ji polovina lidské populace jen tak neměla. Osobně mám zkušenosti z různých bojových sportů a dodnes se věnuji sebeobraně a thaiboxu. Už jako dítě jsem chtěla vědět, jak se ubránit při fyzickém střetu. Je to praktické a také mě to baví.

Když se poprvé setkám s BJW, co mě čeká a co bych si měla z programu odnést?
Záleží na formátu programu. Interaktivní seminář pracuje se situacemi, se kterými se ženy běžně setkávají. Například když mají pocit, že je někdo sleduje. Vysvětluje, jak rozpoznat riziko, jak ho bezpečně řešit a pokud je to možné, jak ohrožení předcházet. Praktický workshop jde více do pohybu. Účastnice pracují s reakcemi, prostorem a modelovými situacemi. Učím je také tréninkový systém, který si mohou zařadit do cvičení.

Věnujete se také krizovému řízení. Je to v něčem podobné?
Princip je podobný. V krizovém řízení i osobní bezpečnosti je potřeba rozpoznat změnu situace, vyhodnotit riziko a rozhodnout se, co dál. Rozdíl je v čase a prostředí. Ve firmě máte na reakci často hodiny nebo dny, při osobním ohrožení můžete mít jen několik sekund.
Ve firmě pracujete s krizovými scénáři. Osobní ohrožení může mít mnoho podob. Když dojde k výpadku výrobní linky, jsou určeny konkrétní postupy. Útok člověka bývá různorodý a pár naučených technik neřeší všechno. Právě to mě přivedlo k práci s pohybovými vzorci, které tuto podmínku mohou lépe splnit.

Jaké základní zásady osobní bezpečnosti by měla znát od určitého věku každá dívka a žena?
Něco jiného potřebují znát děti, něco jiného dospívající dívky a dospělé ženy. Rodiče mohou děti učit hrou, například co dělat, když se ztratí nebo jak poznat, že otázka či požadavek dospělého není v pořádku. U mladých dívek a žen je důležité, aby si v této oblasti budovaly kompetence. Stejně jako se učíme pravidla silničního provozu, vařit nebo zacházet s penězi, měli bychom vědět, jak se zachovat v situaci, která může ohrozit naši bezpečnost.

Jsou nějaká věková omezení? Jak se třeba mohou bránit starší ženy a seniorky, jejichž fyzická kondice už není ideální?
Starší lidé mohou pracovat s tím, co mají k dispozici. Jejich velkou předností jsou zkušenosti. Dokážou vnímat dění kolem sebe, všímat si detailů a rychle reagovat na změnu situace.
Starším ženám bych doporučila nedávat si limity. Tělo je vysoce adaptabilní. Mnoho lidí začne se zdravým pohybem až po šedesátce a v sedmdesáti mohou mít lepší stabilitu, mobilitu a funkčnější tělo. Není potřeba se umět prát. Důležité může být udělat krok stranou, ustoupit za bariéru nebo se při pádu nezranit. Stejně důležité je nebát se říct si o pomoc.

Obecně, i když to jistě nelze paušalizovat, jsou ženy drobnější. Mají nějaké výhody, které mohou využít?
Například pohyblivost, schopnost rychle měnit směr a mrštnost. U sportující ženy může být proti netrénovanému nebo alkoholem ovlivněnému člověku výhodou také rychlost, koordinace, rovnováha a kontrola pohybu. Větší hmotnost je při fyzickém kontaktu výhodou, ale ne vždy. Pokud člověk umí pracovat s mechanikou těla, nemusí se spoléhat pouze na vlastní sílu.

Hraje roli při sebeobraně, a možná i přitom, že si mě násilník ani nevšimne, sebevědomí?
Ano, ale ne vždy. Důležitá je vaše pozornost. Sebevědomí není vždy vidět. To, že se díváte do telefonu a máte sluchátka, ano.
Nedávno mi cizí muž zablokoval cestu, i když viděl, že cvičím. Neviděl sebevědomí, patrně mě četl takto: je sama, drobná, zabraná do cvičení, má sluchátka, stmívá se a v okolí nikdo není. Ideální podmínky. Nevěděl, že ho sleduji. Když se přiblížil, vstala jsem a postavila se do stabilního postoje s rukama nad pasem, ne v pěst. Cestu mi zablokoval ještě jednou, ale když viděl, že jsem v klidu a připravená reagovat, ustoupil. Sebevědomí rozeznal až později.

Když zahajujete program, co bývá pro nové účastnice nejtěžší?
Od začátku je vidět jejich zájem, protože rozpoznávají situace, které zažily. Je to problém, který chtějí řešit. Sdílejí své zkušenosti, kladou dotazy a baví je učit se, jak tyto věci řešit. Nejtěžší bývá si uvědomit, že člověk, který představuje riziko, nemusí na první pohled působit nebezpečně.

Překvapilo vás něco při práci s dospívajícími dívkami nebo se ženami?
Když jsem se žákyň ve věku 13–14 let zeptala, zda někdy měly pocit, že je někdo sleduje, když někam šly, přihlásilo se 16 z 20... Mimochodem, velmi obdivuji jejich bystrost. Dokážou popsat osobu, kterou jim ukážu na dvě sekundy, do extrémních detailů.
U žen mě překvapuje jejich odolnost, ale naopak i míra sebekritiky.

Co když si žena ve stresu nevzpomene na techniku, kterou se naučila?
S těmito krizovými scénáři „co když" pracuji. Co když budu mít okno? Co když útočník udělá něco jinak? Proto učím taktické pohyby, které pomáhají situaci řešit. Člověk by měl vědět, co dělat i bez technik. Předávám ženám také tréninkový systém Resilience Move, který si mohou zařadit do svého cvičení. Opakováním se pohybové návyky upevňují a tělo pak ve stresu nemusí přemýšlet, jakou techniku použít.

Musejí mít účastnice vašich lekcí nějakou sportovní průpravu?
Ne, účastnice workshopů BJW sportovní průpravu mít nemusejí. Učíme se pracovat s vlastním tělem v různých pozicích, při kontaktu i při ztrátě rovnováhy a osvojujeme si základní techniky.

Máte příběh některé z klientek, který ukazuje, jaký může mít trénink dopad?
Jedna klientka měla problém s mužem, který ji fyzicky napadal. Vyhledala mě v době, kdy jsem ještě vedla individuální lekce. Už od prvního setkání bylo vidět, že se chce naučit bránit a situaci změnit. Po nějaké době se mu postavila a dokázala se ubránit. Má můj respekt, protože měla odhodlání svou situaci změnit.

Je důležitější fyzická síla, nebo správná technika a psychická připravenost?
To nelze říct kategoricky. Každý člověk je široký komplex silných a slabých stránek a každá situace je jiná. Máme sice data, ale ta v této oblasti mají omezení, mimo jiné proto, že úspěšně zvládnuté incidenty se často vůbec nehlásí.
Myslím, že velmi silným faktorem při ohrožení života je vlastní chuť přežít. Znalosti, síla či vybavení jsou důležité, ale nejsou zárukou úspěchu. Chuť žít má často silnou emoční motivaci: „Chci ještě znovu obejmout své dítě." Nebo naopak: „Chci mámu." Zní to jako klišé, ale právě tyto pocity bourají hranice toho, co považujeme za nemožné.

Jaké máte plány do budoucna?
Ráda bych své programy postupně dostala i k lidem, kteří se k nim dnes nemají snadnou možnost dostat. Chtěla bych proto více pracovat s institucemi.
Jako matka také vnímám, že osobní bezpečnost je třeba řešit mnohem dříve. Chtěla bych se proto také zaměřit na děti a vytvořit vlastní herní program.

Co byste vzkázala těm, které by se rády naučily bránit nebo k tomu vedly třeba své dcery, ale zatím nenašly odvahu přijít?
Nepotřebujete důkaz, že je něco špatně, abyste změnila své jednání. V osobní bezpečnosti i v krizovém managementu běžně pracujeme s nejistotou. Pokud se necítíte bezpečně, můžete změnit své chování ještě předtím, než budete přesně vědět proč. Nemusíte čekat na jistotu.
Nemusíte čekat, až budete mít odvahu. Vědět, co dělat v situacích, které mohou ohrozit vaši bezpečnost, není věda, je to seberozvoj. Nemusíte být sportovně založené ani mít zkušenosti se sebeobranou. Stačí začít budovat kompetence pro vlastní bezpečí.

(jih, foto: archiv L. Hron)

Foto: Archiv L. Hron