Petra Klabouchová: Brno je prudce nakažlivé

... a pak ze svých rtů vypustil vypustila tu prastarou kletbu všech Pražáků: Brno. Na úvod jen jeden z mnoha citátů ze zatím poslední knížky oceňované současné spisovatelky Petry Klabouchové. Nazvala ji jednoduše: Muž z Brna. Na rozdíl od jejích předchozích románů, které otvíraly témata vážná, v tomto případě jde o knížku humoristickou – a vtipnou. I proto, že jak uvedl jeden z recenzentů (z Prahy), Brno je město, které zbytku republiky slouží k obveselení. „Ono jde hlavně o to, nebrat se moc vážně. Což v Brně umíte," říká Petra Klabouchová v rozhovoru.

Opravdu Brno slouží pro obveselení? Čím jsme si vysloužili takovou pověst?
Já myslím, že rivalita mezi Prahou a Brnem je jenom takové laškování v rámci rodiny, kdy si s láskou a vtipem dobíráte mladšího sourozence. Prostě každá Praha potřebuje svoje Brno, aby bylo veseleji, když už veselo moc není. A my jsme přece ty „smějící se bestie" s nejčernějším humorem v celém vesmíru. Navíc Brno nikdy nezkazí žádnou legraci, řekla bych, že dost vydatně svou každodenností, která nám, běžným smrtelníkům, ale vůbec každodenní nepřipadá, pěkně nahrává na branku. Nejsem z Brna ani z Prahy, u nás na Šumavě si vyprávíme vtipy o obou dvou stranách, jen o Brňácích se říká: Je to Moravák, s ním je vždycky veselo. Což musím přiznat, že o Pražácích teda určitě netvrdíme.

Když jste v Brně studovala na Masarykově univerzitě, přišlo vám, že Brno je vývojová diagnóza, že se tu, zkráceno, chlastá proto, aby se konečně něco dělo, protože jinak se neděje nic, nanejvýš vypadne kulička z orloje (navíc, pokud počítám správně, ani ta tehdy ještě nepadala, protože multifunkční hodinový stroj náměstí Svobody ještě neexistoval...)?
Tak ono to platí tak trochu pro celou mou rodnou vlast, nejen pro Brno. Pohodička neboli kolektivní mentální siesta. Tady se vždycky pilo a v rámci přežití pít bude, jen od Jihlavy směrem na západ teče víc piva, na východ víc vína. V Brně se pak pije všechno, co teče a co neuteče. A potom se dějí věci...

Liší se čtenářské reakce na vaši knihu podle toho, zda jejich autorem je Brňan, nebo obyvatel jiného města?
Zatím nijak. Ještě na mě nevyrukoval žádný rozohněný Brňan, co nepochopil ironii. Smějí se v Čechách i na Moravě, nejmenovaný zástupce nejmenovaného brněnského ministra, důchodkyně, policisté a mezi svými brněnskými čtenáři mám od začátku velkou podporu. Ono jde hlavně o to, nebrat se moc vážně. Což v Brně umíte.

Na vašem spisovatelském kontě jsou témata víc než drsná a krutá. Jako v románu U severní zdi, kdy jste popisovala osudy žen, vězněných z politických důvodů v 50. letech, nebo v psychologickém thrilleru Anglická zahrada o zmizení dětí vycházejícím rovněž ze skutečných událostí. Ale Muž z Brna není vašim prvním humoristickým románem, tím je svým způsobem i Na plný koule inspirovanými historkami z rockového podsvětí. Střídáte to záměrně v rámci duševní hygieny?
Přesně o to jde. S některými krvavými příběhy našich dějin v hlavě se nežije snadno, když se hodiny probíráte motáky psanými pár minut před popravou nebo bloudíte po utajovaných hřbitovech s masovými hroby. Abych mohla jít spát, obvykle večer zavřu soubor s těžkým tématem a napíšu si ještě jednu kapitolku něčeho oddechového, co mi vrátí úsměv.

Sbírání materiálů k U severní zdi muselo být děsivé, ale nakonec jste se přesto znovu rozhodla k tématu a do pankrácké věznice znovu vrátit další knížkou?
To má víc důvodů. Do knížky U severní zdi se některé osudy zkrátka už nevešly a mě mrzí je jen tak zahodit, znovu zapomenout na zapomenuté. Pak mi občas někdo vytýká, že se „navážím" jen do komunistů, že nepíšu taky o nacismu. Což určitě není záměr, navíc o období války už jsem psala třeba v knize Prameny Vltavy, ale každou knížku zkrátka nemůžu začínat už od stvoření světa, aby se pokaždé dostalo na všechny parchanty. No a potom mě hodně mrzí slýchat, jak jsme se za německé okupace nebránili, jak jsme byli jen vystrašený národ donašečů a kolaborantů. Hrozně nespravedlivě pliváme na nekonečnou řadu hrdinů a mučedníků z těch dob. To nejsou jen „známé tváře" parašutistů, Tří králů a hlavních odbojářů, to jsou tisíce a tisíce neskutečně odvážných lidí, na které se zapomnělo. Já se vracím v nové knížce, která vyjde u Hostu na podzim, zpátky do pankrácké sekyrárny. Přímo do cel smrti, abych vyprávěla podle skutečných motáků osudy hrstky z těch více než tisíce popravených v těhle lidských jatkách.

Jak je pro vás důležité poznat a znát reálie osudů, míst nebo událostí, které pak literárně zpracováváte? Kolik času vám zaberou třeba rešerše, návštěvy archívů?
Snažím se psát jen o místech, která znám. Buď jsem tam rovnou žila, jako třeba v Brně, nebo se tam aspoň dojedu podívat, to místo si prožít, osahat, očichat... Dnešní digitalizace řady materiálů mi usnadňuje práci i z ciziny, když jsem pak v Česku, obcházím archivy, matriky a hlavně domovy důchodců. To mi trvá tak půl roku, až rok. Víc než psané materiály mě zajímají pamětníci. Dnes už spíš jen jejich potomci. Píšu romány, nehraju si na historičku. K příběhům, které mě zajímají, existuje jen malé množství oficiálních informací. Všechno zmizelo, bylo zničeno. Utajovaný koncentrační tábor u pramenů Vltavy, tajná Hitlerova fabrika pod Františkovem, zapomenutí mrtví v masových hrobech u severní zdi Ďáblického hřbitova, tisíce popravených Němci, z kterých zbyl jen tajně schovávaný popel...k tomu všemu se dneska už jen těžko odněkud vynoří nové materiály. Já sbírám vzpomínky těch, co to zažili. Dokud jsou ještě mezi námi.

V románu Na plné koule jste využila svoje zkušenosti manažerky hudebních skupin – jak jste se k této profesi dostala?
Už přes čtvrt století žiju se svým italským partnerem, Marco Mendessem, který je rockový muzikant. Mimo jiné v Brně studoval češtinu, což se neukázalo jako ideální nápad. Dodnes je myslím jediným Benátčanem, co mluví jako rodák z Cejlu. A on tenkrát potřeboval někoho, kdo by mu řešil korespondenci kapely. „Ty přece umíš psát, je to jen pár emailů..." No a najednou ze mě byla manažerka. I když já sama i na domovní zvonek zvoním falešně. Za muzikou se stěhujeme, kapela si na sebe musí vydělat, takže se zabalíme a odjedeme aspoň na rok do USA, Japonska, Švédska, Holandska... Tam sbírám inspiraci, učím se novým kulturám i jazykům, což při psaní hodně pomáhá.

Psaní vás přitahovalo odmalička?
Nic jiného neumím. Na obě ruce levá, při sportu jsem nebezpečná sobě i okolí, vždycky jsem psala a asi už psát budu. Už na gymplu jsem si přivydělávala psaním slohovek a domácích úkolů spolužákům za poplatek.

Pracovala jste chvíli v novinách, studovala jste žurnalistiku – to vás nebavilo?
Ono v té době nebylo moc vysokých škol, které by vám daly šanci se psaním uživit. Jen ta novinařina. Já se první rok na školu nedostala, tenkrát bývalo ještě klidně 30x víc zájemců, než volných míst. Tak jsem šla v mezičase tu novinařinu rovnou dělat, do regionálního deníku. Velká škola života. No a o rok později, když už mě na školu vzali, bylo pozdě. Je hrozně hloupý nápad jít studovat něco, co už jste zažili v praxi. Najednou vidíte, jak je škola vzdálená realitě. Navíc se v té době měnil svět díky technologiím. Já snila o investigativní novinařině, učila se vyvolávat fotky v černé komoře. No a pak přišel internet, články se jen stahují z informačních agentur, fotky taky, zbylo cosi jako práce sekretářky.

Vaším snem je prý napsat pohádku?
Letos mi jedna šumavská vyjde ve sbírce pohádek, tak uvidíme. Ale stále ještě sním o tom napsat tu „velkou štědrovečerní pohádku", kterou bychom sledovali pod vánočním stromečkem. Krásnou, klasickou, boženoněmcovskou pohádku. Třeba jednou přijde nabídka, je hezké mít sny. Tenhle je ten můj spisovatelský.

Žila jste nějaký čas v Itálii, dokonce jste napsala v italštině knihu, která skončila až u soudu? Proč? A vyjde i v češtině?
Za to čtvrt století v jednom nejmenovaném turistickém městečku, kam se polovina našeho národa jezdí v létě synchronizovaně grilovat na pláže, jsem pronikla do zákulisí turistického průmyslu. Všechna ta špína, kterou běžný dovolenkář nevidí... Všichni mají v hlavě Itálii jako místo s výtečnou kuchyní, nádhernou architekturou a vstřícným obyvatelstvem. Ale v těhle fabrikách na dovolenou už ze skutečné Itálie nenajdete ani kousíček. Napsala jsem pravdu o tom, co se tu dává turistům jíst, jak se chovají místní za jejich zády, jak turismus zničil zdejší tradice, přírodu i vztahy. O tom, jak některé místní rodiny svým babičkám, které mají byt u moře a pořád se jim ještě nějak nechce na druhou stranu, občas „pomůžou k rychlejšímu odchodu". Protože byt na pronájem tu má větší hodnotu než život. No, úplně se to zdejším „podnikatelům" nelíbilo. Mafie v Itálii není jenom slovo z filmů, ale najdete ji ve všech sférách života. Já v knížce nikde nejmenovala město ani osoby, a stejně k tomu soudu chodily svědčit, že se prý poznaly. Dostala jsem nejdřív dva roky natvrdo, naštěstí pak byl případ promlčen. V češtině knížka určitě vyjde, právě pracuju na jejím překladu.

Mimochodem, mají Italové nějaké takové město jako Brno?
Řím. Řím je takové italské Brno. I když je hlavním městem, ve skutečnosti už dávno jeho roli přebral Milán, kde se soustředí veškerá obchodní, pracovní a kreativní síla Itálie. V Miláně se maká (jo, i v Itálii se občas pracuje), v Římě je to spíš o pohodičce, dobrém jídle a přátelích. Mluvím tedy o rodilých Římanech. Ti jsou v Itálii viditelní už z dálky. Ve všech komických filmech i naživo. Hluční (víc než je italský standard), nešetří vulgaritami a specifickým výrazivem, často jsou to pitoreskní postavičky s politicky nekorektním smyslem pro humor, hrdí na své tradice a Věčné město, kde nic není nemožné a nic nefunguje tak, jako jinde. A je s nimi vždy veselo.

A nemáte strach teď do Brna přijet? Nebo je Muž z Brna vlastně jen zakamuflovaným vyznáním městu, které máte ráda (jako my všichni), protože ani vy jste nezůstala imunní proti brněnskému syndromu, kdy si ty zvláštní bytosti oblíbíš, dostanou se ti pod kůži jak opuštěný štěně z útulku, a je konec. Zvykneš si. Zůstaneš. Staneš se jedním z nich. :)
Brno bude vždycky tak trošku můj druhý domov. Ráda se vracím tam, kde kdysi dávno všechno začalo. Vlastně i moje vydavatelství je brněnské. Vím, že Brňákem se člověk nestává, Brňákem je třeba se narodit. Ale brněnský syndrom zlomil i mě, dostal se mi do krve. A Muž z Brna je moje pocta městu, o kterém se neoprávněně šíří fámy, že vlastně vůbec neexistuje a že se jedná pouze o halucinaci, navíc kolektivní. Ne, Brno je. A je prudce nakažlivé.

Petra Klabouchová
(nar. 1980)

pochází z Prachatic. Studovala mediální vztahy a žurnalistiku na Masarykově univerzitě v Brně. Nyní žije střídavě v Itálii, Spojených státech amerických a České republice, věnuje se hudebnímu průmyslu a jako manažerka zastupuje několik rockových skupin. Je autorkou dvoudílné série pro děti Upíří storky — Prokletí upírů a Nebezpečná výprava (2014). V minulosti publikovala romány Poslední kubánské pomeranče, Podvod zlatého faraona nebo thriller Anglická zahrada. Mezi její nejúspěšnější knihy patří detektivní příběh ze Šumavy Prameny Vltavy, za který obdržela Cenu Johanna Steinbrenera, a román U severní zdi o dětských obětech komunistického režimu. V roce 2023 jí vyšly také historky z rockového podsvětí Na plný koule. V roce 2024 publikovala hororový příběh z magické Šumavy Ignis fatuus, který se záhy také stal bestsellerem.

(jih, Foto: Irena Karpíšková a Marco Mendess)
Text psaný kurzívou jsou citáty z knihy Muž z Brna.