Pavel Zedníček: Herec, dokud se může hejbat, tak má hrát

Svým knírem ozvláštnil postavy v těch nejslavnějších dramatech, především svým talentem jim však vdechl hlavně život a uvěřitelnost. Na kontě má stovky rolí na jevišti i před kamerou a není vůbec důležité, zda byly malé nebo velké. Kromě toho zná každý herce Pavla Zedníčka i jako pohotového a skvělého moderátora či zpěváka. A i když se hlásí k Valachům, do Brna, kde studoval na JAMU, jezdí prý jako domů.

Letos na podzim vás čeká životní jubileum...
Ježiš, nestrašte...

Dobře, pětasedmdesátiny jsou půlkulatiny. Nicméně v rozvířené diskusi o vhodném věku pro odchod na důchod...
Co to je, důchod?

Tak jinak, na odpočinek se nechystáte? Vždyť herectví je velmi náročné povolání, a to i fyzicky. Dřív se tvrdívalo, že třeba pokud si týká prašnosti, nezadají si divadelníci s havíři...
Vážím si každého povolání, ale na rozdíl od havíře, herec může hrát třeba do stovky, když mu slouží zdraví. Herec, dokud se může hejbat, tak má hrát, a ne sedět doma na zadku.
Takže opravdu ne, do penze odejít neplánuju v žádném případě. Dokud to půjde, z jeviště, neslezu.

Mimochodem, narozeniny slavíte 1. 11. – je jednička vaším šťastným číslem? Nebo předurčením, být vždycky první?
Tak jsem o tom asi nikdy nepřemýšlel. Pravda, mám v datu čtyři jedničky, ale to má někdo i víc. Třeba jedna moje kamarádka je jedenáctého, takže jich má pět, což jí docela závidím. Ale 1. 11. 1949 beru prostě jako hezké číslo, které se dobře pamatuje. Což je v mém věku už důležité. Ono všechno, co si pamatuju, je už nejmíň čtyřicet let staré.

Chystáte se slavit?
Nač to oslavovat, stáří není žádná sláva, ani zásluha. Někde si dáme pivečko, ťukneme si a na shledanou.

Poctou k vašim sedmdesátinám se stalo nastudování jedné z nejznámějších francouzských komedií Lakomec, kde jste ztvárnil hlavní roli. A hrajete ho pořád, takže vlastně jen ta anotace o životním jubileu dostala novou náplň. Nebo se rýsuje i nějaká nové role k novému výročí?
Že by další Harpagon? To asi ne, ale domlouváme se s Bolkem (Polívkou), že bychom ty naše narozeniny, protože ho pětasedmdesátiny čekají v létě, nějak oslavili i na jevišti v jeho divadle. Titul už máme vybraný, ale prozrazovat ho nechci, abych to nezakřikl, a taky to má být překvapení. Ještě v tomto našem „narozeninovém" roce to sice asi nestihneme, ale v druhé půli příští sezony 2024/25 možná už ano.

V rámci Letní scény Divadla Bolka Polívky vás mohou diváci vidět právě v inscenaci Lakomec. I Bolka Polívku známe jako Harpagona – pro Městské divadlo Brno roli nastudoval o rok dřív než vy. Byl jste se s ním radit?
Kdepak, ani na tom představení jsem během zkoušení nebyl, abych se náhodou něčím neinspiroval...Viděl jsem ho až mnohem později, pěkný to bylo.

Proč by měli brněnští diváci přijít na toho vašeho Lakomce?
Bolkova určitě viděli, tak ať přijdou porovnat. Každý ho máme po svém. Bolča je klasičtější, v historizujících kostýmech, náš je i výtvarně posunutý do dneška a pojímáme ho víc jako příběh současníků. A pak, ta hra je tak mnohotvárná, že ne náhodou patří ke klasice, která se na jeviště opakovaně vrací. Přičemž každý z Harpagonů je jiný. Po svém ho pojal Ladislav Pešek, Miloš Kopecký, Viktor Preiss, Petr Nárožný. Nechci se srovnávat, velmi si vážím toho, že jsem mohl vstoupit do této ctěné společnosti. Jen doufám, že v té dlouhé řadě budu vybočovat maximálně tím knírem, ale že nezklamu.

Byl Harpagon vaše vytoužená role?
Nikdy jsem se cíleně nepídil po velkých rolích. Ono to přišlo nějak samo. Zahrál jsem si zajímavé postavy, a nemusely být zrovna hlavní. Hrál jsem hrobníka v Hamletovi, Aljošu v Bratrech Karamazových, hrál jsem v Donu Juanovi, hrál jsem v Hrabalově Příliš hlučné samotě i Něžném barbarovi v Divadle Na Zábradlí. Zazpíval jsem si v muzikálech Hamlet a Gaileo Janka Ledeckého, teď máme krásné komedie s Janou Paulovou... Stěžovat si nemám na co. Nikam jsem se necpal, bral jsem role, jak chodily, a byly to krásné úkoly, které mne bavily. A baví.

Bolek Polívka byl dřív Harpagon, ale vy jste zase už před dvěma roky dostal Zlatý střevíček na zlínském filmovém festivalu. Soutěž?
No to v žádném případě, nejsme na dostizích. Bolča si střevíček určitě zaslouží, děti ho milují. Ale když to tak říkáte, on už od Barťáka přebíral cenu v Karlových Varech, tož kurňa... :)

Když už jsme mluvili o tom kníru, ten vám na jevišti nikdy nevadil? Vždyť ho prý máte od osmnácti...
Můj děda, kterého jsem měl moc rád, byl kovář a měl krásného kníra. Točil si špičky vždycky pěkně nahoru a mně se to moc líbilo. Tak jsem si říkal, to je něco, a hned jak to šlo, nechal jsem si ho taky narůst. No, dlouho kdyby někdo tlesknul, nic by mi pod nosem nezbylo, ale už jsem u toho zůstal. Kvůli divadelní roli jsem ho nemusel dát dolů nikdy. Pravda, právě u Aljoši byly na začátku nějaké námitky, že knír neměl – ale nakonec to nikomu nevadilo. Kvůli natáčení jsem ho musel shodit jen asi třikrát a vždycky to byl nezvyk.

Knír taky stojí údajně za vaší přezdívkou, která je už dnes všeobecně známá – Čmaňa.
Zkoušelo se něco na Provázku, ještě s Mirkem Donutilem, Sváťou Skopalem, Pavlem Trávníčkem a Bolča najednou říká: Čmaňo, pojď sem – a mluvil na mě. Mira Donutil se ho zeptal, co to jako je, a Bolča povídá: Podívej se na něho, vždyť on je celá Janžurová. Moc logicky to nezní, ale ujalo se to. Později jsem dohledal, že na Valašsku se čmání říká hustému porostu, křoví, vy říkáte, že už to použil nějaký významný český přírodovědec – tak možná se to Bolkovi nějak propojilo a udělal z toho Čmaňu. I když jak říkám, ještě na JAMU jsem furt měl spíš chmýří než čmání...

Je nějaká z rolí, na kterou vzpomínáte obzvlášť rád?
Ježkovy oči, všechny byly něčím zajímavé, vybrat jednu... Možná Osamělost fotbalového brankáře. Monodrama, kde jsem byl na jevišti jen já sám. Nakonec to mělo na pět set repríz, hrál jsem to v Řecku i v bývalé Jugoslávii. Když se ohlédnu, fakt si nemám na co stěžovat.

Možná právě ten knír vás posouval spíš k rolím podvodníčků a zlodějíčků, dokonce jste někde tvrdil, že vyloženě kladného hrdinu jste nikdy nehrál. Na druhé straně jste ztvárnil například poručíka Hamříka v legendárním seriálu Malý pitaval z velkého města z roku 1982. Zato teď vás v policejním sboru nových televizních kriminálek moc nevídám...
No jo, ale počkejte – hrál jsem ve Specialistech vysloužilého detektiva, jemuž zabili kolegu. A jako důchodce se do toho vložil, začal vraždu vyšetřovat, až ho málem ten hajzlík zabil taky...

Kladný, záporný – v Expozituře se vám to spojilo do postavy zkorumpovaného policisty...
Kvůli Expozituře jsem se musel naučit i střílet, ale on to zas není takový problém, když je to navíc se slepýma. Ale ty pohyby se musíte naučit přesně, aby vám to divák uvěřil.

Copak jako příslušník SNB jste při vyšetřování pistoli nepotřeboval?
Tam jsme byli chytrý, i když zbraně jsme měli. Ale byli jsme tak šikovní, že jsme to vyřešili bez nich. Jiná doba...

Bolek Polívka, Jiří Bartoška, Svatopluk Skopal, Karel Heřmánek, Jana Švandová, Eliška Balzerová... vaši spolužáci a kolegové z JAMU, dnes jedna herecká hvězda vedle druhé. Máte pro to nějaké vysvětlení?
Prostě se tehdy urodilo... Na začátku jsme to ale nikdo nevěděl. Chtěli jsme dělat a dělali jsme divadlo. Zkoušeli jsme na Provázku, kde někteří zůstali, já šel s dalšími do Ústí do Činoherního studia, pak nás vzali do Prahy a pomalu se to nabalovalo.

Takže jste nikdy nelitoval, že jste se jako absolvent Střední průmyslové školy kožařské ve Zlíně ‚nedržel svého kopyta'?
To určitě ne, co by ze mne bylo? Možná bych byl dneska vedoucím dílny v ševcárnách nebo bych lisoval tenisky v gumárnách. Počkejte, Svit už stejně neexistuje, tak vůbec netuším, jak by to bylo, třeba bych dělal topiče v elektrárnách... Zpětně jsem nesmírně rád, že jsem kamaráda, který mi poradil se přihlásit na JAMU, poslechl, šel tam a vzali mne. K tomu pořád ještě poznám v obchodě dobrou botu...

A dobrého herce?
Je to jako s tou botou. Na pohled to může být pěkné, ale musíte to hlavně osahat, vyzkoušet, jak to mají ušitý. Mladých divadelníků je hodně, ale že bude někdo opravdu šikovný...? Ale jo, pozná se to, i když pojmenovat to přesně je těžké. Základ je talent, ale ten nestačí, aby vás při hraní přesvědčil. U někoho si sice řeknete dobrý, ale někdo má kouzlo, charisma, něco... prostě koule, a to platí jak u kluků, tak u holek. Hlavně divák to vycítí.

Má to nastupující herecká generace těžší, nebo lehčí, než jste to měli vy?
Každá doba má svoje. Za nás bylo běžné, že filmoví a televizní režiséři si chodili vybírat do divadla na představení, kdo by se jim hodil. Dneska že byste potkala režiséra v divadle, aby tam hledal komedianty, to se nestává. Jsou agentury, dělají se castingy a jen vám řeknou jo, nebo ne. Ale na rozdíl od nás mají ti mladí rozhodně víc možností, kde se prosadit.

Vy ještě chodíte na castingy?
Jeden nebo dva jsem absolvoval, ale co bych tam už dělal.

V poslední době si televizní diváci oblíbili hlavně vašeho Boba ze seriálu Jedna rodina. Vybrali vás na castingu?
Oslovila mě producentka Simona Brdičková a je to velmi milá role s moc fajn lidmi a jsem mezi nimi moc rád. Všechno šlape jako hodinky. Zatím se i zdá, že budeme pokračovat, sledovanost je výborná, scénáristky píšou a píšou, točí dva štáby a se mnou se snad taky počítá.

Přirostlo vám Brno za studií k srdci?
To víte, že jo. Kromě toho mám sestru, která tady žije s rodinou. A taky spoustu kamarádů. Je tu Bolkovo divadlo, Brňáci jsou skvělé publikum, hospůdky jsou tu příjemné. Takže sem v podstatě jezdím domů.

Jaká je pro herce nejlepší odměna?
Potlesk. Je to klišé, ale platí to pořád. Když diváci tleskají a vy podle jejich očí poznáte, že budou odcházet s pocitem, že ty dvě hodiny nestrávili nudně a užili si je. To je nejhezčí, protože víte, že to neděláte zbytečně. Nebo když jim, jako vloni právě v Brně na Letní scéně Divadla Bolka Polívky, ani nevadí, že začalo pršet. A že vyloženě lilo. My jsme mysleli, že to nemá cenu, ale lidi si vzali pláštěnky a bylo to krásné představení. Bylo čerstvé povětří a dobře se dýchalo.

(jih)
Foto: Archív DBP