O Praze v Brně, Brně v Praze a dalších bizarnostech...
Když máte své město rádi, můžete si z něj i dělat legraci. I to patří k tomu být Brňanem. Na začátku byla koronavirová „setkání na dálku". A na konci je kniha, která má v Brně nečekané odezvy. Dostala název 100+24 brněnských kuriozit, absurdit a bizarností – a jsou pod ní podepsáni novináři Tomáš Kremr a Miloš Šenkýř, oba působící v brněnském studiu Českého rozhlasu. Shrnuli některé střípky, s nimiž se setkali při své práci. Takové, u kterých by podle nich bylo škoda, aby zapadly.
Asi by se nejdříve slušelo vysvětlit, proč je v názvu i obsahu právě 100+24 brněnských kuriozit, absurdit a bizarností?
TK: Je pravda, že jsem někde četl, že sudá čísla nejsou tak lákavá jako lichá, že do názvů produktů anebo titulků webových článků je lepší je nedávat...
MŠ: ... jenomže za nás rozhodli jiní už před sto lety, když v Brně zahájili pravidelné rozhlasové vysílání. Takže ta stovka symbolizuje sto let, po něž z Brna vysílá rozhlas, který nás oba zaměstnává – a ta čtyřiadvacítka připomíná roky 1924 i 2024.
Takže je vše uvnitř spojeno s historií rozhlasu?
MŠ: Právě naopak, i když by to vůbec nebyl problém. Vždycky říkám, že z Prahy se vysílalo o rok dříve, ale z vypůjčeného skautského stanu. V Brně jsme si počkali, ale bylo to už z kamenné budovy a hned u startu byla osobnost dodnes slavná, vzor prvorepublikové elegance Oldřich Nový. Ovšem ta knížka je o rozhlas opřená, ale jsou to útržky z naší novinářské práce, u nichž se nám zdálo, že by bylo škoda, kdyby zapadly v hlubinách času. Bereme to tedy spíš jako jakýsi rozhlasový dárek Brnu k výročí.
TK: Oba jsme před rozhlasem působili v novinách, já kratší dobu, Miloš roky v Rovnosti a v moravské redakci Lidových novin. A tak jsme měli spoustu zážitků a vzpomínek. Vlastně impuls ke knize vznikl v době koronaviru, když jsme si s kolegy dělali večerní on-line setkání na dálku a vyprávěli různé zážitky. Pak to mělo pauzu a loni myšlenka ožila. A zhmotnila se, i díky spolupráci dalších lidí.
A tak píšete o tom, že na Brno roky nepovšimnuty svítily lampy s pražskými znaky nebo jaké spojení má s Brnem socha stojící v těsné blízkosti Národního muzea v Praze...
MŠ: Pozor, to musím opravit, sochy dvě. Protože u Nové budovy Národního muzea, dřívějšího Federálního shromáždění, se Praha pyšní kopií díla z Brna – sousoší Nový věk, které dominuje prostoru před výstavištěm. A s Brnem má spojení i sousoší svatého Václava. Pokud byste totiž chtěli vidět Myslbekova koně bez světce, stojí v Brně v areálu Veterinární univerzity.
TK: Ale jsou to i příběhy novější, mě obzvlášť zaujalo třeba nedávné posouvání hranic městských částí Brno-střed a Nový Lískovec. A to kvůli pomníku, který stojí na rozhraní těchto čtvrtí. Nový Lískovec si stěžoval, že se Brno-střed o památník moc nestará, a tak se po letech jednání konečně politici dohodli na změně hranic území. Když jsem o tom slyšel rozpravu na zastupitelstvu, říkal jsem si hned, že to musíme do už rozepsané knížky dát!
V úvodu knihy píšete, že by vám vůbec nevadilo, kdyby se některé ty kuriozity staly minulostí. Nebyla by to škoda?
TK: Vůbec ne. Proč se například máme chlubit tramvajovými kolejemi postavenými před čtvrt stoletím, po kterých žádná tramvaj nikdy nejela? Nebylo by lepší, aby konečně na Lesnou jela?
MŠ: Moje přání je zase jiné. V Mahenově divadle už od časů první republiky chybí krásná opona, zmizela neznámo kde. A naopak v Brně máme oponu, původně určenou pro pražské Národní divadlo, která roky sloužila brněnským hereckým legendám v divadle na Veveří ulici. Po jeho zboření skončila v depozitářích Moravského zemského muzea a prakticky nikdo ji už neměl desítky let šanci vidět. Přitom v Mahenově divadle je prostor po té původní, ale instituce se na využití dosud nedohodly.
TK: Tady dodám, že když kniha na začátku května vyšla, najednou si to uvědomili další lidé, že je to paradox. A že by ničemu nevadilo, kdyby uskladněná opona někde visela, ideálně ve skutečném divadle.
Vy ale čtenáře vedete i za dalšími brněnskými souvislostmi nejen do Prahy?
MŠ: Málokdo ví, proč najdeme nejvzdálenější brněnský kostel v Oslnovicích u Vranovské přehrady, kam ho kdysi odstěhovali z Králova Pole. Nebo kde jsou dvě ze soch původně určených pro budovu tržnice na Zelném trhu.
TK: Jihoamerickou příchuť má zase příběh plastových šalinkaret, na které Brňané v roce 1995 stáli mnohahodinové fronty. Mnozí možná ještě mají ten první pokus o digitální šalinkarty doma schovaný, pro tehdejší politiky to ale byl asi děs. Já jsem tehdy měl pár let, takže zrovna tuto kapitolu psal Miloš, ale je mi jasné, že kdyby se to stalo dnes, média by vše promílala z jednoho konce na druhý.
MŠ: Je vlastně asi výhoda, že naši novinářskou práci dělí pár let, máme proto na ty věci pohled různou optikou.
V knize jsou některé věci současné, ale také relikty minulosti...
TK: No, dost jsme se zarazili, když jsme si uvědomili, že jsme dovnitř dostali Stalina, hákový kříž i podpis Hitlera. Na druhou stranu ale připomínáme, že v Brně se vlastně narodil Saturnin i Ferda Mravenec, že je tu spousta věcí, na které můžeme být hrdi.
MŠ: Že tu máme ukázky mimořádných prací naši předků, za všechny připomenu můj oblíbený březovský vodovod zprovozněný v roce 1913. Když nedávno brněnské vodárny řešily, jestli už potrubí nebude třeba vyměnit, odborná firma jim doporučila další rozsáhlé prověrky stavu potrubí za desítky let, tak je kvalitní. A není to taková věc jediná.
Na druhou stranu je ale kniha v mnoha ohledech municí pro ty, kteří si z Brna utahují, nebo snad ne?
TK: Moje známá mi psala, že ji koupila zástupcům stavebních firem, kteří říkali, že chtějí v Brně co nejdříve skončit. Aby jim ukázala, že i takové věci lze brát s úsměvem.
MŠ: My jsme původně zvažovali do názvu místo slova kuriozity výraz roztomilosti. Razíme heslo, že když máme své město rádi, je to přátelství, jaké má být. A přátelé si ze sebe mohou dělat legraci, dokonce na sebe nějaké ty pikantnosti prozradit. Ne urážlivě, ale s lehkostí a citem. I to patří k tomu být správným Brňanem.
Pojem Brňan je výraz, který razila brněnská legenda, historička Milena Flodrová. Brňana měla za toho, kdo má své město rád, Brňákem pro ni byl ten, kdo v něm jen tak žil. A říkala, že z Brňáka se může stát Brňan, ale obráceně je to prakticky vyloučeno.
MŠ: Tady se sluší dodat, že knihu jsme věnovali všem minulým, současným i budoucím brněnským rozhlasákům, právě k tomu výročí. Dále pak posluchačům brněnského rozhlasu, což je v té velké rozhlasové obci po celé republice výjimečná skupina, kolegové nám ji závidějí – a my posluchačům za ten vztah a důvěru děkujeme, jsme rádi, že jich stále přibývá. A do třetice je věnovaná právě Mileně Flodrové, která obě skupiny spojuje, protože v rozhlase své město dlouho vyzdvihovala. A současně patřila - a ve svých téměř devadesáti letech patří - k velkým příznivcům brněnského rozhlasu.
TK: Paní Flodrová před několika lety ukončila své veřejné vystupování, ale my jsme měli možnost se s ní setkat. Miloš s ní tvořil i povídal mnohokrát, ale pro mne to byl zážitek, poprvé sedět s touto osobností a vnímat, jak ji stále Brno zajímá. Nezapomenu, s jakým dojetím knihu přijala. Snad se splní i jeden její sen – chtěla, abychom měli v Brně přímo v ulicích vysvětlení pojmenování ulic. Jak píšeme v knize, je to naplno jen u jediné, a to vlastně zásluhou nikoli Brna, ale Slováků.
Už jsme to trošku naznačili, nezůstává jen u knihy. Co na ni navazuje?
TK: Neodolali jsme knihu převést i do živé podoby. TIC Brno nabízí takzvané AutenTICké prohlídky. A tak se v jeho nabídce čas od času objeví právě naše malá procházka po centru Brna. Netaháme při ní účastníky nikam daleko, pár kapitol z knihy uvidí na vlastní oči, třeba císařskou korunu, která je v Brně předmětem přístupu k zákonům, které se nám nehodí – nebo se dozví více o brněnském šikmém komíně.
MŠ: Kouzelné je, že lidé přinášejí další drobné příběhy, které jsou součástí jejich životů. Například v reakci na poslední telegram, který byl v roce 2010 odeslaný právě z Brna, nám jeden účastník povídal, jak sám telegramy rozvážel a co dělal, když je nešlo doručit. Mimochodem, aby to s knihou bylo skutečně ve stylu jejího názvu, první uvedení sice měla v Brně při jednom z vrcholů letošních rozhlasových oslav s emeritním brněnským biskupem Vojtěchem Cikrlem a „matkou" festivalu Serial Killer Kamilou Zlatuškovou, ale už pár dní nato jsme ji uvedli i v Praze. A zájem byl i tam.
TK: Abych to shrnul, pokud bude mít kniha i prohlídky úspěch, třeba dojde i na knihu, která bude mít v názvu to zmíněné „zaručeně úspěšné" liché číslo 100+25.
(jih)
Foto: Miloš Šenkýř, Ludmila Opltová, Český rozhlas