Psi, které nikdo nechtěl. Smečka z Knihánkova

Zpovídaný a redaktor, zapnutý diktafon. Tak obyčejně vzniká většina rozhovorů s osobnostmi a zajímavými lidmi, v nichž otázku následuje odpověď. Jaký žánr ale dokáže zachytit povídání se třemi dámami, při němž se o slovo průběžně více či méně hlásily štěkotem více než dvě desítky jejich svěřenců, jejichž osudy navíc postupně vytvářely hlavní osnovu vyprávění? Tentokrát tedy trochu jinak, než býváte v Šalině zvyklí. Seznamte se: spolek Smečka z Knihánkova tvoří tři generace žen jedné rodiny: babička Marcela Trhlíková, původně učitelka matematiky, maminka Lia Teplá, která učí v místní lidušce hrát děti na flétnu, a její dcera Irena, vystudovaná knihovnice. Společně ve svém domě v Pozořicích zajišťují spokojené dožití psím seniorům, často adekvátně vyššímu věku trpícím vážnými nemocemi, ale i se zdravotními problémy a postiženími, které jsou výsledkem týrání, bití a ‚péče' předchozích majitelů. Mnohé psy přebírají i z útulků po celé republice, v nichž letitá a handicapovaná zvířata zůstávají dlouhé roky bez šance na adopci a nebývá v silách zařízení poskytnout psím starouškům individuální péči.

První otázka je jasná: kolik pejsků v současnosti máte?
Lia Teplá: Žije jich tu s námi čtyřiadvacet. Nelinku a Muka ale neuvidíte, ti jsou právě na veterině, kde absolvují různé zákroky a vyšetření, takže čekáme na zavolání, abychom si pro ně mohly přijet. A taky je třeba dodat, že ne všichni jsou senioři, dalmatina Ricka jsem si pořídila před dvěma lety jako štěňátko, hlavně proto, abych se lépe vyrovnávala s odchody za „duhový most", kam se vydá dříve či později většina našich svěřenců...
Irena Teplá: Dobře, že jste přijeli odpoledne, většina pejsků spí, takže tu bývá největší klid :). Jindy tu vládne větší chaos a nejhorší jsou rána a večery, kdy je potřeba všechny nakrmit a kdy s těmi, kteří to zvládnou, chodíme ven na procházku.

(Jen o pár dnů později po mé návštěvě přibyl do smečky pětadvacátý pes. Patnáctiletý Tomášek strávil uplynulé roky v zakouřené místnosti. Jeho příchod byl neplánovaný, ale akutní. Nicméně pětadvacítka je v tuto chvíli limitní počet, aby svérázný psí domov důchodců byl nadále schopen zajistit individuální péči.)

Zřídit si domov pro psí seniory jste cíleně plánovaly?
LT: Tak se to asi říct nedá. Jako dítě jsem psa ani mít nesměla, dědeček byl lékař a v přízemí této vily měl ordinaci, takže zvířata sem nesměla a ani můj tatínek je nedovolil. Prvního pejska, šedého trpasličího pudla Arinka, jsme si s dcerou pořídily, když jí bylo asi jedenáct, tedy před sedmnácti lety. Dalšího psa jsme chtěly adoptovat, a tak jsme přišly na Cvrčka...
IT: Byl to veselý, sice trochu natvrdlý, ale báječný pes. Umřel vloni, ještě ani neměl dvanáct, začal míň jíst, zpočátku to nevypadalo fatálně, ale veterináři už mu nemohli pomoci. Byly jsme s ním do poslední chvíle.

Cvrček byl jediný z vrhu štěňat, který přežil – všechna ostatní někdo ukopal a umlátil k smrti. Když ho přinesli do útulku, odkud pak putoval do Pozořic, měl zlomená žebra a proraženou nosní přepážku.

A pak přibývali další?
LT: Když jsme přivezly Cvrčka, zdálo se nám, že nám pořád zbývá v srdci ještě místo. Tak přišel Vilíček (drobný bílý pejsek spí v pelíšku, ve svých patnácti je již dementní a žije si ve svém vlastním světě). Říkaly jsme mu pan baron, byl velmi vznešený, miloval kavárny a nesnášel procházky v lese nebo na trávě, musely jsme ho nosit v náručí.
IT: No najednou byli pejsci čtyři – to jsme ještě jezdily normálně na dovolenou. Ještě s pěti jsme dokázaly vycestovat do Novohradských hor, u sedmi jsme přestaly delší výjezdy zvládat.
LT: Statečných bylo taky sedm, říkaly jsme si, to by mohlo stačit. Jenže pak jsme zjistily, že existuje film Osm statečných – mimochodem je o psech z Aljašky. Do deseti jsme ale fungovaly pořád jako rodina, zvládaly jsme to samy, i když už jsem každý měsíc z výplat oddělovala patnáct tisíc na veterináře. Ale Irence začali volat z útulků nebo i neznámí lidé, kteří se doslechli o tom, co děláme, a upozorňovali na toho či onoho pejska. Chtěly jsme to dorovnat do dvanácti, ale nějak se nám to nepodařilo.
IT: V té době už jsme také organizovaly knižní bazárky, často pro jiné psí útulky, a natáčely na internet videa o knížkách, které jsme přečetly. Náš Knihánkov si na YouTube nacházel víc a víc příznivců. Knížky jsou totiž naše další společná vášeň, motto Knihánkova je Život je krátký, tak čti co nejvíc.
LT: Dceru pak napadlo obě tyto aktivity spojit, a tak vznikla Smečka z Knihánkova. Takže staré psy sice adoptujeme od roku 2012, ale jako spolek fungujeme teprve od podzimu 2021. Pořádáme pravidelné knižní bazárky v Brně, připravujeme dokonce i internetové aukce. Lidé si zde nakoupí zajímavé čtení, vydělané peníze z knih pomohou dál.
IT: Pomáhaly jsme prostřednictvím bazárků, i z vlastní kapsy, materiálně i manuální prací v různých útulcích na jižní Moravě. Aby někdo pomáhal nám, to nás nikdy nenapadlo. Nebýt našich fanoušků – nikdy bychom se neodhodlali náš vlastní spolek založit. Oni byli tím „nakopávačem" k tomu, aby vznikla Smečka z Knihánkova. Obklopuje nás úžasná komunita jak knihomolů, tak pejskařů a navzájem sdílíme knižní příběhy a psí osudy.

Jak se k vám psí dědečkové a babičky vlastně dostávají?
LT: Za tu dobu, co fungujeme, jsme s některými psími azyly nebo útulky dlouhodobě v kontaktu, takže se ozývají samy. Kromě toho ale Irenka pořád ty ostatní po celé republice obvolává a ptá se: Kdo je u vás teď nejvíc beznadějný a nemá šanci na adopci? Nejlepší doporučení pro naše budoucí klienty zní: nechtěný, nemocný a v poslední době i agresivní. Protože už i na takové jsme si troufly a dokázaly je docela dobře socializovat.
IT: Velký, černý, starý, a ještě k tomu pes. To je prototyp, který je pro adopci takřka neudatelný. O zdravotních handicapech nemluvě.
LT: Ještě nikdy jsme psa nevrátily, vždycky jsme to nějak zvládly, i když samozřejmě nebývá to snadné.

Polodivoký, nečistotný. Tak mluví o Šarykovi Lia Teplá. Středně velký chlupáč ze severní Moravy, který je prý největším špindírou z Knihánkova, se potuloval dlouho venku bez pána, zcela sám. Pro místní byl legendou, přežíval i ve velmi silných mrazech bez střechy nad hlavou. Po dvou třech letech už ale vysílené a nemocné zvíře zůstalo jen bezvládně ležet a dlouho mu nikdo nepomohl, přestože si ho kolemjdoucí natáčeli na mobil a píchali do něj klacíkem, jestli ještě žije. Zželelo se ho až jinému pejskaři, který ho odnesl tři kilometry v náručí do svého auta a odvezl do útulku, odkud se dostal do pozořické Smečky z Knihánkova.

Kolik let má v tuto chvíli ten nejstarší ze smečky?
LT: To bude asi Toníček, tuším, že byl asi čtvrtým v pořadí, kterého jsme si vzaly. I když těžko říct, kolik přesně mu bude, u nás je deset let a rozhodně má přes dvacet. Podle mého odhadu tak jedna dvaadvacet. Je hluchý, slepý, a pořád se raduje ze života a užívá si každý piškotek stejně jako sluníčko, když nám to počasí dovolí a vyneseme ho na zahradu.

Zoufalé štěkání a kňučení z beden stlučených z dřevěných desek upoutalo pozornost lidí v zahrádkářské kolonii v brněnských Štýřicích. Přivolaní strážníci pak v zahradě objevili deset uvězněných zanedbaných psů, další tři ve velmi špatném stavu volně pobíhali kolem. Situaci komplikovalo to, že psi evidentně nebyli zvyklí na kontakt s lidmi. Hlídky napadali a kousali se i navzájem... Tolik z novinového článku z července roku 2014, který by si Toníček mohl vetknout do rodného listu svého druhého života. Ne všechny psy se podařilo zachránit, ty, kteří přežili, strážníci odvezli do útulku. Postupně si našli i nové pány, jen toho nejstaršího nikdo nechtěl... Jméno Toníček dostal až v Pozořicích namísto registračního čísla.

Když přinesete nového psa, jak na to reagují ostatní ‚zavedení' členové smečky?
IT: Většinou je to v pohodě. Navíc u nás je takřka pořád někdo doma, málokdy bývají sami. Ale samozřejmě ne všichni kamarádí se všemi. Teď je problémový trojúhelník Berny a dvojice Emil a Muk, dohromady být nemohou. Berny tak přebývá v patře u babičky, a Emil s Mukem s ostatními dole. Když je Muk s Emilem na dvoře, tak svítíme, aby někdo současně nevypustil Bernyho. A když chci jít se psy ven a vidím, že se svítí na balkoně, vím, že musím počkat, protože na dvorku je Berny.

Muk patří k novějším obyvatelům Knihánkova. Poměrně velký pes je samá jizva a dřívější majitelé ho zřejmě využívali k nelegálním psím zápasům. Poslední veterinární vyšetření potvrdilo cukrovku, takže ho čekají inzulinové injekce. Stejně jako Bernyho, křížence border kolie a špice, který je rovněž těžký diabetik. Původní rodina ho několikrát vyhodila, ale on se k ní neustále vracel, než ho dali do útulku. Kvůli cukrovce oslepl, ale po příchodu do Pozořic absolvoval na veterinární klinice výměnu čočky, takže opět alespoň částečně vidí.

Pokud to chápu správně, většina psů k vám přichází z útulků, kde ovšem stráví i několik let?
LT: Přesně tak. K ‚rekordmanům' patřil Kory, který byl v azylu devět, deset let. Majitel ho tam dal, když měl asi dva tři roky s tím, že je to zlý pes, takže tam prožil celý svůj aktivní život. K nám se dostal jako dvanáctiletý a strávil tu ještě asi patnáct měsíců, šťastný, spokojený a neagresivní pes. Devět let v útulku mají za sebou taky Ferda, víc jak pět let tam byl Muk a další.

Přicházejí staří, vážně nemocní... Možná tedy cynická, nicméně logická otázka. Jak dlouho zůstávají ve vaší péči?
LT: Zprůměrovat se to asi nedá. Ale opravdu se stává, že prognóza několika dnů, maximálně týdnů se protáhne na měsíce i roky. U Selenky to bylo třeba proto, že se spletli v diagnóze, ale namísto měsíce je tady už více než půl roku a pokud bude léčba účinná, má před sebou několik let. Vzpamatoval se i Vilík, kdy jsme vloni v létě s veterináři uvažovali, že ho necháme uspat, jaké měl potíže se zažíváním. Někdy pomoci nedokážeme a jde to bohužel rychle. Karlíčka jsme měly jen tři měsíce, Nikoláska asi jen dva dny. Krédo našeho spolku však zní: Ať každej den stojí za to.

A od vás nemohou pokračovat k adopci?
IT: Ne, k tomu se i při přebírání smluvně zavazujeme, že pejsci zůstanou u nás. Pokud se na nás ale někdo obrátí s tím, že by chtěl staršího psa, moc rádi ho navigujeme. Přehled máme :). Skrz natáčení videí na YouTube se snažíme i o edukační činnost, aby lidé věděli, jaká je situace s psími seniory, a hlavně aby se sami nebáli adoptovat si starého pejska.

Původně jste prý chtěli hlavně menší rasy, když se ale dívám kolem, to taky úplně nevyšlo?
LT a IT: To plyne z toho, že velký je jedno z kritérií pro neadoptovatelný. Největší bude asi Moula, i když teď kvůli nemoci hodně zhubnul, takže bude vážit kolem 45 kilogramů.

Impozantní hnědý pes jako „moula" navzdory svému jménu nepůsobí, pohybuje se důstojně, vědom si své síly. Roky strávil uvázaný venku na řetězu, bez ohledu na nepřízeň počasí, bití bylo na denním pořádku. Několikrát se mu podařilo utéct, ale nikdy ne natrvalo. Až v pořadí třetí nebo čtvrtý pokus byl úspěšný. Zbídačené zvíře mělo edém plic a psychicky bylo na dně. Zpočátku odmítal opustit kotec v útulku, protože to bylo nejlepší, co kdy poznal. Později se neochotně, ale přece, vydal s Irenou na procházku, pak už se těšil. A když si pro něho s maminkou přijela, běžel jim v ústrety přes celý dvůr. Dokud byl ještě v plné síle, k ostatním členům smečky se choval jako ke stádu a dbal o to, aby se při procházce nikdo nezaběhl.

Pejsci mají mít svůj pelíšek, ale spousta pejskařů se přizná, že tím nejoblíbenějším místem jejich čtyřnožce je postel. To ovšem čtyřiadvaceti psům zajistit zřejmě nelze?
LT: Pelíšek má každý z našich klientů a někteří v něm i spí, pokud chtějí. Se mnou spí čtyři – Rick vpravo vzadu, vedle něj Ječmínek, podél levé nohy mi spočívá Emil a do kvarteta chybí ještě Muk.
IT: Se vším nám pomáhá můj přítel, který naštěstí zvířata rovněž miluje a má pochopení (i když je toho na něho někdy moc, ale tím víc si toho vážím). V posteli vydal zákaz velkých psů, malí mají výjimku :). Mými nohsledy jsou mopsičky Mášenka s Máničkou a Pinďa, žádný z nich navíc nemůže pořádně chodit, takže je musíme nosit. Další pak aspoň mají pelíšek v naší ložnici.

Jednooká Mášenka a Mánička jsou sestry - mopsice, zachráněné před mnoha lety ze sběrného dvora, kde se někdo snažil zbavil psů při likvidaci množírny. Poměrně rychle byly adoptované, po několika letech se však pěstouni ozvali a chtěli je vrátit, Mánička totiž mezitím ochrnula na zadní polovinu těla. Aby se dostaly z útulku, bylo podmínkou, že musejí zůstat spolu. Dva postižené psy nikdo nechtěl.

Pinďa řečený Ředitel je jezevčíkem prý s nejkřivějšíma nohama na světě. Ty ho už sice moc neposlouchají, takže je schopný ujít bez pomoci jen pár kroků, na energii mu to neubírá. Na povel má i Moulu a jako k vedoucímu k němu přistupují také všichni veterináři.

Do péče o psy se aktivně zapojuje také babička Marcela Trhlíková. Kolem nohou se jí motá nejnovější obyvatel smečky, rezavý vyhublý Alíček, který dorazil před pár dny. Na křesle spokojeně spí jedna ze dvou koček, které jsou rovněž řádnými členkami domácnosti. Nepředstavovala jste si po létech za katedrou klidnější důchod?
MT: Moje představy o naleštěných parketách a uklizeném bytě vzaly brzy za své, i když, někdy se mi zasteskne. Jenže když si na pejsky zvyknete, začnete si říkat, kdybych je nechtěla, co s nimi bude? Co by je čekalo? Měli by to jen ještě horší. Takže bych neměnila.
LT a IT: Žít se smečkou starých psů nemůže každý. Všechny tři jsme tomu musely přizpůsobit životní rytmus, musíme počítat s tím, že se vždy může cokoli stát a strávíme celý den na veterině. Ze všeho nejvíc jsme ošetřovatelky, píchání injekcí nebo aplikace inhalátorů, protože třeba Zarinka je astmatik, jsou každodenními povinnostmi. A pak jsme taky uklízečky, protože inkontinence k vyšší věku také patří. Náročná je příprava krmení, většina psů kvůli dietnímu omezení vyžaduje speciální stravu. Spousty věcí jsme se musely vzdát. Ale pořád nám to stojí za to. Nejtěžší jsou psí odchody, každý si bere kus našeho srdce. Bolí to, ale nezastaví nás to.

Více o Spolku z Knihánkova najdete na www.smeckazknihankova.cz  nebo na sociálních sítích.

Prostředky na činnost, největší výdaje vyžaduje především veterinární péče, získává spolek Smečka z Knihánkova prostřednictvím knižních bazárků – ten nejbližší se v Brně uskuteční v líšeňském zámku Belcredi v restauraci Zámecká růže (Pohankova 8) 27. dubna od 12 do 22 hodin a 28. dubna os 11 do 19 hodin.

Přispět lze i finančně v průběhu celého roku v rámci veřejné sbírky na transparentní účet: 2702026183/2010 (IBAN: CZ9120100000002702026183, BIC/SWIFT: FIOBCZPPXXX)

Spolek Smečka z Knihánkova úzce spolupracuje s útulkem pro opuštěná zvířata Městské policie Brno, odkud si vzal do péče již několik psů. „S rodinou jsme v pravidelném kontaktu, osobní návštěvy pracovníků v nedalekém městečku a vzájemná výměna zkušeností nejsou výjimkou," potvrzuje vedoucí útulku, Petra Volešová. A mluvčí brněnských strážníků Jakub Ghanem dodává: „Možnost umístit staršího psa do péče Smečky z Knihánkova je i pro náš útulek nesmírně cennou pomocí. Některá opuštěná zvířata u nás marně vyhlížejí adopci i sedm nebo osm let. Takto najdou nový domov bez ohledu na svůj vysoký věk nebo zdravotní omezení. Starší pes z útulku může být ideálním mazlíčkem mimo jiné pro některé seniory. Je společníkem doma, na procházky i výlety, ale zároveň obvykle nepotřebuje náročnou fyzickou aktivitu."

(jih)
Foto: J. Veselá, archív spolku Smečka z Knihánkova