Michal Isteník: Brno je metropole důmyslně ukrytá na maloměstě

Za celorepublikovou popularitu vděčí Mostu, ale Brno zůstává jeho srdcovou záležitostí... Už dávno před tím, než se vysílaly seriály Most! a posléze Kukačky, tu byl Michal Isteník nepřehlednutelný ve velkých rolích na divadelních prknech (za Čičikova v Mrtvých duších v MdB získal i cenu Thálie). Teď je tahákem jeho výkon v inscenaci Fichtl Divadla Bolka Polívky, kde hraje rovnou vedle Pavla Lišky všechny vedlejší mužské i ženské role. Příběh o dospívání z osmdesátých let, kdy jel život na jeden válec, je mu blízký, i když sám si ho prožil zhruba o deset let později po změně režimu. „Důležité je v tomto ohledu dospívání samotné, nikoli doba okolo," říká úspěšný a oblíbený herec, který nedávno bojoval s tím, že z divadla úplně odejde.

Měl jste fichtla? Nebo jste po něm toužil?
Jezdit jsem začínal s taťkou na Jawě 21 a toužil jsem po simsonovi. Když bylo bráchovi osmnáct a přesedlal na auto, zdědil jsem ho po něm. Nádherný stříbrný Simson S51 enduro se zvednutým předním blatníkem. Poprvé jsem se cítil dospělý...

Ptám se i proto, že Pavel Liška, Který ve stejnojmenné hře ztvárnil Edu, v osmdesátých letech skutečně dospíval (i když nevím, jestli chtěl fichtla) – ale vy jste se sotva batolil...
Sametová revoluce mě zastihla v první třídě a pamatuju si, jak jsme s mamkou sledovali demonstrace v televizi. Z osmdesátek si toho moc nepamatuju, mávátka a lampiony samozřejmě ano. To mě v těch čtyřech pěti letech myslím i bavilo.

Pubertu, první lásky jste tedy prožíval až ke konci devadesátek, taky na malém městě – jaké to bylo? I v porovnání s Edovými zkušenostmi, respektive popisem Emana Míška?
Byla sice jiná doba, ale kulisy se zase tolik nezměnily. I já jsem prožil nejdůležitější věci v kočárkárně a na klepači. Během hodin a hodin upřímných rozprav o našem dětství jsme zjistili, že ty trapnosti, ta poprvé, ty study, radosti, bolesti a zklamání máme úplně stejné. Důležité je v tomto ohledu dospívání samotné, nikoli doba okolo. Slunce svítilo a z nebe pršelo stejně v devadesátkách, v osmdesátkách, dokonce i v padesátkách.

Když jste se poprvé nedostal na DAMU, zkusil jste pedagogickou fakultu. Dovedete si představit, že byste u toho zůstal a učil?
Popravdě asi ne. Studoval jsem v jiné době než je teď. Každá generace se zdá drzejší než ta předchozí a je to v pořádku, i o tom je mládí, ale za nás měli pedagogové větší pravomoc a větší respekt. I u rodičů, nejen u dětí. Myslím, že bych se pořád musel zodpovídat z nějakého porušení řádu, protože bych se nedokázal přizpůsobit tomu, jak je to teď...

Nedostal jste se ani napodruhé, to jste si podal přihlášku i na JAMU – řešení z nouze?
Tehdy jsem to tak možná i trochu vnímal, dnes jsem tomu rád. Poznal jsem díky tomu Brno, které se stalo mým domovem. Ne druhým domovem. Prostě domovem. Mám tu přátele, rodinu, známé a Brno je má srdcová záležitost.

Proč máte Brno rád?
Jsou na světě místa, kde vám prostě není dobře, třebaže jsou pěkná. V Brně mi bylo od začátku nádherně. A to i v době, kdy ještě nebylo tak krásné, jako je teď. Brno je metropole důmyslně ukrytá na maloměstě, je tu všechno, co potřebujete, to město tepe, a přesto se tu žije v tom nádherném langsam tempu, když chcete...

Brno vám už nikdo neodpáře, stejně jako Most! díky úspěšnému seriálu. Nevím, jestli byl úplně první příležitostí před kamerou, ale asi jednou z prvních větších... To už jste byl renomovaným divadelním hercem. Proč to tak dlouho trvalo, než vás objevili filmaři?
Já to před kamerou neuměl, byl jsem v křeči, bál jsem se, pár pokusů bylo, ale nedopadly dobře. Tak jsem se na to úplně vykašlal. Divadlo mě naplňovalo a neměl jsem pocit, že mi něco chybí nebo utíká. Pak přišel Honza Prušinovský, dal mi šanci, důvěru, já se zklidnil a začal si víc věřit. Po odvysílání Mostu se ty disciplíny prohodily. Paradoxně jsem teď nervóznější z divadla. A taky proto ho dělám asi desetkrát míň než předtím. Teď víc točím. Třeba se to jednou zase otočí. Mám dost inscenací na repertoáru, za sebou premiéru Fichtla v Divadle Bolka Polívky a hned jsem skočil do Hamleta v Městském divadle Brno. Obojí jsou to velké a odlišné úkoly, velké výzvy. To mi bude zase na čas stačit...

Hrál jste v Divadle U Stolu, v HaDivadle, v Buranteatru, než jste v roce 2008 zakotvil v MdB. Proč právě tam?
Dostal jsem tam nabídku na D´Artagnana. To herec mé tělesné konstituce neodmítá. Chtěl jsem to zkusit na rok a uvidím. No a už kroutím patnáctou sezonu.

A ještě jste neuvažoval o změně angažmá?
Neuvažoval jsem ani tak o změně angažmá, jako spíš o tom, že od divadla odejdu úplně. Jsou v mém životě období, kdy mi divadlo nedělá dobře na psychiku. Ale vždycky jsem to zatím nějak překonal. Dosud mám pořád stejný postoj – když stálé angažmá, pak Městské divadlo Brno.

Kterou roli jste tady měl zatím „nejraději" – a naopak, co byste raději nehrál?
Nebudu říkat, kterou roli bych raději nehrál. Jednak bych se mohl dotknout kolegů nebo inscenátorů vůbec a jednak bych mohl pokazit třeba i zpětně někomu divácký zážitek. Třeba se mu to představení líbilo a byl na něm opakovaně. Ne vždycky jdou tyhle věci ruku v ruce. Někdy jsou diváci nadšení z kusu, který herci rádi nehrají. Opravdu. I naopak. Příkladem je třeba inscenace Všemocný pan Krott. Já jsem ji miloval a dodnes jsem si absolutně jistý jak její kvalitou, tak svým výkonem. To nemůžu říct vždy. A přece se s diváckým ohlasem tahle inscenace nesetkala.

V čem se liší práce na divadle od té před kamerou? Někdo tvrdí, že dobrý herec je prostě dobrý herec...
Možná to tak je a prostě nejsem dobrý herec. Považuji to za dvě zcela odlišné herecké disciplíny. Je to jako sto metrů sprintem a maraton. Přitom jde taky pořád o běh, jen máte jiný druh soustředění, jiné rozložení sil, jinou techniku, jiný divácký zájem... Navíc stejné divadlo je každý večer poprvé a jiné, stejný film je pokaždé stejný. Už nic nezměníte...

A máte to tak, že preferujete jedno před druhým, nebo jste rád, že to můžete střídat?
Jak jsem říkal, dřív jsem byl víc divadelní herec, teď jsem víc před kamerou. Třeba se to jednou srovná nebo jedno z toho vytlačí to druhé. Nevím, já svůj život neplánuji, nechávám ho plynout. Nemám žádné cíle. Jen spokojenou rodinu a dobré přátele.

Fichtl taky ukazuje, že je vám velmi blízká improvizace – máte to rád?
Ano, ale jen pokud mám pevně nazkoušený základ, na kterém mohu improvizovat. Obdivuju improvizace typu „nevím, co bude, prostě tam vylezu a hodinu a půl budu improvizovat na téma". To bych nedokázal.

Co nějaký stand-up?
Měl jsem už pár stand up výstupů, asi mi to není úplně cizí, ale není to v tuto chvíli disciplína, které bych se chtěl stabilně věnovat.

Nedávno odvysílala ČT druhou řadu Kukaček o rodinách s vyměněnými dětmi. Co jste si pomyslel, když jste si přečetl scénář?
Silné téma a dobrý scénář. Navíc velmi zajímavá postava, která má tajemství, silnou emocionalitu a má za co bojovat. Nebylo to snadné natáčení, ale stálo to za to. I divácký zájem byl obrovský.

Na rozdíl od diváků jste věděl, že váš David je příčinou celé té neuvěřitelné a neřešitelné situace, která prostě nemá dobré řešení... a i když jednal vlastně z pochopitelných důvodů, pochopení mohl očekávat jen těžko... Jak jste k němu přistupoval?
Samozřejmě, věděl jsem to, ale nesmí se to tak hrát, když to má být překvapení v posledním díle. Snažil jsem se o to, aby jeho snaha všem pomoct ve složité situaci byla co nejupřímnější. Řešil jsem také to, jak se na Davida budou dívat diváci, kteří tu první sérii uvidí po letech podruhé a budou už vědět, že to udělal. Najdou tam, díky tomu vědomí kdo je vinen, spoustu momentů, kdy může David působit cynicky, což je důsledek toho, že jsme se jako tvůrci snažili zachovat divákovi moment překvapení do posledního dílu.

O svém soukromí moc nemluvíte, ale pokud vím, děti máte? Mluvili jste o tom třeba i doma, představoval jste si, co by bylo, kdyby se něco takového stalo vám?
Mám se svou hlavou tak strašně bohatý ten vnitřní život, že se na radu své manželky snažím myslet jen na hezké věci. :)

I když to tak chvíli mohlo vypadat, rozhodně se vám podařilo se nenechat zaškatulkovat. Na opačných pólech stojí Eda a David, někde mezitím byl lékař v detektivní sérii Živé terče. Odmítal jste třeba nějaké příležitosti, které by jen těžily z řekněme prvoplánového nastavení daného vaší fyzickou podobou?
Ne, neodmítl. Jsem fyzicky výrazný typ a byla by asi hloupost proti tomu bojovat.... Není nás takových mnoho před kamerou. Teď mě paní na ulici moc pochválila za výkon v seriálu Volha. Tak jsem jí poděkoval s tím, že to panu Jeřábkovi vyřídím :)  Odmítám jen role, které mě nezajímají herecky nebo lidsky. Anebo mě nebaví žánr.

A je tedy nějaká role, o kterou byste hodně stál?
Měl jsem pár vysněných rolí a ty už ke mně skoro všechny přišly samy od sebe. Nikdy jsem o tom nemluvil. Mám ještě jednu a z pověrčivosti si ji nechám pro sebe...

Možná už byste si o ni mohl i říct? V tuto chvíli určitě patříte k nejznámějším tvářím MdB...
Ale to já právě nechci. Mám na ní čas, můžu jí hrát skoro v jakémkoli věku. Záleží na interpretaci. Ale nechci si o ní říkat. Nejlepší znamení je, když to přijde samo. Nějaký režisér, kterému věřím a rád s ním dělám, mi řekne: „Hele, chtěl bych udělat tuhle hru a ty bys hrál tohohle, co ty na to?". A já: „O tom jsem vždycky snil..."

Most! z vás udělal celebritu, Kukačky to jen potvrdily. Jak se vyrovnáváte s popularitou? Zvláště v Brně, které není anonymním velkoměstem...
Jenže paradoxně je dost malé na to, aby lidi věděli, že tu žiju, nebyli překvapení a zvykli si na to, že mě denně potkávají. Na menších městech je to horší a ne vždycky jsem třeba v rozpoložení se fotit nebo si povídat. Nikdy ale nikoho neodmítám, když se chová slušně.

Úspěch střídá úspěch, ale nedávno jste se přiznal, že jste trpěl i pocitem vyhoření. Jak jste se s tím vyrovnal?
Měl jsem moc práce, málo odpočinku a všechno se mi to nějak domotalo... A pak jsem najednou zjistil, že blbě rozlišuju realitu a jeviště. Že se mi to plete. Měl jsem strašný strach, že skončím na psychiatrii. Musel jsem na chvíli vysadit a srovnat se s vnitřními tlaky. Začít spát. Chvíli jsem baštil taková homeopatika na uklidnění, než jsem měl jít na jeviště. Tam jsem se bál nejvíc...

Co děláte proto, aby se to neopakovalo?
Ta homeopatika mám pořád u sebe, uklidňuje mě to. Lépe spím, to je strašně důležité. Snažím se nedělat práci, s kterou vnitřně nesouzním a nestýkám se s lidmi, se kterými nechci být. Vracím se ke starým koníčkům, u kterých na práci vůbec nemyslím. A hlavně, jakmile cítím, že se ten tlak blíží, řeknu o tom své ženě. Už to nedusím a to je možná vůbec to nejdůležitější...

Nejenže hrajete, taky píšete – podepsaný jste jako scénárista Veganů a jelit – jak se stalo, že si herec napíše seriál?
Vždycky jsem psal. Už jako kluk. A najednou se díky Petrovi Lepkovi a Kubovi Uličníkovi podařilo z toho psaní udělat i nějaký hmatatelný projekt. Bylo to pro mě velmi poučné. Psát scénář stejně jako stát za kamerou jako režisér. Strašně mi to dalo i do mé čistě herecké profese.

Mimochodem, jste vegetarián, nebo zabíjačkou nepohrdnete?
Jsem ten typ člověka, pro kterého je jakékoli jídlo bez masa jen příloha...

V červenci oslavíte čtyřicet. Berete to jako nějaký mezník?
Už? Sakra. Poslední narozeniny, které jsem opravdu slavil, byly osmnácté. Pak už ne. Ani dvacet ani třicet. A ani čtyřicet nijak výrazně slavit nebudu.

Když jsme začali u motorek, toto bývá po dospívání u mužů věk, kdy po ní opět začnou toužit. Uvažujete, že si něco pořídíte?
Mám doma skvělého bílého Peugeota V clic. Říkám mu Jarmil. Je to ale jen padesátka a do provozu ve velkém městě je paradoxně nebezpečnější slabá motorka. Proto uvažuju o silnější. Vybral jsem si Peugeot Django Evasion 125 Rocky Blue, kdyby mi chtěl někdo ze čtenářů udělat radost...

(jih)
Foto: Archív DBP a MdB