Eva Justrová: Normální reakce na nenormální situace jsou časovanou bombou

Jak se vyrovnat se ztrátou dítěte, jak ustát fatální diagnózu ... Předpokládala jsem, že taková budou hlavní témata, o nichž budu s Evou Justrovou z týmu psychosociální podpory svatoanenské nemocnice mluvit. Nakonec se náš hovor točil hodně kolem pomoci, kterou poskytují kolegům z vlastních řad. Nikoliv kvůli pochybnostem o léčebných postupech, ale spíš kvůli šrámům, které nemoci těla nechávají na jejich duši obdobně jako u pacientů a jejich blízkých. I proto, že my bez bílých plášťů některé souvislosti vůbec nejsme s to domyslet. „Nabízíme první psychickou pomoc. Všem, kteří ji potřebují," shrnuje zkušená zdravotnice, která se podpůrné péči věnuje už zhruba deset let.

Můžete blíže představit váš tým?
Ve svatoanenské nemocnici funguje třetím rokem. Počáteční rozjezd ale trochu zkomplikoval covid. V tuto chvíli náš tým čítá jedenáct lidí, kteří v rámci projektu absolvovali speciální náročný výcvik. Většinou jde o kolegy z oddělení, jako jsou ARO nebo JIP, kteří sami průběžně čelí velmi náročným situacím. Jako interventi na jedné straně pomáháme těžce nemocným či umírajícím pacientům nebo jejich nejbližším, na druhé ale jako takzvaní peeři také usnadňujeme zvládat kolegům stresové situace.

Pokud se někdo rozhodne pro medicínu, neměl by být připraven na to, že ho nečeká procházka ordinací v růžové zahradě?
Nejde o to, že by náročné situace nezvládali. Potřeba podpůrné péče pro zdravotníky na záchrankách byla však paradoxně tím počátečním impulsem. S jejím zaváděním jsem pomáhala asi před deseti lety. Tehdy to byla první vlaštovka, dnes se jedná na jižní Moravě naštěstí o samozřejmost. Rodinní příslušníci pacientů se mohli obrátit na psychologa. Ale záchranářům vracejícím se ze zásahu, kde přes veškerou jejich pomoc zemřelo dítě, kde nestačila ani fyzicky vyčerpávající resuscitace, nepomohl nikdo. Obvykle je vzápětí čekal další výjezd, který mohl mít podobný průběh. A další a další... Na nenormální, šokové situace reagovali tedy normálně: Nejčastěji se všechno snažili vytěsnit a schovat do nějakého vnitřního šuplíčku.

Takže se to proměnilo v časovanou bombu?
A v tom tkví velké nebezpečí, že se to dřív nebo později odrazí na jejich vlastním zdravotním stavu. Nespecifické bolesti zad, hlavy, žaludeční vředy, nespavost, infarkty... diagnózy, které svádíme na noční služby a nepravidelný životní rytmus. Vezměte si, kolik zdravotníků kouří, i když sami nejlépe vědí, jak je to škodlivé... Nebo obvyklá reakce na echt zlé situace bývá: jdeme to zapít... A zdravotníci mají blízko k lékům... Přitom to vše jsou jen berličky. Druhé, nemenší riziko spočívá v tom, že v okamžiku, kdy se to nejméně hodí, všechno vyplave ven. Jednak se tím zvyšuje nebezpečí chyby, nebo se dostaví pocit vyhoření a zkušení lékaři nebo sestřičky odcházejí pryč z oboru. Proto vyvstala potřeba šokové věci nějak ošetřit, aby se to lidem nevracelo a mohli pracovat dál.

S čím se zdravotníci nejhůře vyrovnávají? Se smrtí pacienta?
Snad nebude znít cynicky, že na tu jsme přece jen svým způsobem připraveni. Ale jde-li o mladého člověka, tomu přivyknout nelze, zvláště když s ním lékaři a sestry byli dlouhodobě při léčbě v kontaktu, znají jeho rodinu, malé děti. Velmi náročné je, když se zdravotníci sami musí vyrovnat s onemocněním nebo smrtí svého spolupracovníka. Mnohdy sestřičky nebo lékaři o své nemocné kolegy, s nimiž je pojí mnohaleté vazby, pečují až do konce.

Jakou formu má vaše pomoc?
Každý má tendenci své zážitky někomu vyprávět, svěřit se. Pokud budu vyprávět jako zdravotník, co jsem v práci musela řešit, lidé mimo obor se těžko vžijí, nepochopí to. Poslouchá-li na druhé straně taky zdravotník, přesně ví, o čem je řeč. A o tom to je. Nemůžeme dávat dobré rady, nejsme vědmy, každý jsme osobnostně jiný. Ale ti kolegové, kteří se na nás obrátí, vědí, že je vyslechneme, že se mohou zcela beztrestně svěřit se svými emocemi, otevřít se, rozebrat problém se zachováním mlčenlivosti a diskrétnosti. Laická veřejnost nás vnímá jako hrdiny, bere se jako samozřejmost, že pro pacienty fungujeme nepřetržitě, vždyť medicína není práce, ale poslání... A neodpouští nám slabost, natož chybu. Jako by na ni zdravotník neměl právo, i když v ostatních profesích jde o běžnou záležitost.

Jenže omyl v medicíně může být fatální... Je beztrestnost vůbec namístě?
Pokud někdo zaviní svým činem něčí smrt nebo nevratné zdravotní poškození, nelze to obvykle přehlédnout a nejde tedy o případy, které by končily u nás. My spíše mluvíme o pocitech, o tom, co se jim honí hlavou, a to i jejich osobní problémy, v čem si nejsou jistí, co je zasáhlo, co si vyčítají. Podobné rozhovory umožní problém pojmenovat a do budoucna eliminovat. Snažíme se přivést dotyčného k tomu, aby našel řešení sám v sobě, přesně takové, jaké mu bude vyhovovat. Kdybychom jim něco nutili, bylo by to stejně k ničemu.

Intervenční péče je určena nezdravotníkům. Kdo o ni může požádat?
Kdokoliv. Ideální například je, když dostaneme echo od záchranářů, že máme čekat příbuzné. Oni ošetřili a vezou pacienta s rozsáhlým infarktem, ale rodina zůstává zcela zaskočená a potřebuje uklidnit i popsat, co bude. My můžeme být v nemocnici už připraveni. Podobné je to u závažných diagnóz. Tu musí sdělit vždycky lékař, jenže realita je taková, že v tu chvíli nemocný i jeho blízcí jsou natolik šokováni, že jim ani nedojde, na co se zeptat. Otázky přicházejí později a od toho už tam může být intervent s první psychickou pomocí, aby se uvolnily emoce.

Na to je nějaký univerzální recept?
Nic takového neexistuje. Každý se s tím vyrovnává jinak. Od agrese přes pláč, popírání skutečnosti, že se událost vlastně nestala nebo nemohla stát, až po křik nebo úplné uzavření se, kdy dotyčný je apatický, na nic nereaguje, nevnímá. Faktem je, že při běžném provozu ale ani sestry, ani lékaři nemají kapacitu řešit rozsypanou rodinu, musejí se věnovat dalším nemocným. Proto obvykle maximálně nabídnou lék na uklidnění. Což nic neřeší, jen oddálí. Intervent ví, jak s rodinou jednat, a má na to čas, nikoho neblokuje.

Když není recept, jak probíhá výcvik podpůrného týmu?
Teorie sice chybět nemůže, ale probrané vzápětí nacvičujete. Jsou to sice simulované situace, ale vy víte, že jde o reálné, živé případy. Že i když neznáte ty konkrétní lidi, skutečně se to stalo a kdykoliv se to může opakovat. Pracujeme s emocemi, takže je to poměrně citlivé a vysilující.

Jaký případ vás zatím nejvíc zasáhl?
Asi práce s maminkou, která způsobila havárii, při níž její několikaměsíční dítě utrpělo smrtelná zranění. Přála si, aby ještě bylo pokřtěno. A chtěla, aby se s umírajícím batoletem rozloučil i otec. Aby vůbec mohl přijít, musela napřed stáhnout obvinění z domácího násilí, kvůli kterému byl ve vazbě. V rozmezí hodin, navíc o víkendu, jsem musela najít kněze i příslušného soudce, aby se učinilo zadost formalitám a muže propustili. S tím, že bylo jasné, že na svobodě se ke svému předchozímu chování zase vrátí... Prvotní byla péče o dítě na přístrojích, takže ani zdravotnickému personálu nedošlo, že jeho matka plně kojí a je třeba zastavit laktaci... Někdy jsou všechny okolnosti, které je třeba vzít v potaz, skoro neuvěřitelné a dopředu neodhadnutelné. Každý žijeme jiný příběh.

Rozjitřené bývají situace kolem transplantací...
Vzpomínám si na maminku, jejíhož syna, který byl ve stejném věku jako můj, mohlo zachránit jen cizí srdce. A ona se pochopitelně modlila za to, aby ho dostal. A současně si strašně vyčítala, že si přeje, aby někdo zemřel. K transplantaci tehdy nakonec nedošlo.

Někdy musí lékaři nebo sestry ošetřovat také zraněné zločince. I to pak s nimi řešíte?
Stává se, že se v nemocnici sejdou jak viníci, tak oběti nebo jejich blízcí, což byl zrovna nedávno případ v naší nemocnici.

A vy pomáháte komu?
Často oběma stranám. A následně zdravotníkům. Pracovat s viníky patří k tomu nejtěžšímu, ale nejsme soudci. Je naší povinností je ukotvit, pomoci jim z nejhorších emocí a ukázat jim, že i pro ně tu je někdo, kdo jim chce pomoci.

To jsou dilemata, zda zachránit vraha?
Je to pacient jako každý jiný. Asi si vybavíte případ, kdy jeden onkologický pacient legálně drženou zbraní zastřelil druhého a dalšího zranil. Pak zasáhly sestry a bez ohledu na vlastní nebezpečí ho odzbrojily. Nicméně incident se odehrál v průběhu jejich služby, kterou musely následně dokončit, jako by se nic nestalo. Včetně péče o toho, který vraždil a je vystavil smrtelnému ohrožení. Je smutnou realitou, že podobných případů může přibývat a my jim musíme umět čelit a zpracovat je. Podobně jako se přijímají bezpečnostní opatření kvůli střelbám ve školách, i ve zdravotnických zařízeních musíme nastavit nutné obranné standardy. Se stoupající brutalitou a agresí ve společnosti se dějí věci, které se v minulosti nestávaly. V našem zdravotnictví na to nejsme ještě dost připraveni.

Tým psychosociální podpory
působící ve Fakultní nemocnici u svaté Anny se skládá ze dvou základních větví. Peeři pomáhají zvládat stresové situace svým zdravotnickým kolegům a interventi naopak těm, kteří se nachází na druhé straně, tedy rodinám a blízkým pacientů. Práce v týmu je vlastně „navíc" – všichni jeho členové působí ve FNUSA na jiných pozicích, nejčastěji na ARO nebo JIP.

Na straně zdravotníků peeři často řeší nadlimitní události, jako jsou neúspěšné resuscitace, sebevraždy pacientů nebo napadení, ale také situace, které souvisí s osobní duševní pohodou nebo vztahy na pracovišti. Kolegové se na ně mohou obracet i se soukromými záležitostmi. Oslovit je mohou zdravotníci i z jiných zařízení.

Interventi jsou často voláni k příbuzným při náhlých úmrtích či komplikacích zdravotního stavu jejich blízkých. „Tito lidé se k nám dostávají často v nejhorších okamžicích svého života, kdy jejich milovaný bojuje o život anebo o něj právě nečekaně přišel. Vykazují známky akutní stresové reakce. Jako interventi si je proto přebíráme a poskytujeme první psychickou pomoc. Dohlížíme na naplňování základních biologických potřeb, doprovázíme k pacientovi, případně k zemřelému. Děláme v podstatě tlumočníky mezi rodinou a zdravotníky," vysvětluje Alena Ganobčíková, zdravotnická záchranářka z metabolické JIP, která je rovněž součástí týmu a nabádá k tomu, aby se obě strany v případě potřeby nebály možnosti využít. Provází zasažené v jejich nejtěžších chvílích a poskytují jim první psychickou pomoc. Naslouchají jim, vysvětlují, sdílí emoce, mohou je provázet při rozloučení se se zemřelým, pomáhají jim plánovat bezprostřední kroky, které budou muset provést a předávají jim kontakty na návaznou péči.

Tým psychosociální podpory vznikl v rámci projektu Prevence II (Zmírnění negativních dopadů psychické a fyzické zátěže na nelékařské zdravotnické pracovníky prostřednictvím systémového opatření) vypsaného v rámci evropských fondů a realizovaného Národním centrem ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů.

Interventi jsou ve Fakultní nemocnici u sv. Anny v Brně dostupní denně od 6 do 22 hodin, se souhlasem příbuzných pacienta je aktivuje zdravotnický personál.

Služba je bezplatná.

J. Veselá
Foto: Archív FNUSA