Dáša Ubrová: Byla to odvaha hraničící s drzostí

750 2905 u Jméno Jaromíra Hniličky znají asi i ti Brňané, kteří jazzu sice možná ani neholdují, ale přesto o Jazzové mši povědomí mají... Na literární cestu po Jazzové misi Jaromíra Hniličky se pustila brněnská zpěvačka, ale také výtvarnice či textařka Dáša Ubrová. Kupodivu je to vůbec první monografie, která o tomto výjimečném muzikantovi vznikla.

Je skutečně pravda, že žádná monografie Jaromíra Hniličky neexistuje?
Dle dostupných informací, které se mi podařilo dohledat a konzultovat s rodinou Jaromíra Hniličky, je to tak. Pokud vím, vzniklo několik diplomových prací, které se jeho hře na trubku i skladbě Jazzová mše věnují, ostatně některé jsou i v mé knížce zmíněny, ale kniha nikoliv.

Proč jste se do knihy o Jaromíru Hniličkovi pustila právě vy?
Může za to vlastně náhoda a posezení u vína s fotografem Jiřím Víškem, který už bohužel není mezi námi. Věděl, že mě brněnská jazzová scéna zajímá a že jsem vydala knihu o jazzovém kytaristovi Milanu Kašubovi k jeho osmdesátým narozeninám. Aby mě patřičně popostrčil, věnoval mi fotografii Jaromíra Hniličky, která mě doslova nadchla. A tak se stalo, že byla myšlenka na knihu Jazzová mise Jaromíra Hniličky na světě.

Byla to ale odvaha, peníze na vydání jste sháněla prostřednictvím crowdfundingu, tedy zjednodušeně řečeno „přes internet" skupinovým financováním. Jaký byl zájem?
Odvaha hraničící s drzostí to byla! Bylo to asi i tím, že jsem na začátku měla jen hrubou představu o koncepci knihy, ale šíři obsahu jsem jen odhadovala. Kdybych věděla přesně do čeho se pouštím, tak nevím, jak by to dopadlo... Ale dostalo se mi opravdu velké podpory. Nejprve zareagoval Jihomoravský kraj a vydání knihy podpořil. Pak ale začala stoupat cena papíru, lhůty tiskáren se prodlužovaly, Nakladatelství Miroslav Klepáček - SURSUM taky trnulo, zda se mi podaří finance zajistit a mně naskakovaly krůpěje potu na čele. Jak to tak bývá, pomoc přichází ze stran, kde v ni ani nedoufáte. V tomto případě to dopadlo dobře a jsem moc ráda, že kniha vznikla a první čtenáři už ji mají ve svých rukou.

Vám se navíc prý podařilo shromáždit velké množství materiálu včetně unikátních fotografií. Objevuje se v knížce něco nového, co dosud o panu Hniličkovi nebylo ani známo?
Materiálu se díky rodině pana Hniličky a jeho přátelům a kamarádům nashromáždilo opravdu mnoho a dala jsem si velkou práci s tím, aby v knize a formátu, který jsme pro ni zvolili, vznikl co nejucelenější obraz osoby s tolika talenty. O to větší radost zažívám, když mi zavolá některý ze čtenářů knihy, který pana Hniličku dobře znal a řekne: "...to a to jsem věděl, ale tohle mě překvapilo, o tom mi nikdy nevyprávěl. To je dobrý!" Takže, stačí jen knihu otevřít, a kdo ví, třeba vás taky něco překvapí.

Troufla byste si nějak Jaromíra Hniličku charakterizovat?
První slovo, které mě napadne, že byl "pestrý". Abych to vysvětlila - myslím tím množství talentu, schopnost bezprostřední reakce, orientace v tématu diskuse, přehled, vzdělanost, šikovnost, dar slova, tvrdohlavost, pracovitost, laskavost, ale i bojovnost, galantnost, smysl pro humor a slovní hříčky. Jedním slovem, běžně užívaným, to jinak vyjádřit nedovedu.

Zůstala vám nějaká otázka, kterou byste mu ráda položila?
No, teď by mě zajímalo, co by řekl na tuto knihu... A další otázky by vznikly asi při rozhovoru nad ní. Pravdou je, že díky rodině pana Hniličky a posezení nad fotografiemi a vzpomínkami, mám v hlavě i mnoho dalších momentů, které pro mě osobně dotváří některé příspěvky v knize a tudíž mě v tuto chvíli žádná konkrétní otázka nenapadá. Možná přijde časem.

Už jsme to zmínily, vaše publikace Když struny života zní představuje jazzového kytaristu Milana Kašubu, s kterým jste ale také společně vystupovala. Lišil se i proto nějak váš přístup k práci na těchto knížkách?
Určitě. S Milanem Kašubou se známe již několik let osobně, vystupujeme spolu, strávili jsme mnoho kilometrů na cestách v autě vyprávěním a zážitky. Knihu o Milanovi jsme tvořili společně, on osobně doplňoval a upravoval příběhy a vzpomínky ze svého života. Při práci na knize o Jaromíru Hniličkovi ten osobní kontakt chyběl a s o to větším respektem jsem přistupovala k podkladům, které mi byly poskytnuty. Vše jsem konzultovala s jeho rodinou, po stránce hudební historie-diskografie s laskavým a nesmírně nápomocným Janem Daleckým a k dispozici jsem měla i materiál z diplomové práce Josefa Buchty. Bez těchto mých opor by to nešlo, netroufla bych si.

Jak se vůbec stalo, že jste se vydala do světa literatury? Taky jsem si všimla, že se nenazýváte spisovatelkou, ale editorkou...?
Před časem mě Nakladatelství Miroslav Klepáček – SURSUM oslovilo s nabídkou realizace knihy mých textů a obrazů Melodie v duši mé, takže už pak zbýval jen krůček k vydábí zmíněných knih Milan Kašuba – Když struny života zní a Jazzová mise Jaromíra Hniličky u téhož nakladatelství. Rozdíl mezi těmito knihami je právě ten, že u mých textů a obrazů jsem autorkou – zpracovávám tedy čistě svůj vlastní materiál, slova, myšlenky, kresby. U knih následujících jsem editorkou – vytvářím koncepci, upravuji do konečné formy texty, podklady, skládám je do finální podoby a vytvářím obraz, příběh.

Máte v plánu nějakou další knížku o některém z hudebníků spojených s Brnem?
Byla jsem už oslovena s nabídkou a zvažuji ji.

Mluvíme o literatuře, ale vy jste se etablovala jako zpěvačka, co vaše současné hudební aktivity?
To je velká radost. Mám kolem sebe několik skvělých muzikantů, se kterými nás vzájemně těší vytvářet různá hudební uskupení a užívat si hudbu. Aktuálně pracujeme s Vojtěchem Svatošem, Pavlem Šmídem, Milanem Kašubou a Bárou Zmekovou na přípravě skladeb pro mé druhé české autorské album a bude to taková moje srdeční záležitost. Moc se na to a na vzácné hudební hosty, kteří mají chuť se na nahrávce alba podílet, těším.

Pro talent jste si šla ale ještě víckrát, taky pokud vím, malujete. Hudba, psaní, výtvarné umění – dá se říct, co z toho je vám nejbližší, anebo vás právě baví, že to můžete střídat?
Nemohu říct, že mě něco baví míň nebo víc, jde spíš o bezprostřední reakci na náladu, podnět. Jedno ale vím, že když se do kterékoliv ze zmíněných činností pustím, tak mě zcela pohltí. A když se daří, tak je to prý na mě vidět. To třeba můžu přijít na zkoušku opravdu unavená a během pár minut se ozve: "Hele, vidíte ji? Jak ožila?" Považuji za štěstí, že si mohu každou takovou chvíli užít a za velký bonus, pokud se daří přinášet radost i druhým.

Jste rovněž spojená s velmi zajímavým projektem: umělecké tlumočení do českého znakového jazyka, dokonce jste pořádala koncerty pro neslyšící. Co si pod tím představit?
Tohle téma mě napadlo jednou cestou v autě. Pršelo tak intenzivně, že jsem musela zastavit u krajnice, ani hudba z rádia nebyla slyšet a já se zamyslela nad tím, jak vlastně vnímají písně neslyšící? Oslovila jsem Jaroslava Duška, zda neví o někom, kdo umí píseň a její obsah nějak předat osobám s postižením sluchu. Zprostředkoval mi kontakt na Naďu Dingovou z Univerzity Karlovy, která mi svět tlumočení přiblížila. Tak vznikl první videoklip k písni Kronika tlumočený do českého znakového jazyka Marií Basovníkovou a natočený Daliborem Černákem. Následně jsem se, díky brněnské herečce Kateřině Jebavé, dozvěděla, že je i v Brně na JAMU skupina tlumočníků do českého znakového jazyka pod názvem Hands Dance. Propojili jsme se a už několik let spolupracujeme.

Jaký je princip tlumočení?
Pochopila jsem, že je možno tlumočit buď přesně text, nebo zpracovat obsah sdělení. Zvolila jsem obsah sdělení, což znamená, že každý můj text podrobně rozeberme s tlumočníky (přítomni jsou vždy slyšící i neslyšící). Stává se, že se musím sama vrátit do myšlenek a času, kdy text vnikl, abych uměla přesněji odpovědět na otázky tlumočníků. Oni sami pak naprosto skvěle zpracují text prostřednictvím znakům, pohybů, gest tak, že si sama musím zakázat tlumočníky při vystoupení sledovat, protože mě úplně svým projevem pohltí. Je to velká osobní zkušenost a jsem za ni ráda. Nikdy není pozdě naučit se novým věcem a propojovat aktivity a projekty, což se mi právě díky zmíněnému videoklipu, živým vystoupením s Hands Dance a mou úzkou spoluprací s obecně prospěšnou společností Velvet Smile, daří. A je to opravdu hezký pocit.

pozvánka slider

(jih)
Foto: Miloš Hlaváček