Anna Polívková: Hrát sama mi nevadí. Aspoň to nikomu nezkazím

Těm, kteří ji kdysi chtěli mít jen za protekční dítě slavných rodičů a nebrali ji vážně, už nesčetněkrát dokázala, že víc se mýlit nemohli. Dnes patří Anna Polívková k nejtalentovanějším, ale také nejoblíbenějším herečkám své generace. Na kontě má už i několik vlastních autorských projektů, na nichž se podílela také režijně, naposledy pohybový stand-up Proslov v divadle svého otce v Brně. Hraje nejen na divadle. Přesto přiznává: „To, že filmuju, je pro mne stále ještě překvapující."

...byla jí udělena cena. Měla by řečnit, říct něco opravdu důležitého, zásadního, ovlivnit svět, probudit lidstvo...Ale jak? A je to vůbec možné? A máme se o to snažit? Vyjdu-li z této anotace vaší one-woman show, klauniády Proslov, téma jste si nezvolila jednoduché. Proč právě toto?
V Proslovu se spojily dvě věci. Jednak můj pocit z toho, že některá slova, ale i celé věty tím, jak často se používají a omílají pořád dokola, se pak v některých situacích mohou zdát absurdní, zbytečné a vyprázdněné. Takže ten příběh je jednoduše o proslovu, který není nikdy prosloven. Herci jsou často tázáni na nejrůznější věci, vyjadřují se ke světu a já sama za sebe ani nevím, jestli mám vůbec právo někomu radit a cokoliv říkat. Snažím se sice pronést něco chytrého, ale stejně z toho nakonec vznikne zas jen další klišé, z kterého mám morální kocovinu. Protože o tom všem se mi těžko mluví, tak jsem o tom udělala představení. A jelikož je mi bližší a přirozenější jako vyjadřovací prostředek pohyb, nonverbální divadlo jsem vystudovala, jsem tedy diplomovanou specialistkou na pohybové divadlo, jak se rovněž s nadsázkou píše v anotaci, měla bych to tedy umět. Ale v poslední době to málo využívám, tak i trochu z vypočítavosti jsem zkusila Proslov touto formou klauniády.

Nevadí vám, že jste na jevišti v Proslovu sama? Nebo vám to víc vyhovuje?
Nejsem sama, mám tam psa Vrabčáka, který mi skvěle sekunduje. Ne, vážně, nevadí, vlastně je to něčím až osvobozující, protože to nemám komu jinému zkazit. Když to bude průšvih, bude jenom můj a nikoho dalšího do něj nebudu zatahovat. Není to ani poprvé, co jsem na jevišti sama. Mám ještě jedno představení, Tak já letím, což je hra britského dramatika Petera Quiltera určená rovněž pouze pro jednu herečku. A protože je o strašně upovídané výstřední paní, je k Proslovu velmi zajímavým protikladem.

V Proslovu jste protagonistkou svého textu a spolu s Janou Burkiewiczovou jste se podílela i na režii. S Martou Issovou už se několik let prezentujete v klaunském duu o přátelství jako Krasavice Interkontinentální – Arte et Marte, které jste si dělaly samy, vaše zkušenost se Stardance vedla ke vzniku Tango, o tango, kde se píše o „kolektivní režii Anny Polívkové"... Kdy vám přestalo stačit být jen herečka?
Už na konzervatoři jsem v podstatě vnímala, že jen klasické herectví není úplně pro mne. Plnohodnotně jsem to pochopila, když jsem pak studovala v Paříži Mezinárodní školu pohybového divadla Jacqua Lecoqa, což mi dodalo odvahy. Mívám někdy utkvělou představu, která mi nedá spát, dokud se nezrealizuje. Ale současně i věci, které jsou autorské, jsou vždycky založené na spolupráci s mnoha dalšími lidmi. Mám ráda, když se někdo přijde podívat na zkoušku, sama si zvu různá „třetí oka", abych měla zpětnou vazbu. S Martou v Krasavicích interkontinentálních s námi spolupracovala na představení například Michaela Pavlátová, která nám udělala krásné animace. Nikdy to není jen moje práce.

Budete tímto směrem „multifunkční" umělkyně pokračovat dál?
Doufám, že ano. Současně musím dodat, že zároveň mám moc taky ráda divadlo a filmy, kde jsem čistě za herečku. Protože to se mi uleví v hlavě a věnuju se tomu jiným způsobem než svým autorským věcem. Je to moc příjemné.

Máme za sebou velmi složité období pandemie, která dopadla nejhůř na živou kulturu, na divadla, herce. Jak obtížné období to bylo pro vás?
Zkraje to byl velký šok, ale pak jsem se srovnala. Měla jsem štěstí, protože jsem natáčela, takže jsem se neocitla ani v nějaké finanční nouzi.

Hodně lidí současně tvrdí, že se díky lockdownům a jiným omezením nasměrovali jinam i jinak a chápou to pozitivně... Je to i váš případ?
Určitě ano. Mělo to zajímavé dopady na můj život, na moje sebeuvědomění, pojmenovala jsem si přesněji, co mne baví, co ne. Pozitivem určitě bylo také to, že se lidi hodně naučili pracovat online. Není najednou problém zorganizovat cokoliv bez zbytečného schůzování a zdržování, což se teď, v té válečné době, hodí.

Divadlo, film a televize, na nedostatek příležitostí si stěžovat nemůžete. Preferujete kameru, nebo jeviště?
Jsem šťastná za všechnu práci, kterou mám, za všechny možnosti, protože každá přináší spoustu barevných zážitků. Teď mám třeba radost z dokončeného filmu Kdyby radši hořelo mladého režiséra Adama Kolomana Rybanského, kterému velmi fandím. Byla to zas úplně jiná zkušenost. Ale je pravda, že jeviště bylo a zůstává pořád na prvním místě. To, že filmuju, je pro mne stále ještě překvapující.

Co všechno jste už musela kvůli roli podstoupit? Ztloustnout, obarvit si vlasy, zhubnout – nebo zošklivět, abyste se podobala lenochodu Cidovi z Doby ledové jako například v seriálu Až po uši?
To zošklivění, to bylo asi nejvíc, ale byla to velká sranda. Být totiž za ošklivou je podobně osvobozující, jako být na jevišti sama. Ráno se nad vámi skloní maskérka, která nepřemýšlí, jak vás zkrásnět, ale říká: Ty dneska dobře vypadáš, co s tebou mám dělat?
Ovšem fakt, že v poslední době bývám i za hezkou, je dalším překvapením mé kariéry.

V seriálu Einstein jste hrála akční kriminalistku a nechyběla vám ani zbraň. Uměla jste už předtím zacházet s pistolí?
Nikdy předtím jsem ji nedržela v ruce. Ale absolvovala jsem výcvik s panem policajtem, chodila na střelnici, aby to na plátně pak nebylo poznat. Mimochodem, připravuje se další série, kde budu muset ještě boxovat...

Zbraně, box jsou trochu chlapská záležitost. Pohled z druhé strany jste si na vlastním těle už vyzkoušela ve filmu Po čem muži touží. Jaké bylo hrát muže v těle ženy?
Zábavné. Právě je v kinech druhý díl, kde se to zase obrátilo. Já jsem protivná ženská a proměním se do chlapského těla, které hraje Jirka Langmajer a je moc roztomilý. Myslím, že se podařilo vychytat nějaké mouchy z toho prvního dílu, takže můžu doporučit.

V posledních týdnech vás diváci sledovali každý pátek v rodinném seriálu Špunti na cestě jako zkušenou matku. Jak se vám točilo s vašimi dočasnými dětmi?
Jolanka Jirotková, která hrála moji dcerku Kačenku, byla tou nejlepší partnerkou na světě. Byla úplně úžasná, tři měsíce jsem ji držela na klíně, hrály jsme spoustu her a dokonce jsme spolu vymyslely operu.

Říkává se, že ženy a krasavice už vůbec ne si ze sebe neumějí udělat legraci. Je to pravda?
To je hodně omletá teorie a velká nepravda. V rodině máme dokonce i pár krásných žen a srandu si ze sebe dovedou dělat velmi dobře.

Na duhou stranu, nebojíte se, že zůstanete uvězněná ve škatulce jako komička? (Ne že by to zas na druhé straně bylo jednoduché, odehrát dobrou komedii.)
Nemám v tomto ohledu strach, jsem ráda. Mně se líbí, když se diváci smějí. Jako herečka jsem ráda, když slyším svoje publikum. Ale ráda jako divák chodím na divadlo, které není k smíchu.

Váš otec, Bolek Polívka, prý tvrdí, že Bůh vás učinil herečkou, abyste ho mohla častěji vidět. Vzhledem k tomu, že skvělá herečka je i vaše maminka, Evelyna Steimarová, uvažovala jste vůbec někdy o jiném povolání? A rodiče vás spíš zrazovali, nebo podporovali?
Řekla bych, že si prošli různými fázemi. Jejich důvěru jsem si v tomto směru musela napřed zasloužit. Máma se navíc zpočátku domnívala, že na divadlo, na herectví nemám povahu. Ale to myslela ještě svět, který zažila ona sama. Dneska už to funguje jinak.

V čem? Mají to herečky lehčí, nebo těžší?
Ani tak, ani tak. Máme větší pole působnosti. Dřív bych nemohla tak snadno studovat v Paříži nebo dělat svoje autorské věci.

Pokud se nepletu, s oběma jste si už i společně zahrála, s maminkou naposledy ve zmíněných Špuntech na cestě. Je v tom rozdíl, když jste na place nebo na jevišti s maminkou, nebo s otcem?
Jo, to teda je rozdíl. Máma s tátou jsou velmi odlišné osobnosti. Ale s oběma se takto velmi ráda potkávám. Bývá to pro mne taky zajímavá sebereflexe, protože u obou nacházím věci, o kterých jsem byla přesvědčená, že jsou mými vlastnostmi, a najednou objevuji shodu s jedním nebo druhým. Něco jsou geny, ale například moje sestra z maminčiny strany, která není s tátou nijak spřízněná, je rovněž mimořádně pohybově nadaná.

Bolek Polívka je mistrem improvizace, při práci je pro vás ale uklidňující element, řekla jste v jednom rozhovoru. Nevyhodil vás někdy ze sedla třeba při vašem společném představení DNA?
I když improvizuje, a skvěle, v prvé řadě myslí na představení a vždycky dojde k pointě, neztratí se uprostřed věty. Ze sedla by partnera na jevišti nevyhodil. Někdy se štengrujeme, ale to spíš abychom se pobavili. Nikdy to není na úkor diváků.

Sledujete i úspěšnou dráhu svého nevlastního bratra Vladimíra? A radíte si navzájem?
Často, míváme spolu dlouhé hovory. Vladimír je hodně přemýšlivý. Ale taky se nám spolu dobře tančí. Což máme se všemi sourozenci společné.

Nějaký společný rodinný projekt zatím neplánujete?
Ten je v plánu léta letoucí. Táta například navrhoval, abychom se sešli všichni, i moje máma a její máma, která byla skvělá herečka, mámin bratr Jiří Kodet, Chantal, já, Vladimír... Jmenovalo by se to Čtená zkouška. Jiří Kodet by otevřel scénář, přečetl by první větu a prohlásil: Tak to bych nikdy neřek´. A všichni bychom se strašně pohádali. Nebo jsme mluvili o projektu s názvem Polívka Family Mešuge Show. Tak třeba se to někdy stane, ale určitě zadlouho...

Blíží se další ročník Letní scény DBP, na programu je DNA i Proslov. Hrajete ráda pod širým nebem?
Je to úplně jiné, spíš to bývají takové happeningy, kde musí být člověk připraven na všechno. Raději mám normální jeviště v divadle, kde je klid, ale hraní venku má svoje nesmírné kouzlo. Jedna z nejkrásnějších fotek, kterou máme s tátou, vznikla právě na letní scéně. Sedíme vzadu v zákulisí v pláštěnkách, protože se strhnul takovej slejvák, že nebylo možné hrát.

Nejbližší repríza klauniády Proslov je v Divadle Bolka Polívky 11. května. Annu Polívkovou pak můžete vidět také v rámci Letní scény Divadla Bolka Polívky, která se letos uskuteční kromě amfiteátru v Mikulově a nádvoří zámku ve Slavkově u Brna a především od 11. června do 14. srpna v amfiteátru na Kraví hoře v Brně. Vstupenky je možné zakoupit online na webu https://letniscena.divadlobolkapolivky.cz/ 

DNA:
12. 6. ve 20:30 – Kraví hora
5. 7. ve 20:00 – Mikulov

PROSLOV:
28. 6. ve 20:30 – Kraví hora
13. 8. ve 20:30 – Kraví hora

Jiřina Veselá
Foto: Jakub Adámek a archív DBP