Petra Burianová: Pečení je meditace

Když vznikal tento rozhovor, chystala se Petra Burianová právě na hada. Přesněji řečeno: na dort v podobě hada pro jejího nejmladšího syna Toníčka. Modelované dorty prý sice osobně moc ráda nemá, ale pro vlastní děti je dělá, protože vidí, kolik radosti jim přináší. A v tom možná spočívá hlavní důvod popularity této „nejlepší amatérské kuchařky", která strávila čtvrtstoletí na mateřských dovolených a také díky tomu ví, že nejdůležitější ingrediencí domova je láska, která musí procházet i žaludkem. Což teď učí i ostatní.

Váš život se po vítězství v televizní soutěži Peče celá země obrátil o 180 stupňů. Jak se vám dnes žije s titulem nejlepší amatérské pekařky v České republice?
Osobně vidím celebrity v jiných lidech než vítězích realitních televizních show. A ano, jsem nejlepší amatér v ČR :). Zatím. Ale aby to nevyznělo, že jsem nějaká nevděčná nebo nepokorná. Vítězství mi přineslo rozhodně krásné pracovní nabídky a spolupráce. Živím se teď prací, která mě neskutečně baví a naplňuje.

A pořád vás pečení baví? Máte sladký život?
Pečení je meditace, ne práce. Je to velmi uspokojivý proces s přesahem. Plánujete, nakupujete a vybíráte dobré suroviny, uvážete si vlasy do uzlu i zástěru a dáte ruce do těsta. Kreativně něco tvoříte a vašim blízkým to chutná, takže celkově pečení dělá voňavější domov.

Tušila jste takový zlom? Na co jste myslela, když jste vyhrála?
Tak to netušila. A myslím, že nikdo. Já opravdu nesoutěžila. Pro mě bylo v každém kole klíčové odevzdat to, co po nás chtějí, v co nejlepší kvalitě, jaká byla v daný okamžik a za daných podmínek možná. A věřte mi, že na kameru to mnohdy vypadalo snadnější, než to ve skutečnosti bylo.
Při vyhlašování jsem asi nemyslela vůbec. Ale přesně si pamatuji na ten okamžik, kdy nám ukončili poslední úkol – finálový dort – a my na sebe se soutěžící Pavlínkou koukly a padly si do náruče. Tam to pro mě skončilo. Splněno a odevzdáno. Šlo se domů. Kdo vyhraje, bylo asi úplně jedno.

Do soutěže vás prý přihlásily děti. Proč? A nevyčítají si teď, že na ně máte méně času, protože jste zavalená prací?
Na poslední natáčecí den přijely naše rodiny i děti. Dostala jsem velký strach, aby nebyly zklamané, když nevyhraji. Tak jsem jim volala večer před tím a opatrně je připravovala i na to. A dcera mi řekla: „Mami, to nevadí, ale bojuj. Celý život děláš věci jen pro ostatní a teď poprvé v životě děláš i něco pro sebe." Tohle z úst patnáctileté dcery podlomí kolena a z očí vám vytlačí slzy. Tak asi proto. Jsme rodina. Podporujeme se.
A výčitky jsem snad ani moc nezaznamenala. Jen jednou litovaly, že mě nepřihlásily raději do soutěže, kde se dělá i maso. Asi už toho sladkého bylo nějak moc :).

Vystudovala jste nejprve zdravotní školu – proč tento výběr? Stihla jste vůbec pracovat ve zdravotnictví?
Dřív pro holku nebylo moc možností s maturitou. A já se spíš asi viděla v domečku s muškáty, hodným mužem a rancem dětí. Studium mě ale moc bavilo. Kdybych se však před maturitou nevdala, asi by došlo i na medicínu nebo alespoň nějaké další studium v oboru. Práce ve zdravotnictví je ale skutečně poslání, musí se dělat se srdcem na dlani. Mnohé se musí obětovat. Myslím, že bych to nedokázala skloubit s rodinou jako jiní.

Pak práva – proč? Ze sesterské uniformy do taláru, to je přece jen velký skok.
Po narození třetího dítěte mi muž u kafe povídá, jestli mě nemrzí, že nemám vysokoškolské vzdělání. Opáčila jsem, jestli zná někoho, kdo vystudoval medicínu s dětmi. A on, že přeci můžu zkusit i něco jednoduššího, třeba práva... Jednodušší to určitě nebylo. Vlastně to byl můj největší výkon v životě. Starost o děti, manžel přijel z práce, výměna, já na přednášky a semináře, v noci studium. Člověk dokáže cokoliv, když to moc chce. Ale ke konci už jsem fakt nemohla. Kdyby mě muž osobně neodvezl na zkoušku z právnické němčiny, nezaklepal a nestrčil mě tam, tak bych snad ani nedostudovala.

Právníci mají hodně peněz, říká se. Ani to vás nezlákalo, abyste u právničiny zůstala?
Těch hodně peněz má jen pár vyvolených. Velká většina si to po studiu zkusí a zůstane úplně u něčeho jiného. Mám mezi bývalými spolužáky floristku, psycholožku, cukrářku, majitele firmy, profitrenéra, ale třeba i pastevce ovcí. Peníze pro mě nejsou žádným velkým motivátorem. I teď si nechávám tak akorát na chod rodiny. A když se podaří vydělat víc, ráda něco pošlu na nějaký smysluplný projekt nebo na pomoc konkrétnímu člověku. Peníze štěstí nepřinesou. Ale laskavost, tu vám vesmír v pravý okamžik vrací.

A od kdy pečete – respektive, s dětmi určitě peče drtivá většina tuzemských žen, ale přece jen, máme své limity. Takže spíš, od kdy je to vaše hobby nebo možná až vášeň?
Peču asi od dvanácti let. Doma mi nikdo nebránil a taky bylo potřeba krmit tři mladší bratry, pro něž pekáč buchet nic neznamenal, jen jim rozdráždil chuťové buňky. Ale skutečným koníčkem a vášní se pečení stalo až v mé vlastní rodině a domě. Jsem racionální žena, právník, ale přesto věřím, že s láskou a ručně připravené jídlo obsahuje zvláštní pozitivní energii, kterou žádný polotovar nebo hotovka vytvořit nedokáže. A vůně chleba je vůně domova.

Teď už jste autorkou dvou kuchařek, v nichž se prolíná také vaše láska k folkloru. Ta se vzala kde?
K folkloru, k tradicím, k předkům. Ta přišla, když jsem se hlouběji začala věnovat studiu zvyků a řemeslům. Zkusila jsem toho opravdu hodně. Baví mě sledovat, jak věci kolem nás vznikají od počátku, jejich příběhy. A taky udržitelnost a úcta k věcem. Ne že se něco rozbije, já to vyhodím a jdu koupit nové. To je o tom tu věc vytvořit a s úctou k materiálu a lidské práci se o ni starat, aby vydržela co nejdéle. Pak ji ještě nejlépe recyklovat. Nemám ráda konzumní způsob života. O každé investici hodně přemýšlím. Vystačím s minimem věcí.

Tradicemi se ale někteří cítí spíš omezováni.
Tradice vyplývají z koloběhu přírody, ročních období a jsou velmi logické. Takže pokud souzníte s přírodou, ctíte tradice a nijak vás to nesvazuje. Ty pravidelně se opakující se rituály vám navíc dávají pocit, že vše je v pořádku a jak má být. Když chodím do práce, nemám žádnou jistotu, že příští měsíc budu ještě nějakou práci mít. Ale po Vánocích vím s jistotou, že přijde masopust a že se pomějeme. Pak zase bude chvilku půst a přijde jaro a Velikonoce.

Chodíte v kroji?
Jak nejčastěji to jenom jde.

Taky jste se stala moderátorkou a měla dokonce svůj televizní pořad Pečení na neděli. Jak jste vyhledávala například ty šikovné místní pekaře a pekařky?
Nejenom stala, ale já v tom dokonce pokračuji. První řada měla krásnou sledovanost a reakce diváků, takže Česká televize byla i pro druhou řadu, kterou teď intenzivně připravujeme. Musím říct, že příprava pořadu je velmi náročná a momentálně mě stojí většinu času. Připravuji náměty, objíždím republiku a hledám a hledám. Setkání jsou ale úžasná a vznikají i přátelství delší než pořad sám.

Co tréma? Kamery jste se nebála?
Národ se dělí na dvě skupiny: před kamerou a za kamerou. Před kameru mohou opravdu jen ti nejstatečnější. No a já jsem typický představitel skupiny za kamerou, kterého strčili před kameru. Prý vypadám klidně, ale kolena pod sukní se pořád třepou. I když po roce natáčení hodnotím, že o trochu málo se to zlepšilo. Tak uvidíme, co bude dál.

Naučila jste se něco nového?
Jejej. Spousty věcí. Teď naposledy mě například jeden pan fotograf naučil „želvičku". To je takové postavení hlavy na portrétní fotografii, které vám odstraní druhou bradu. Učím se za pochodu celý život. A ani u jedné věci nemůžu říct, že už ji perfektně umím.

Ono toho ale už nebude moc, co byste se mohla naučit – vždyť vy umíte skoro všechno – nejen péct, ale i plést, háčkovat, tkát, plést košíky, ... Kdy to s pěti dětmi stíháte?
Ideální čas na učení byla paradoxně rodičovská dovolená, kdy spousta maminek naříká, že vlastně žádný volný čas nemá. Na to, co chcete, si uděláte čas vždy. A když říkám vždy, tak VŽDY. Ale není to zadarmo. Je to taky o sebekázni, dobrém plánování a pracovitosti.

Někde jsem zachytila, že se chystáte do Francie na cukrářskou školu?
Mám ve Francii provdanou nejstarší dceru. Ale díky současné covidové situaci teď moc nevídám ani ji, ani její rodinu a na kurz si taky ještě musím chvilku počkat, Ale k Ježíšku jsem dostala krásné francouzské kuchařské knihy. Tak zkouším nové věci.

Cukrařina je podle vás alchymie, umění. To nebývá pro každého. Má cenu se do toho pouštět, i když výsledek nebude ideální?
Ani moje výsledky nebyly od počátku ideální. Cukrařina se nedá ani tak moc naučit, jako natrénovat. Získané zkušenosti jsou to, co vás posouvá dál. Já obecně ještě o trochu více utíkám od „měkké" cukrařiny a od dortů k pekařině. Chléb je fascinace a národní hrdost.

Zdobit perníčky se ale nikdy nenaučím, přitom pro naše babičky a prababičky to byla samozřejmost. Kde se to v nich bralo?
I dřív byly šikovnější ženy a ty o trochu méně šikovné. Na perníčky už potřebujete nejen pevnou ruku a cit, ale trochu i výtvarný talent. Ale dřív ženy pekly a vařily, aby bylo co jíst. Tak si tu rutinu zpříjemňovaly i tím, že občas pokrmy pěkně zdobily a daly jídlu nějaký další účel. To je například zvykoslovné pečivo, které jsme představovali v první řadě Pečení na neděli. Dnes si raději všechno objednáme a koupíme dokonalé.

Pokazila jste někdy něco? A spálila jste aspoň někdy buchty?
Tak teď se musím smát. Všude nahlas říkám, že mě média mají tendenci vidět dokonalou, ale já fakt nejsem. Jsem úplně stejný hříšník jako ostatní lidé, mám své zlozvyky i slabé stránky. Buchty jsem teda ještě nespálila, ale jednou šel koláč do popelnice i s plechem, protože se stala jeho neoddělitelnou součástí.

Nedávno spatřil světlo světa váš Jihomoravský krajáč, který nabízí 52 receptur z jednotlivých obcí našeho kraje. Zkoušela jste jich ale víc, proč některé vypadly?
K dispozici jsem dostala asi stovku receptů. Některé vypadly proto, že se třeba opakovaly. Například bramborové placky se pod různými názvy objevily několikrát. Snažila jsem se do knihy dostat ty tradiční, a přitom takové trochu netradiční pokrmy.

Jak byste charakterizovala gastronomii jižní Moravy, která je navíc proslulá svojí pohostinností?
Morava je opravdu pohostinná. Ale obecně je to po celé zemi stejné. Pro nás tolik typické polévky, knedlíky, zahuštěné omáčky, koláče, buchty, no a chléb.

Jaký recept z těch jihomoravských je váš nejoblíbenější?
Nerada srovnávám a vyhodnotit nejoblíbenější recept zavání soutěživostí. Nicméně překvapením knihy pro mě jsou třísky, hrachové placky, sviňůrky a bramborový tatarák.

Dnes už je jméno Petra Burianová „značka", na sociálních sítích ale vystupujete pod „označením" bududub. Proč právě tak?
To mi kdysi vymyslela nejstarší dcera, když ještě studovala. Chtěla jsem si vést blog a přemýšlela nad nějakou přezdívkou. A ona, že stejně jednou budu dub. Navíc je to palindrom. A krásně graficky to vypadá. Stálo mě to tedy pětistovku na jednorázovém navýšení kapesného a moje dcera si vzápětí vytvořila nick nebududub ...
Ale ono to má i hloubku. Dub je můj oblíbený strom. Roste dlouho. Má pevné a silné kořeny (tradice, moudrost předků), které jen tak něco nevyvrátí. Má silný kmen a mnoho větví, které komunikují se světem a předávají ty věci z kořenů dál. Takový dub je užitečný a slouží i po smrti. Jednou taky bududub.

Co máte v plánu teď?
Přímo tento rok budu pracovat hlavně na mém pořadu. Pokusím se vydat další knihu. Pokusím se dál čestně žít, nikomu neškodit a být co nejmenší hříšník.

Vítězky Miss dostávají automaticky byt v Praze, protože s titulem se snoubí příležitosti, což je s trochou nadsázky i váš případ. Vy zůstanete věrná venkovu?
Ne, že by se byt v Praze teď nehodil :). Ale žít ve městě natrvalo, to bych nedala. Potřebuji k životu půdu, hospodářská zvířata, dobré sousedské vztahy, folklor, tradice. Chybělo by mi všechno. I místní drbny.

Talentové soutěže zažívají svůj boom a plodí spousty vítězů. Nebojíte se, že světská sláva, polní tráva?
Necítím se slavná, takže asi nemám co ztrácet. Cítím se jako obyčejná ženská, co byla zrovna ve správný okamžik na správném místě. Celý život obdivuji a chválím obyčejnost. Mám ráda skromné laskavé pracovité lidi, kteří o sobě moc nemluví. Mezi ně chci patřit.

Kniha Jihomoravský krajáč Petry Burianové představuje desítky receptů našeho kraje. Část zisku z prodeje knihy putuje na podporu ParaCENTRA Fenix, které pomáhá lidem s poškozením míchy, ale také jejím blízkým. Kuchařku si lze pořídit na www.bududub.cz. 

Jiřina Veselá
Foto: Archív P. Burianové a ČT