Klára Trojanová: Těším se na poťouchlé staré báby
Klára Trojanová je manželkou herce Ivana Trojana a maminkou čtyř kluků. To je nejčastější charakteristika, která vám po zadání do internetového vyhledávače vyskočí. Pravda je, že je také výbornou herečkou, která si jen dala kvůli dětem trochu delší přestávku, než bývá v její branži obvyklé. Od letošního jara se už ale objevuje zpátky na jevišti. V sobotu 13. listopadu se tak stane i při premiéře v Divadle Bolka Polívky, kde se představí v nové hře Rouen 44 napsané přímo pro ni a pro Chantal Poullain.
Jak dlouho jste byla až na malé výjimky doma?
Měla jsem opravdu dlouhou pauzu. Zhruba před osmi lety jsme připravili s Ondřejem Sokolem inscenaci Večírek, pak bylo něco menšího v pražském Rubínu, ale v podstatě – dvanáct let jsem byla doma. Což jsem původně ani neplánovala. Když jsem čekala třetí dítě, byla jsem v angažmá ve Švandově divadle a těšila se na mateřskou, kterou jsem si při předchozích dvou synech ani neužila. No a pak jsme měli čtvrté dítě a já jsem zjistila, že se mi nikam vlastně ani nechce, protože je mi se syny doma strašně dobře. Jak rostli, vyžadovali míň péče a o to větší jsme měli svobodu. Když jsem chtěla, mohli jsme se sebrat a jet třeba na hory. Takže jsem si říkala, že to tak mělo být, že herectví fakt ani dělat nemusím... Jenže teď jsem zjistila, že mi to divadlo hrozně, ale hrozně chybí.
To přiznávají herci často, ale co konkrétně si pod tím představit?
Aniž jsem to dlouho tušila nebo si připustila, postrádala jsem ten proces zvaný divadlo. Práci na roli, příležitost dostat se pod kůži někoho zcela jiného. Zkoušení od prvotního trapna, kdy člověk vůbec netuší, co očekávat, a má pocit, že absolutně nic neumí. Přes postupné nabalování, prozkoumávání příběhu ze všech stran a pronikání do postavy. A ještě něco se změnilo. Dřív jsem potřebovala být v angažmá, v souboru, abych cítila, že jsem součástí nějakého celku. Nyní mne začaly lákat výzvy. Čím větší, čím náročnější práce, tím lepší.
Je to s herectvím jako s jízdou na kole? Určitě vám přibyly zkušenosti, ale oprášila jste i dovednosti, které jste dlouho nevyužívala?
Co rozhodně nenaskočilo, je paměť. Dřív jsem bez problémů odříkala nejen svůj text, ale i repliky kolegů, uměla jsem celou hru a neměla problém. Teď je trochu horší dostat to všechno do hlavy. Což jsem si ověřila na jaře, když jsem s kolegyní Míšou Badinkovou zkoušela hru Chápeš to?, kde jsme na jevišti skoro po celou dobu samy dvě. Ale vzhledem k tomu, že jsme kamarádky a já si ji sama vybrala, stejně jako režiséra, žádný stres se nedostavil.
Pokud vím právě nastudování Chápeš to? se stalo předstupněm k připravované inscenaci Rouen 44?
Svým způsobem je to tak. Kdysi dávno jsme měli s Davidem Matáskem krásnou francouzskou hru Noc po rozvodu. Když jsem teď začala řešit návrat k divadlu, vzpomněla jsem si na ni a hledala nějakého kolegu, který by text se mnou nazkoušel znovu v původním znění, tedy ve francouzštině. Což se ukázalo jako neřešitelný problém. Obrátila jsem se na Chantal Poullain, jestli někoho nezná. Neznala, ale nabídla mi, abychom něco nazkoušely spolu. Začaly jsme hledat, přečetly spousty současných francouzských her, ale marně. Buď nám to připadalo jako humor pro humor, nebo se naopak jednalo o nějaké psycho. Jenže když se má něco stát, tak se to stane. Po velmi dlouhé době jsem potkala svého kamaráda a spolužáka z DAMU, režiséra Jiřího Pokorného. Popisovala jsem mu nejen peripetie kolem hledání hry, ale i svoje zážitky a zkušenosti z poslední doby včetně toho, jak jsem se začala učit zpívat a co to se mnou udělalo. Zaujalo ho to natolik, že nám slíbil tu hru napsat i zrežírovat. A asi za půl roku vznikl Rouen 44.
Pokud vím, je to příležitost jen pro dvě herečky. Můžete tu hru i postavy blíž představit?
Příběh se odehrává v normandském městě Rouen těsně před vyloděním spojenců za druhé světové války. Moje hrdinka je původně uťápnutá, zakřiknutá holčička pod vlivem své příšerné matky, která začne brát hodiny zpěvu. Díky tomu i své profesorce, s níž se sblíží, v sobě otevře pramen síly a najde cestu k sobě. Zapojí se aktivně do odboje, a když má splnit jeden ze svých posledních úkolů, rozhodne se využít své bývalé učitelky a přítelkyně. Víc neprozradím, snad jen, že je to hra plná emocí, vášní, lásky i nenávisti.
Platí i nadále váš záměr hrát ve francouzštině?
Ano, Rouen 44 už se překládá. Věřím, že se nám i s pomocí kontaktů Chantal a Bolka Polívky podaří domluvit nějaké hostování ve Francii a Belgii a vyjedeme také za hranice. Uvidíme.
Kde jste se naučila dobře francouzsky?
Můj tatínek pracoval léta v Bordeaux. My děti jsme tam sice s ním nebyly, ale musely jsme se učit francouzsky. Později jsem ve Francii nějakou dobu pobývala a učit jsem se nepřestala nikdy.
Vyplují na povrch temná tajemství, píše se v anotaci k Rouen 44. Vy sama jste se zhruba před deseti lety nebála v televizním dokumentu zveřejnit svůj „temný" boj s depresí. Nelitovala jste toho někdy?
Spíš ne, i když bulvár to několikrát poté velmi nehezky rozmázl a zneužil. Současně ještě dnes dostávám pozitivní odezvy, že jsem spoustě lidí pomohla k tomu, aby se nebáli přiznat ke své nemoci. Ale už se snažím k tomu nevracet. Navíc již více než rok jsem bez léků. K čemuž mi dopomohl i ten zpěv.
Takže si už nemyslíte, že život je strašná bolest?
Teď skutečně ne. Ale někomu, kdo opravdovou depresí nikdy netrpěl, je skoro nemožné vysvětlit, jak je to hrozné. Nechci se nikoho dotknout, ale můj psychiatr tvrdí, že kdyby si měl on vybrat mezi depresí a rakovinou, volí to druhé. Je to nepředstavitelná bolest, která navíc není vidět.
První film jste natočila, když vám bylo osm. Váš bratr, kanoista Lukáš Pollert, získal zlato na olympiádě. V tom televizním dokumentu jsem měla pocit, že máte rodičům trochu za zlé, že na vás vyvíjeli tlak, abyste byli úspěšní?
Na bráchu nikdo nikdy netlačil, ten si vždycky dělal, co chtěl. A na sestru taky ne. U mě asi hrálo roli to, že já nechtěla točit, chtěla jsem být s rodiči, s mámou. Filmování pro mne znamenalo osamocení. Což ve mně vyvolalo pocit, že herectví dělat ani nechci. Na druhou stranu, asi ten jejich tlak měl smysl a dnes jsem za něj vděčná, protože své povolání mám ráda.
Na konzervatoř vás však třikrát nevzali...
Protože já se tam ani nechtěla dostat, což byly dozvuky mé nespokojenosti. Nebylo ani možné, aby mě vzali, protože jsem se nepřipravovala, a tudíž nepředvedla při talentovkách nic světoborného. Šla jsem tam, protože se to očekávalo, sama jsem nechtěla. Taky jsem nebyla zklamaná, že to nevyšlo. Nastoupila jsem na učiliště spojů a až někdy kolem maturity mi došlo, že se herectví chci věnovat.
Takže vy jste původně vyučená ...
... pošťačka. Jirka Bartoška mi jinak neřekne.
Zužitkovala jste někdy své vzdělání? Třeba při okřídleném paní, nesu vám psaní.
Takovou roli jsem nikdy nedostala, takže ne. Ale když jsem už byla na DAMU, chodíval k nám pošťák, starý pán, který mi upřímně fandil a vždycky se ptal, co divadlo, jestli dobrý. Odpovídala jsem, že ano, a on vždycky dodal pro uklidnění: Ale víte co, vždycky se máte kam vrátit.
Jinak já byla strašnej prevít. Když jsem musela o prázdninách na praxi dělat doručovatelku, dopisy s adresami, které se mi nechtělo hledat, jsem nechala v brašně na dně a neroznesla. Naštěstí je našla maminka, posadila mne do auta a společně jsme je doručily.
S manželem jste spolu už tři desetiletí, takže po vás zřejmě často chtějí recept na šťastné manželství. Máte?
Nikdo ho nezná. Obecně platí, že je potřeba tolerance, smysl pro humor a respekt k partnerovi. A podle mne v naší profesi, ale nejen a určitě existují výjimky, nemůžou oba dělat kariéru. Jeden se musí podřídit, protože té rodině někdo šéfovat musí. Nejsem pro patriarchát, ani feministka, ale podle mne chlap má být chlap a ženská zůstat ženská. Což neznamená, že si nemají vyjít vstříc a umět se zastat navzájem.
To vštěpujete i svým čtyřem synům?
Já jim nic nevysvětluju. Vidí, jak to máme doma. Stanovili jsme pevné mantinely, ale jinak nemají ani domácí povinnosti, žádné musíš, ty to máš na starosti. Sami si časem uvědomí, co je potřeba udělat. A funguje to. Jsem moc ráda, že z těch dvou dospělých vyrostli galantní muži, kteří jsou k ženám velmi ohleduplní a váží si jich.
Druhorozený Josef už také velmi úspěšně nastartoval hereckou kariéru. Mluvíte u nedělního oběda o něčem jiném, než o filmu a divadle?
My se u oběda pravidelně nescházíme, bohužel. Protože každý něco má a rozvrhy s přesahem do večerních a nočních hodin a víkendů je těžké sladit. S manželem jsme si nikdy práci domů nebrali, a když se nám podaří všem sejít, nedělá nám žádné potíže bavit se o jiných věcech.
Ještě některý z potomků půjde ve vašich stopách?
To netuším, záleží na nich. Nevodíme je na žádné konkurzy, neprošlapáváme jim cestu. Když přišel Pepa s tím, že bude hercem, všechno si zařizoval sám. Jeho úspěch je pouze jeho zásluha.
V září jste oslavila padesátiny. Jsou herečky, které to tají, jiné v tomto věku končí s kariérou, stěžují si na nedostatek rolí...
Osobně v tom nevidím problém, spíš to řeší někteří lidé kolem mne. Cítím velkou energii, mám chuť pracovat, něco tvořit. Vždycky jsem říkala, že už mám jednu úspěšnou kariéru jako dětská herečka za sebou, pak jsem měla další takovou menší před dětmi a teď čekám na tu třetí, zásadní. Která právě začíná. Můj sen je být jako Marie Rosůlková, která asi všem utkvěla jako babička z Takové normální rodinky. Moc se těším, že budu hrát přesně takové poťouchlé staré báby, to teprve bude ono!
Manželovi k premiérám posíláte bábovku ve tvaru srdce. Co dostanete vy?
Je to rodinná tradice, která vznikla hned na začátku našeho vztahu. Řešila jsem, co Ivanovi poslat na jeviště, protože kytka chlapovi se mi moc nezdála. Měli jsme doma formu ve tvaru srdce, tak jsem upekla bábovku a dělám to pořád. Někdy to byla docela bojovka, když jsem večer já hrála někde jinde, pekla máma a složitě se zařizovalo předání. Dneska jsme tajnůstkářství vypustili, klidně peču, i když je Ivan v kuchyni, a oba děláme, jakoby nic. A co dostanu na děkovačku? Květiny.
J. Veselá
Foto: Martin Špelda