Hana a Petr Ulrychovi: Stmeluje nás hudba, naše dílo

Hana a Petr Ulrychovi. Představovat je netřeba, dnes už je snad ani nikdo nepovažuje za manžele, což se zpočátku jejich kariéry přece jen stávalo. Jiné mýty ale přetrvávají. Sourozenecká dvojice je jednoznačně spojená s Brnem, ale brněnským rodákem není ani jeden z nich. Petr se narodil v Hradci Králové, Hana v Liberci. Do moravské metropole je přivedlo jako děti až angažmá tatínka v Janáčkově opeře. Oba se v hudební branži pohybují bezmála 60 let, z toho většinu času vystupují spolu, což je mimořádné. Tmelem, který je drží pohromadě, je jejich společné dílo, jejich muzika, jejich „javorovské písníčky", shodují se oba.

Slova jako koronavirus nebo lockdown jsme před osmnácti měsíci ani neznali. Přesto nám převrátila život naruby. Jak zasáhl covid-19 vás?
H.: Asi jako všechny muzikanty a umělce obecně, a to jsem měla v uvozovkách štěstí, že jsem v důchodu... Ale to, co vláda dělala, mě totálně rozhazovalo tak, že jsem pak přestala raději poslouchat i zprávy.
P.: Nepříjemná doba, ale zároveň jsem si toho spoustu ujasnil a na mnohé věci získal jiný pohled. Myslím totiž, že se k přírodě a všemu, co jsme dostali vlastně zadarmo, chováme hanebně a neumíme si toho vážit. Za to platíme, a stále krutěji. Kdybychom se tak, jak se chováme vůči planetě, vůči ostatním lidem, chovali sami k sobě, dalo by se to označit jako sebepoškozování. Spousta z nás to ví, ale nejsme s to s tím něco udělat. Nechce se nám opustit naši komfortní zónu, i když v ní žijeme na dluh, který bude muset někdo jednou splatit. Bezmezně věříme, že to budou nějaké zázračné technologie, které to vyřeší. Já jsem to už jednou zažil jako dítě v padesátých letech. Tehdy jsme poručili větru dešti (alespoň v jisté budovatelské písni) a nějak to nedopadlo.

Není to příliš skeptický pohled?
P.: Určitě nejsem skeptik, ani pesimista. Jde o přirozený proces – něco začalo, pokračovalo a končí. Ale svět nadále trvá a obsahuje pořád tolik pozitivního, že je nádherné tady prožít svůj život a stejné to bude pro naše vnuky. Jen to budou mít kvůli nám mnohem a mnohem složitější, protože my jim připravujeme budoucnost. Krásu a sílu najdou lidé v sobě ale i v těch nejtěžších životních chvílích, z podstaty své existence. To máme dané od pánaboha.

Javorovské písničky existují už bezmála 60 let. To je na hudební scéně skutečně výjimka.
P.: Možná je to tím, že jsme začali v době, kdy se současný showbussines teprve rodil. Rozhlasová houpačka Mirky a Jiřího Černých, která vynesla javorovské písničky do širšího povědomí posluchačské veřejnosti, sloužila všem interpretům a posluchačům naprosto bez vlivu neviditelné ruky trhu. Dnes žijeme v době mediokracie, sdělovací prostředky nám vládnou a určují, co lidé vnímají a za co platí. Naše mediální bonita je téměř nulová. Možná právě proto lidi chodí na naše koncerty. Naše bonita spočívá v živém projevu, v koncertech. Tam čerpáme sílu, tam se nabíjíme a věřím, že stejně i naše publikum.

Napomohlo k tomu, že jste spolu tak dlouho vydrželi, že jste sourozenci? Nebo to bylo kvůli tomu spíš obtížnější?
H.: Člověk se naučí věkem jakési toleranci vůči druhým, to je samozřejmě důležité. Ale nám se to dařilo skutečně hlavně díky muzice, ta kapely vždycky drží pohromadě. Fakt, že mám autorské zázemí v Petrovi, beru jako velké štěstí. Protože kolem vidím sice obrovské množství úžasných mladých zpěváků a zpěvaček, kterým moc fandím, ale někdy je lituju, protože nikoho podobného nemají a na jejich repertoáru je to patrné. Existují ale i výjimky, a to ti, kteří si píší hudbu či texty nebo obojí sami.
P.: S Hankou jsme dostali v podobě talentu cosi výjimečného. A to není něco, čím bychom se měli chvástat, ale je to odlesk božího světla, který bychom měli předávat ve velké pokoře dál. Takže to, že jsme sourozenci, určitě napomohlo, ale tmel, který nás drží pohromadě, je naše společné dílo, které Hanka reprodukuje svým zpěvem a já jako autor. Narušit to nemohou ani naše případné spory, protože se na některé věci pochopitelně díváme zcela odlišně.

Ne vždycky jste ale hráli spolu.
H.: Snad jen někdy zpočátku, když Petr založil Vulkán a později Atlantis, se chlapci usnesli, že děvče nemá v bigbítu co dělat. Což jsem sice oplakala, ale protože náhody v životě hrají vždycky obrovskou roli, potkala jsem se v Olomouci s kapelou The Bluesmen a asi rok a půl jezdila s nimi. Díky tomu jsem poznala jinou muziku a hlavně jsem se setkala s Karlem Krylem, který mi věnoval písničku Nevidomá dívka. Krásné setkání, na které nikdy nezapomenu, stejně jako na to, když jsme se znovu potkali po roce 1989 na Koncertu pro všechny slušný lidi. No a pak mne zase kluci vzali na milost... Naši sourozeneckou dvojici pak ještě částečně rozdělil zákaz, který dostal po srpnu 68 Petr, ale já se samozřejmě svezla s tím.

V 60. letech, kdy jste začínali, vás formovala hlavně angloamerické vzory. Kdy nastal příklon k moravskému folkloru, lidovkám a proč?
P.: Lidovky můžou být taky strašné paskvily. Špičkový moravský folklor se podle mne ozývá tak v deseti procentech toho, co označujeme jako lidové. Když moc. To jsou vzácné perly často ve velmi kalných vodách. U mě šlo o proces zcela přirozený. Když jsem se ve Veselí nad Moravou před svatbou loučil se svobodou, do hospody vtrhli zpívající chlapci s houslemi, kontrabasem a violou. A já jako pravověrný bigbíťák, ovlivněný úžasnou skupinou Cream, jsem uslyšel to, co nikdy a nikde předtím. S Jurou Pavlicou jsme si to později pojmenovali jako vědomí kořenů, které si on nesl v sobě díky svému původu od počátku s sebou. Ale pro nás pro oba pak právě tento spodní proud začal znamenat mnohem víc, než světovost, zpívání anglicky a napodobování cizího peří.

Vaše písničky a hudbu znají snad všichni, ale pojmenovat žánr? Kdybyste se měli zařadit, co by to bylo?
P.: Osobně žádné označení nemám a ani se nechci zařazovat, jsme mimo šuplíky. Čímž současně netvrdím, že co děláme, je to nejlepší. Dělám muziku tak, jak to cítím a tak chápu i svobodu: nikomu nic nevnucovat, ale vnímat a dělat si to po svém.
H.: Nevyhovujeme žádné škatulce, naše muzika je hodně různorodá. Jak říkává Petr na koncertech, a není v tom žádná nabubřelost, jsou to prostě naše javorovské písničky.

Co bylo vlastně dřív? Javory kapela, nebo Javory písnička?
P.: Jmenujeme se podle té písničky, ta byla dřív. Stromy jsou pro mne živými bytostmi, které kdybychom se rozkrájeli, nemůžeme napodobit, protože každý jejich lísteček je naprostý originál. Dokáží si předávat informace, projevují radost i bolest, jen jinak než my. Proto se často objevují v našich písních, naposledy to byla Lípa. A do názvu kapely přešly Javory zcela spontánně. Mimochodem, málo se ví, že na Valašsku nejsou javory solitéry, ale rostou pohromadě, ve skupinách.

Váš tatínek byl operní zpěvák. To on vás přivedl k muzice?
P.: Ano, ale v mém případě aniž by chtěl. Jiné to bylo u Hanky. Osobně mám k opeře obojaký vztah. Nemám rád operní manýry, snobismus, někdy, když slyším přepjatou divu nebo mečícího tenoristu, málem se osypu. Ale zbožňuju díla, kde je hudební síla, jsem nadšený, když slyším Magdalenu Koženou zpívat Mahlera a skláním se třeba před podáním Janáčkovy Její pastorkyně, kterou newyorská opera hrála podle původní partitury bez seškrtání. To byla dokonalá rocková nebo jazzová hudba.
H.: Jako holčička jsem od svých pěti let bývala bez přehánění v opeře dvakrát týdně, slýchali jsme to doma, což se do vás samozřejmě obtiskne. Ale pozor, taky naše maminka krásně zpívala, i když jen amatérsky. K opeře mám vřelý vztah dodnes. Těší mne, že i brněnské opeře NdB se v poslední době velmi daří, nadchly mne například skvělé Hry o Marii v režii Jiřího Heřmana.

Ale váš otec také prý napsal kritikovi Jiřímu Černému, protože vašemu talentu moc nevěřil...
P.: A proč by měl? Nevidím v tom nic osudového, však později nás vzal na milost. Otec byl zvláštní osobnost, fackoval mne, protože chtěl, abych měl výborný prospěch, ale vzpomínám na něho hrozně rád, i když víc jako na operního pěvce. Jeho zpěv byl pro mne zážitek.

Muzice jste se věnoval od dětství, ale vystudoval jste letecké inženýrství.
P.: Nevěděl jsem po jedenáctiletce, z které do které, měl jsem rád matematiku a známý našim doporučil právě tento obor na vojenské akademii. Pohovor jsem udělal, i když cokoliv zavání militarismem, nenávidím. Ale toto byl obor, kde se sešli skvělí lidé, v tom našem kruhu se jsme se dali dohromady s kolegou, který později napsal divadelní hru, do které jsem udělal své první songy. Školu jsem dodělal a jsem rád. Dodnes si dovedu nakreslit, co potřebuji, dělal jsem si projekty všech svých příbytků.

S hlasem, který máte, bych očekávala, že půjdete rovnou na konzervatoř, vy jste ale zamířila na gymnázium.
H.: Původně jsem chtěla být sestřička, bydleli jsme naproti zdravotnické školy a taky tam chodila moje nejlepší kamarádka. Konzervatoř jsem zkusila až po maturitě, ale pro nedostatek talentu mne stejně nevzali. A asi to vzhledem k době bylo dobře. Tak jsem nakonec alespoň chvíli, než naplno nastartovala naše hudební kariéra, pracovala v dětské nemocnici, byť jen v administrativě.

Nemůžeme nezmínit spolupráci s Městským divadlem Brno. Chystáte něco dalšího?
P.: Muzikálem O statečném kováři, což je moje oblíbená pohádka a děkuji všem, kteří se na něm podíleli, jsem za touto spoluprací udělal už i vzhledem k věku zřejmě tečku. Vzpomínat budu ale rád, bylo to krásné partnerství. Ze společných titulů se vymykala Koločava, což je moje životní téma včetně židovské hudby, jinak to bylo spíš hledačství. Ale zaplaťpánbů za to, neboť pokud se neuvízne v nějakých dobových standardech, je to vždycky dobře.

Na kterou z osobností, které jste za svoji kariéru potkala, vzpomínáte nejraději?
H.: To bylo tolik lidí a nerada bych někoho vynechala... Z té starší generace nemohu nejmenovat Evu Pilarovou, která mi pomohla v mých začátcích. Přátelská ke kolegům zůstala i v pozdějších letech, což by mohl potvrdit třeba Vojta Dyk. Za všechny ostatní snad jen Zuzanu Navarovou, s kterou jsme se seznámily až později, ale vídaly jsme se pak často, byly jsme spolu i na dovolené. Její nadčasové písničky si pouštím pořád a zůstává tak stále se mnou. Byla navíc nejen nezaměnitelná interpretka, ale byla i skvělá autorka.

Nedávno vyšla nová kniha mapující vaši sourozeneckou pouť od dětských krůčků dodnes. Jak hodnotíte spolupráci s jejím autorem, který je rovněž hudebník, Jiřím Vondrákem?
P.: Jirka s námi udělal řadu skvělých filmových dokumentů, jejichž síla byla v autentickém projevu. Ten převést do knížky není jednoduché. Takže za nejdůležitější v té knížce nepovažuji slovo psané, ale zápis slov zpívaných. Proč? Mám rád dvě valašská úsloví: My Valaši jsme blbí, ale víme o tom. A to druhé Všeci, co psali, lhali (tak trochu). Myslím si, že nejpřesnější podoba skutečnosti spočívá v písničkách, protože paměť hudební a paměť zpívaného slova je úplně něco jiného, než když se člověk začne stylizovat v mluveném či psaném projevu. Jirka dal dohromady a seřadil pečlivě všechny naše vzpomínky, to je úžasné, ale neubránil se někde vlastnímu hodnocení dané doby. Což chápu, ono taky není možné dát tam všechny pohledy, vznikla by maximálně pavlač jako na sociálních sítích. Za mne je tedy nejdůležitější těžiště knížky ve dvou věcech: v zařazených textech písní a pak v poslední části, která nese název Neuvěřitelné Nesmysly Nerudného Nedůchodce N. a obsahuje moje řekněme fejetonistické texty a kresby.

Na co se teď těšíte?
P.: Na každý okamžik, kdy se mi podaří překonávat příznaky stáří. Jako když na koncertech zmizí díky podpoře publika všechny bolesti. Pak fakt, že sotva chodím, jde stranou, abych ze sebe vydal, co se dá. Nabízíme posluchačům živý projev, ve kterém je velký kus pravdy a minimum předstírání. Lidé to vědí a na to se těším.
H.: Na každý další koncert, ať už bude jako ten zářijový s Hradišťanem v magických prostorách jako je Rudolfinum, kam jsem netušila, že se někdy dostanu, nebo naše javorovské koncerty s Katkou a Daliborem Štruncovými či vystoupení rockovější skupiny Javory Beat, kde mám kolem sebe rovněž báječné muzikanty.
Živá vystoupení jsou pro mne něco absolutně krásného, z čeho mám obrovskou radost a doufám, že posluchači taky. To mne těší a doufám, že ještě chvíli těšit bude, protože v našem věku jeden nikdy neví.

Skladatel, textař a zpěvák Petr Ulrych se narodil 21. února 1944 v Hradci Králové. Zhruba od poloviny 60. let vystupuje se svojí sestrou Hanou. Nejprve hrál s bigbeatovými kapelami Vulkán a Atlantis, v roce 1974 založili skupinu Javory. Skládá také divadelní a filmovou muziku.

Zpěvačka Hana Ulrychová se narodila 31. března 1949 v Liberci. Již v dětství účinkovala v pěveckých sborech, vystupovala také se skupinou Bluesmeni či s orchestrem Gustava Broma. Za píseň Spoutej mě získala v roce 1971 Bratislavskou lyru.

Jiřina Veselá
Foto: Igor Zehl, archív H. a P. Ulrychových