Pavel Šabacký je mistrem violoncella i světa

Přesluhovat má v plánu jeden den... Svůj poslední koncert s Filharmonií Brno odehraje violoncellista a koncertní mistr Pavel Šabacký v pátek 12. listopadu, den po stanoveném termínu odchodu do důchodu - tedy po takřka 39 letech, které v tomto špičkovém hudebním tělese strávil. Na penzi se ale rozhodně nudit nebude: kromě vlastních hudebních plánů se totiž nadále bude věnovat práci se záchranářskými psy, v niž je i držitelem titulu mistra světa, a chystá se včelařit.

Členem Filharmonie Brno jste od ledna 1983. Taková délka jednoho „angažmá" je raritní?
Kdepak, jsou tu jiní rekordmani, kteří to přetáhli i přes čtyřicítku. Nastoupili za studií na konzervatoři a pak pokračovali až do sedmdesáti a dál. Což mně se nechce.

A není vám líto, že si nezahrajete v novém koncertním sále...
Kdyby mi mělo být všechno líto... Člověk má odejít, dokud ho přemlouvají, aby zůstal. Posluchači mají právo dívat se na krásné, mladé lidi, a ne na soubor dědků a babek. Navíc, kdybychom všichni hráli do sedmdesáti, tak ani ta nastupující generace nemají důvod studovat. A především mám spoustu vlastních plánů, které bych si rád splnil. Nerad bych následoval příkladu mnohých svých kolegů nebo známých, kteří odchod do penze pořád odkládali a pak si toho zaslouženého odpočinku užili rok, dva...Kromě hudby mám ty své psy, zahradu, včely...

Proč právě violoncello?
Na to se mě ptalo v životě už hodně lidí. Je to vlastně jednoduché. Když mi byly asi čtyři roky, moje starší sestra hrála na housle. A já prý pořád otravoval rodiče, že chci aspoň basu, i když malou. Naši mi pak pod stromeček naložili malé cellicko a já začal hned po Vánocích hrát.

Hrajete i na něco dalšího?
Kromě nervů na nic. Na konzervatoři i na JAMU jsem měl povinně klavír, ale to pro mne byla katastrofa. Nezahrál jsem snad ani hoří. Za prvé mne to nebavilo, za další jsem nebyl úplně vzorný žák, ale hlavně jsem všechen čas věnoval cellu. A děvčatům.

Co violoncello umí, co jiné nástroje nedokáží?
Cello má proti ostatním nástrojů velkou výhodu v tom, že když se sejdou čtyři cellisté, tak rozsahem od basů po sopránové tóny vynahradí celý komorní orchestr. To kontrabasy, ale ani housle nebo violy neumí. Jejich zvuk by byl po chvíli fádní, buď to všechno bručí, nebo se to nese ve výškách a není to taková zábava.

Violoncello se svým zvukem údajně nejvíce podobá lidskému hlasu?
Říká se to a možná je to pravda, ale nikdy jsem o tom nepřemýšlel. Určitě existuje ještě jeden nástroj, který je v tomto ohledu dokonalejší. Takzvaný theremin, který vynalezl ve dvacátých letech minulého století ruský vědec Lev Sergejevič Těrmen. Toho se vůbec nedotýkáte rukama, ovládáte ho jen pohybem paží a dlaní.. A zní například v legendární hudbě Tenkrát na západě, kde je většina lidí přesvědčená, že slyší violoncello či spíš zpěvačku.

K hraní na hudební nástroj patří neoddělitelně i příprava. Jak dlouho denně cvičíte?
Moc bych to neměl říkat, i když teď asi můžu. Vždycky jsem se držel zásady, že cvičit se má do osmnácti a doma. Ale zamlada jsem určitě cvičil hodně a i teď, pokud potřebuju hrát sólově nebo nacvičit novou skladbu, tak tomu prostě musím čas věnovat. Ale je to nárazové a nedá se to spočítat na hodiny. Na druhou stranu jsem měl štěstí, protože během konzervatoře jsem párkrát hrál v orchestru ve Františkových Lázních. Bylo léto, zkoušet se nikomu moc nechtělo, a tak jsem se hodně dobře naučil hrát z listu, což mi v životě dost pomohlo. Když dostanu novou skladbu, málokdo pozná, že to hraju poprvé.

Víte, kolik skladeb umíte zpaměti?
Ne.

Ani řádově? Třeba někteří herci tvrdí, že s derniérou okamžitě vymažou text z hlavy, jiní si naopak stěžují, že mají problém ho zapomenout.
Opravdu netuším. U herců to je jiné, zkoušejí déle, déle hrají stejnou roli. My většinu skladeb, s nimiž se ve Filharmonii Brno setkávám, začneme zkoušet v pondělí a v pátek po koncertě na shledanou. Už se k nim životě nevrátíme vůbec nebo třeba za deset dvacet let, protože dramaturg hlídá, aby se věci neopakovaly. Ve filharmonii zpaměti takřka vůbec nehrajeme, možná jen nějaká místa. Dřív jsem sólově raději zpaměti hrál, ale dneska už si ani to moc netroufám.

Trochu kacířská otázka. Špičkové orchestry jsou složeny ze špičkových hráčů, kteří svoje party ovládají. Proč je tam dirigent?
Bez dirigenta by to nešlo. Vtiskne dílu svoji představu, on má finální představu, jak má podle něj znít a musí poznat, jak a čím toho dosáhnout. Takže i když třeba žestě mají předepsáno forte nebo hoboje a housle piano, dirigent rozhodne, že naopak trubky musí ubrat a smyčce přidat, protože kvůli akustice toho kterého sálu by se ani záměr samotného autora nenaplnil. Určuje tempo, které by jinak sami hráči ve velkém orchestru nedokázali sjednotit, je takovým našim metronomem. Samozřejmě nejdůležitější je hudební stránka. Díky dirigentovi může vzniknout jiné provedení, než bývá zvykem, i u notoricky známých skladeb. Což je pro posluchače zajímavé.

Může dirigent jít i proti autorovi, jako třeba na divadle, kdy se z tragédie udělá komedie?
To v hudbě možné není. A i kdyby, určitě by to nebyla práce dirigenta, spíš by nějaké dílo předělal aranžér. Ale jsou skladby, které se psaly ve století, kdy všichni měli čas, je tam třeba mnoho opakování. Jenže kdo by si ale v dnešní uspěchané době zaskočil po práci na šestihodinovou operu nebo symfonii? Dirigent může rozhodnout, jak to zkrátit, co má smysl opakovat a co není nutné.

Panuje mezi hráči na různé nástroje nějaká rivalita? Jsou houslisté přesvědčeni, že housle jsou lepší než trubky a naopak?
Pokud se chcete někam dostat, musíte mít svůj nástroj rád. Takže si musíte myslet, že je nejlepší. Stejně, jako si to myslíte o svých dětech, o zahradě.

Dramaturgie Filharmonie Brno se neustále obměňuje. Stane se, že musíte hrát něco, co byste si sám nikdy nevybral?
Tak určitě... Mezi dirigenty, dramaturgy, muzikanty a obecenstvem se vede neustálý čtyřboj především o to, kolik budeme hrát současné moderní hudby. Nové skladby se píšou neustále, v poslední době se taky například objevují nové skladby ze zemí bývalého SSSR, jejichž autoři byli na indexu. Hudby je prostě strašně moc. Posluchači ovšem většinou preferují klasiku. Tento rozpor nejlépe řeší různé abonentní řady, v nichž si lidé mohou vybrat, co mají rádi, ale současně jim lze „podstrčit" i něco dalšího, co je může zaujmout. A pak jsou za tím účelem speciální festivaly, jako například Expozice nové hudby, které jsou opravdu pro fajnšmekry. Zahrajete tam pět skladeb, ale líbí se vám jedna. Ale od toho podobné akce jsou, jinak by se ti autoři ani nedozvěděli, jestli nejdou slepou cestou.

Líbí-nelíbí, to si můžu říct jako laik. Může si to říct i hudebník?
I muzikant si často řekne: Toto se nedá poslouchat. Ale zase: vzpomeňte si, kolik se za Mozarta, Beethovena odsoudilo skladeb s tím, že se nikdy hrát nebudou. Hrají se dodnes. Taky Antonín Dvořák například zahodil svoji symfonii s tím, že se hrát nebude, a jak je úspěšná. Člověk neví, co bude.

Váš syn vystudoval skladbu na JAMU. Radíte mu?
Vždycky mu říkám: Víš, co je nejhorší? Když otevřeme noty a na prvních dvou stránkách jsou popisky, jak co udělat. Kolečko znamená toto, vlnovka tamto. Všechny takové zvuky a skřípance, které tam autor chce, nemůže nikdo v krátké době, kterou obvykle na nastudování máme, udržet v hlavě. Hodně se s tím setkáváme při natáčení. Jednou si americký skladatel předepsal u violoncell jakýsi klips, který se u nás ani nevyráběl, dál požadoval vložit papíry mezi struny. Klips jsem nahradil kolíčkem, který stejně po chvilce vypadl, stejně jako ty papíry. Nejlepší je napsat to tak, jak jsme zvyklí, třeba s jedním, dvěma speciálními požadavky. To už dávám přednost hříčkám typu skladeb Tři minuty ticha pro klavír a orchestr. Posluchač si dáchne a pak si dá něco dalšího. Zvuky a pazvuky obvykle nikdo ani neocení, to je pro nějakou partu nadšenců.

A vaši oblíbení skladatelé?
Je jich moc. Martinů, Janáček, Brahms, Dvořák, Richard Strauss. Alfred Schnittke, určitě bych na někoho zapomněl.

Už od roku 1992 jste ve FB jako koncertní mistr skupiny violoncell. Co taková funkce vlastně znamená?
To je ten, který si podává ruku s dirigentem :) a sedí ve své skupině na první židli.

Aha. To je která?
Proti dirigentovi první vlevo. U houslí, které sedí zrcadlově, je to zase ten pravý. Ale vážně. Koncertní mistr funguje jako spojovník mezi dirigentem a ostatními hráči. Směrem k vedení přenáší požadavky nebo připomínky kolegů a naopak, když se dirigentovi něco nelíbí, zavolá si koncertního mistra. Rozhoduje taky spoustu řekněme organizačně-technických věcí, určuje například, kdo bude hrát, je-li potřeba violoncellistů pro nějaký koncert méně, aby se v průběhu sezony všichni spravedlivě střídali, má slovo při konkurzech na nové hráče... FB má tři koncertní mistry, dva houslisty, jednoho cellistu. Ostatní nástroje mají buď své vedoucí, nebo takzvané první hráče.

To je velmi přísná hierarchie.
Dřív se to dodržovalo velmi striktně. Podle mne správně. Nyní si mnohdy někteří hráči myslí, že máme demokracii, že můžeme diskutovat o všem, ale on prostě někdy není čas.

Konkurz na vašeho nástupce byl prý náročný. Uchazeči museli dokonce hrát za plentou.
To je pravda, ale to už při výběrech nových hráčů děláme docela často. Je to spravedlivější a velmi překvapivé, maže to spoustu předsudků. Někdy si myslíte, že víte dopředu, jak kdo zahraje, a pak se nestačíte divit. Přihlásilo se asi 38 lidí, do druhého kola šli čtyři. Výkony už jsou na této úrovni většinou zcela srovnatelné, pak už rozhodují maličkosti. Přece jen, i filharmonie je showbyznys, ať chcete nebo ne. Hráči musí mít nějakou úroveň, musí se umět chovat, nemůžou si po každé větě odplivnout jako ve čtvrté cenové.

Z jiného soudku. Jste několikanásobný mistr světa ve výcviku záchranářských psů. Jak jste se k tomu dostal?
Moje první žena měla erdelteriéra, s nímž jezdila po soutěžích a dosahovala velmi dobrých výsledků. Když byla v jiném stavu, převzal jsem to jednou za ni, původně na zkoušku – byl jsem přesvědčený, že jsem toho hodně odkoukal. Skoro všechno jsem zkazil, ale pes byl tak úžasný, že jsme vyhráli. A tak zůstal u mne a začal jsem pejskařit. Nejprve jsem se věnoval klasickým disciplínám, obraně apod. Postupně jsem se díky kamarádce seznamoval s dalšími možnostmi výcviku, mnoho z těch věcí bylo tehdy v devadesátých letech u nás nových, dělal jsem různé zkoušky, až jsem absolvoval i hledání v sutinách. A u záchranářství jsem zůstal. Nejde zdaleka jen o vyhrabávání zasypaných, psi jsou specializovaní na různé oblasti – někteří umějí hledat v lavinách, jiní ovládají záchranu tonoucích i vyhledávaní v bahnitých sesuvech půdy, další umějí vyhledávat plošně a dokáží tak najít ztracené osoby v lesích či horách, cvičí se záchranné stopování nebo i záchrana osob, které propadnou pod led.

Takže zažitá představa, jak dám psovi očuchat něčí ponožku, už moc nefunguje?
Výjimečně. V takovém případě musíte přesně vědět, odkud dotyčný vyšel, a to se ví málokdy. Prvotní informace říká, že se v lese ztratil dědeček na houbách. Vycvičený pes umí natáhnout pach na tři sta metrů, je zbytečné, aby hodiny sledoval nějakou stopu, kterou cestou třikrát ztratí, pokud dotyčný třeba nastoupil do tramvaje. Rychlejší je rozdělit si daný terén lesa do několika sektorů a prohledat ho. Pokud tam hledaný opravdu je, velmi brzy ho najdeme. Největší komplikací však bývá právě prvotní zadání, hlavně od rodičů, kteří jsou přesvědčení, že jejich ztracený potomek neměl žádné problémy a tudíž důvod, aby odešel z domu, a že se mu muselo něco stát. Postupně se ukáže, že dostával výprask i za dvojku a raději se schovává v bezpečí u kamaráda. To jsou však vlastně ty lepší konce.

Jak dlouho trvá, než se pes vycvičí? A jsou některá plemena vhodnější?
Ten můj nejúspěšnější se stal mistrem světa už ve dvou a půl letech, což rozhodně neznamená, že byl vycvičený. Psi se učí celý život a mezi vámi musí být důvěra. Já dávám přednost erdelteriérům, ale na rase v podstatě nezáleží. Rozhodující není moc ani velikost, určitě platí, že by každý měl svého psa unést. Pokud se mu něco stane, musíte ho dopravit do bezpečí a bezvládné tělo je mnohem těžší. Je také třeba mít na paměti, že na záchranářského psa jsou kladeny obrovské nároky a není to jednoduché.

Kde jste všude zasahoval v praxi? A kolik jste zachránil lidí?
Vyhledávali jsme zasypané lidi v Turecku po zemětřesení v roce 1999. Kolik jsme jich našli, to nevím, protože tehdy nebyl jeden tým složený z různých specialistů, ale různě profilované skupiny. Takže když pes někoho vyštěkal, nevím, zda ho nakonec zachránil a zda už nebylo pozdě, museli jsme pokračovat dál. Posledních 5 let působím hlavně jako mezinárodní rozhodčí a jejich instruktor, do akce by měli chodit mladší, fyzicky zdatnější. Nerad bych, aby mi někde ujela noha a ostatní museli zachraňovat mne. Členové organizace Sirius-rescue, kterou vedu, zasahovali například při zřícení střechy sportovní haly v České Třebové, v Bejrútu a samozřejmě v obcích zasažených letos v červnu tornádem.

A kolik jste měl psů, to víte?
Přesně. Teď cvičím svého pátého erdelteriéra.

S FB jste hrál hodně i v zahraničí. Kde se vám vystupovalo nejlépe?
V Japonsku. Příjemné je to ve všech asijských zemích, ale Japonci jsou nejvstřícnější, asi i proto, že milují právě českou hudbu. Vejdete do metra, z reproduktorů zní Bedřich Smetana. Vstoupíte do hotelového výtahu a rozezní se Antonín Dvořák.

Teď ale plánujete změnu. Namísto s velkým orchestrem budete vystupovat jako člen sdružení Kat&Combo v čele se zpěvačkou Kateřinou Mrázkovou...
Už jsme spolu nějaké koncerty absolvovali a moc se těším. Bude to zase úplně jiného. Jsme sdružení muzikantů s různorodou hudební minulostí, kteří se chtějí věnovat vlastní tvorbě pro radost. Autorkou drtivé většiny hudby i textů je Kateřina Mrázková, někdy zazní převzatá melodie, ale v originální úpravě. Sám jsem už napsal dvě písničky včetně textu a moc se těším.

Pavel Šabacký
- narodil se 11. 1. 1958 ve Vsetíně
- vystudoval hru na violoncello na ostravské konzervatoři a posléze na JAMU. Během studií získal několik ocenění v mezinárodních interpretačních soutěžích
- od 1. ledna 1983 působí jako violoncellista ve Filharmonii Brno, věnuje se i sólové hře
- jako komorní hráč účinkuje v různých sestavách, například s Českými komorními sólisty, Brněnskými violoncellisty a s Czech virtuosi
věnuje se výcviku záchranářských psů, dvakrát byl v tomto oboru mistrem světa. Je vedoucím organizace Sirius, z.s., která je členem světové organizace a touto činností se zabývá na vysoké úrovni. Více na http://www.sirius-rescue.cz/  a https://www.iro-dogs.org/de/rettungshunde-organisation.

(jih)
Foto: Archív FB a osobní archív PŠ