Tomáš Maleček: Cimrman ztělesňuje češství

Když se člověk dostane na jeviště a Zdeněk Svěrák mu podá praviciJe vystudovaný učitel, stejně jako Zdeněk Svěrák. A k tomu studuje žurnalistiku. Hlavně je ale Brňan Tomáš Maleček znalec všeho, co jen zdálky přičichlo k Divadlu Járy Cimrmana a k jeho protagonistům. Zpaměti i o půlnoci vylíčí celé pasáže her a zná kdejakou zajímavost z divadelní historie. I proto se stal autorem knihy o téměř pětapadesátileté historii Divadla Járy Cimrmana. Ta vychází letos o prázdninách a k jejímu vydání Tomáše Malečka přiměl právě Zdeněk Svěrák.

Je pravda, že se vás Zdeněk Svěrák zeptal, jestli se se závislostí na jejich divadle léčíte?
Dvakrát. Poprvé, když jsem mu vylíčil, že si pamatuju nazpaměť, kdy a jakou hru kde hráli. Nevím proč, ale prostě mi to zůstává v paměti. Dokázal bych například vyjmenovat, které hry a v jakém pořadí od roku 2010 přivezlo divadlo do Brna. Podruhé Zdeněk Svěrák tuto otázku nadnesl, když jsem mu pověděl, kolikrát jsem už jejich divadlo naživo navštívil. Teď už je to číslo trojciferné.

Existují lidé, kteří neměli tu osobní šanci ani jednou, protože přes všechnu snahu nesehnali lístky. Jaký je na to recept?
Ten nejdrastičtější je vyrazit ve čtyři ráno před Divadlo Bolka Polívky,Se ZS kde v Brně Cimrmani pravidelně hostují, a čekat do desáté, než se otevře pokladna. Jinde je nutné hlídat zahájení online předprodeje, mít rychlé připojení a prsty – a pak kliknout na plánku sálu na ta správná místa. Třetí způsob je, řekněme, lehce protekční. Od chvíle, co se s herci blíže znám, mám čas od času možnost přijít sednout si takzvaně na bidýlko.

Dokážete si po těch letech představit, že byste za někoho z těch herců zaskočil?
Vůbec, ačkoliv jsem si jednou před představením tajně stoupl za pultík, od kterého už téměř 55 let herci promlouvají v rámci úvodních seminářů. Vyměnit hlediště za jeviště je pro mě ale něco nepředstavitelného a myslím, že i nesplnitelného.

Jste si schopen připustit, že se historie divadla jednou prostě uzavře?
Je to něco, co si připouštět nechci. Když zemřel Ladislav Smoljak, bylo mi čtrnáct let. Pamatuju si, jak mě tehdy jeho odchod zasáhl. Přišel jako blesk z čistého nebe, měsíc předtím jsem ho viděl na jevišti. Tehdy jsem se zániku divadla bál a říkal si: jen, co jsem se do něj zamiloval, skončí. Nestalo se tak a i diváci si navykli na model, který herci uplatňují už jedenáctým rokem. Ale i když jednou zanikne divadlo, osobnost a dílo Járy Cimrmana tu s námi zůstane ještě hodně dlouho. Ostatně slovy Václava Havla: Cimrman nás všechny přežije!

Co je tím, co lidi na Cimrmanovi fascinuje?
Cimrman ztělesňuje češství. Zneuznaný génius,ULICE DSCN0194 který vždycky přišel jen o pár vteřin pozdě. To je něco, v čem podle mě každý z nás spatří i kousek sebe. Nese laskavý humor, k němuž musí být divák alespoň lehce intelektuálně vybaven. Tato kombinace, v níž pánové Smoljak se Svěrákem autorsky navázali na Voskovce s Werichem, v sobě snoubí humor, který se jinde neprovozuje.

Je tedy Cimrman protipólem toho „selsky pojatého" Švejka?
Já ho tak vidím. Ale Švejk je jiný v tom, že nám vývoj dal jakousi typizovanou podobu. Tím, že Cimrmana nikdy nikdo neviděl, si ho může každý představovat malinko odlišně. A to je správně.

Jméno Cimrman je od chomutovského hokejisty, jeho podobu ale formovaly charaktery několik osobností včetně těch od nás z Moravy...
Tu a tam autoři zmínili, že Cimrmana formovali V zákulisí se Zdeňkem Svěrákem který už je připraven na roli Komenskéhopodivíni jako Václav Svoboda Plumlovský, Jan Eskymo Welzl nebo Alois Beer, pozapomenutý dobrušský kronikář a malíř. Že by ale Cimrmana tvořili na základě předobrazu, to ne. Navíc samotný Cimrman nevznikl ani ve Svěrákově ani Smoljakově hlavě, nýbrž u Jiřího Šebánka, zakladatele Divadla Járy Cimrmana. Ten je autorem nejen myšlenky divadla, ale i samotného Cimrmana jako zneuznaného českého génia s rakouskými kořeny. To se odráží i v jeho jméně – křesní Jára zní domácky, příjmení Cimrman – psané počeštěně – zase německy.

Pojďme ale k vaší knize. Když divadlo vzniklo, vaši rodiče byli dětmi. Jak jde hledat zpětně dokumenty? Jak to zvládá člověk vyrostlý v době internetu, který sice prý patří k Cimrmanovým nápadům, ale služby při pátrání neposkytne?
Naštěstí to nebylo pole úplně neorané, spoustu věcí dal dohromady sám Zdeněk Svěrák a o periodizaci dějin Divadla Járy Cimrmana se postaral i Český rozhlas v rámci takzvané zvukové kroniky. Já proto začal rozhovory se všemi herci a taky kulisáky. Před knihou byla totiž moje diplomová práce, a tak měl člověk najednou možnost si pod záminkou vědy povídat celé hodiny s osobnostmi, které by mi jinak čas nevěnovaly. Další prameny jsem objevil v archivech, včetně soukromého cimrmanovského. Ten vedl až do smutné smrti v roce 2019 manažer divadla Václav Kotek, mimochodem otec režiséra a herce Vojtěcha. Věci, o kterých jsem doufal, že existují, jsem najednou viděl černé na bílém. Statistiky odehraných představení, jména kulisáků, kteří se souborem byli jen krátce, nebo výpovědi z pražských kulturních domů a divadel.

Jak moc se lišily vzpomínky a fakta?
Někdy si navzájem odpovídaly, jindy se na paměti promítl zub času. Díky deníku Zdeňka Svěráka jsem zabředl také do úplných počátků divadla. Ty znepříjemňovaly spory mezi Jiřím Šebánkem a první režisérkou Helenou Philippovou na straně jedné a Ladislavem Smoljakem na straně druhé. Teprve po přečtení deníku jsem si uvědomil, jak nesnadná cesta ke vzniku jinak takřka nekonfliktního divadla vedla.

Teď jste zmínil jméno snad jediné ženy spojené s divadlem...
Soubor byl od začátku ryze mužský,DESKA DSCN0190 to byla základní devíza, která nesměla být porušena. Jak se totiž říká v jednom ze seminářů: zahrát ženu je primitivní záležitost. Režisérka Philippová se taky na jeviště nikdy neodvážila. Ačkoliv divadlo po dvou letech opustila, jako jediná projektu od počátku věřila, zatímco o něco mladší (ne)herci netušili, že by se hraním divadla mohli živit ještě za padesát let.

Takže neodhalí další bádání ještě paní Cimrmanovou?
O paní Cimrmanové jsem ještě neslyšel. Cimrman navíc nebyl nikdy ani v nejmenším ženat. Jeho věrnou společnicí mu byla slepice Zora.

A ještě na závěr, jste z Brna, co Cimrman a Brno?
Pro divadlo je Brno jednou z nejstarších štací, jezdí sem už od sedmdesátých let. A samotný Cimrman? V Řečkovicích má svou ulici a na Anenské pamětní desku, připomínající, že tam nikdy nebyl. Rozhodně bych řekl, že měl jako vídeňský rodák k Brnu blíž než k Praze.


Do Divadla Járy Cimrmana Tomáškniha chodil od jedenácti let. Byla to ale až jeho přítelkyně, která mu ke dvacátým narozeninám nadělila dárek – setkání se Zdeňkem Svěrákem. Teprve od té doby o sobě Tomáš může tvrdit, že je přítelem divadla.

Zdeněk Svěrák chtěl historii divadla zpracovat sám, ale odkládal to. Nakonec přivítal, že se úkolu zhostil někdo zvenčí. Kniha „Divadlo Járy Cimrmana po padesátce" vyjde na přelomu srpna a září, k začátku 55. sezóny legendárního souboru.


(jih)
Foto: osobní archív T. Malečka