Radek Horáček: Sochy se dívají na nás

Některé potkáváme rádi, jiné bychom raději ani neviděli, říká o sochách profesor Radek Horáček z Masarykovy univerzity, který je i hlavním autorem a editorem knihy Sochařské Brno 1989 – 2019, která právě vychází v druhém rozšířeném vydání. Svébytný bedekr po brněnských plastikách a skulpturách se stal i jakýmsi „průvodcem" našeho rozhovoru na téma velmi jednoduché, a přitom nesmírně vrstevnaté: jak si stojí sochy v Brně.

Na Veveří devět věží, to odříkají i malé děti. Ale víme, kolik je v Brně soch?
To zjistí nějaký pečlivý hoch! V knížce Sochařské Brno 1989-2019 přibližujeme sto sedm soch, které vzhled Brna obohatily jen za posledních třicet let.

Je to hodně, nebo málo?
Průměrně tři sochy ročně? To je hodně. Příští generace budou muset nějaké sochy schovat do depozitářů, aby město mohlo dostat novější tvář s novými uměleckými díly. Nic není na věky.

V publikaci Sochařské Brno 1989-2019, kterou jste připravil jako hlavní editor, označujete moravskou metropoli dokonce jako „sochařské město" – proč?
Brno je výjimečné, protože hned v několika etapách vedení města vstřícně podpořilo různé sochařské akce. Od Brněnského plenéru na přehradě v r. 1998 přes festival Brno Art Open/Sochy v ulicích až po cyklus Sochy pro Brno. Rovněž Masarykova univerzita má v tomto směru jedinečnou pozici.

Jak je na tom Brno s historickými sochami či památníky?
Nejspíš je to stejné, jako všude na světě. Když byl nějaký panovník „sochařsky" uctíván přespříliš, tak následující generace musely tu a tam nějakou sochu odstranit. Ale díky Antonu Pilgramovi a jeho zakřivené fiále na Staré radnici nebo díky sošce s vystrčenou zadnicí na kostele sv. Jakuba tu máme letitou tradici určitého humoru. Takže kůň na dlouhých nohách nemůže nikoho v Brně překvapit.

A když se nějaké sochy odstraní, ví někdo, kde skončily?
Takové sochy patří do depozitáře, protože jsou dokladem doby. Některé jsou řemeslně kvalitní, ale ideově nepřijatelné, jiné jsou mizerné. Některé jsou i hodnotné, ale je potřeba jejich místo uvolnit nějaké významné stavbě a rozvoji města.

Která socha je v Brně nejstarší?
Celý život se zajímám o aktuální umění, takže o starých sochách se musím se poučit z knih jiných historiků umění – třeba od Jiřího Kroupy, Mileny Flodrové nebo Miloše Stehlíka. Jedním z nejstarších skvostů minulosti je pieta Panna Marie s mrtvým Kristem ze 70. let 13. století v pravé boční lodi kostela sv. Tomáše.

Když se lámou dějiny, obvykle to odnesou i sochy... Kolik máme v Brně „padlých" sochách, které musely pryč z ideologických důvodů? Neumím si sice představit, že by nám v Lužánkách šel v ústrety Hybeš, na Kounicově stále „plála" Leninova hlava a před dnešní poliklinikou v Bílém domě strašil děti Klement Gottwald, ale na druhé straně: ty sochy byly svědectvím doby, neměly by třeba zůstat jako nějaké memento? Jaký je na toto pohled výtvarníků a znalců umění?
Sochy se dívají na nás. Sledují nás. Tak není divu, že je to s nimi jako s lidmi. Některé bychom nejraději vůbec nepotkávali, jiné máme naopak rádi. Ale každý z nás je jiný, takže i mezi teoretiky umění probíhají polemiky. Já se například obávám, že se skupině mladých historiček a historiků umění, kteří hájí různé projevy „brutalismu" socialistické epochy, podaří prosadit názor, že nejlepšími sochaři druhé poloviny dvacátého století byli v Brně Miloš Axman a Sylva Lacinová...

A nebyli? Kdo je tedy podle Vás ten nejlepší v Brně?
Tvorba sochy není sprint na sto metrů. Nedá se změřit. Tvůrci s mezinárodním respektem jsou třeba Tomáš Medek, Dalibor Chatrný, Jan Ambrůz, Jiří Sobotka nebo Pavel Korbička. A jsou tu i mladé naděje – například Oldřich Morys nebo Helena Lukášová. To je můj subjektivní názor.

Proč tvrdíte, že polistopadové Brno je svým přístupem k sochám výjimečné? A které projekty napomohly k tomu, že v Brně přibylo tolik nových soch?
V Brně se opakovaně stalo, že se oficiální podpora města propojila s neoficiálními nebo spolkovými aktivitami. Některé sochy vzešly ze sympozií, jako byl Brněnský plenér nebo Kámen, jiné vznikají v rámci magistrátního cyklu Sochy pro Brno (Mozart, Edison, Skácel, Loos aj.). Brno dodržuje metodiku výtvarných soutěží, i když to bývá nepříjemná byrokracie. Jsou ale města, kde občanským či spolkovým aktivitám taková podpora poskytována není. Někde zase páni radní bez řádné soutěže pozvou kamaráda sochaře, a pak veřejnost nestačí divit - například podivné soše známé zpěvačky v jednom nejmenovaném městě.

Velmi často jsou s novými sochami spojené emoce – ne všem lidem se líbí vybrané dílo, i když ho schválili urbanisté, uměnovědci, umělci... Je to dobře, nebo špatně, má to svůj význam i vývoj?
Je přirozené, že se zpravidla bráníme novým a neznámým věcem. Na správný postup však neexistuje žádný univerzální recept. Někdy se mýlí veřejnost, jindy „šlápnou vedle" i odborníci či umělci. V naší knížce uvádíme zapomenutý příběh slavné Eiffelovy věže, kterou její tvůrce nejdříve nabízel do Barcelony. Jeho návrh se nikomu nelíbil, ani umělcům, stejně jako se o rok později nelíbil nikomu v Paříži. Ale pařížští radní stavbu navzdory odporu veřejnosti i odborníků prosadili. Později i ti, co byli proti, si věž oblíbili.

Žirafa, Exekutor, o přezdívkách, kterými bývá častován orloj na náměstí Svobody raději ani nemluvit... Posbírat všechny ty lidové názvy brněnských soch jste nezkoušeli?
Některé výrazné kontroverzní okamžiky v knížce připomínáme, a částečně tak přibližujeme zákulisí. Dokonce v jedné kapitole Jaroslav Hamža uvádí, že jako člen poroty jsem byl při vyhlašování výsledků jedné soutěže téměř fyzicky napaden hned dvěma rozzlobenými neúspěšnými soutěžícími. Ale ukázalo se, že výborná vítězná socha Jana Skácela, o niž se jednalo, si brzy získala oblibu. Knížka o slovesné tvořivosti inspirované sochařstvím by ale jistě byla čtivá! A betálná by mohla bét v hantecu!

Jezdecká socha na Moravském náměstí má symbolizovat Odvahu, plastika před správním soudem naproti zase Spravedlnost. Nevím, jestli by mne to napadlo, kdybych je viděla při první návštěvě Brna – a myslím, že ani mnoho Brňanů to vlastně taky neví... Vadí to? Není důležitější, že sochy ve veřejném prostoru prostě jsou a zkrášlují ho?
Nejhodnotnější díla z dějin umění zpravidla nikdy nepřinášejí jen jedno sdělení, vždy je jejich poselství vícevrstevnaté. Máte pravdu, že rozhodující je kvalita, umělecká jedinečnost a schopnost díla vyvolávat emoce v dlouhodobém horizontu.

Která z těch novodobých soch má nejpohnutější příběh?
V Brně je smutným příběhem nesnadný boj Maria Kotrby o sochu Spravedlnosti. Musel čelit kritice, neoprávněným výtkám kolegů sochařů, bojoval s neúnosnými byrokratickými podmínkami ve smlouvě na zhotovení. Rok po osazení sochy zemřel na infarkt ve dvaapadesáti letech.

Může se stát, že se nějaká socha výtvarně natolik okouká a zestárne, že je dobré ji dát pryč? Protože vkus se mění, jenže náklady na vytvoření sochy i instalaci bývají veliké...
Myslím, že v tomto směru hrají významnou roli právě ty odborné komise, v nichž bývají teoretikové, umělci i architekti, kteří znají historický vývoj i umělecké tendence a dohlížejí na to, aby v soutěži zvítězila socha, jejíž umělecká hodnota i společenské poselství budou cenné i v očích příštích generací. Poznámku o proměnách vkusu jsem do úvodní kapitoly převzal z Rozmarného léta Vladislava Vančury, kde dáma konstatuje, že její klobouk „po devatero sezón sloužil jako výstřední bouřlivák." A pak přirovná klobouk ke kostelu a říká: „...on i bazilika se vžily a jejich provinění se stala řádem světa, neboť... čas propůjčuje důstojnost i zrůdám." Ale to už málem odbočujeme do politiky.

Někdy se také objevují názory, že namísto sochy by mohlo stát něco výtěžnějšího, třeba obchoďák...
Zeptejte se v Berlíně na výdaje za jejich monumentální památník holokaustu, na jehož místě klidně mohlo být obchodní nebo úřední centrum, které by naopak peníze vydělávalo. Jsou hodnoty v rovině lidské sounáležitosti a úcty, které musí dostat přednost. A mimochodem, obdobně jako v Brně se berlínská soutěž na památník holokaustu opakovala dvakrát, protože vítězný návrh z první soutěže byl odmítnut.

Většina soch bývá připomínkou nějaké osobnosti nebo události. Čí nebo čeho socha vám ještě v Brně chybí?
Ať čtenáři hledají sami. Je třeba postupovat rozvážně a nikam nespěchat. Kromě fyzika Ernsta Macha a matematika Kurt Gödela, jejichž sochařské připomenutí již město předběžně plánuje, by si v budoucnu výtvarnou vzpomínku zasloužil třeba Dalibor Chatrný, i když právě on sám po žádných poctách netoužil. Také dvůr Filozofické fakulty MU, kde v listopadu 1989 proběhlo první brněnské revoluční shromáždění, by tematické výtvarné dílo mohl získat. Už nyní startuje soutěž na sochu J. G. Mendela.

Můj kolega tvrdí, že v Brně je velmi málo soch, které by patřily ženám, i když o ty významné nemáme nouzi...Je to tak?
Má pravdu. Ale co chcete? Jsme jedna z nejmizernějších součástí té sebestředné euroamerické kulturní zóny, je v nás rasismus, maskulinní egoismus, pivní bezohlednost, sobecká ubohost a primitivní prvoplánová zištnost, což přímo didakticky demonstruje chování mnoha politiků a potvrzují to i volební preference. Ale to už nemluvíme jen o Brně! Bohužel sochy mohou jen nepatrně napomoci našemu humanitnímu smýšlení a ohleduplnosti, tedy třeba i větší úctě k ženám.

Kterou sochu máte z těch brněnských nejradši?
Silnou barvu a Osvícení Lukáše Rittsteina v Univerzitním kampusu Bohunice, Jana Skácela Jiřího Sobotky na Špilberku a Pět segmentů kruhu Dalibora Chatrného v sídlišti Starý Lískovec.

Sochařské Brno 1989-2019/2, Nakladatelství Masarykovy univerzity, 2021

Druhé vydání má reprezentativní formát (22x26cm). Původní texty jsou doplněny novými informacemi a fotografiemi i novou kapitolou Čím se provinilo město se zamyšlením nad nesnadnou úlohou vedení měst v oblasti podpory umění.
Texty: Olga Búciová, Zbyněk Fišer, Jaroslav Hamža, Radek Horáček, Petra Lexová a Martina Mrázová
Kniha je dostupná v knihkupectvích, v Informačních centrech TIC Brno i v Obchodním centru Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity https://is.muni.cz/obchod/knihy/ped/  a v Obchodním centru MU https://munishop.muni.cz/ 

Podrobnosti o brněnských sochách si zájemci mohou zjistit také na internetových stránkách www.socharske.brno.cz. 

(jih)
Foto: Archív RH