Lucie Hlavinková: V knihách mám ráda tajemství

IMG 9509 1aVětší už nebudu, rozhodla se Lucie Hlavinková, a splnila si svůj dětský sen stát se spisovatelku. A to jak knih pro děti, tak pro dospělé. S průpravou vystudované historie a religionistiky na Masarykově univerzitě se nechává inspirovat skutečnými osobnostmi historie, první literární úspěch však zaznamenala v oblasti vědecko-fantastické literatury. V roce 2015 vyhrála literární soutěž Hledá se autor bestselleru nakladatelství Fragment se sci-fi povídkou Seance, v roce 2016 pak zvítězila v literární soutěži Albatrosu s příběhem pro děti Projekt pes - ten můj.

Povinná otázka úvodem. Jak jste se stala spisovatelkou? Náhoda, nebo geny – váš dědeček byl skvělý humorista Miroslav Skála, mimo jiné autor báječné Svatební cesty do Jiljí?
Chtěla jsem být spisovatelkou už jako dítě. Dědovy knížky zná opravdu hodně lidí, ale dětské literatuře se věnovala i babička, takže jako malá jsem psaní považovala za úplně obyčejné zaměstnání, které může dělat každý, kdo má rád knihy. Psala jsem neustále nějaké příběhy s tím, že až budu velká, bude ze mě spisovatelka. S dospíváním se toto pevné přesvědčení vytratilo, a naopak jsem si nikomu netroufala svoje výtvory dát přečíst s pocitem, že jsou špatné a nemůžou nikoho zajímat. Pak jsem si uvědomila, že už jsem velká, větší už nebudu a je načase něco s tím dětským přáním udělat. Přihlásila jsem se do dvou literárních soutěží, které jsem obě vyhrála, a tím se všechno změnilo.

Konzultovala jste s dědečkem svoji tvorbu?
Dávala jsem mu číst svoje dětské příběhy, myslím, že byl opravdu rád, že mě psaní baví. Zemřel však v roce 1989, dávno předtím, než jsem začala psát jako dospělá.

Prvním literárním úspěchem byla tedy soutěžní sci-fi povídka. Není to pro vystudovanou historičku protižánr?
V té povídce jsem naopak svoji kvalifikaci využila, protože se jedná o příběh z alternativní historie, ve kterém jsem si pohrála s myšlenkou, jak by vypadal náš svět, kdyby měli na konci 19. století pravdu spiritisté a existoval takzvaný Čtvrtý rozměr, ve kterém by se dalo komunikovat se zemřelými. Co všechno by bylo jinak? Jaké vynálezy a technologie by nevznikly, protože bychom před nimi byli varováni? Jaký by byl takový svět a jak by se změnila historie? Všechno ale je spíše psáno v humorném duchu.

Ve svých románech už profesi nezapřete a vracíte se do minulosti. Jak si vůbec hledáte témata, čím se necháte inspirovat?
Témata ke mně přicházejí úplnou náhodou. Opravdu vůbec nemůžu říct, že bych je hledala, něco mě napadne a pak se tím začnu zabývat podrobněji, čímž se ukáže, jestli je to nosné téma pro příběh nebo ne. Mám ráda v knihách nějaké tajemství, tak se ho snažím mít ve svých příbězích také, alespoň trochu.

Vracíte se nejen do minulosti, ale i ke konkrétním postavám. Sestry Foxovy, zakladatelky spiritismu, i majitelka krejčovského salonu Hana Podolská, jejichž osudy jste zpracovala, skutečně žily. Co všechno jste musela dopředu nastudovat? A je vám jedno, zda se váš příběh bude odehrávat v tuzemsku, jako u Podolské nebo Apatykáře, či v zahraničí, ať už v USA jako u sester Foxových, nebo v jiné zemi?
Sestry Foxovy i paní Podolská byly fascinující ženské postavy, které prožily nelehké životy s mnoha zvraty, proto mě zaujaly. Před samotným zahájením psaní si dělám vždy rozsáhlé přípravy, chci mít nastudováno vše co nejpečlivěji – dobový kontext, reálie a samozřejmě hlavně osobnosti postav. Píšu sice beletrii, ale opravdu se snažím mít vše podložené, co to jen jde. Je mi jedno, v jaké zemi se příběh odehrává, protože v dnešní době internetu lze bez problémů získávat literaturu i prameny ze zahraničí. V poslední době se ale spíš zaměřuji na příběhy z historie naší země, není jich tu zrovna málo!

Kolik času vám taková příprava zabere?
Několik měsíců před zahájením psaní příběhu, ale různé věci dohledávám průběžně během psaní.

Když píšete o reálných postavách - jak moc pak do příběhu necháte proniknout vaše osobní sympatie nebo antipatie? Třeba v případě manželky prezidenta Gottwalda Marty?
Snažím se každou postavu vytvořit jako vícerozměrnou, k žádné nemám antipatie.IMG 5449
Konkrétně u Marty Gottwaldové by bylo jednoduché vytvořit karikaturu nebo figurku, ale mě zajímalo, jak se asi mohla cítit, když se ocitla v roli první dámy, pro kterou neměla absolutně žádné předpoklady. Myslím, že v hloubi duše to nějak cítit musela. Byla to velmi jednoduchá žena, ale věřím, že opravdu zlá nebyla, ve svém životě občas lidem dost pomohla. Na druhou stranu měla k dispozici moc a peníze, a to ledaskomu stoupne do hlavy.

Která doba vás nejvíce fascinuje – a plánujete, že i sem své čtenáře zavedete?
Já miluji dobu konce 19. a začátku 20. století. Sestry Foxovy i Apatykář jsou do ní situovány. Tato doba byla neuvěřitelně pestrá, převratná a vznikla v ní modernita tak, jak ji známe. Mnoho vynálezů nebo věcí, které denně používáme, z této doby pochází. Zároveň však ještě pořád přetrvávají staré společenské pořádky, které například určují roli žen, byla velmi vysoká dětská úmrtnost. Dohromady tvoří opravdu zajímavý mix.

Tajemný svět duší zemřelých, ale i kouzelná kočka Fabiola ze série knížek pro děti Sesterstvo – přitahuje vás oblast nadpřirozena, nebo je to jen náhoda?
Určitě to není náhoda. Snažím se psát takové knihy, které mě samotnou baví číst. Mám ráda fantasy, sci-fi, tajemno, záhady...

I když dlouhý seznam vašich knih tomu nenapovídá, spisovatelkou na plný úvazek ještě nejste? Kdy a jak píšete?
V podstatě už skoro jsem. Píšu téměř každý den, pokud zrovna nemám besedu. Ráno jdu vyvenčit psa, srovnám si myšlenky a pak začínám psát. Potřebuji určité rituály, například musím mít vždycky uvařený zelený čaj, bez něho bych nenapsala ani řádku!

Jak se žije spisovatelce v Brně? Nebylo by třeba praktičtější se kvůli kariéře přestěhovat do Prahy?
Jéje, tak teď jste mě pobavila - zaprvé bych u sebe úplně nemluvila o nějaké kariéře :) a zadruhé miluji Brno, je to moje rodné město, ve kterém bydlím celý život a stěhovat se nebudu ani za nic!!! Žije se mi tu výborně, za patnáct minut jsem autem v lese, za deset šalinou ve štatlu, mám tu svoji rodinu a hodně přátel.

Pro děti jste napsala také další knížky, možná, že je jich dokonce i víc než pro dospělé... Proč tato cílová skupina? Neplatí to obecně tradované, že dnešní děti nečtou?
Dětských knížek jsem napsala opravdu víc. Baví mě vymýšlet legrační nebo dobrodružné příběhy, je to zas něco úplně jiného, můžu se u toho víc „vyřádit". Možná děti v dnešní době čtou méně, protože mají k dispozici i jiné zdroje zábavy, ale můžu vás ubezpečit, že pořád ještě čtou, a to je moc dobře.

Vy se s dětskými čtenáři pravidelně scházíte i na besedách. Překvapí vás někdy něčím?
Na besedy chodím opravdu ráda. Zaprvé s dětmi je často dost legrace a překvapují mě neustále a zadruhé psaní je celkem osamělá činnost, takže živá setkání to vyvažují. A také se u dětí snažím probudit zájem o čtení, mám pocit, že taková činnost má opravdu smysl.

Teď v době koronavirové jste dokonce pořádala i nějakou besedu online, že? Jaké to bylo?
Obdivuji všechny, kteří museli a pořád musíhlavi nahrazovat živé setkání a výuku tou distanční, on-line. Je to mnohem těžší a opravdu vyčerpávající. Ztrácí se bezprostřednost a mnoho prvků neverbální komunikace, které si ani neuvědomujeme, a přitom jsou hrozně důležité. Byla jsem však ráda, že se beseda mohla uskutečnit alespoň takhle, pořád je to lepší než nic.

Na kom testujete své knížky? A nabízíte až hotové dílo, nebo s někým konzultujete i během psaní?
Testuji je na své rodině, ale zásadně, až mám dopsáno. Často však během psaní žádám různé lidi o radu – podle jejich odbornosti, stáří, vzpomínek a podobně.

Ve vašich příbězích hrají velmi důležitou roli kočky i psi. Proč?
Protože je mám moc ráda a hrají důležitou roli i v mém životě. A v životech dětí také, na besedách mi to potvrzují. Jsou to pro ně přátelé, kteří je nikdy nezradí a vždycky mají čas.

Komu dáváte přednost vy a proč? Kočka, nebo pes?
Obojí! Pes možná o malinko víc, protože teď zrovna kočku nemám. Mám ale ráda všechna zvířata, i když některé druhy hmyzu ve mně úplně nadšení nebudí.

Rýsuje se nějaká nová knížka? Popřípadě, není na obzoru i nějaké filmové nebo televizní zpracování některého z vašich titulů?
Teď zrovna dopisuji čtvrtý díl ze série Sesterstvo, ale mezitím už mám rozepsanou knihu pro dospělé, kterou jsem na čas odložila. Jedná se o příběh rodinného tajemství, který se odehrává v 80. letech, s odbočkou do let padesátých. O filmovém zpracování nevím nic, i když by mě to potěšilo, zatím je nejnovější zpráva, že Sestry Foxovy vyjdou před Vánocemi v Polsku, z toho mám opravdu velkou radost.

Nejraději s pěknou knížkou, odpovídají nejrůznější osobnosti na otázku, jak tráví volný čas. Co dělají ve volném čase spisovatelky?
Taky moc ráda čtu, chodím hodně do knihovny. Moc mě baví i scházet se s kamarádkami a vykládat s nimi, fotit přírodu, navštěvovat divadlo, trávit čas na chalupě v Beskydech s rodinou. Ale nejraději jsem v lese se psem.

 

Výběr z knih Lucie Hlavinkové:

Kdo šije u Podolské? – salon spojovaný s luxusem po Vítězném únoru zachránila protekce Marty Gottwaldové... Můžeme tak sledovat dobu, kdy modely z pařížských přehlídek vystřídaly rudé šátky a vykasané rukávy údernic

Apatykář – historický román s detektivní zápletkou

Sestry Foxovy – příběh zakladatelek spiritismu

Pro děti jsou určeny série knih Projekt pes a Sesterstvo a kouzelná kočka Fabiola

(jih)
Foto: Archív Lucie Hlavinkové