Romana Štrynclová: Kočky vrní, voní a léčí

ZeMěKočky foto Petr IvančicDo povědomí veřejnosti se zapsala jako první krátkovlasá Miss. V roce 1991 válcovaly Moravanky Prahu, královnou krásy se stala Michaela Maláčová a ona získala tituly Miss Morava a Miss Sympatie. Ač svět modelingu celkem brzy opustila, s nadsázkou tato sympatická plavovlasá rodačka z Brna říká, že ani jí se nevyhnula „missí" nemoc – potřeba pomáhat. Dnes známe Romanu Štrynclovou především jako výtvarnici a zajímavou osobnost, která miluje a maluje (nejen) kočky a pořádá aukce svých obrazů pro kočičí útulky.

Myslíte, že by se váš život vyvíjel jinak, kdybyste se před lety neúčastnila Miss ČR?
Asi ano, ale nijak výrazně. Pokračovala jsem svou cestou a Miss se stala pouze její součástí.

V čem vám titul pomohl?
Řekla bych, že mi usnadňoval komunikaci. Pro většinu jsem byla „ta sympatická" (Miss Sympatie), takže se ke mě i tak lidé chovali. Vlastně chovají. Nedávno mě překvapil prodavač v nákupním centru, když mě hned poznal. A byl příjemný.

Souhlasíte s tvrzením, že krása ženám otevírá dveře?
No, samotná krása spíš některým typům mužů otevírá peněženky. :) Ale určitě nejen krása, ale i sympatie, šarm, inteligence... To vše dveře otevírá.

Co má největší váhu pro vás, když na ženách obecně muži ocení?
Osobnost. Muž si musí ženy vážit. A samozřejmě i naopak.

V současné době jste známá především jako výtvarnice – pamatujete si na svůj první obraz a první kolekci?
Na první obraz určitě ne, ale pamatujifel2 si na své začátky s olejovými barvami a plátnem. Tak vznikla kolekce Prvotiny. A Vážka se spoustou dalších vážek – první obraz na plátně, který mám dodnes doma.

Pohybovala jste se i ve světě módy – navrhovat šaty vás nebavilo?
Bavilo, a hodně. Začala jsem v době, kdy se u nás nedalo pořídit v podstatě nic (1993, značka Romy Rose – pozn. red.). Ale postupně jsem začala propadat pocitu nicotnosti, a to se odrazilo i na mých návrzích, proto jsem raději skončila. Nicméně je určitě fajn, že dodnes moje šaty existují a dokonce jsou nošené.

Studovala jste architekturu – věnujete se ještě řešení interiérů?
Jen výjimečně.

Jste milovnicí koček – už odmalička? A proč právě kočky a ne třeba psi?
Obecně jsem milovnicí zvířat, ale ano, od dětství preferuji kočky. Kočky vrní, voní, léčí, mají své tajemno...

Spolupracujete s kočičími útulky a pořádáte pro ně aukce vašich obrazů – jak vás to napadlo?
Ráda spojuji více věcí dohromady. Uvažovala jsem, že bych chtěla nějakým způsobem pomáhat. Vylučovacím způsobem jsem se celkem rychle dostala ke kočkám a tak vznikl projekt, který funguje od roku 2013.

Podle jakého klíče si kočičí útulky vybíráte?
Ze začátku mi pomohly správkyně Catmanie seznamem prověřených útulků, dnes se už celkem orientuji a ptám se rovnou útulkářek. Ráda bych postupně pokryla celou republiku, ale příprava a realizace je celkem zdlouhavá.

Kolik útulků jste již oslovila?
V červenci skončila čtrnáctá aukce pro ostopovické LuckyCats. Vždy namaluji obraz konkrétní kočky, která je pro daný útulek specifická,CONSTANCE 45x45 plátno olej foto Petr Ivančic a ten se draží přibližně měsíc po dobu mé výstavy na facebooku a webových stánkách útulku. Tentokrát padl rekord – 22 tisíc korun. Mám velkou radost! Nejde jen o částku za vydražený obraz, ale i o zviditelnění útulku, nalákání potenciálního majitele kočky a hlavně šíření celé problematiky kolem opuštěných zvířat. Každý můžeme nějakým způsobem pomáhat. Mně se zatím během aukcí podařilo dohromady na útulky vybrat téměř 150 tisíc korun.

Dá se říci, který z kočičích osudů na vás nejvíc zapůsobil?
Snažím se zachytit podobu a do obrazu vnést i něco z osudu vybrané kočky. Příběh je pak spolu s informacemi připojený k obrazu. Řekla bych, že nejsilnější byl příběh Melichara z Kočičí Oázy Holubice. Byl po celém těle postižen prašivinou, s níž souvisí zánět kůže, nebyl schopen se najíst, napít a čekala ho smrt ve velkých bolestech. Lidé takové zvíře většinou obcházejí a bojí se ho dotknout. Přitom, zjednodušeně řečeno, stačí pár kapek proti parazitům a koupel. Já ho viděla už jako velkého kocoura s krásnou srstí. Tehdy jsem k textu na výstavě připojila i fotky předtím a potom a ty doslova šokovaly.

Připravujete nějakou další kočičí výstavu?
Uskuteční se v listopadu 2018 v rámci Literárních Františkových Lázní. Chystám obraz kočky Pepinky z kočičího domova Konec Toulání v Kraslicích. A ráda bych namalovala i nějakou sečtělou kočku. Seznam jejích oblíbených autorů už mám. :)

Některé vaše obrazy doprovázejí básně – jak vzniklo toto spojení?
Díky almanachu poezie Královny slz a ostružin, kterýfel má můj obraz na obálce, jsem začala nejen číst básně, ale seznámila jsem se i s Alenou Vávrovou, báječnou ženou a básnířkou. Tak vznikla kolekce Souhvězdí Bohumila Hrabala – kočičí obrazy obohacené básněmi Aleny. Mezi ně patří právě i aukční obrazy útulkových koček.

Nedávno jste oslavila rok své autorské kočičí galerie – byl to váš sen?
Kdysi dávno jsem uvažovala o kočičí kavárně propojené s útulkem, umisťováním koček a galerií. Ale uvědomila jsem si, že nejsem schopna všechno sama zvládnout, navíc v České republice a konkrétně i v Brně pomalu začaly kočičí kavárny vznikat, tak jsem se rozhodla soustředit na galerii. Ano, byl to můj sen, který jsem si už částečně splnila.

Kde galerii najdeme?
Nachází se v Adamově v objektu A Centra v prostorách Cafe&Wine. V roce 2011 jsem navrhovala interiér, jehož součástí je i výstavní stěna. Celou dobu jsem byla kurátorkou výstav různých výtvarníků, no a od loňského léta jsem galerijní prostor změnila na „svoji" FELIDAE. FELIDAE CafeWine foto RoŠt

Proč FELIDAE? Co to znamená?
Česky Kočkovití. Zkoušela jsem různé varianty s kočkou v názvu, ale toto slovo nejvíc vystihuje obsah i celkový směr. A je mezinárodně srozumitelné.

Nejde zároveň i o název jedné z vašich kolekcí?
Dlouho jsem hledala tu svou jednoduchou a rozpoznatelnou kočku. Jednou mě zaujala prasklina na chodníku, a tak vznikla Felidae, kráčející kočka, kterou mohu malovat v jakékoli variantě, co mě napadne. To mě hodně baví. Jsou to spíš vtipy, ale vznikají štětcem na plátno coby opravdové obrazy.

Kolik obrazů jste v galerii už vystavila?
To se nedopočítám. Obrazy průběžně měním. Teď využívám každé místo, takže v Adamově visí asi 40 obrazů a grafik.

Vrhla jste se i na grafiky?
Olejomalby stále převažují. Ale vrátila jsem se k perokresbám a zkouším akvarel. Každá technika mě někam posouvá, nacházím jiné detaily a tahy. Tak začaly vznikat KočkoMandaly, Tlapkovníky a Pacičkovníky.

Malujete pouze kočky?
V poslední době v podstatě ano.FELIDAE Vitázci foto Petr Ivančic Baví mě jako objekt, jejich barevná i tvarová pestrost. Ale mám únikovou kolekci ZeMě, to můžu malovat, co chci, a kočka se v ní objevuje jen ve skryté formě. Někdy tak skryté, že o ní vím jen já. Cyklus ZeMě jsou takové skládačky, zdánlivě nesouvislé, ale každý obraz má svůj příběh.

A další kolekce?
Jsem částečně technický typ, takže si tvořím kolekce, abych v tom měla pořádek – olejomalby ZeMěKočky na větších formátech, nově hodně barevné MaléKočky, perokresby KočkoMandal, Tlapkovníky, Pacičkovníky... Ale stejně se mi všechno prolíná. A pak již zmiňované Felidae a Souhvězdí Bohumila Hrabala. Nicméně nejlepší je obraz vidět, takže srdečně zvu do Adamova. A vše najdete také na mém webu www.stryncl.cz.

Co vaše výlety do světa gastronomie, pořádáte stále kulinární večery?
Momentálně vařím jen doma pro přátele. KULINARIUM – přátelskáatelier foto RoŠt setkání s vernisáží a šestichodovým autorským menu – byla obrovská zkušenost, adrenalin, spousta zážitků i nových přátel. Ale jeho příprava byla časově velmi náročná. Mám za sebou třicet večerů plus jeden pro radost. Byla jsem jediná, kdo věděl, jak má co chutnat a vypadat. To mi už nikdy nikdo nevezme a vím, že můžu kdykoli zase pokračovat.

Na čem momentálně pracujete?
Jak jsem už zmínila, chystám obrazy a grafiky pro Františkovy Lázně a na říjen jsem domluvená na výstavě v Duck baru v Kamenné kolonii. To místo je moje srdeční záležitost od dob studií, a jelikož je to Brno, tak bych ráda vystavila novinky.

Co byste poradila těm, kteří dosud nenašli odvahu dělat, co je baví a těší?
Že nemají nač čekat. Nic horšího, než že se to nepovede, se nemůže stát. A všechno, co děláme, nás někam posouvá.

V říjnu můžete vidět výstavu Romany Štrynclové v brněnské Kamence.

(sal)
Foto: Petr Ivančic a archív RŠ