Bolek Polívka: Držela mne blízkost přátel

28. červen 2019

Poslední červencový den oslaví Boleslav Polívka sedmdesát. A v plné síle: točí a ve svém divadle na konci sezony představil svůj zatím poslední projekt Klíště, který napsal, režíroval a v němž hraje s Milanem Lasicou hlavní roli. Obsahem hry je mimo jiné i stáří, obava z něj i smíření. Za hlavní zdroj své energie považuje chuť pořád něco dělat a neunavit se zázrakem.

Kdysi jste citoval Goetha, který řekl, že zatímco krásný mladík je hříčka přírody, krásný stařec je umělecké dílo. Myslíte si to pořád?
Myslím si to dokonce čím dál víc. Člověk se stává velmi často a dřív, než to čekal, uměleckým depozitem. Zapadá do depozitáře uměleckých děl, které už nejsou příliš často vystavována, ale mají obrovskou uměleckou cenu.

Hrál byste starého dědka dnes jinak, než když jste byl mladý?
Mám vlastně štěstí, že ty dědky hraju pořád. Samozřejmě, když jsi mladý, hraješ starého s takovým, ne pohrdáním, ale bez pochopení. Mladý se baví tím, jak ten starý špatně chodí, jak mu vypadávají zuby a vlasy... Jako starší hraješ s pochopením pro jeho samotu, pro jeho vyděděnost. Mladíky nikdy nezajímá, co se děje v dědkovi. Všichni se starají o to, co se děje v té mladici, kterou zrovna doprovází.

Někteří významní herci, jako například Miloš Kopecký, tvrdí, že lze hrát jen směrem dolů, směrem nahoru ne. Že nejde zahrát chytřejší postavu, než je herec sám. Je to tak?
Je to pravda. Ale od té doby, co Jirka Bartoška hrál boha, jsem tomu přestal věřit.

S divadlem jste začínal, později se přidal film, kde jste vytvořil nezapomenutelné role. Dá se říct, co máte raději, jestli divadlo, nebo film?
V divadle si odpočinu od filmu a při filmování si odpočinu od divadla. Bývaly doby, kdy to bylo vyvážené. Teď už chýlím spíš k divadlu, protože roků přibývá, rolí ubývá. Krásných a nadaných starců ve filmu není příliš potřeba.

Odmítl jste někdy roli?
Často. Někdy jsem toho výsledně i litoval. Mám rád Jirotkova Saturnina a vysloveně mne mrzelo, že jsem odmítl hrát ve filmu, který podle tohoto románu natočil Jiří Věrčák. Měl jsem původně hrát Saturnina, kterého pak hrál Oldřich Vízner. Postavu doktora Vlacha, kterého ztvárnil Milan Lasica, bych nezvládl, ale Víznera, tedy Saturnina, možná...

Kdysi jste tvrdil, že nemáte rád film kvůli kameře, že i kůň se jí lekne.
Onehdy Tomáš Vorel točil dokument o lidech, kteří se rozhodli žít na vesnici, a ne ve městě. Jezdilo se tam na koních, Vorel číhal s kamerou a ten kůň vždy, když si té kamery všiml, tak odskočil. Kamera není zrádná, ale je zvláštní. Není podrazačka, ale taky není ani žádná fanynka. Ne nadarmo se říká: chladné oko kamery. Při každém natáčení se s kamerou snažím žertovat a říkám jí: Polib mi kompendium. Už to všichni znají, takže se málokdo z kolegů dneska zasměje, i ta kamera mlčí, taky ta kompendia už nejsou, co bývala...
Mimochodem, založil jsem takovou organizaci, spíš takovou nadaci Pro zachování mikrofonů v obraze. Občas totiž zvukař špatně drží šibenici s mikrofonem, tak já tomu začnu tleskat, někteří hned podlehnou, zaplatí příspěvky a už jsou pak taky členové té nadace. Ale nesmí být členem ten, který ten mikrofon tam strká.

Vás zastavuje na ulici téměř každý druhý člověk. Neobtěžuje vás to?
Jsem spíš nervózní, když mě patnáct minut nikdo nezastaví. To si začnu připadat, že něco ztrácím, že to už nejsem já. Někdy čekám až půl hodiny, a když mě za tu dobu nikdo nepoznává, nechce po mně fotografii nebo peníze, tak se necítím svůj. Napřed se necítím, že jsem to já, pak se necítím, že jsem svůj a za hodinu už jsem tak nervózní, že se už necítím, že jsem jejich.

Máte celkem šest dětí, tři už jsou dospělé, ale tři ještě ne. Pořád fungujete jako „ambulantní otec", nebo se to věkem změnilo?
Kdysi jsem byl ambulantním otcem shodou okolností, teď jsem ambulantním otcem z přemíry různých závazků a úkolů. Mě ale štve být ambulantním otcem, vždycky mě to štvalo. Ale kdybych nebyl otcem ambulantním a byl bych tátou na plný úvazek, tak bych zřejmě nestihl to, co jsem asi stihnout měl anebo co ještě stihnout mám. Jak říkám, musíš se umět rozhodnout. Bez toho skončíš jako milovaný tatínek.
V Molièrově Lakomci, kterého hraji v Městském divadle Brno, jsem si přidal text, kde ptám dcery „Znáš deset přikázání?" A ona cosi mele o tom, že jí někdo zachránil život. A já: „Cti otce svého. Popřípadě matku svou." Ona říká: „Vděčím mu za svůj život, tatínku." A já jí na to: „Za svůj život, dcero, vděčíš otci. Maximálně matce."

Co byste chtěl ještě dokázat?
Je spousta věcí, které se mi nepodařily. Proto se musíme znova narodit. Což nemyslím tak, že se zrovna musíte narodit vy, Juraj Groch, nebo já, Boleslav Polívka. Narodí se Boleslav Groch nebo Juraj Polívka. Nenarodíme se my, jak tady sedíme, to by bylo příliš jednoduché.

Máte pocit, že jste úplně ovlivňoval svůj život?
To teda nemám. Ovlivňovat znamená vědět, co chcete. A neovlivníte, že najednou bydlíte na Jánské 12. A neovlivníte, že jste se narodil ve Vizovicích a potom náhodou je tam Středně vzdělávací obecní škola. Osud se nedá plánovat, a když tak jenom rámcově. Rodiče vám říkají: „Ty kluku, budeš studovat dobrou školu." Čímž mají na mysli, že půjdete na Stanford. A tam že potkáte lidi, kteří jsou dobří a nadaní a pak už celý život budete mít takovou vrstvu přátel. Což se nám ale vlastně stalo. My jsme studovali JAMU a dodneška jsme přátelé s Jirkou Bartoškou, s Karlem Heřmánkem, s Janou Švandovou a s Eliškou Balzerovou a nevím, s kým vším ještě z našich spolužáků z nižších a vyšších ročníků. Vznikla taková komunita. Ono se říká, že i duše se pohybují v nějakých formacích. Ale nás drží pohromadě ta výhoda, že si příliš nepomáháme. :) Jedna nejmenovaná spolužačka, když mi popisovala hrůzy AIDS, říkala: Přemýšlela jsem, jak je to hrozné, jaké to má inkubační lhůty, jak se bránit. A jediné, co můžeme dělat, je, že se budeme milovat jenom mezi sebou.

Nechtěl jste někdy zůstat v zahraničí?
Měl jsem bratra v Kanadě, rodiče zvažovali, že se za ním odstěhujeme. Ale já jsem byl tak oslněný Brnem, spolužačkami, školou, její vůní a blízkostí divadla, že jsem si neuměl představit být někde v Torontu a tam studoval nějakou medicínu, jak si to naplánoval můj bratr s matkou, abych se stal buď dobrým chirurgem anebo aspoň dobrým zubařem, kdyby mi to nešlo s těma nitěma. A že bych tam snad i hrál. Ale tam měli ochotnické divadlo složené z profesionálů. Takže bych si otevřel praxi a po práci s nimi účinkoval. Dokonce Polívka, příbuzný mého tatínka, který byl lékař v Ostravě, mi říkal: Bolku, vždyť doktor taky musí trošku hrát. Jediný můj tatínek mi fandil a ve skrytu duše se modlil za to, aby se mi podařilo to, co jemu ne. Zůstal tím nadšeným a spokojeným, ale ochotníkem.

Ale později jste dostal nabídku angažmá ve Francii, v Itálii. Proč jste tam nezůstal?
Protože jsem tady měl blízkost přátel. Už jsem to někde vysvětloval: Jdeš po parku, stmívá se, vidíš dva milence a víš přesně, co ten šepot znamená, rozumíš na dálku každému slůvku. Ale v té Francii nebo Itálii je to přece jen jinak, nezbývá ti, než říct: „Prosím, mluvte pomaleji." A on ti rozbije držku. My jsme byli už od našeho tatínka vychováni k takovému vypjatému vlastenectví, Masaryk, Štefánik a Beneš. Masaryk ve fotografii, Beneš ve fotografii...

Dokonce jste Brno nevyměnil ani za Prahu, jako mnoho vašich kolegů...
Já jezdím do Prahy na montáže. Tady jsme měli Provázek a Provázek byl divadlo provázané. Miloval jsem básníky Skácela a Mikuláška, miloval jsem tu atmosféru, jak ji popisuje Čapek: „Kdo to je ten vedle pokrývače? No to je pan ministr."
Drazí lidi moji tady žili. Drazí lidi. Celý ten Provázek. Nemysleli jsme si, že děláme důležité věci, ale že jsme důležití pro to divadlo. A navíc tam byli vzácní lidi jako Scherhaufer, Peca a Oslzlý. Já jsem i žil jinde, rok v Praze v divadle Alfreda Jarryho. Ono to někdy tvoje rozhodnutí nezáleží úplně na tobě, kdyby nás tehdy v pražském divadelním studiu nerozprášili, možná to dopadlo jinak. Ale dravosti, úsměvu, energii, které byly v Provázku, tomu podlehneš. A ještě se jednalo o věci, které jsem miloval, jako je poezie, surrealisti a dadaisti, tak jsem měl pocit, že patřím k nějaké skupině, která má smysl. Navíc vědoucí, předvídavý a prorocký Oslzka (Petr Oslzlý, dramaturg a režisér Divadla na provázku) mě nechal dělat každý rok představení. Co nepovolili v Praze anebo Bratislavě, to šlo v Brně. Tady byl tehdy i Lasica a Satinský. Taky jsem dlouho neměl ani filmové ani televizní ambice, protože to, co se dělalo, mi připadalo blbý. Mluvím o polovině sedmdesátek, v televizi dávali příšerné seriály a v divadlech se hrály podivné hry.

Ale jiní ty ambice zjevně měli, až moc...
To byli snajpři nahoře na Václaváku a v puškách měli injekce, kterými uspávají primáty. A teď po tom náměstí šel Štěpnička, oni bum, on usnul a probudil se jako Gottwald před kamerou. Tak co měl dělat? A přitom velký herec, kterého mám rád.

Co byste popřál sám sobě k sedmdesátinám?
Přál bych si nepřestat mít chuť něco dělat. Nepovažovat za nudné, když z ničeho vzniká něco. Protože to je zázrak, a pokud máš tu schopnost být alespoň částečně svědkem zázraku, tak to je dobře. Když člověk jen řekne: „A jéjé. Zase zázrak." – tak to je špatně. Říkám tomu unavený zázrakem. Zázrakem bytí, zázrakem lásky, zázrakem úsměvu, zázrakem dětského smíchu, zázrakem smutku, zázrakem odpouštění.

A jaké přání byste nechtěl slyšet?
Zdechni, sviňo.

BOLEK

Průvodcem sedmi dekádami života Boleslava Polívky se stane kniha Bolek, která vychází 16. července a za zvýhodněnou cenu si ji můžete objednat na www.salina-brno.cz/objednavka  již nyní. 

Křest této výpravné publikace obsahující na dvě stovky snímků z Polívkova osobního i profesního života, který se bude konat 24. července v 17 hodin v Galerii Vaňkovka, doplní také autogramiáda. Ve stejný čas se rovněž uskuteční vernisáž vybraných velkoformátových fotografií z knížky, kterou budete moci zhlédnout v přízemí Vaňkovky do konce července.

Kniha vychází za podpory statutárního města Brna pod záštitou primátorky Markéty Vaňkové.

Juraj Groch

Foto: Juraj Groch, Jiří Salik Sláma, Tino Kratochvil, Česká televize – Radek Miča a archív DBP