Jiří Dvořák: Role mne musí bavit. A ty blbé se snažím nebrat

Srdce se nemají lámat, říkal na stránkách Šaliny herec Jiří Dvořák přesně před deseti lety. Ten letošní rozhovor je proto tak trochu výroční a bilanční. Hlavním důvodem, proč jsme se však tentokrát sešli, byla chystaná premiéra hry Oheň a popel, která je v Divadle Bolka Polívky plánovaná na 18. listopadu a v níž Jiří Dvořák ztvárňuje jednu z hlavních postav. K divadelní práci se brněnský rodák, který vystudoval JAMU, a Brňané si ho vtiskli do paměti hlavně z jeho rolí v Městském divadle Brno, přitom opět vrací po poměrně dlouhé přetržce, což překvapuje prý i jeho samotného...

Začněme neoriginálně: co se za těch deset let ve vašem životě změnilo?
Odešel jsem ze stálého angažmá ve „velkém" Divadle na Vinohradech. Točil jsem. Účastnil jsem se soutěže StarDance. Bojoval jsem se zdravotními potížemi, s refluxem, a snad jsem se dal už nějak do kupy... A k mému velkému překvapení jsem přesvědčil sám sebe a znovu se vracím na divadelní jeviště... Už několik týdnů zkouším inscenaci pro Divadlo Bolka Polívky Oheň a popel.

Proč jste po divadelní přestávce kývl zrovna na tuto nabídku?
Volal mi Bolek, který původně s rolí Konráda myslel na sebe, jestli bych to nevzal místo něho. V létě musel na operaci a nebyl si jistý, zda bude fyzicky fit. Že režírovat bude Roman Polák a partnerem mi bude Martin Huba. A prý se nemusím bát, moje postava prý hlavně sedí a poslouchá.... Zvažoval jsem, tak je to skvělá parta lidí, a když to není náročné... Pak jsem si přečetl text, hra je opravdu moc hezká, ale ta moje postava sedí a poslouchá až v druhé polovině. V té první se mele i mele docela dost :). Nicméně je fakt, že hlavní tíha textu spočívá na Martinovi, který má tu výhodu, že generála Henricha hraje taky na Slovensku.

Hrajete v češtině nebo ve slovenštině?
Já hraju česky a Martin Huba slovensky.

Hlavními postavami jsou však, pokud vím, dva muži zhruba stejného věku... Zatímco Martin Huba oslavil nedávno osmdesát, vám ještě nebylo šedesát...
Na ten, diplomaticky řečeno, věkový nesoulad, jsem se ptal hned, když jsme se poprvé všichni sešli u Bolka v Olšanech. A Martin na to: Jako že vypadám tak špatně?! Sice jsme kvůli tomu udělali nějaké malinké úpravy v textu, ale hlavně doufám, že ten příběh je natolik silný sám o sobě, že diváci věk ani řešit nebudou. Mimochodem, při jedné ze zkoušek jsem se Martina ptal, jestli si všiml, že jsem se oholil, a když chtěl vědět, proč jsem to udělal, řekl jsem: Abych se ti přiblížil...

Martin Huba ve stejné hře pod vedením stejného režiséra získal za svůj výkon ve stejné roli i slovenskou obdobu české Thálie. Je to pro vás výhoda, či nevýhoda být „nováčkem" v osvědčeném tandemu? Nebo to není důležité?
Martin už má ten dům postavený, a já začínám kopat základy... Ale jak on, tak Roman Polák jsou zlatí. Někdy se musím vmezeřit do jejich představy, která jim už funguje, ale proč ne? Jindy se právě s novým obsazením objevují nové věci, což zase může být složitější pro Martina.

O čem bude Oheň a popel?
Především o přátelství. O setkání dvou kamarádů, kteří se vidí po jednačtyřiceti letech a pokoušejí se pojmenovat co přátelství je, co všechno ho může definovat, poznamenat nebo povznést... To jejich dostalo pár facek a teď se potkají a padnou i mnohdy silná slova, čímž nemyslím vulgární... Ale žádný návod nečekejte. Hra nedává žádné jednoznačné odpovědi, což se mně osobně velmi líbí.

Co vy a přátelství? Máte kolem sebe opravdové kamarády?
Myslím, že ano. Není jich moc, jak to už bývá, ale jedním z těch zásadních, celoživotních přátel je moje spolužačka z JAMU, herečka Zuzana Slavíková a její muž Tomáš Čisárik. A mám také výborného kamaráda, Jiřího Studničku, který na plný úvazek pracuje u Hasičského záchranného sboru v Praze, dělá pro ně záznamy ze zásahu, natáčí spoty a vytváří propagační a motivační věci. Dost spolu pracujeme, jak pro Sbor, tak třeba pro Památník Lidic. Společně jsme natáčeli i cestopisný cyklus o Indii pro Českou televizi.

Hrál jste nejrůznější role, musí vám být postava nějak blízká? Nebo máte raději protiúkoly?
Nikdy jsem se nijak moc s nějakou figurou neztotožňoval. Musí mne to prostě bavit a musí to být dobře napsané, pak si tam každý najde, co potřebuje. Jasně, ne vždycky se to povede, ale lehké věci mě nebaví. Mám radši výzvy, na nichž se člověk něco naučí.

Pořád tedy platí, co jste kdysi prohlásil v jednom rozhovoru: Lehké role buď nedostávám, nebo nepřijímám?
To jsem řekl? No, ale vlastně ano, snažím se o to, stejně jako nebrat blbé role :).

Estébák v seriálu Volha byl asi velkou výzvou?
Sympaťák to zrovna nebyl, ale práce to byla krásná. Velkou měrou k tomu, že moje postava měla „úspěch", přispěl maskér Martin Valeš, který je génius svého oboru. Je na něho stoprocentní spoleh a vím, že se můžeme domluvit: udělej mi tu masku tak, abych věděl, jak to mám hrát. A on to vymyslí a já najednou vím.

Jaké to bylo, když jste se viděl poprvé v zrcadle?
Trošku jsem se lekl, ale pak mne to svým způsobem začalo bavit. Pak ještě přišel režisér s tím, že budu nosit brýle. Tak jsem souhlasil, ale pod podmínkou, že je za celou dobu nesundám. A on: To mne nepadlo, ale jo. A taky to tak bylo.

Nezřídka se stáváte také průvodcem v různých dokumentech. Nedávno s vámi mohli diváci putovat po Indii v cyklu Hledání ztracených světů. Zavítal jste tam poprvé, nebo už jste tam byl někdy dřív?
Do natáčení se vlomil covid a bez přehánění nám šlo o život. Nikdy předtím jsem v Indii nebyl - a už tam taky nikdy nepojedu. Není to ani kultura, ani zeměpisná šířka a délka, které by mne nějak zvlášť přitahovaly. Vedro, všudypřítomné vlhko, hrozně moc lidí kolem...... Každopádně to byla obrovská zkušenost. Pro mne jako pro Jiřího Dvořáka tam sice pozitivních věcí moc nebylo, za zásadní ale považuju, že si tam naplno a konečně uvědomíte, jak dobře si tady žijeme, jako prasata v žitě, a přitom pořád nadáváme. Nůžky v indické společnosti jsou maximálně rozevřené – na jedné straně létají do kosmu a mají jaderné zbraně, na druhé jsou schopni hodit svoji blízké pod kola auta, aby vysoudili peníze na rýži. Podmínky, v nichž tam lidi jsou, nemůžu ani říct přežívají, protože s životem to nemá nic společného. Jsou pro nás, pro naši kulturu, svým způsobem neuchopitelné...

Nejen po světě, i po historii. Průvodcem jste se stal rovněž v naučném cyklu Legie 100. Zajímají vás dějiny?
Sjezdili jsme spoustu míst po Evropě a znovu jsem si naplno uvědomil, jak je důležité, aby národ znal svoji historii, protože jen tak lze zabránit tomu, aby se znovu opakovala. Dějiny spojené s našimi legiemi jsou navíc pořád ve školní výuce maximálně tak okrajové téma. Sám na sobě jsem zjišťoval, jak málo jsem věděl. A když jsme natáčeli po Francii, Rusku, Itálii, Ukrajině, Slovensku, tak co chlap, myšleno legionář, to film. Neskutečné příběhy. Doslova mne fascinovalo, že jsem se toho mohl aspoň trochu dotknout a podívat se na ta místa, byť dneska vypadají při porovnání s minulostí úplně jinak. Ti kluci museli vydržet a zkusit tolik, že je to pro nás nepředstavitelné. A přece to podstoupili. Kvůli republice a kvůli nám všem budoucím. A my jsme na ně zapomněli...

Od poloviny října běží další série populární soutěže StarDance. Před pěti lety jste se stal jejím vítězem. Sledujete, jak se daří vašim nástupcům?
Pozvali mne i další bývalé soutěžící na natáčení druhého dílu letošní řady, protože byl stým od chvíle, co se StarDance objevilo na obrazovkách. Pokud to bude možné, rád přijdu fandit i jindy. Moje tehdejší taneční partnerka Lenka Nora Návorková teď tančí s Markem Adamczykem a jsem samozřejmě zvědavý, jak se jim bude dařit. Už i v minulých řadách jsem se vždycky, když to šlo, byl podívat.

A troufl byste si ještě jako soutěžící na parket?
Už ne. Nicméně byl to mimořádný zážitek. Půl roku jako na houpačce, zažíváte vše od od totální dřiny až po jistý druh euforie, kterou v posledních dílech nahradila naprostá apatie. Bylo mi úplně jedno, zda postoupíme, jestli vyhrajeme nebo ne, hlavně aby byl konec. Strašné nervy. Navíc na rozdíl od Dalibora Gondíka, který je miluje, já přímé přenosy dávám velmi špatně až vůbec.

Vynechat z vašich aktivit nemůžeme ani dabing, váš hlas je spojený třeba s Jamesem Bondem, respektive Danielem Craigem. Pořád dabujete?
Moc ne, nárazově sem tam. Poslední velká věc, kterou jsem dělal, byl film s Tomem Hanksem Muž jménem Otto. Pan Hanks je famózní herec, daboval jsem ho víckrát a je to vlastně jednoduché v tom, že mě svým herectvím navede. Navíc filmy, kde hraje, nejsou žádná, jak to říct slušně, mýdlová opera, vždycky mají téma. A to mám rád.

Taťka býval trochu přísnější, ale vím, že to myslel dobře. Naučil mne hlavně pokoře, tvrdí vaše dcera Anna, která se zdá se rovněž rozhodla pro hereckou dráhu. Má vaši podporu?
Vždyť ona ani moc nezlobila, nemusel jsem být přísný. Výchovu jsem vždycky zakládal na tom, že jsem s ní odmalinka mluvil úplně o všem. Někdo moudrý kdysi prohlásil, že neexistují děti, ale jen dospělí, kteří mají málo let. Zdálo se mi to pravdivé a chytré a snažil jsem se tím řídit. Pokud se týká toho herectví, no uvidíme...

Na seriál, ve kterém účinkuje, se snesla nebývalá vlna kritiky. Ne na její výkon, ale pro začínajícího herce nebo herečku to asi není lehké. Jak ustát takové situace?
Naštěstí, no štěstí to tedy zrovna není, ale má díky rodičům a prarodičům z Bářiny strany (maminkou Anny je Barbora Munzarová, dcera Jany Hlaváčové a Luďka Munzara) s bulvárem docela trénink. Takže říká, jo, já vím, nedopadlo to, jak jsme čekali, ale ta práce mne bavila a stojím si za tím. Já si tohoto jejího názoru strašně vážím. Dobrá kritika musí být konstruktivní. Pokud někdo jen na druhé hází hnůj, to mi fér nepřijde.

Ten náš poslední rozhovor se logicky točil i kolem vztahů mužů a žen, neboť jste tehdy zrovna ztvárnil roli v televizní inscenaci Roznesu tě na kopytech podle Simony Monyové. Změnilo se něco za tu dobu u muže, který má řadu dívčích a ženských fanynek...
To je asi na delší rozmluvu a rozhodně ne do novin... :)

Stejně jste se bránil i před těmi deseti lety ... Ale tak co vy a ženy? Neschyluje se k nějaké svatbě?
Ne, to vůbec. Mám tu nevýhodu anebo výhodu, že se cítím už příliš starý, abych si pořizoval dítě. Což partnerkám, které jsou někdy mladší :), říkám na rovinu. Ono je to pak to nadšení ze mě poměrně rychle přejde, protože ženy logicky chtějí děti, čemuž plně rozumím. Navíc protože moc nikam nechodím, nemám ani moc šanci se s někým poznat. Momentálně jsem tedy singl....

Takže... Dámy...? :)

Divadlo Bolka Polívky: Oheň a popel

Uhlíky v krbu i svíce už pomalu dohořívají, podobně jako se blíží k neodvratnému konci život dvou mužů. V mládí byli nerozlučnými druhy, teď zkouší po jedenačtyřiceti letech najít a pojmenovat důvody, které je rozdělily. Úporně, naléhavě a s přetrvávající vášnivostí i elegancí hledají smysl života, lásky a přátelství...

Hru britského dramatika Christophera Hamptona (na jehož kontě je například oscarová dramatizace Nebezpečných známostí) pro Divadlo Bolka Polívky nazkoušeli Martin Huba a Jiří Dvořák. V premiéře se v Dělnickém domě v Židenicích poprvé představí 18. listopadu. Nejbližší reprízy pak budou následovat 19., 29. a 30. listopadu. Nenechte si ujít herecký koncert!

Jiřina Veselá
Foto: Archív České televize, Pavla Černá a DBP - David Konečný