Ondřej Sokol se chystá na Katy, ale Na lovu! zůstává

Popravy bývaly lákavou podívanou... a jejich vykonavatelé jsou profesí opředenou mnoha mýty, ale rovněž jistou přitažlivostí... I proto se Kati, které Divadlo Bolka Polívky uvede v premiéře na konci března, určitě stanou atraktivním titulem repertoáru. Režie se ve vlastním překladu ujal Ondřej Sokol, kterého má v poslední době většina televizních diváků spojeného s moderováním znalostní soutěže Na lovu! nebo s nadporučíkem Tůmou ze seriálu Devadesátky.

„Baví mne hrát, pak zas režírovat a potom moderovat... Je to sice pořád jakoby stejné zaměstnání, ale občerstvuje se jedno druhým a nemůže se dostavit rutina," říká Ondřej Sokol, který se na brněnské publikum už moc těší.

Můžete nejprve Katy trochu blíž představit?
Je to jedna z posledních her britsko-irského dramatika, Martina McDonagha, kterého mám hrozně rád. Odehrává se v roce 1965, kdy byl ve Velké Británii zrušen trest smrti, takže kati přišli o práci... Velké plátno, poměrně hodně postav a detektivní zápletka, skoro až thriller. A zároveň je to, možná paradoxně, velmi vtipné. Protože McDonagh dokáže najít a vystavět situace, u kterých člověk vlastně nechce, ale stejně se směje. A v Katech to přesně tak je.

Základ je tedy reálný, jsou skutečné i postavy, které tam vystupují?
Ano, a ne. Například Albert Pierrepoint, kterého hraje Bolek Polívka, je reálnou historickou figurou a zřejmě celosvětově nejznámějším katem. Právě on totiž po norimberském procesu věšel nacistické pohlaváry. Tím se z něj v Anglii stala vyloženě mýtická postava. Svoji „aktivní" kariéru ukončil asi deset let před zrušením trestu smrti. A hlavní postavou příběhu v podání Petra Halberstadta je Harry Wade, jehož jméno je složeno ze dvou jmen skutečných v Británii rovněž slavných katů. Není to úplně kladná figura, takže myslím, že McDonagh se tím vyhnul tomu, aby to vysloveně byl jeden z nich a nemohlo tak dojít k žalobám...

McDonaghův text jste také přeložil, přestože existuje i verze od jiného překladatele. Je pro vás lepší režijně pracovat se „svým" textem, který jako překladatel detailně znáte?
Původně jsem dokonce, protože poprvé jsem Katy režíroval pro Činoherní klub už v roce 2016, chtěl zvolit právě překlad Ondřeje Pilného. Ale když jsem si ho přečetl, měl jsem dojem, že jeho přístup je natolik odlišný proti jiným McDonaghovým hrám, které jsem překládal už dřív a které jsme v Činoheráku inscenovali, že by to najednou v této historii divadla působilo nepatřičně jako hra od jiného autora. Týden, dva jsem se to pokoušel přijmout, ale nakonec jsem se s vědomím, že to bude strašně moc práce, rozhodl přeložit sám. Pro mne je totiž překlad strašně náročná věc, hraju si s tím, vím, že je to zabitej rok...

V Divadle Bolka Polívky tedy vstupujete jako režisér podruhé do stejné řeky. Nebo to bude úplně jiná inscenace?
Kati byli Bolkova volba. Viděl to u nás v Činoheráku a natolik se mu to líbilo, že stál zrovna o tuto hru, a to i z důvodů dramaturgie svého divadla a jeho směrování. Pokoušel jsem se mu vnutit jiného McDonagha, kterého jsem ještě nedělal, ale Bolek trval na Katech a tak moc si to přál, že jsem se nakonec rozhodl mu vyhovět. A teď dělám všechno proto, abych zároveň věci nepředělával násilím a nehledal za každou cenu jiný výklad, a zároveň abych našel něco, co bude specifické a bude patřit jen k této brněnské inscenaci. Protože opakování toho, co už dělali, mi u režisérů trochu přijde jako konec kariéry...

Obsadil jste ale i stejného herce – Jaromír Dulava hraje už v té první verzi a nyní znovu...
Nejde ale záměrně o tutéž postavu. Obsazení jsme s Bolkem hodně řešili, a když přišel s Lálou (Jaromírem Dulavou), byl jsem nadšený. Je spjatý s Brnem, kde začínal v Divadle na provázku, já ho znám pětadvacet let a pracuji s ním moc rád, takže když kývl na jinou figuru, nic jeho obsazení nebránilo.

A sám sebe jste neobsadil? V Katech, ale i jiných McDonaghových titulech, které jste režíroval, jste si zahrál.
Sám sebe obsazuji obvykle z donucení. V Katech jsem původně hrál popraveného, což je postava, která má úplně na začátku monolog v rozsahu asi jedné a půl strany, a to je vše. Takže je obtížné přesvědčit herce, aby to vzal...

Zas může jít brzy domů, když nebude čekat na děkovačku...
... to samozřejmě ano, ale myslím, že dobří herci chtějí hrát větší plochu než zazářit v krátkém výstupu... Jenom Marek Taclík by si přál takovou postavu, ale ten má teď takovou váhu, že by ho ta šibeniční smyčka neudržela...Nicméně tentokrát jsme to vymysleli úplně jinak a hrát tady nebudu.

Hry Martina McDonagha na našich jevištích už zdomácněly, a to hlavně vaší zásluhou. Boom odstartoval asi především Osiřelý západ, který jste přeložil a režíroval a který dodnes už přes dvacet let zůstává na repertoáru Činoherního klubu. Kromě toho máte s McDonaghem mnoho společného – jste zhruba vrstevníci, oba režírujete divadlo i film... Znáte se osobně?
Když jsem před těmi dvaceti pětadvaceti lety uviděl fotky z Osiřelého západu zveřejněné v Timesech u příležitosti předávání nějakých divadelních cen v Británii, doslova mne fascinovaly. Tehdy ještě ani nebyla doba internetu, tak jsem si v Británii objednal knihu s trilogií McDonaghových her, mezi nimiž byl právě Osiřelý západ. Dorazila asi za dva měsíce, přečetl jsem si to a tehdy jsem se zamiloval tak, že nebylo co řešit. Nicméně od té doby jsme sice s McDonaghem v kontaktu byli, ale osobně jsme se nepotkali. Upřímně, já po tom zas tak netoužím, pokud k tomu nedojde nějak organicky. Kdybychom něco dělali a on přijel, nebo kdybychom na něčem spolupracovali, budu pro, ale setkání pro setkání nevyhledávám. Ani s herci se mimo divadlo moc nekamarádím, já to miluju při té práci.

Překladatel, režisér divadelní i filmový, herec, moderátor... Jak to stíháte?
Nóoo, stíhám to těžko a je to čím dál tím těžší. Aspoň deset let říkám svému okolí, že musím zvolnit, a oni mi odpovídají, že to jsem říkal před rokem...Tak já opáčím, že teď se to ale už opravdu nedá zvládnout, a přitom dělám ještě víc a za rok se to zase opakuje... Teď, ve chvíli našeho rozhovoru, jsme ale přesvědčený, že se to nedá zvládnout. Ale když mne baví hrát, pak zas režírovat a potom moderovat... Je to sice pořád jakoby to samé zaměstnání, ale občerstvuje se jedno druhým a nemůže se dostavit rutina. Ale fakt taky je, že jsem už tři čtvrtě roku neměl volný den a do půlky července ho ani mít nebudu. Jenže ono vás to přece jen začne dohánět.

Co vás po premiéře Katů v Divadle Bolka Polívky čeká?
Kolem prázdnin bychom měli s Martinem Stránským začít točit film v režii Adolfa Ziky, kterému se mu podařilo neuvěřitelné: získal práva převést na plátno divadelní scénář jednoho z nejhranějších francouzských dramatiků Erica-Emmanuela Schmita Enigmatické variace. Tento dialog dvou mužů o nepřítomné ženě je typ textu, který se u nás tak často nevidí. Do té doby budu ještě pro Studio DVA divadlo režírovat klasickou skvělou komedii Bez roucha se Zlatou Adamovskou a Petrem Štěpánkem. Což je nádherná hra o hereckém údělu, do níž mám pocit, že můžeme vložit vše, co jsme na divadle za ty roky nasbírali, a ta traumata zhmotnit na jevišti. Na což se moc těším.

A předpokládám, že dál pokračujete v moderování televizní soutěže Na lovu!, protože ta patří k nejúspěšnějším pořadům tohoto typu. Co vás na tom baví a nakolik tady improvizujete?
Kromě úvodního slova a samozřejmě otázek, které pokládám, žádný scénář neexistuje a můžu si dělat, co chci. Soutěž původně vznikla ve Velké Británii, kde se vysílá už tuším čtrnáctým rokem, a já byl vždycky jejím velkým fanouškem. Angličani to skvěle namíchali, je to napínavé, ale pořád zábavné, rámec je daný, ale přitom dovoluje mnoho drobných improvizací okolo. Takže když mi to nabídli, vůbec jsem se nerozmýšlel.

Překvapí vás někdy soutěžící, kteří nevědí nic, nebo naopak toho vědí strašně moc? Nebo to ani nemáte čas řešit?
Mám čas a naštěstí jsme neměli zatím soutěžícího typu Ventolina v AZ kvízu. Kdyby se přihlásil někdo z legrace, aby rozbil pořad, tak by sítem přísného castingu zřejmě neprošel. Osobně hlavně obdivuju všechny, kteří hrají, ačkoliv se strašně bojí, ale chtějí si to zkusit.
Nedávno jsme natáčeli celovečerní variantu pořadu Superlov, která bude o velké peníze, ale taky bude výjimečně náročná: jeden člověk bude hrát proti všem lovcům.

Našli se vůbec takoví, kteří do toho šli?
Hraje se to navíc před publikem ve velké aréně, takže před sebou máte lovce a kolem sebe více než tři stovky diváků. Trochu jsem se bál, protože my jsme v tomto jiní než Angličané nebo Američané a myslel jsem, že se soutěžící zavřou a budou paralyzovaní. Moc mne překvapilo, že jako by je ten adrenalin nabil, hecli se a bylo to strašně živé a komunikativní až nečeské.

Nebývá vám líto těch, kteří jsou dobří, ale nakonec si neodnesou ani korunu?
Vždycky je mi to líto. Jsem tam od toho, abych stranil soutěžícím, a dělám maximum, aby vyhráli. Ne něco nelegálního, radit jim nemůžu, ani naznačovat, ale vždycky jim přeju. Na začátku jsem přál i lovcům, aby se chytli, ale jelikož jsou chytří, stalo se totéž, co v Anglii, a dnes jsou to dnes mega ega, takže můžu být v klidu, když prohrávají... Všechno ale prvotně vychází z daného formátu, podle něhož mám předepsáno, abych jim to udělal nepříjemné a znejistil je.

Dovedete si představit, že byste soutěžil?
Ne. Nebo jo, ale nešel bych do toho. Jsem rád, že jsem v Lovci na pozici, na které jsem. Úspěch soutěžících se odvíjí totiž od toho, jak se dokáží poprat s celou stresovou situací. Většina jich říká, doma v obyváku vyhrávám a nahraju vysoké částky. Jenže ve studiu, jak se zapnou kamery a je to tady a teď, je to položí. A já myslím, že bych byl přesně tento případ.

Kati

Komedie Martina McDonagha plná šibenic i šibeničního humoru bude mít v režii Ondřeje Sokola v první premiéře v Divadle Bolka Polívky 31. března 2023. Více na www.divadlobolkapolivky.cz 

Hrají: Petr Halberstadt, Jaromír Dulava, Jakub Uličník, Radim Fiala, Luděk Horáček, Jaromír Barin Tichý, Eva Novotná, Norbert Komínek, Václav Šanda, Nicole Halberstadt a Bolek Polívka.

(J. Veselá, foto: D. Konečný a archív DBP)