Zažil první linii v armádě. A teď i v nemocnici

nrtm. lukas slejskaJedním z armádních zdravotníků, kteří pomáhají ve Fakultní nemocnici u sv. Anny v Brně, je Lukáš Slejška. Čtyřiatřicetiletý voják byl původně všeobecnou sestrou. Po šesti letech v nemocnici vstoupil do armády, po úspěšném výcviku nastoupil k bojovému praporu do Bučovic. Také se však účastnil na přelomu let 2018/19 mise v Afgánistánu, kde působil na základně Bagram.

Lze nějak srovnat práci na zahraniční misi a práci v době pandemie v nemocnici?
Práce v zahraniční operaci je diametrálně odlišná od práce v nemocnici. Jako vojenští zdravotníci jsme školeni především na poskytování akutní přednemocniční péče v bojových podmínkách. Postupujeme dle odlišných pravidel od civilního prostředí, používáme specifické pomůcky a postupy, se kterými se v nemocnici nesetkáte. V bojových podmínkách musíte veškerou péči podřídit taktické situaci. Vojenský zdravotník (sestra, záchranář) si musí být vědom toho, že pokud se v rámci plnění úkolu mimo základnu něco "semele", tak je nejvyšší autoritou v oblasti zdravotnického zabezpečení, lékař na místě zpravidla není. Z toho vyplývají i kompetence, které se rozšiřují v rámci institutu krajní nouze. Jako příklad můžu uvést podání opiátů na základě rozhodnutí zdravotníka. Během nasazení jsem i trhal zuby nebo šil rány.

Co pro Vás bylo nejtěžší?
Účastnil jsem se pouze jedné zahraniční operace. Nejnáročnější byla situace, kdy na naši patrolu zaútočil sebevražedný atentátník ve vozidle naplněném výbušninami. Následkem výbuchu se jedno naše obrněné vozidlo převrátilo. Během incidentu bylo raněno pět vojáků, z toho jeden těžce. Na místě jsem poskytoval první pomoc společně s kolegy nezdravotníky, kteří byli proškoleni v rámci kurzu CombatLifesaver.

Ve FNUSA pomáháte již delší dobu. Kde všude?
Původně jsem pomáhal na skvělém urologickémlukas slejska2 oddělení. Je to standardní lůžkové oddělení a z toho vyplývá spektrum poskytované péče. Tam jsem ovšem nepřišel do styku s covid+ pacientem, takže jediné opatření, které jsem pocítil, bylo nošení roušek. Na rozdíl od anesteziologicko resuscitační kliniky, kam jsem nastoupil teprve v lednu tohoto roku, a to v rámci povinné stáže.

Anesteziologicko resuscitační klinika je jedna z nejvytíženějších...
Poskytuji tady ošetřovatelskou péči. Vždy jsem tu přidělen k sestře a staráme se o jednoho nebo dva pacienty na boxu. Konkrétně se jedná o hygienickou péči, obsluhování lineárních dávkovačů, infuzních pump, práci s ventilátorem, péči o invazivní vstupy, převazy ran, polohování a podobně. Nikdy předtím jsem na oddělení tohoto typu nepracoval, a tak se teprve zaučuji a snažím se neudělat více škody než užitku. Je to velmi náročná práce a to jak fyzicky, tak psychicky. O to víc v této době, kdy je nezbytné dodržovat přísná protiepidemická opatření stran covid-19.

Neříkáte si po této zkušenosti, že být na misi je teď možná jednodušší, než být na ARK?
To asi nelze takto srovnávat. Na misi je velké riziko, že vás někdo zraní nebo i zabije. Prakticky jsme museli být připraveni na mimořádné situace 24 hodin denně po dobu delší než šest měsíců. Na druhou stranu na anesteziologicko resuscitační klinice má sestra obrovskou zodpovědnost za přiděleného pacienta a nesmí chybovat. Každá práce má svoje.

(sal)
Foto: Archív FNUSA