Jiří Vondrák: Domov se nemění

hlavní portrét Vondrák jpgNarodil se v Litoměřicích jako Jiří Vondráček, což už dnes ví málokdo. Do české kultury se ale zapsal brněnský hudebník, písničkář, filmař a spisovatel pod jménem Jiří Vondrák. Natočil více než stovku dokumentárních filmů, napsal řadu biografických i beletristických knih a stojí za mnoha hudebními projekty. Poslední knížka mu vyšla před Vánoci, nedávno se objevilo i jeho první autorské CD shrnující všechno nej z jeho hudební tvorby, obé však zůstalo trochu ve stínu kvůli protiepidemickým opatřením. Únorový rozhovor Šaliny je však nejen o novinkách z tvorby Jiřího Vondráka, ale také o tom, proč vůbec vyměnil kytaru za kameru a pero, proč zůstal věrný Brnu a co připravuje nového.

Na jeviště jste vstoupil před půl stoletím v duu Bodlák – Vondrák, a u této varianty jména zůstalo. Příčiny pro pseudonym bývají různé, proč jste se rozhodl upravit si příjmení?
Ty důvody byly dva. Jednou, kdysi v dávném socialismu, mi neočekávaně dorazil docela slušný obnos z Ochranného svazu autorského... Část jsme s kamarády hned zkapalnili. A pak přišel dopis, že mi peníze poslali omylem, že patřily mému jmenovci Jiřímu Vondráčkovi, bratru Heleny Vondráčkové. A druhým důvodem bylo, že se zkratka mého příjmení víc hodila k Bodlákově přezdívce. On se jmenoval Jaroš. :) Takže – Bodlák a Vondrák...

Začněme ale u literatury, protože těsně před Vánoci vám vyšla zatím poslední knížka, Můj laskavý objektiv, kterou také podle svých slov máte nejradši. Proč?
Asi bych se opravil, mám ji moc rád, ale ostatní knihy taky. Tahle mi vytáhla z paměti jedny z nejhezčích zážitků, které se mi staly při natáčení nebo v souvislosti s natáčením mých filmů. Takže jsem je teď vlastně mohl prožít podruhé.

S kým vším se čtenář vaším prostřednictvím v knížce setká?
S krásnými lidmi... Vondrák houpe SuchéhoJsou mezi nimi Hugo Haas, Milan Kundera, Jan Skácel, Jiří Suchý, ale taky Vlasta Třešňák, Donovan nebo rockeři Ian Anderson z Jethro Tull, Eric Burdon z Animals a další... Teď mám špatný svědomí, že jsem některé upřednostnil...

Proč právě tento výběr?
Díky příběhům, které jsem s nim prožil. Nejsou to žádné velké ságy, ale skoro vždycky přiblíží charaktery těchto velikánů umění.

Z této galerie vy sám vzpomínáte nejraději na koho?
Já mám moc rád Jiřího Suchého, s nímž mám tu čest už léta spolupracovat. Natočili jsme spolu řadu dokumentů. Ale taky bych mohl jmenovat neoprávněně opomíjeného Vlastu Třešňáka, Donovana. A zase už mám špatný pocit, že jsem některé upřednostnil...

Setkat se s významnými osobnostmi nebývá jednoduché ani pro profesionální produkční. Jak se vám to dařilo?
Kupodivu to hlavně dnes pro mě není moc složitý. Oni mi pomáhají ti, o nichž jsem už něco natočil, na které se mohu odkázat a jsou uvedeni v různých filmografiích a databázích. Dnes už si domlouvám natáčení dlouho dopředu a s dotyčnými respondenty se pak mnohokrát scházím a o filmu debatujeme. Jako tomu bylo nedávno s Michalem Prokopem. Mimochodem, toho mám taky moc rád, je to skvělý muzikant i člověk. Ale zpočátku to moc jednoduché nebylo, to je pravda.

Vy jste ale začínal jako muzikant, písničkář, šansoniér, folkař – nebo jak se po brněnsku říká, pidlikáč. Jaké byly vaše hudební začátky a co vás na hudební dráhu navedlo?
Na začátku byli Beatles. Viděl jsem je ve filmu Perný den, když jsem před školou utekl do kina na dopolední promítání. Naprosto mě dostali. A svoje pak udělal „princ hippies" Donovan, jehož LP jsem si koupil na burze za Janáčkovým divadle někdy v osmašedesátém roce. Pak na Šelepku přijeli Hutka s Třešňákem a bylo jasno. No, úplné jasno bylo, když jsem se potkal s Bodlákem.

Měl jste nějaký hudební vzor?
Vzor v pravém slova smyslu jsem asi neměl, jakkoliv naVondrak  Okudzava  v satne mě měli vliv ti, co jsem jmenoval... Ale hlavně to byl Bulat Okudžava. Kterého jsem napřed překládal, později navštívil a pak o něm natočil jeden ze svých prvních filmů. Byli jsme v kontaktu až do jeho smrti. Ale teď mne napadá, že nelze nejmenovat ještě Semafor, písně Suchého a Šlitra, ty mě taky ovlivnily.

Vy jste ale nebyl nikdy typem osamělého barda, vystupoval jste většinou v nejrůznějších formacích. Proč jste dával přednost „kolektivu" před individuálním vystupováním?
Nejsem žádná velká písničkářská osobnost, ani instrumentalista a básník už vůbec ne. Občas mívám docela dobré nápady a pro jejich dotažení k nějakému výsledku jsem vždycky někoho potřeboval. A za stěžejně důležité jsem vždycky považoval kamarádství.

Cituji z internetu: Jiří Vondrák se v roce 1990 pod vlivem 1000 g vodky zeptal, zda by se mohl v Moskvě setkat s Bulatem Okudžavou, a v zemi neomezených možností se mu jeho přání splnilo... Co vás sblížilo?
Upřímně řečeno – ani nevím. Já se s ním seznámil v době, kdy Okudžava nesnášel na chlapech dlouhé vlasy. A ty jsem měl až na ramena. Ale znal jsem jeho tvorbu, měl jsem ji rád a řekl jsem mu to. Asi ho bavilo, že zástupce generace hippies, která mu byla bytostně cizí a vzdálená, poslouchá jeho písně a čte jeho knihy. A pak, já jsem vždycky držel slovo. Jednal jsem se vždycky v duchu dohody nebo toho, co jsme si řekli. Smlouvy na filmy, co jsme spolu dělali, nebo koncerty, které jsem mu zorganizoval, jsme uzavírali a podepisovali, až když bylo natočeno nebo odehráno. Mimochodem, vůbec poslední dva koncerty Bulata Okudžavy byly ty, co jsem zorganizoval já. Bohužel.

V roce 1995 jste natočil televizní dokument Naděje a stesky Bulata Okudžavy. Nadále však váš archív prý skrývá jeho živě hrané písně, zatím nezveřejněné rozhovory s jeho ženou a blízkými přáteli ... Jednu dobu se mluvilo o tom, že připravujete nový film, Okudžava v míru, vracející se k osudu tohoto barda ruského národa... Bude, nebude?
Pokud seženu peníze, bude. Mám natočené rozhovory s Vysockého synem Nikitou, s Danielem Olbrychským, s Markem Rozovským, Jelenou Kamburovou. Což jsou sice asi jména, která široké veřejnosti a hlavně těm mladším už dnes asi moc neřeknou, ale to nevadí. Zatím ale chystám jiné filmy.

Bylo to setkání s Okudžavou, které změnilo směr vaší kariéry, kdy jste postupně měnil, až vyměnil kytaru za pero a kameru?
Vlastně ano. S ním jsem natočil první záběry, které nakonec tvořily základ prvního filmu o něm. Ale můj první dokument byl o Grzegorzovi Turnauovi, polském šansoniérovi. Pak následovali Donovan, Gino Paoli atd. I když dřív jsem zkoušel psát. První román Osud jménem Pertinax, který jsem situoval do antického Říma, jsem začal psát už za komunistů, počátkem roku 1989.

Jednu ze svých knih jste věnoval také legendární brněnské postavě Frantu Kocourkovi. Neměl jste strach, že se ozve někdo, kdo si bude slavného siláka a hlavně recesistu pamatovat jinak a nebude souhlasit s vaší verzí? Nebo že vás někdo osočí, že jste mu „ukradl" jeho příběh?
Ono se to taky stalo. Přes dvacet let ohlašoval jeden z Frantových známých, že tu knihu napíše. Já jsem k jeho nedožitým sedmdesátinám natočil velký dokument, do kterého se tradičně nevešlo všechno, a tak jsem k filmu dopsal knihu... Onen dotyčný mě osočoval a vyhrožoval dokonce soudem. Dnes se mi to zdá směšné a malicherné a vlastně to taky takové bylo. Ale jsem rád, že jsem tu knihu napsal, a spousta lidí taky.

Ve vaší bibliografii nechybí ani pohádky. Jak jste se dostal k tvorbě pro děti?
Ty první Pohádky z Dobráčkova jsem napsal pro svoje děti.J.V   Ian Andreson Jethro Tull Pokoušel jsem se jim vyprávět známé pohádky, ale pletl jsem je a Jiřík i Kristýnka mě neustále opravovali. Tak jsem si začal vymýšlet pohádky svoje. A abych je nedomotal jako ty klasické, začal jsem si je zapisovat. Ta druhá kniha – Pohádky o kometě, vznikla na zakázku. Jsem fanda na hokejovou Kometu a Mirek Donutil se znal s jejím majitelem Vlastou Zábranským, který mi nabídl, abych takovou knihu napsal. Což jsem učinil moc rád a tyhle pohádky taky miluju.

Na sklonku loňského roku se objevilo u příležitosti vašich 66 narozenin bilanční 2CD Best of 66. Album není pouze přehlídkou archivních nahrávek, ale ukazuje taky vaši současnou písničkářskou a šansonovou tvorbu. Která z písní je opravdu vaše srdcovka a proč?
Jednak píseň Neruš, ale ještě asi Frajer. Nerad bych určitě taky vynechal píseň Zastavení na melodii Gilberta Bécauda.

Objevujete se ještě vůbec na jevišti?
Už velmi málo. Když pominu tohle pitomé období, tak jsem občas hrál v Polsku, Rusku, hrál jsem taky v Bělorusku, Finsku, Gruzii.

Už je to rok, co bojujeme s koronavirovou krizí. Právě kulturní frontu zasáhla a zasahují protiepidemická opatření nejvíc. Co všechno jste musel zrušit za plánované projekty?
Přišel jsem o něco koncertů u nás, které jsme měli odehrát s mým ruským pobratimem Aljošou Kudrjavcevem. Co mě moc mrzí, jsou zrušené koncerty s mými kamarády v Polsku. S Janem Kondrakem a hlavně s Tolkem Murackým. Věřím však, že se s nimi na jevišti určitě potkáme. Slíbili jsme si to

Tak snad bude opravdu i díky očkování brzy lépe... Co chystáte nového?
V těchto dnes pracuji na scénáři filmu k devadesátinám Jiřího Suchého, v květnu dotočíme do velkého dokumentu koncert B SIDE BANDU, jehož jsem taky velký fanda. Zahrají repertoár svého posledního alba Swing folk, na němž zpívají třeba J. Nohavica, V. Redl, V. Dyk, R. Pastrňák a další.

A na co nejvíce těšíte, až se svět zase vrátí k normálu?
Toho je víc. Nejdříve půjdu na náměstí Svobody a dám si venku kafe. V létě pojedeme zase na Zakynthos do hotelu, kam jezdíme už deset let, a taky se moc těším na přátele do Moskvy, kam zaletím, a do Varšavy za Tolkem a Kondrakem. Sám koukám, kolik toho je.

Abychom nezapomněli splnit slib z úvodu. Nejste brněnským rodákem, ale s moravskou metropolí jste spojil svůj život i kariéru. Nikdy jste neuvažoval třeba o Praze, která pro umělce přece jen nabízí víc možností?
Já Prahu miluji, mám tam moře skvělých kamarádů. Ale první lásku jsem prožil v Brně, děti se mi narodily taky tady. V Brně mám vzpomínky na každém rohu, v každé hospůdce, ve všech sálech a kulturácích. Prostě, doma jsem tady. A domov se nemění, že?


Jiří Vondrák vstoupil na tuzemskou folkovou scénu koncem 60. let. Nejprve hrál v duu Bodlák – Vondrák, které se později rozšířilo na trio Bodlák – Vondrák – Polák. Od poloviny 80. let působil společně s Pavlem Váně a Richardem Laškem v triu Bowle, s kterým v letech 1989–1994 odehrál stovky koncertů doma i v zahraničí. V roce 1994 se začal věnovat i televizní tvorbě – jako scénárista a režisér natočil sérii asi dvaceti cestopisných reportáží, jeho dokumenty o Toskánsku byly oceněny na festivalu v italském Varese. Těsně po miléniu vznikl v jeho režii třináctidílný dokumentární cyklus Legendy folku a country, který Vondrák v roce 2004 převedl i do knižní podoby. Následně natočil první z celkem dvaceti čtyř filmů o osobnostech české autorské písně – Uprostřed běhu. Z dalších jeho filmů je možné uvést ještě mnohokrát oceněný dokument Jarek a Amadeus (o tom, jak J. Nohavica přebásnil libreto opery Cosi fan tute). Dalším oceněným filmem byl např. Jiří Suchý – V takový krásný společnosti.

Obalka titulSoutěž:
Chcete si přečíst Můj laskavý objektiv Jiřího Vondráka? Svoji odpověď na otázku pošlete do 15. února 2021 na adresu Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. . Nezapomeňte prosím uvést jméno a telefonický kontakt. Tři vylosovaní autoři obdrží výtisk knížky.
Pod jakým názvem vystupovala dvojice, v níž Jiří Vondrák hrál v začátku své hudební kariéry?

(jih)
Foto: Archív JV, Tomáš Picka, Jar. Krejčí