Veronika Žilková: Rodinu mám na prvním místě

DSC 0467Jako manželka velvyslance strávila zhruba poslední dva roky v Izraeli. Před pár měsíci se ale musela vrátit zpět domů. Nemluvit s Veronikou Žilkovou v rozhovoru o Svaté zemi by tedy ani nebylo možné, nakonec se však její okouzlení a hlavně zkušenosti z dlouhodobého pobytu prolínaly i v odpovědích na většinu dalších otázek. Jaké poznání si oblíbená herečka přivezla? Je potřeba si vážit každé chvíle. A o tom bude i nová inscenace, S láskou Mary, v níž se poprvé představí v říjnu v Divadle Bolka Polívky.

Zatímco váš manžel nadále pracuje v Izraeli, vy jste se vrátila. Bylo to těžké rozhodování?
Nešlo o žádné dilema, spíš dva v jednom. Když ministerstvo zahraničí doporučilo všem rodinným příslušníkům diplomatů, aby se kvůli koronaviru dobrovolně evakuovali a odjeli domů, zdravotní stav mé maminky, která je v pečovatelském domě v Česku, se v době karantény hodně zkomplikoval. Čtrnáctiletá dcera Kordula měla online výuku a bylo jedno, odkud se do školy připojí, a tak jsme se my dvě spolu vrátily. Jak už to osud obvykle řídí, všechno se sešlo v jednu chvíli.

Na jak dlouho jste přijela?
Myslela jsem, že se vracím dočasně, ale zřejmě to bude na mnohem déle, než jsem tušila. Právě teď (polovina srpna, pozn. red.) je epidemiologická situace v Izraeli mnohem horší než u nás a jsou uzavřené hranice. Takže znovu naskakuju do pracovního procesu.

Nezahálela jste ale ani jako manželka velvyslance. Těsně před vypuknutím epidemie jste dokončila dokument o Izraeli Křížem krážem. Kdy a kde ho uvidíme?
Se synem Cyrilem jsme procestovali celou zemi a naše roční zážitky zpracovali do devítidílného dokumentu pro Českou televizi. Odvysílat by ho měla na podzim.

Čím vám Izrael učaroval?
Jela jsem tam s obavami, ale okouzlil mne svým neuvěřitelným půvabem.5 Je to kolébka civilizace, dodnes můžete přesně pozorovat, jak se zde všechny kultury prolínaly a křížily. Náš název Křížem krážem není náhodný a symbol kříže tu hraje důležitou roli. V Izraeli najdete deset tisíc let staré památky, neuvěřitelně zachovalá antická města, která po tisíciletí konzervoval písek a odhalena byla až v 70. letech minulého století. Určitě bych doporučila každému, zvláště dětem a studentům, aby ho někdy navštívili. Je dobré vidět na vlastní oči to, o čem se učíte v dějepise. Starý a Nový zákon stále patří k základům křesťanského vzdělání a Izrael je biblickou zemí. A současně zemí velmi mladou.

A co společenská atmosféra?
Lidé jsou velmi usměvaví a přátelští, pořád zůstávají v pohodě, nic neřeší, nepanuje tam žádná řevnivost... A to všechno, protože buď sami přežili holokaust, nebo jsou potomky těch, kteří přežili, a hrozně si váží života. Nepřipíjí si na zdraví, ale „l'chaim" – na život. Každý den je dost dobrý na to, aby se stal svátkem, říkají. Všude je cítit skromná radost, která není postavená na drahých věcech či exkluzivním vybavení. Žijí prostě, jednoduše se oblékají, ale pečlivě udržují vztahy mezi sebou. Každý pátek se celé obrovské rodiny scházejí na šábesové večeři. Líbilo se mi, že milují svoji zemi a jsou velcí vlastenci. Ale mají rádi i Čechy. V našem dokumentu sledujeme také českou stopu v Izraeli, od Masaryka přes Havla až po současná česká děvčata, která se do Izraele provdala.

Doma v Čechách jste se velmi brzy vrátila na jeviště. V srpnu jste dokonce zorganizovala minifestival v Plumlově.
Celé to vzniklo spontánně někdy na jaře, kdy se všechno rušilo kvůli koroně a mnozí herci seděli doma bez práce. Tak nás napadlo, že začneme zkoušet hru, abychom byli připraveni, až se situace zlepší. Potkala jsem se s ochotníky z Plumlova, kteří říkali, že by bylo fajn, kdybychom tam v létě hráli. Volba padla na neznámou hru známého španělského dramatika Lope de Vegy Ženy a sluhové, kterou před pár lety objevili náhodně v madridské knihovně. Můj syn Cyril, který je překladatel, ji přeložil, domluvili jsme se s čerstvým absolventem režie na brněnské JAMU Petrem Smyczkem a odehráli jsme na plumlovském zámku sérii představení.

Na jevišti se tam s vámi objevila i Anna Stropnická, dcera vašeho muže. To asi nebude náhoda...
Do riskantních podniků je dobré vzít členy rodiny, protože se o ně pak můžete opřít.2 Nevěděli jsme, jestli nám situace kolem epidemie dovolí hrát. A kdo jiný než syn by se mnou vydržel třeba rok zdarma připravovat filmový dokument? S Aničkou se už setkávám na jevišti v divadle Karla Heřmánka, ale toto byla první taková naše rodinná akce. Já tam mám jen malou roli, protože jsem se hlavně zabývala organizací projektu od kostýmů přes vstupenky po zajištění výlepu plakátu. Poprvé v životě jsem si vyzkoušela všechny profese divadelního managementu.

Do manželství s Martinem Stropnickým jste si každý přivedl vlastní děti, dceru Kordulu máte spolu. A zdá se, že i takto složitě sešívaná rodina může skvěle fungovat. Máte nějaký recept?
Martin s mými dětmi vychází skvěle a já se snažím neméně dobře vycházet s jeho potomky. Anička mi říká Maceško, to mluví za hodně. A recept? Musíte být strašně tolerantní. Ke všemu. Ale mně to problémy nedělá. Mám otevřenou náruč pro každé dítě a vychovala jsem i dvě z dětského domova.

Nikdy jste nelitovala, že jste se měla třeba víc věnovat kariéře?
Pro mě byla a je rodina na prvním místě. Mám to v obráceném pořadí: Abych ji zabezpečila, stala jsem se herečkou.

Mnoho vašich dětí má k hereckému světu blízko. I nejmladší Kordula má za sebou menší role. Půjde ve vašich stopách?
To se musíte zeptat jí. Ale pokud vím, tímto směrem nechce. A vlastní profesi rodič obvykle ani nedoporučuje.

Nedávno jste v jednom rozhovoru uvedla, že vás inspiroval nějaký sociolog svým prohlášením, aby si každý od padesáti začal vyklízet svůj život. Prý úklid před pohřbem... Dokonce jste se do toho pustila...
Četla jsem to v nějakém časopise, ale něco na tom určitě je. S postupujícím věkem a zvláště po pobytu v Izraeli si stále silněji uvědomuju, jak málo potřebuju. Když mi bylo třicet, myslela jsem, že musím mít šest kabelek. Příští rok mi bude šedesát a vím, že mi stačí jedna. On ten úklid začíná tím, že nenakupujete.

Hlavně ženy ale mívají pocit, že od padesátky dál už to nestojí za nic. Vy se stárnutím problém nemáte?
Zase vrátím k Izraeli. Tam jsou všichni neuvěřitelně fit. Když jsem šla ráno se psem, ve velmi rychlém tempu mě minul běžec,mary spolecna schody kterému bylo devadesát. Kdybych měla možnost připravit v Česku nějaký program, ráda bych udělala něco pro seniory. Lepší strava, lepší pohybové návyky znamenají méně léků a více lepší nálady. V Izraeli vládne velká úcta ke stáří, senioři mají velmi důstojné postavení ve společnosti. Mimochodem, stejně jako ženy. Není výjimkou, že šedesátiletí, sedmdesátiletí dostanou pracovní nabídku. Vždyť nemusí tahat těžké krabice, ale budou mnohem lépe rozumět zákazníkům. Zpopularizovat stáří, to je v naší zemi potřeba.

Nerezignovat a jít životu naproti, to je také sdělení nové hry S láskou Mary, kterou v premiéře uvede v říjnu Divadlo Bolka Polívky a kde ztvárníte jednu z hlavních rolí.
Hořká komedie sklízela už velký úspěch v USA. Hraju nejstarší ze čtyř přítelkyň, které si na základě smrti jedné z nich uvědomí, že tu nejsou na věky. A s tímto vědomím dočasnosti pochopí, že je třeba si užít každé chvíle, dokud není pozdě.

Co byste si ještě ráda užila vy?
Byla bych moc ráda, kdyby doba koronavirová skončila a mohlo se zase cestovat. I proto, aby se všichni, které bude inspirovat náš cestopis, mohli vydat beze strachu do Izraele, kde je bezpečněji než leckde v Evropě.


S láskou Mary se představí v Divadle Bolka Polívky

Hořkou komedii S láskou Mary uvede v české premiéře Divadlo Bolka Polívky v koprodukci s divadelní společností StageArtCtz v sobotu 17. října. První repríza je naplánována hned o den později, další pak na 15. listopadu.

Connie, Leona, Millie a Mary jsou dámy z amerického jihu a jejich největším životním povyražením za posledních 30 let je pravidelná každotýdenní partička bridže.3 bez cigy Co se stane, když jedna z nich náhle zemře? Děvčata to vyřeší po svém. Půjčí si popel zemřelé kamarádky Mary z pohřebního ústavu na poslední společnou karetní hru. Když poté zjistí, že jim Mary posmrtně posílá pozoruhodný dárek, z poklidného dýchánku se stane nejdivočejší mejdan, který by si kdy dokázaly představit. Během večírku si ale také uvědomují, že „žít" znamená pořádně si život „užít", dokud není pozdě.

Hořká komedie amerického herce, dramatika a scénáristy Paula Elliotta měla premiéru v roce 2013 a hrála se po celých Spojených státech. Hru o tom, jak je důležitá tolerance a respektování jiných, nebo o tom, že životu se má jít naproti, režíroval Petr Halberstadt. Kromě Veroniky Žilkové dále hrají Eva Novotná / Gabriela Štefanová, Hana Halberstadt, Vincent Navrátil / Ondřej Dvořák a Elena Trčková /Simona Rejdová.

Více včetně případných aktuálních změn na www.divadlobolkapolivky.cz.  Vstupenky jsou k dispozici online přes síť GoOut nebo na pokladně Divadla Bolka Polívky. Začátky představení v 19 hodin.

Jiřina Veselá
Foto: Monika Chupeková