S Milenou Flodrovou o Brňanech a Brňácích

rozhovorHistoričku Milenu Flodrovou lze označit za zosobněnou historii města Brna. Desítky let neúnavně přibližovala známé i méně známé aspekty dějin města. V přednáškách, knihách, v novinách i v rozhlase. V lednu oslavila 85. narozeniny a při té příležitosti ukončila své veřejné vystupování. Svůj poslední rozhovor poskytla Českému rozhlasu Brno a jeho tištěnou verzi přinesl měsíčník Šalina.

Proč vlastně poslední rozhovor?
Člověk má vědět, kdy skončit. Má skončit včas, aby si ho lidé pamatovali ještě z dob dobrých. A ne až začne plácat nesmysly, přestává mu to myslet, až už těžko mluví, až už málo slyší, vidí. To se na mne hrne – a já si řekla, že je čas, kdy mám skončit.

Co tedy teď vlastně děláte, to kreslíte i čáru za svým vztahem k historii Brna?
Já už moc nemohu vycházet ven z bytu. A tak pracuji především na naší Internetové encyklopedii dějin Brna. Projektu, který inspiroval i další města. Vznikl nenápadně – když jsem dělala v Muzeu města Brna, tak jsme uvažovali o klasické encyklopedii. Jenže ta má svá úskalí. Přišel však technický pokrok – a paní Jitka Šibíčková, která je duší a iniciátorem toho všeho, pomohla zařídit encyklopedii na internetu. Kolem ní vznikl kolektiv lidí z archivu, muzea, knihovny a dalších kulturních institucí. Ten se už před 15 lety zavázal, že za tuto práci nechce ani korunu. Platí to dodnes. Já už nemohu dobíhat do archivu a doplňovat další věci, a tak spíš působím jako korektorka, když se někdo překlepne nebo něco zapomene. A mne těší, že vím, že lidé se tak o Brně dozvídají, co by se dozvědět měli.

Vy nejste rodačka z Brna, pocházíte z Hranic. Co vlastně bylo tím okamžikem, kdy se poprvé projevil ten Váš mimořádný vztah k Brnu?
Do Brna jsem přišla coby čtyřleté dítě 13. března 1939. Měla jsem báječného tátu, to byl profesor Robert Volek. Na III. reálném gymnáziu v Brně a pak na elektrotechnické průmyslovce učil češtinu, dějepis a zeměpis.FlodrovaKontrast1
A byl dokonalý vypravěč. Spolu jsme chodili po městě, on mi báječně povídal o historii, ukazoval památky. Mne to tak nějak zaujalo, takže mne to nasměřovalo na filozofickou fakultu, k historii jsem si tam přidala archivnictví. Pak jsem nastoupila v roce 1957 do Muzea města Brna, kde jsem strávila dalších 33 let. Tam jsem pochopila, že se musím věnovat otázkám a událostem v celku, že je třeba vše chápat a vysvětlovat ve vzájemných souvislostech a zbytečně se neutápět v odborných výrazech, nutných spíše pro přísně vědeckou práci. Prostě vyprávět jako pravdivé příběhy s takovým – či onakým koncem.

A stala jste se i autorkou onoho vymezení mezi Brňákem a Brňanem...
Já jsem si vymyslela takovou imaginární společnost Amici civitatis Brunensis, česky Přátelé města Brna, tam jsem ta dvě slova rozlišila. Brňan je obyvatelem města Brna, který má své město upřímně rád, váží si ho, cítí se v něm doma. Neškodí mu, neničí ho, snaží se dělat mu svým životem a chováním dobrou reklamu, je vlídný k návštěvníkům a hostům města, ale nesmlouvavý k jeho škůdcům, zajímá se o vše, co s Brnem v minulosti i současnosti souvisí, neobohacuje se nikdy na úkor Brna, kritizuje jen konstruktivně a kultivovaně, přijímá a respektuje už právně rozhodnutá a demokraticky přijatá řešení, byť by nebyla v jeho vlastním zájmu. A dodržuje pořádek a řád. Zatímco Brňák je sice obyvatelem města, ale pravým opakem Brňana. Má však naději, bude-li o to usilovat, že se stane Brňanem.

Pokud byste to měla odhadnout, má naše město víc Brňanů nebo Brňáků? Jste optimistka?
Ano, já věřím, že Brno má víc Brňanů než Brňáků. Pochybuji, že by si někdo přál, aby se Brno mělo špatně. Každý se snažíme přispět k hodnotě, kterou naše město má.

Mimochodem, kdybyste měla stroj času a mohla se podívat do historie Brna, kam by to bylo?
To je těžká věc, každé století něco mělo. Já si moc vážím samotného vzniku Brna. Když na přelomu 12. a 13. století vznikalo Brno na území dnešního vnitřního města, tak tady už bylo osídlení slovansky mluvících lidí. A k těm se přistěhovávali příslušníci jiných zemí, přišli i Židé. To všechno se na jednom místě propojovalo. Oni se museli nějak domluvit a uzavřeli to město jako celek. V roce 1243 si Brňané sami sestavili – a králem Václavem I. dali potvrdit – městská práva, která se pak stala vzorem i pro další města.

V čem jsou tak výjimečná, že byste u jejich vzniku chtěla být?
Mají na tehdejší dobu obdivuhodný občanský princip. V jejich 49 článcích najdete slova jako „každý", „kdokoli". sal fb-primatorky-milena-flodrova-cestne-obcanstvi-03Stojí tam třeba, že jestliže v trhový den na tržišti někdo vytasí meč a někoho bude ohrožovat, zaplatí rychtáři a nebude-li mít peníze, bude mu ruka provedena dýkou. Je to kruté, vím, ale není tam nic o původu těch lidí, jejich postavení či bohatství. Každý, někoho. To se mi moc líbí. Možná právě tohle všechno vložilo do Brna jakýsi gen tolerance. Že spolu musíme vycházet, když spolu chceme žít. Nesmíme se nenávidět, hádat, rozčilovat. I proto Brno nepoznalo třeba židovské pogromy, nezažilo upalování kacířů.

Takže proto cesta do středověku. Co kdybych vám nabídnul setkání s některou osobností Brna, která by to byla?
Těch jsou stovky, ne-li tisíce. Asi s Leošem Janáčkem, protože jsem kdysi hrávala na klavír. To byla taková samorostlá osobnost, asi s ním nebylo lehké vyjít, ale jeho skladby miluji. Nebo třeba architekt Ernst Wiesner, který tu zanechal spoustu neprávem přehlížených staveb. Ale nechtěla bych nikoho urazit. Já bych se sešla s kýmkoli z minulosti Brna – a určitě bychom si měli o čem povídat.

U příležitosti vašich narozenin primátorka Markéta Vaňková oznámila, že jste nominovaná na čestné občanství města Brna...
Prosím, o tom vůbec nemluvte. Nechávám to samozřejmě na městě Brně a jeho představitelích, ale já se necítím zasloužená. Já si vážím každého obyvatele Brna, který je právě tím Brňanem. A dodržuje desatero Brňana. Věřím, že v souladu s Járou Cimrmanem „Brňan je člověk až slušný".

To je vaše poselství Brňanům?
Ano, to je takové moje poselství jim i městu, které se stalo mým domovem. Neměnila bych. Bydlím na Lesné, a tak ho vidím z nadhledu a z výšky. A jsem ráda, když se něco podaří, něco pěkného a přínosného. Brno bylo vždy mezi Prahou a Vídní. Bylo majetkem českých králů, ale do Vídně mělo vždy nějak geograficky blíž – a muselo tedy v tom pomyslném středu propojovat různé názory. Dělalo to mírumilovně, bez velkého násilí a bez zbytečných krveprolití. Ať je to tak i dál.

Děkujeme a přejeme hodně zdraví.

(miš, jih)

Foto: M. Schmerková, MMB
Autorkou kresby z poslední knížky M. Flodrové Brno a Brňanky je Kateřina Škrabalová

Rozhovor včetně plného znění Desatera Brňana najdete na webu brno.rozhlas.cz.