Radana Dungelová: Jsme jedné krve

RR s tapírem jihoamerickýmJaguárům se uprostřed pralesa několikrát v životě dívala přímo do očí. Největší strach má ale při svých dobrodružných výpravách do divoké přírody ze setkání s člověkem. I když vystudovala americkou literaturu na filozofické fakultě, už mnoho let se Radana Dungelová věnuje fotografování zvířat v jejich přirozených podmínkách. Nejčastěji vyráží se svým mužem, brněnským výtvarníkem Janem Dunglem, doménou jehož kreseb a ilustrací je rovněž příroda a zvířata, do Amazonie. Kromě toho ale začala zhruba před rokem pracovat v brněnské zoologické zahradě. Zatím posledním projektem, na němž se tu podílela, se stala nedávno otevřená Virtuální expedice v prostorách Staré radnice v centru Brna.

Dobrodružné výpravy do pralesa mezi divoké šelmy, hady a další zvířata, a najednou zoo... Není to ve spojení s vámi trochu protimluv?
Mohl by být, kdybych skončila v kleci jako exponát :). Ale z mého pohledu to dává smysl. Jednak jsem od dětství, což málokdo ví, chtěla v zoo pracovat. Můj život se pak však ubíral jinudy. Nicméně na našich cestách s mužem vidíme, co se s přírodou dneska děje. Čelíme hromadnému úbytku nejen životního prostoru, ale také zvířat. A jsou to právě současné zoologické zahrady ve světě i u nás, které mají ochranu druhů v jejich přírodním prostředí jako jeden ze svých úkolů, což běžně veřejnost ani netuší. Takže možná jsem trochu rozdvojená osoba, ale jsem ráda, že svoje poznatky a možná i dovednosti mohu nyní dát do služby toho, co považuji za velmi důležité. Zároveň taky můžu nadále jezdit do divočiny setkávat se se zvířaty tam, kde to ještě jde.

Do zoo se ale chodí dívat na zvířátka...
Primárně samozřejmě, ale my už je nemůžeme chovat jako v dřívějších zvěřincích. Musíme zlepšovat jejich podmínky, dbát o to, aby měla svoje soukromí a nemusela se vystavovat, když se jim zrovna nechce. Hejno ibisů rudýchVíme, že například další nová medvíďata by nám zvedla návštěvnost. Jenže teď není ideální období na odchov. Mláďata, která nemohou s rodiči u nás zůstat, přitom chceme umisťovat tak, aby prožila důstojný život, což je často problém... Dokud jim tedy nevytvoříme podmínky v přírodě, kde se by mohla vyskytovat, mějme v zoo jen vyslance těchto druhů, ale s jejich množením to nepřehánějme. To musí lidé pochopit. Zároveň se s námi mohou podílet na ochraně prostředí původního výskytu těchto zvířat.

Nejčastěji jezdíte do Amazonie. Proč právě tento kout světa?
Zjistili jsme, že všechno se prostě stihnout nedá. Avšak odměnou za to, že umíněně vyrážíte aspoň přibližně do stejné lokality, můžete tam nahlédnout do mnohem větší hloubky. Protože znáte způsob chování zvířat, která tam žijí, jejich životní rytmus, můžete se s nimi potkávat mnohem více. Obdivuju všechny, kteří zcestovali celý svět, ale když musíte taky normálně fungovat a zajistit rodinu, nemůžete cestování věnovat zas veškerý svůj čas. Zatím jsme si tedy vybrali tu Jižní Ameriku, i když Honza projel všechny kontinenty. Mě to prý čeká, až budu velká.

Máte nějaké konkrétní místo?
Učarovala nám tropická oblast, ale místa, která navštěvujeme, leží od sebe často tisíce kilometrů. Jižní Amerika není jen Amazonie, jezdíme i do horských pralesů, savan, od pobřeží po tamní šestitisícovky. V Jižní Americe najdete opravdu vše a dokonce ještě pořád někde jsou zázrakem místa nedotčená člověkem. Což už asi pravda dlouho nebude.

Co vás na amazonských pralesích nejvíce fascinuje?
Rozmanitost. A možná to bude znít až romanticky, rovněž moment, kdy se osobně setkáváte se zvířaty. Z očí do očí. Okamžik, kdy naplno pocítíte ono „jsme jedné krve, ty i já" z Kiplingova Mauglího. RD a Jan D. na expediciKdyž jsem vyjela poprvé, trochu jsem tušila dopředu co čekat, ale skutečnost mě naprosto sejmula. Nedovedu přesně vyjmenovat a pojmenovat, co všechno se v tom skrývá, ale děje se mi tam něco, co mne naplňuje obrovským ani ne štěstím, to by byl moc silný výraz, ale pocitem, že je všechno v pořádku, že jsem součástí něčeho obrovského. Protože to, co tam na vás dolehne, bez jakýchkoliv rušivých vlivů našeho běžného světa, bez světelných, akustických a jiných smogů, se ze všeho nejvíc blíží nějakému mystickému zážitku. Věřím, proč lidé věří... víc se k tomu skoro říct nedá. Někdo to tak cítit nemusí, ale za sebe mohu prohlásit, že čím víc tam jezdíme, tím víc se na chvíli, kdy nebudu mít žádný signál, těším. Přesto, že je to všechno, jen ne pohodlné cestování. Odměna je obrovská. Také to pokládám za svoji nejdůležitější mentální hygienu.

Fascinující jsou i vaše snímky zvířat. Když se vydáváte na další výpravu, jedete s tím, že víte, co přesně chcete nafotit? Nebo je to náhoda: co potkám, vyfotím?
Když se chystáme do nějaké oblasti, dopředu samozřejmě zjišťujeme, která třeba vzácná zvířata bych tam mohla nafotit. Něco si vysním, pečlivě se snažím zjistit všechny informace, a pak je všechno jinak. Podmínky jsou zcela nepředvídatelné, takže musím hodně improvizovat. A i když se potom skutečně dostanu do správného místa s těmi správnými zvířaty, ona zásadně s fotografy nespolupracují. Takový je můj základní poznatek fotografky. Jsou ale zvířata, která se fotografují, když už je potkáte, docela snadno. Paradoxně třeba velké šelmy.

Ty jen vědí, že nemusejí spěchat, ne?
Na rozdíl od Afriky jsou jihoamerická zvířata minimálně nebezpečná. Jaguáři si nespojují člověka s potravou. Aspoň zatím ne a snad jim to chvíli vydrží. Jaguáři jsou naprosto suverénní, jsou to vrcholoví predátoři toho území. Vědí o mně mnohem dřív, než já vůbec tuším, že by tam nějaký mohl být. Když nechtějí, prostě se neukáží. Pokud ano, nevzbuzují vyloženě strach nebo obavu. Jste-li trochu vnímaví k jejich reakcím, čtete jejich signály – jsi moc blízko, to nedělej, to je na mne moc rychle. Podle toho je třeba se chovat. Pokud jde o jiný druh zvířete, který se nechce setkat, tak prostě zdrhne. Můj muž tvrdí, že největší část mojí sbírky fotografií jsou prchající zadky vpravo v rohu, sem tam s nějakou nožičkou.

Není to frustrující?
Dobré věci nejsou snadné. Když chcete zachytit zvíře v jeho prostředí, nemůže to být jednoduché. Často to může být i náhoda. Spousta lidí tak mimoděk zachytí třeba mobilem fotku, o které sním dvacet let.

Nafotila jste tisíce snímků. Kterého si ceníte nejvíc?
Je jich jen pár, o nichž vím, že se nedají zopakovat. Asi nejraději mám dvě fotografie jaguárů. Jedna je výsledkem takřka intimního setkání, kdy jsme byli opravdu hodně blízko a on se choval přesto zcela uvolněně.Jaguar americký Asi hodinu se válel na zádech, pil, plaval přes řeku, značkoval strom. V jednu chvíli, když se brodil po bradu ve vodě zanesené roštím, se otočil a podíval se mi přímo do očí. A já to stihla zmáčknout. Dodnes si pamatuji, že se mi úplně zježil zátylek, cítila jsem zvláštní napojení. Nádherné. Ta druhá je fotka jaguářího mláděte, na které jsme náhodou narazili při procházce lesem. Což je velmi vzácné, obvykle se tato zvířata fotí z lodě, ale tenkrát jsme šli pěšky a najednou kotě. Nebylo to úplně příjemné, protože nám hned došlo, že maminka nebude daleko, ale netušili jsme kde. Nakonec jsme zahlédli i ji i velkého samce, možná tatínka, od kterého jsem prošla asi dvacet centimetrů a nevěděla o něm. Čekal, až přejdu, teprve pak vyrazil obřím skokem a vyklidil pole. Naštěstí vše dobře dopadlo.

Opravdu nemáte strach?
Všechna zvířata ctí generacemi vyvinuté rituální chování. Spoustě ohrožení se vyhnete, když zachováte správnou vzdálenost, úhel pohledu. I některé nebezpečně vyhlížející souboje mezi zvířaty samotnými jsou pouze domluvené rituální hry. Nejvíc se nebojíme setkání s šelmami, ale s lidmi. Všechny život ohrožující situace, které jsme prožili, byly vždy spojeny s člověkem.

Jaguár je současně vaše nejoblíbenější zvíře?
Tak bych to neřekla. Když máte ráda zvířata, nelze říct, které nejvíc. Mám ráda velké kočky, velké psy, stejně jako malá zvířata. Ale miluju i ptáky, nad jejichž barevnými představeními a způsoby, jimiž si vybírají partnerku, nad těmi výbuchy barev, forem a tvarů, budu vždycky stát v úžasu.

Zpátky do Zoo Brno. Od poloviny ledna si přímo v centru města mohou návštěvníci prostor v sousedství Staré radnice prostřednictvím nejmodernějších technologií podobný zážitek užít také, byť jen virtuálně. O co přesně jde?
Cíleně se v Zoo Brno snažíme věnovat tomu, co jsem už říkala na začátku a co považuji za nejdůležitější poslání zoologických zahrad v současnosti: záchranu zvířat a zpomalení vymírání ohrožených druhů.Pár arů hyacintových Souběžně s tím bylo nutné najít náplň pro prostory, které má naše zoo uprostřed města. Proto jsme přemýšleli, jak právě ty využít k tomu, abychom lidem řekli, co jim neumíme a ani nemůžeme sdělovat přímo v zahradě. Hledali jsme způsob, jak sem přitáhnout také ty, kteří by do zoo z mnoha důvodů ani nešli. Jak v nich vyvolat zájem o přírodu, její rozmanitost, nechat je prožít si setkání se zvířetem. Což vše virtuální realita dokáže. My věříme, že tento intenzivní zážitek v divácích probudí vyšší ochotu podílet se na záchraně přírody našeho světa. Neboť aby mohly zoo záchranné projekty organizovat, musí mít podporu návštěvníků.

Jaké filmy jsou připraveny?
Vytvoření takového snímku je nesmírně nákladné. Dlouho jsme zkoumali možnosti na celosvětovém trhu. Nakonec jsme narazili na společnost Wild Immersion, která produkuje filmy z přírodního prostředí ve virtuální realitě už s cílem podpory záchranných projektů. Garantem je známá ochránkyně přírody, primatoložka Jane Goodallová, která je navíc pro mne zárukou, že filmy jsou natáčeny šetrně ke zvířatům.

Zachraňovat gorily nebo slony se brání málokdo. U nás však ekologové zrovna v oblibě nejsou. Jsou bráni spíš jako podivíni, kteří brzdí výstavbu dálnic kvůli zbytečným čolkům...
Příroda je tak obrovskou hodnotou pro lidstvo, že jen blázen, naprostý blázen by si nepřipustil význam její ochrany. Příroda ale nejsou jen hravá koťátka, fascinující šelmy či ohromující exotická zvířata. Příroda je v prvé řadě systém. Který se při narušení kterékoliv ze svých částí začne hroutit. Zmizí-li ti čolci, vyhubíme-li půdní organismy, které do toho systému také patří, nebudeme za chvíli mít co jíst ani my. Přitom každý, když mu ukážete zvětšené podoby žabek, mloků, brouků, želvušek, pancířníčků a dalších „odporných breberek" pouhým okem neviditelných, zůstane fascinován bohatostí tvarů a forem, které příroda vytváří. Měli bychom se tedy více otvírat všemu, co je třeba chránit. Proto chceme naší Virtuální expedicí nabídnout zájemcům natolik fascinující zážitek, aby jim myšlenka na záchranu zvířat, která jsou jen zdánlivě někde daleko, kam se nikdy nepodíváme, začala být blízká.


Vydejte se za lvy i ledními medvědy

Proletět se v hejnu plameňáků, potopit se ke korálovým útesům, putovat s liškami polárními, dívat se lvům z očí do očí. To vše mohou zažít lidé přímo v centru Brna v Radnické ulici 6. Zoo Brno se vrátila do tamních prostor a nově zde zpřístupnila novou expozici Virtuální expedice. „V Česku i střední Evropě to bude jedinečný zážitek. Virtualni expedice2Podobné projekty jsou k vidění ve Francii, Spojených arabských emirátech, Číně, Austrálii a v USA," řekl ředitel Zoo Brno Martin Hovorka. Návštěvníci přijdou, sednou si na otáčivé křeslo, nasadí si speciální brýle a ocitnou se přímo mezi zvířaty. V letošním roce plánuje Zoo Brno uvést celkem čtyři filmy. Nejprve je možné zažít cestu kolem světa a podívat se do chladných severských krajin. Postupně přibydou další snímky, které zavedou zájemce pod mořskou hladinu a do tropických oblastí. Otevřeno je od úterý do neděle, a to vždy od 10 do 18 hodin. Děti do dvanácti let musí přijít v doprovodu rodičů, Virtuální expedice není vhodná pro lidi s epilepsií. 

(jih, sal)
Foto: osobní archív R. Dungelové a archív Zoo Brno