Z dispečinku záchranky vrací do života po telefonu

ROZHOVOR 1„Poslepu" zachraňují lidské životy. Operátorky a operátoři jihomoravské záchranky jsou mnohdy ti, kteří přes telefon dokáží na desítky kilometrů vzdáleném místě vyhodnotit situaci a i vyděšeného účastníka nehody „provést" resuscitací vážně zraněných. „Rolničky, rolničky jim k tomu kvůli rytmu srdeční masáže ale určitě nezpíváme," usmívá se jedna z nich, Marcela Holcnerová, která pracuje na dispečinku Zdravotnické záchranné služby Jihomoravského kraje osmým rokem.

Dopravní nehoda, úraz nebo kolaps někoho blízkého... Vytočit 155, to ještě lidé zvládnou, ale jsou pak vůbec schopni v panice s vámi rozumně hovořit?
Bývá to samozřejmě různé, ale myslím, že každý z kolegů má svoje metody, jak upoutat pozornost, aby člověk na druhé straně byl schopen naslouchat. Někdy je opravdu nutné zvýšit hlas.

Co je vaším hlavním úkolem?
Při nabrání tísňové výzvy je nejdůležitější zjistit adresu, přesné místo, kam eventuálně poslat posádku. Dobré je pak vědět, jestli jde o dítě, nebo dospělého, protože záchrana v těchto případech vyžaduje různé postupy. V druhé řadě se pak snažíme zjistit stav pacienta, což už je obtížnější. Každý vnímá individuálně, někdo má tendenci podhodnocovat, jiný naopak přehání.

Pokud zjistíte, že je nutné do příjezdu záchranářů poskytnout první pomoc, co se děje pak?
Když od volajícího získáme adresu, víme, kolik je na místě těch, kteří mohou třeba začít s resuscitací, a okamžitě radíme, co je nutné dělat. Položit pacienta na záda, zaklonit mu hlavu, pokud pořád nezačíná dýchat, začít s oživováním...

Už vám někdo řekl, že to dělat nebude a odmítl pomoci se záchranou?
Samozřejmě. Ty důvody ale bývají různé. Může to být například stará paní, která volá kvůli svému manželovi, chce pomoct, ale fyzicky by už masáž srdce nezvládla. Může to být žena, která v noci na ulici objeví ležícího muže, zavolá záchranku, ale bojí se k němu potmě přiblížit. U nehod někteří projíždějící sice zavolají, ale nevystoupí ze svého auta. A běžně se na nás obrátí, až jsou dva tři kilometry za místem nehody...

Nakousli jsme to v úvodu. Vánoční Rolničky, rolničky jsou prý ideálním rytmem pro resuscitaci.
Vždyť tam jsou docela pauzy! I Skákal pes by možná byl lepší :). Dnes se už nedoporučuje umělé dýchání, jen u malých dětí, takže je nutné hrudník stlačit stokrát za minutu. Pravda je, že se do tempa člověk většinou rychle dostane, my si můžeme pomoci maličkým metronomem na obrazovce a jen volajícímu říkáme teď, teď, teď...

Pamatuji si z jednoho školení, že jsme zachraňovali zraněné v lese, které pokousal vzteklý pes. Jeden krvácel ze stehenní tepny, druhý byl napíchnutý na větev a poslední chodil zmateně okolo. Vrhli jsme se na ty dva, ten třetí mezitím zemřel (jako) na vnitřní zranění. A nikoho z nás vůbec nenapadlo zjistit, jestli někde poblíž není ten pes a nezaútočí znovu. Na co všechno musíte myslet, když pomáháte přes telefon?
Na té naší straně jsme opravdu „nevidomí", ale každý z nás už má díky zkušenostem bohatou obrazotvornost. sanitka 0d769Víme, jak to může vypadat. Že i když se rodiče dušují, že v tom malém bazénku je jen loužička, dítě zřejmě leží obličejem právě v těch pár centimetrech vody... Stačí, když se při dopravní nehodě dozvíme, že je vysypané přední sklo, vyvrácené dveře od auta a člověk leží venku... Mnohé informace získáváme z kurzů a školení, dozvídáme se ze spolupráce s hasiči.

Co bývá nejhorší?
Pokud jde o děti, nebývá to nikdy jednoduché. Ale noční můrou všech operátorů jsou podle mne porody. Zvláště ty domácí, které se nepovedou. Já chápu, že rodiče chtějí prožívat intimní chvíle v soukromí, na to mají právo, ale měli by také znát všechna rizika. Maminky se v těhotenství učí dýchat na balonech, ale co dělat, když se porod pokazí, jim nikdo neřekne. Přitom jde o minuty a život dvou lidí.

„Rodila" jste po telefonu?
Mnohokrát, v průměru tu řešíme i desítky porodů měsíčně, ale většinou stihneme maminky převézt do porodnice. Komplikace u domácího porodu jsem řešila jednou, naštěstí tatínek spolupracoval, takže na konci jsem uslyšela plakat novorozence. Příjemný pocit.

Mění se charakter telefonátu v závislosti na počasí nebo ročním období?
Jaro odstartují motorkáři a cyklisté, s létem přijdou vodní sporty. Na jaře a na podzim se prořezávají stromy, i zranění způsobená cirkulárkou bývají častější. Při úplňku pozorujeme, že se na nás častěji obracejí lidé s psychózami, těch je ale jednoznačně nejvíc v době Vánoc. Někteří lidé se cítí osamělí a mají deprese. Volají k nám a chtějí pomoci.

A co dětské úrazy?
Naše děti měly kovové průlezky. To už dnes není, ale sami jim připravujeme adrenalinovou zábavu, jako jsou trampolíny nebo lezecké stěny. Hlavně z trampolín, kde se sejde víc dětí najednou, bývají velmi vážné úrazy.

Vy byste dětem trampolínu nekoupila?
Ty moje lezly po stromech a dnes jsou velké. Ale vnoučatům ji určitě nepořídím.

Váš nejhezčí zážitek?
Nevím, jestli by zůstal nejhezčí, protože konec neznám. Na dálku jsme resuscitovali s tatínkem holčičku po tonutí a podařilo se to. S obnoveným oběhem, tedy dýchající ji posádka naložila do vrtulníku. Ta spolupráce byla skvělá, ale jak dopadla, nevím. Jestli přežila, jestli bude bez následků, netuším. Zpětná vazba mi chybí, ale možná, že někdy je to i lepší.

A nejhorší?
Velká dopravní nehoda před několika lety. Dodávka plná lidí najela pod kamion. Když mi paní, která nás volala, popsala, co vidí, bylo mi jasné, že není pomoci. Byli všichni mrtví, bohužel.

Jak se k vám chovají volající? A přijde na vás někdy stížnost?
Někdy mě mrzí, jak se lidé změnili. Někteří nám nadávají, jsou vulgární. Snažíme se jim pomoct a oni nás urážejí. No a nespokojeni s naší prací bývají ti, kteří volají třeba v neděli navečer, protože je jim špatně a zítra nebudou mít čas sedět v čekárně, kde bude po víkendu spousta lidí, tak nám to i řeknou, klidně to přiznají i s tím, že jsou přesvědčeni, že když je přiveze sanitka, budou mít přednost, což ale není pravda. Pak se taky někteří zlobí, že jim pošleme jen převozovou službu. Mnohdy jsou to případy, které opravdu hraničí se zneužíváním. Jako třeba matka, která telefonuje, že „synáček má teplotku", diví se, že mu může dát antipyretika a nakonec zjistíte, že „chlapečkovi" je pětadvacet. Lidé často neznají základní principy péče o vlastní zdraví, a to je škoda.

A už vám někdy přišel někdo poděkovat?
Osobně ne, vždyť ani neznají naše jména. Ale obecně se mi zdá, že se už zlepšuje povědomí o tom, že nejsme jen telefonisté, ale proškolení odborníci. A že lidé vědí o tom, že záchrana zdraví či života začíná už tady u nás, na operačním středisku u telefonního sluchátka...

Jiřina Veselá
Foto: Michaela Bothová