Pavol Seriš: Hranice mě nezajímají

5Je mu třiatřicet a na české divadelní scéně patří mezi nejzajímavější osobnosti. Žije v Brně, ale je Slovák. Čechoslovák, zdůrazňuje Pavol Seriš, který naposledy strhnul publikum svým Pozemšťanem v Divadle Bolka Polívky.

Vystudoval jste norštinu a angličtinu na Masarykově univerzitě. Nevydělával byste víc překlady severských detektivek než jako herec?
Těžko říct, protože jsem to nikdy nezkusil. Nějaké překlady jsem dřív dělal, ale jak jsem absolvoval studium jazyků, hned jsem nastoupil na JAMU. Překlad sice také může být uměleckým dílem, ale je to samotářská práce. Nikdy s ním nezažijete adrenalin, který vás zaplaví, když se postavíte na scénu před čtyři sta lidí. Divadlo je společenštější. A rozhodl jsem se jít cestou autorského divadla, protože někde ve mně ta tvorba dlouho vřela a vře.

Proč jste si vybral právě norštinu?
Na gymnáziu v Trenčíně jsem měl angličtinu a francouzštinu, z nich jsem také maturoval. Ještě jsem chodil na španělštinu do jazykové školy. Ze všech předmětů mě jazyky asi nejvíc bavily, takže jsem si chtěl přibrat nějaký další. A z tehdejší nabídky tří jazyků, kde byla ještě latina a řečtina, vzešla vítězně norština. Je to sice trochu exotický, méně významný, nicméně zajímavý jazyk. A bez problému se s ním domluvíte i ve Švédsku a Dánsku. Když mi bylo osmnáct, hodně jsem cestoval a stopoval po Evropě a chtěl jsem umět alespoň deset jazyků.

Kolik jazyků tedy umíte?
Už se jim tak nevěnuju, ale v roce 2010,1 když jsem končil na filozofické fakultě, jsem uměl plynule anglicky, norsky, španělsky a francouzsky. Domluvím se v nich i dnes, ale zřídkavým užíváním se slovní zásoba z hlavy přirozeně vytrácí. Teď ji mám plnou divadelních textů.

K tomu musíme přidat ještě „cizí" češtinu a rodnou slovenštinu...
Češtinu nemám perfektní. Na JAMU jsem studoval fyzické divadlo a klaunskou tvorbu, nikoliv činohru, kde kolegy Slováky drtí češtinou mnohem víc. Ti když mluvili slovensky třeba v baru, kde na ně náhodou narazil někdo z profesorů, dostali vynadáno i tam. Ale časem jsem zjistil, že v celé České republice můžu hrát slovensky a lidé to přijímají pozitivně.

Tolik jazyků umíte, a přece se věnujete pohybovému divadlu a pantomimě. Není to protimluv?
Možná ano... Bude trochu paradox, že se roky věnujete studiu jazyků, a pak se snažíte vyjadřovat především tělem. Ale nedělám čistou pantomimu jako kdysi třeba Ladislav Fialka nebo Marcel Marceau, jde spíš o kombinaci pantomimy se slovem.

Už přes dvanáct let žijete v Brně. Cítíte se jako Slovák, nebo už jako Čech?
Narodil jsem se v roce 1986 před rozdělením ČSR a dokonce jsem svého času nosil tričko Made in Czechoslovakia. Což platí, považuji se za Čechoslováka. Určitě to tak nemají všichni, ale já se opravdu cítím stejně doma jak v Trenčíně, tak v Brně, Košicích či v Praze... Možná by mi nějací nacionalisté vynadali, že nejsem pravý Slovák, když tohle můžu říct, ale já to prostě tak vnímám. Hranice mě nezajímají.

Ale nějaké rozdíly mezi Čechy a Slováky existují. Konečně, na nich stojí i vaše inscenace „Čecháčci a Čoboláci", kterou s úspěchem hrajete s Filipem Tellerem už déle než dva roky.
Ano, mluvíme jiným jazykem, trochu odlišně přemýšlíme, Tatry jsou vyšší a majestátnější než Krkonoše, Praha je zas mnohem malebnější než Bratislava, Slováci pořád pokukují po západu, Češi rovněž... Rozdíly ale nejsou to důležité. Toho, co nás spojuje, je mnohem více. Málokteré národy mají k sobě tak blízko jako my, historicky i lidsky.

Co smysl pro humor? Liší se český od slovenského a naopak?
Možná trochu ano, i když paušalizovat se to nedá. Každé publikum je trochu jiné svou skladbou, věkem, jinak se hraje v divadle, jinak v klubu, šapitó nebo venku... V Česku je běžnější cimrmanovský humor,2 postavený na slovních hříčkách a na tom, že si lidé dokáží dělat srandu ze sebe, ze své vlastní historie, z vlastních proher. Slováci, možná protože jsou menší národ, jsou víc hrdí na to, čeho dosáhli. Na druhé straně, když se sejde dobré publikum, jsou Slováci temperamentnější, odvázanější než Češi. Ale opravdu těžko říct, protože když se v Praze nebo v Brně v rámci stand-upu Čecháčci a Čoboláci ptáme diváků, odkud jsou, bývají v hledišti Češi a Slováci někdy i půl na půl. Hrál jsem například i v Íránu, Estonsku či Maroku a diváci se všude smějí podobným věcem.

Jak jste se dostal k divadlu?
Postupně. Když jsem si dával přihlášky na vysoké školy, vybíral jsem mezi Bratislavou, Prahou, Brnem, francouzským Lyonem... Do Bratislavy se mi moc nechtělo, Lyon mi přišel v osmnácti jako příliš zásadní změna, v Brně jsem se při přijímačkách cítil dobře, líbilo se mi a měl jsem tu přítelkyni i kamarády, tak vyhrála Masarykova univerzita. V Brně jsem naplno objevoval divadelní svět, někdy jsem viděl i tři různá představení týdně, zkoušel jsem své první stand-upy a začal zvažovat studium na JAMU. Říkal jsem si, že když tu ta slavná akademie je, tak abych někdy v životě nelitoval, že jsem to nezkusil. Přijali mne, a bylo.

Zmínil jste, že na začátku vaší kariéry byly stand-upy, krátké komické výstupy, při nichž komik sám stojí na jevišti a snaží se zaujmout a pobavit. Kde jste se to učil?
Dnes už jsou stand-upy docela běžné, je to hodně rozšířená performativní disciplína. Ale tehdy u nás teprve začínaly. Byl jsem samouk. Objednal jsem si z Ameriky přes Amazon asi osm knih, např. „Comic Bible" anebo „Comedy Insights", které rozebírají stand-up comedy do hloubky. Hodně jsem psal a pak sbíral zkušenosti na podiu. Následně jsem se vlivem JAMU od stand-upu přirozeně přiklonil k divadlu. Určitě ale plánuju v budoucnosti vytvořit samostatný celovečerní stand-up. Je to fascinující žánr, tak prostý, a přitom tak komplexní.

Kdy jste stál poprvé před publikem?
Úplně poprvé to bylo ještě v Trenčíně. Třídní mne jako neúnavného baviče poprosila, abych připravil zábavný program na předmaturitní stužkovou slavnost pro studenty a rodiče. Napsal jsem několik skečů, jako třeba parodii na nenáviděnou chemikářku, a poprvé jsem okusil, jaké to je, když se plný sál lidí najednou zasměje vašemu vtipu. Ten pocit si pamatuju a asi už tam jsem věděl, že se tomu chci věnovat. Klidně i amatérsky při studiu jazyků.

Už jste zažil i opak, že se nikdo nezasměje?
Samozřejmě. Každý začínající komik si to musí zažít, a někteří to odmítnutí davem neustojí a vrátí se k pokojnější práci. Někdy jdou diváci s vámi od první věty, jindy se musíte s publikem naladit. Když přijedete někam, kde vás nikdo nezná, lidé netuší, na co vlastně přišli a co mají očekávat, trvá to klidně deset minut, než jiskra přeskočí. A pak se jakoby zázrakem smějí pořád. Je to trochu alchymie.

Máte na to nějaký trik?
Nejúčinnější bývá upřímnost. Moje představení mají často otevřený tvar, takže můžu klidně vystoupit z role a okomentovat co se děje. Jednou jsem divákům takhle civilně řekl: „No, s vámi to dnes bude těžké. Ale snad to nějak zvládneme." Zasmáli se, uvolnili a šlo se bez potíží dál. Fakt je, že teď už jsem v příjemném stádiu, kdy už mám v Praze, Liberci, Mostě i Hvozdné svoje publikum.

Chcete jen bavit, nabídnout příjemný večer? Nebo mají vaše inscenace i vážnější sdělení?
Ty první komedie, jako Chutilo vám, páni? anebo Zo ZOO chtěly primárně rozesmávat. Postupem času, jak stárnu – je mi třiatřicet, přichází vážnější témata samy. Víc hledám příběh, sdělení, které se lidí dotkne.4 Například v Čecháčcích přicházíme k tomu, že je zbytečné se hádat kvůli rozdílům, ale že bychom se měli od sebe spíš inspirovat. Nejangažovanější v tomto ohledu byla inscenace Samko Tále, která kritizovala nastupující fašismus na Slovensku. Hloubavější témata se objevují i v nejnovějším Pozemšťanovi. To je příběh tvora z jiné planety, který se chce stát člověkem, zamiluje se do lidí a chce se adaptovat. Pozoruje nás a zjišťuje, jak je to složité být člověkem. Pořád je to komedie, ale zaznívají tam i citlivější tóny. Je to mé nejosobnější dílo.

Z čeho bychom měli mít největší obavy?
Každý se něčeho bojí. Někdo cizinců a někdo pavouků. Jiný má strach, že homosexuálové ničí tradiční rodinu. Někdo se bojí, že nebude mít děti, a jiný, že je mít bude. Když si pustíte zprávy nebo otevřete noviny, můžete si okamžitě sepsat seznam, čeho všeho se můžeme bát. Jedno z nejdůležitějších témat je dnes podle mne ekologie. Mám obavy o naši planetu, která nám dlouhodobě na různých místech ukazuje, že se k ní nechováme dobře a ubližujeme jí.

Kam chodíte pro inspiraci? Trávil jste hodiny v zoologické zahradě kvůli inscenaci Zo ZOO nebo v supermarketech v pokladně?
Přesně tak, je to trochu výzkum v terénu. Když jsem připravoval komedii Pri kase, chodil jsem často do obchodu a stál třeba hodinu za pokladnou, pozoroval co se tam děje a zapisoval. Jako pokladní jsem ale nepracoval. V Pozemšťanovi je hlavní téma člověk a jeho chování ve všednodenních banálních situacích. Takže jsem v parku pozoroval různé druhy chůze, na plese druhy tanců, nebo poslouchal na pískovišti konverzace rodičů s dětmi. Každodenní život, to je nekonečný zdroj inspirace.

Už se někdo z blízkých nebo kamarádů ve vašich dílech na jevišti poznal?
Mnohokrát. Ale hlavně se v tom nacházejí diváci. V Pri kase mám typologii, jak se nakupuje – před výplatou, po výplatě, jak nakupují matky, jak muži. Ti často brouzdají mezi regály s mobilem na uchu a nahlas křičí věci jako: „Nemají zázvor! No prostě ho nemají, tak to ti ho mám nakreslit?!" Přitom v publiku vidím, jak deset žen s úsměvem pokyvuje hlavou, jako by říkaly: „Ano, to znám. To je můj manžel..." Jedním z kouzel divadla a celkově umění je, že nám nastavuje zrcadlo. Když se s něčím na jevišti ztotožníte, zasmějete se, přichází skrz to určitá nevědomá očista, katarze, poznání, že jsme si podobní. A že to naše každodenní hemžení je vlastně často úsměvné.

Jste vtipný?
To by asi museli posoudit moji blízcí, ale snad trochu ano. Kdybych nebyl, asi bych se těžko už téměř deset let živil humorem. Ale samozřejmě nejde být vtipný čtyřiadvacet hodin denně. Každý máme své nálady, záleží, co je za den, jak se cítíme. Závisí to na různých okolnostech nebo na lidech, které potkáváme. Někdo vás k humoru inspiruje více a někdo méně. Ale mám rád i samotu, umím si ji užít a někdy ji i vyhledávám. Vezmu kolo a zajedu si do parku, kde si několik hodin čtu a píšu, chodím do lesa nebo do sauny. Taky mám doma ateliér, kde mám klid pro tvorbu.

Jak se udržujete v kondici? Vaše divadelní kusy jsou hodně postavené na pohybu.
Do patnácti jsem dělal karate a vždy jsem hodně sportoval, hrával fotbal nebo tenis. Kvůli své práci se musím starat o své tělo. Mým hlavním dopravním prostředkem je kolo, cvičím, dělám strečink, občas jógu. Fyzický tréning je zvyk, nedokážu zůstat několik dnů bez pohybu.

Jak vznikla vaše spolupráce s Bolkem Polívkou? Často se o vás mluví jako o jeho následovníkovi.
Lidé naši tvorbu často porovnávají, ale není to nic plánovaného. Bolek viděl jednou moji komedii Chutilo vám, páni?, oslovil mne a pozval do své Manéže, nejdřív na československé turné, následně i do televize.3 Pak přibyl Re-kabaret v režii Vojty Fatky, humorný občasník, který pro jeho divadlo připravuje tým šikovných lidí. Projekt teď prochází obrodou, zřejmě v prosinci by měl mít premiéru v nové podobě pod režijním vedením Hanky Mikoláškové. No, a když jsem Bolkovi řekl o námětu Pozemšťana, líbil se mu natolik, že mi nabídl nejen prostor pod svou střechou, ale i volnou ruku ve výběru spolupracovníků, přičemž sám měl supervizi. Potkávali jsme se nad scénářem u něho doma v Olšanech. Bolek je mimořádná a velkorysá osobnost, velmi přející a fandící mladým divadelníkům.

Připravujete něco dalšího?
Připravujeme teď se studiem Epicture nějaké video-skeče. Plánuji na podzim turné s Pozemšťanem a pořád cestuji se svým repertoárem. Teď začínám opět učit na JAMU, nově i předmět Gestika a pohyb na UTB v Zlíně. Co se týká nového díla, sbírám materiál a přemýšlím nad tématem i žánrem. Rádi bychom příští rok napsali nový kus s Filipem Tellerem, na jiný styl než naposled, možná víc do kabaretu, něco poetičtějšího. Nebo víc dialogického, jako kdysi dělali Lasica-Satinský. Taky mne láká ten čistý stand-up. Uvidíme.

Nemáte stálé angažmá, není to handicap? Máte dvě malé děti, nehodil by se nějaký nekonečný seriál nebo reklama?
Musím zaklepat, mám práce dost, takže mne divadlo uživí, co ne každý herec může říct. Jsem na volné noze a nabídky si vybírám podle kvality. Zvažuji případ od případu. Nerad bych šel do něčeho, co by mi bylo vyloženě proti srsti, do něčeho laciného. I nedávno jsem odmítl účinkování v jedné reklamě. Sice v tom bylo hodně peněz, ale scénář byl hloupý a vím, že bych se pak za to před sebou styděl. Nejsem naštěstí ve stádiu, kdybych musel brát všechno. Radši budu dělat poctivě jen divadlo. To mne absolutně naplňuje.

----------------------------------------------

Pavol Seriš

Narodil se v roce 1986 v Trenčíně. Po gymnáziu v rodném městě vystudoval Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity a následně pokračoval na Divadelní fakultě JAMU. Po absolvování Ateliéru Klaunská scénická a filmová tvorba pokračoval v doktorském studiu. Dizertační práci věnoval divadelní tvorbě Boleslava Polívky v letech 1972-1987 a v roce 2017 absolvoval jako doktor filozofie (PhD.). O rok později začal na JAMU působit jako pedagog. Momentálně učí i na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně, vede workshopy fyzického divadla a pravidelně dělá pohybové spolupráce k činohrám, např. v Národním divadle Brno nebo ve Slováckém divadle.

Věnuje se především autorskému divadlu, v němž míchá stand-up comedy, fyzické divadlo, absurdní humor, pantomimu nebo tanec. Zkoumá a hledá hranice divadla jednoho herce. V současném repertoáru má šest monodramat: Chutilo vám, páni? (2011), Zo ZOO (2012), Autor (2014), Pri kase (2015), Samko Tále (2016) a Pozemšťan (2019). Podílí se rovněž na cyklu satirického občasníku Re-kabaret v Divadle Bolka Polívky.


(jih)

Foto: Archív P. Seriše