Hana Robinson: Extrémy v životě mě baví

Hana Robinson 22Nečekaná diagnóza roztroušené sklerózy ji nesrazila na kolena. Zpěvačka, klavíristka a skladatelka Hana Robinson se dál naplno věnuje milované hudbě stejně jako své druhé vášni, lyžování. I když je realista a ví, že navždy to asi nepůjde... Lítost a soucit určitě nečeká a i když připouští, že výška jejich „Everestů" se snižuje, dostat se jen do jejich základního tábora by pro jiné byl úkol možná až nesplnitelný...

Nový rok, nové plány a nová předsevzetí. Co čekáte od letošního roku vy?
Čekám spoustu překvapení, trošku z extrému do extrému, protože takový můj život vždycky byl a tím mě tolik bavil. Čekám hudební inspiraci, kterou jsem na čas ztratila, nebo se mi to tak alespoň zdálo. Věřím ale, že jsem ji už koncem minulého roku našla zpět a že už u mě zůstane po celý rok.

Vždycky jste snila o tom, že budete zpěvačkou?
Rozhodně nemůžu říct, že by to byl můj dětský sen. Stalo se to až v době studií, i když vím,Hana Robinson by Pavla Hodkova 1 že to zní hloupě, protože to bylo vlastně dost pozdě. Já jsem měla totiž vždy spoustu zálib a koníčků a rozhodnout se pouze pro jeden bylo těžké. Věřím totiž, že úspěch v jakémkoli oboru se dostaví pouze se stoprocentním nasazením, a to se mi dlouho nedařilo nasměrovat jen k jediné činnosti.

Jaké jsou vaše současné hudební plány?
Brzy vyjde moje druhé sólové album. Jsem šťastná, že se mi opět začaly rodit v srdci hudební nápady, a doufám, že se budou líbit i posluchačům.

Co vám po pracovní stránce udělalo vloni největší radost?
Splnila jsem si sen a složila skladbu pro piano a housle, které hraje skvělá Anička Mlinariková. Skladba se jmenuje BEYOND a je o přátelství. Video k ní vzniklo v krásných lázních Vráže u Písku, kam se mimo jiné jezdím léta dávat dohromady.

Mezi vašimi pracovními partnery jsou velmi slavná jména, Michalem Horáčkem počínaje, Richardem Krajčem konče... Připravujete s nimi nebo s někým jiným něco pro nejbližší dobu?
Určitě. Je tu tolik skvělých zpěváků a muzikantů, se kterými bych ráda spolupracovala. Určitě brzy vymyslím nějakou milou spolupráci.

Do devatenácti let jste žila v Brně, pak jste studovala na prestižní hudební škole v USA, kde jste strávila pět let, s bývalým manželem jste strávila určitou dobu ve Velké Británii. Jaký je váš vztah k Brnu?
V současné době opět pendluju mezi Prahou a Brnem. Vztah k Brnu? Miluju ho přece, je to mé rodné město. Přiznám ale, že až do nedávna jsem neměla ani tušení, jak moc vzkvétá, krásní a útulní. Všímám si nových kavárniček, různých nazdobených zákoutí a také je slyšet v ulicích spoustu cizích jazyků. Svou velikostí je Brno tak akorát velké na pohodlný život. Tedy ideální.

Všude dobře, doma... Nezvažovala jste, že byste zůstala za hranicemi? Neměla byste tam jako zpěvačka a muzikantka větší možnosti?
To není úplně tak jisté. Víte, já jsem nikdy neměla přehnané hudební ambice. Hana Robinson PianoVystudovala jsem nejlepší školu ve svém oboru, kterou jsem mohla a při tom si velmi dobře uvědomíte svoje limity, hranice. Nikdy jsem nebyla studentem, který by dokázal cvičit osm hodin denně jako jiní studenti, převážně z asijských zemí. Ani to nešlo, musela jsem u studií pracovat, živit se. Myslím ale, že v tuzemsku se mi naskytly krásné pracovní možnosti, přece jen je jim člověk vzhledem k velikosti země jaksi blíže.

Jak se holka z Brna dostane na Berklee College of Music v Bostonu?
Vlastně tak trochu náhodou. Studovala jsem už v té době na jiné škole blízko New Yorku a můj učitel piána, úžasný starší pán původem z Kuby, mi Berklee doporučil. Tak jsem se přestěhovala do Bostonu, dělala nejdříve servírku a po půl roce se na školu přihlásila. A vzali mě.

Dnes už můžete porovnávat – v čem byla škola jiná než podobné hudební školy u nás? A kam vás posunula?
To bohužel neumím posoudit, v ČR jsem na hudební vysoké škole nestudovala. Posunula mě tam, kde dnes jsem, ovlivnila mě jak žánrově, tak přístupem k hudbě jako k umění, ale i k profesi.

Ve dvaceti osmi jste zjistila, že máte roztroušenou sklerózu, nevyléčitelnou nemoc. Po silných atakách jste se ji naučila zvládat – jak se vám daří nyní?
Naučíte se všechno, přizpůsobíte se všemu. Nemá cenu se tím neustále trápit, přestože je to mnohdy opravdová výzva. Především únava, ta je velmi limitující, takže se musíte naučit spořit s energií během dne, spát i za chůze nebo v metru...zní to až komicky a neuvěřitelně, vím. Ale já opravdu třeba přijdu k někomu na návštěvu nebo do studia, kde nahráváme novou desku, a někdy se rovnou natáhnu na divan. Samozřejmě se omluvím, vím, že se to nesluší, ale pokud to na pět minut neudělám, nic se mnou už zkrátka nebude....

Vzpomínáte si, co vám proletělo hlavou, když jste se dozvěděla diagnózu? Kdy a jak se to vlastně stalo?
To vím naprosto přesně. Byla jsem se svou maminkou a hned se jí rozplakala na rameni s otázkou „kdo si mě teď, maminko, ale vezme?". A ona na to: „Nebudu ti lhát, každý už ne". Což jsem samozřejmě slyšet nechtěla, ale moje maminka vždycky říká věci tak, jak jsou. Je to skvělá máma. Vlastně to byla ironie, byla jsem v ten moment vdaná, ale věděla jsem, že to naše manželství neustojí. A taky že neustálo.

Neradil vám někdo, že bude lepší, když o své nemoci nebudete mluvit? Že vás přestanou pořadatelé zvát z obavy, že termín zrušíte nebo koncert neodehrajete?
Možná. Ale já jsem za celou tu dobu zrušila jen jediné hraní, to jsem opravdu nemohla ani dojít do koupelny. A pokud si mě pořadatelé z tohoto důvodu nenajímají, to se přece nikdy nedozvím.

Opravdu jste se rozvedla a znovu jste se, aspoň pokud vím, nevdala, ale třeba manželovo příjmení jste si nechala – takže jste nezatrpkla?
Ano, nechala, je přeci krásné, nemyslíte?

Roztroušenou sklerózu nelze ignorovat, ale je možné se s ní naučit co nejkvalitněji žít, řekla jste v jednom rozhovoru. V čem nejvíc se tato nemoc na člověku podepíše? A co je nejhorší pro vás, jako pro klavíristku a pro ženu?
Již zmiňovaná únava a pak samozřejmě zhoršená citlivost rukou, nohou a především prstů. To je pochopitelně pro pianistu noční můra a to víte, že to občas i opláču. Jako žena se cítím ale v pořádku.

Kromě hudby se také věnujete práci v nadačním fondu, pro nemocné roztroušenou sklerózou jste natočila hymnu. Obecně asi není povědomí „zdravé veřejnosti" o roztroušené skleróze největší, nebo se pletu?
Ani já jsem nevěděla, co RS přesně je.HR by Pavla Hodkova Head.tif Taky jsem si to musela poctivě vygooglovat, ani jsem nikoho ve svém širším okolí s takovou či podobnou autoimunitní nemocí neznala. Právě pro tuto lehkou osvětu jsem složila píseň Romantik, kde mě skvěle doplňuje Richard Krajčo, Petr Bende, Ivan Doležálek, sestřičky z RS centra, kde se léčím, a také skvělí Brňáci Martin Kurc, Veronica, Savana, Libor Machata a Honza Hlaváček.

Chystáte pro letošní rok něco i v této oblasti?
Charitativní projekty stále podporuji. Vybírám si ale už jen ty, kterým věřím. Se svým bratrem Pavlem bychom rádi letos například uskutečnili lyžařský rekord, jehož výtěžek bychom věnovali pacientům s roztroušenou sklerózou.

Na konci letošního roku oslavíte čtyřicítku, prý zlomový věk, zvláště pro ženu. Asi hloupá otázka, ale bojíte se stárnutí? Řešíte třeba vrásky a šedivé vlasy?
To víte, že na to myslím, i když to nerada přiznávám. Chodí to tak nějak ve vlnách. Chvíli je mi to jedno, chvíli začínám šetřit na různá ta vylepšení...tím myslím spíše permanentku na jógu nebo prodloužení vlasů (). Na ty velké „opravy" beztak nikdy nenašetřím. Všechno, co muzikant vydělá, investuje zpátky do hudby.

Na vašich webovkách máte skvělé plány do budoucna a výčet věcí, které chcete v životě stihnout, je už dlouho konstantní: vylézt na Everest, přeplavat Gibraltar, porodit holčičku a být šťastná. Nebo se změnil?
To vše platí pořád, akorát ten „můj" Everest už bude muset být o trochu menší...

(jih)
Foto: Archív HR, Pavla Hodková