M. Kňažko: Hraní mne drží v kondici

kňažkoPůvodem jsem herec a tím také zásadně zůstávám, zjednodušeně shrnuje svoji dosavadní profesní kariéru Milan Kňažko. Po stavební průmyslovce nastoupil ke studiu herectví na bratislavské VŠMU, následovala divadelní akademie ve Francii. V listopadu 1989 odstartovala politická etapa jeho života, která vyvrcholila kandidaturou na prezidenta. Mimo jiné mezitím také třeba stanul v čele televize. Nyní, ve svých třiasedmdesáti letech, už je zase hercem na plný úvazek, točí, hraje. V druhé polovině září „naskočil" na Horskou dráhu, jak zní název připravované inscenace pro Divadlo Bolka Polívky.

"Vždycky jsem se snažil, aby mne moc nepozřela"... To byl důvod, proč jste se rozhodl vrátit se definitivně k herectví?
Na jevišti jsem nestál vlastně jen sedm a netočil jsem šestnáct let. Dokonce ještě když už jsem byl v politice, začal jsem zase hrát v divadle. Moc jsem považoval a stále považuji jen za prostředek k dosažení konkrétních cílů v praktické nebo politické rovině. Pro mne nebyla nikdy primárně důležitá, ale bez ní bych nemohl splnit, co jsem sliboval. Což je pro mne základní princip moci, ale že bych jí byl někdy posedlý nebo že by pro mne fungovala jako droga, to jsem nikdy necítil.

Poznamenaly vás nějak zkušenosti z politického světa? Vrátil jste se jiný?
Pro herectví je dobrá každá zkušenost. Hrál jsem například policejního náčelníka, který je propojený s mafií, což má velmi blízko k tomu, co se ve skutečnosti někdy opravdu děje v politickém i veřejném životě. Ale abych se zásadně proměnil, to ne.

I herectví je však závislé povolání, záleží na režisérech, zda vás obsadí, na producentech...
... což mi, když jsem byl mladší, vždycky velmi vadilo.9 ŽIVOT NA TRI KRÁT fotoCtiborBachratý 027 Ale můj návrat odstartoval Milan Lasica jako ředitel divadla, který se na mne obrátil, jestli bych něco nechtěl zase dělat. A já se ptal, s kým? Začali jsme se domlouvat na titulu, na partnerech, na režisérovi... Od té doby už dělám divadlo jen takto, dobrovolně. Když nějakou nabídku akceptuji, tak proto, že s ní souhlasím a vím, že mě nic nepříjemně nepřekvapí. Kdyby ano, nemusel bych to dělat. A jako nezávislé povolání je herectví úžasné.

Podle čeho si tedy role vybíráte?
Zásadně vycházím z nabídky. Nejprve musí být zajímavá předloha, hra. Utkvělou představu, co bych chtěl dělat, ale nemám.

Co vás přitahovalo na Horské dráze?
S Bolkem se známe od počátku 70. let. To, co dělal, se mi vždycky líbilo a bylo mi blízké. A Horská dráha je dobrá hra, francouzská komedie – a já navíc patřím k hercům, kteří si myslí, že divadlo by mělo být zábavné. Když se třeba diváci tři až pět minut nezasmějí, mám pocit provinění. Horská dráha je příběh starého prasáka a mladé dívky, jiné postavy tam nejsou, takže můžete hádat, koho hraju. Jde vlastně o vtipný dialog s nečekaným rozuzlením, které nebudeme prozrazovat, abychom diváky neodradili. Momentů překvapení je tam dokonce vícero, což mám na divadle taky moc rád. Když se děj změní jinak, než publikum na základě toho, co vidělo, předpokládá. A tady je hned několik takových obratů. Přijďte se podívat.

Po devítiletce jste nastoupil na stavební průmyslovku. Jak jste se pak vůbec k herectví dostal?
Už na té základní škole jsem se zabýval interpretací poezie, během průmyslovky jsem pokračoval v amatérských divadelních souborech. Stavařina nebyl pro mne dobrý výběr. Nějaké zkušenosti mi zůstaly, ale moc bych na tom nestavěl. () Táhlo mne to k divadlu.

Dostal jste se na VŠMU napoprvé?
Nevzali mne, protože jsem prý neměl hlas.IMG 9919 Absolvoval jsem různá léčení, v Luhačovicích, v Mariánských lázních, no a kromě toho jsem se zaměstnal jako kulisák v národním divadle, abych viděl mistry herce i z boku a zezadu, což se mi povedlo. Pak jsem taky pracoval jako horník, jako dřevorubec a další rok mne přijali. Když k tomu přidáte tu politiku, tak na jeden život jsem vlastně dělal dost povolání a profesí.

Odpor proti komunistickému režimu měl různé podoby, ale vy jste prý jediný snad v celém východním bloku, kdo vrátil před listopadem 1989 titul Zasloužilého umělce...
O nikom dalším aspoň nevím. Titul jsem měl asi čtyři pět let, ale pak jsem podepsal Několik vět a situace kolem mne se začala dost proměňovat. Pak jsem ještě připojil podpis k petici za propuštění politických vězňů, kteří se provinili tím, že položili kytice obětem zavražděným okupačním armádou, a to už atmosféra vyloženě zhoustla. Odmítli mne pustit na festival československých filmů do Barcelony a Madridu, přestože tam byly dva, kde jsem měl hlavní roli (Papilio a Dobří holubi se vracejí). Když jsem se ptal proč, v Praze na Filmexportu mi říkali, že jsem slovenský herec a musím si to vyřídit v Bratislavě, tam mi ale tvrdili, že jsou to české filmy a musím do Prahy. Hlásil jsem se u slovenského ministra kultury, který pořád neměl čas a vícenásobně mne nepřijal. Tak jsem mu napsal otevřený dopis a řád nechal u sekretářky na stole... Kdyby nepřišel listopad 1989, asi by to dopadlo špatně. Zřejmě bych nebyl hercem a možná ani ne v Československu... V lepším případě bych se ocitl někde ve Francii nebo v Kanadě, v horším v Leopoldově.

Vaše kniha se jmenuje Nosím v sobě mnohé jizvy. Které jsou ty největší?
Může to znít trochu pateticky, na druhé straně, jen na tváři mám pětadvacet štychů z různých zranění, nikoliv po plastice :).klamstvo11-001 Ale hlavně jsou míněny jizvy uvnitř, ty, které si odnášíte z různých konfliktních situací. Když jsem vrátil titul, pro mnohé jsem byl slovenský Jánošík a obdivovali mě, jiní mne za to stejné silně nenáviděli. Když jsem stál na tribuně za Veřejnost proti násilí, jedni mne milovali, druzí nesnášeli obdobně, jako když jsem byl s Mečiarem a pak jako první vystoupil proti němu. Nejsem bezkonfliktní typ a nejsem ani kariérní politik. Nikdy jsem nezůstával v zákopech, když se okolo střílelo. Z toho si odnesete jizvy, ale tak to má být. Jsem o tom přesvědčený.

Co všechno byste byl pro roli ochoten udělat? Zhubnout, ztloustnout, ostříhat se...
Jako uprchlík z koncentračního tábora pro film Nebo být zabit jsem musel zhubnout, pro příběh boxera v polotěžké váze zase přibrat. Naučil jsem se jezdit na koni, na motorce, absolvoval jsem speciální školení pro jízdy v autě, šermoval jsem – ale v zásadě jsem asi nic výjimečného nepotřeboval. Co bych určitě nedokázal, je omládnout. Nedávno jsem byl na promítání filmového zpracování Rusalky ve skvělé režii Petra Weigla. Toho prince jsem hrál asi před čtyřiceti lety a díval jsem se na to, jako bych to ani nenatočil já...

Mluvíte dokonale česky, ve filmech i na jevišti. Kde jste se to naučil?
Mám český jazyk rád, a když hraju v Čechách, nevidím důvod, proč by se měl divák potýkat s mojí slovenštinou. Vnášel bych tam prvek, který tam nemá být. Česky jsem možná uměl dokonce dřív než slovensky. Jsem luterán, ne katolík, a měli jsme proto doma bibli v takzvané starobibličtině, jak se říkalo, což nebylo nic jiného než čeština.DSC 6331 Dodneška vlastně otčenáš neumím slovensky, ale česky vám ho klidně řeknu. Když jsem pak začal točit v Čechách, dost mi záleželo na tom, abych si i postsynchrony dělal sám, tedy aby mne nikdo nedaboval. Klíčový byl rok 1983, kdy mi Jiří Svoboda nabídl roli českého vlastence Františka Křižíka. Tehdy jsem poprosil Radka Brzobohatého, aby mi namluvil můj text, a učil se ho i, abych obstál v konfrontaci s Rážem, Kodetem i dalšími hereckými osobnostmi a aby moje čeština zapadla. Jazyk je myšlení, proto taky mluvím česky, abych myslel v češtině a nemusel si to překládat. Tak to mám i s francouzštinou. Poprvé v češtině na divadle jsem ztvárnil roli Picassa, to jsem opět musel dost zapracovat, abych mohl být na jevišti s Vilmou Cibulkovou, která docela dobře mluví česky :), a před premiérou Shylocka v Divadle Na Jezerce, kde jsem na jevišti sám, jsem měl na několika zkouškách i profesorku češtiny.

Snahou výjimečného monodramatu Shylock, odkazujícího se k Shakespearovu dramatu Kupec benátský, je bojovat s přílišnou politickou korektností. Vy jste za tu roli získal i Cenu Thálie, že?
Monodrama jsem nikdy dělat nechtěl. Původně to měl hrát Jan Tříska, ale byl tehdy po autonehodě a necítil se na to. Když mi to Honza Hrušínský nabídl, přemýšlel jsem několik týdnů, než jsem se rozhodl. Bylo to velké riziko pro něj i pro mne, ale Thálie je snad důkaz, že to dobře dopadlo. Pikantní je, že jsem se Shylockem na mezinárodním festivalu v Bratislavě reprezentoval české divadlo a říkal kolegům: Vidíte, blbečci, jak my to v té Praze děláme... :)

Co by se muselo stát, abyste se vrátil do politiky?
Tuhle kapitolu jsem uzavřel v roce 2002, pokud se jedná o stranickou, parlamentní politiku. V roce 2014 jsem se nechal přemluvit na kandidaturu na prezidenta republiky. Kampaň byla na poslední chvíli a už tehdy jsem říkal: Může to dopadnout dobře, když mne zvolí. A může to dopadnout ještě lépe, když mne nezvolí. Byl jsem v politice třináct let, třikrát ve vládě, vím, co je politický život. A moje rodina to také zná, takže s tím zásadně nesouhlasila. Jsem rád, že to je, jak je. Mám mnohem zajímavější život takhle.

Je vám 73 let, jak se udržujete v kondici?
Bývalo to lepší. Když tomu někdo říká „požehnaný věk", můžu zodpovědně říct, že třiasedmdesát to opravdu není. Požehnaný věk nastává u muže kolem čtyřicítky, za ženy mluvit nechci. Tenkrát člověk má ještě dost sil a současně dost zkušeností, aby mohl cokoliv dělat na úrovni, kterou si představuje. Tehdy jsem třeba zaběhl Košický maraton jen tak, za tři a půl hodinky, z plezíru. Dneska bych už to nezkoušel. Snažím se udržovat jakž tak v kondici, nakonec i tím, že hraju. Pro zachování mentální svěžesti doporučují lékaři od jistého věku křížovky. Se Shylockem mám v repertoáru šest velkých rolí, Horská dráha bude sedmá, tak snad ještě luštit nemusím.

(jih)
Foto: Archív M. Kňažka a Jakub Adámek