Maroš Kramár: V češtině i přemýšlím

Schránka03Začínal jako československý herec. Dnes je slovensko-český herec, nebo možná taky česko-slovenský. A rovněž slovenský a český moderátor... Maroš Kramár hraje v českých i slovenských divadlech, kde mluví podle potřeby některým z jazyků. A v obou i moderuje. Vidět na vlastní oči ho budou moci návštěvníci Letní divadelní scény na Biskupském dvoře, kde se představí hned v několika rolích v komedii Mandarinková izba. Chcete-li, Mandarinkový pokoj.

Kdy jste jel naposledy šalinou?
Tramvají jsem jel nedávno, v Praze. Ale šalinou teď už nějakou dobu ne.

V hantecu se tedy evidentně stále orientujete. I když mladší generace ani netuší, že vy jste herectví vystudoval právě na brněnské konzervatoři. Jak k tomu došlo?
Fyzika, chemie nebo matematika mne nikdy nepřitahovaly a navíc jsem se hraní věnoval už od svých šesti let, točil jsem filmy i televize, účinkoval v divadle, takže herectví byla jasná volba. Ale v té době existovala na Slovensku pouze konzervatoř pěvecká, hudební a taneční, herecká byla v Brně, Ostravě a Praze. A protože Brno bylo nejblíž Bratislavě, jel jsem na zkoušky tam. A oni mne vzali, takže jsem v Brně strávil nejkrásnějších pět let: čtyři na konzervatoři a pak rok v Mahenově činohře.

Nezamotala vám někdy vaše popularita hlavu?
Když hrajete od dětství, tak si zvyknete a naučíte se s tím žít. Horší to mají ti, co k tomu přijdou později a nečekaně, těm to hlavu zamotat může. Jako se stává třeba i politikům, když se z někoho stane přes noc někdo a on pak neví, co se sebou...

Fanynky vás nenaháněly?
Ale jo, to byly hezké časy... Když ony ty moje fanynky nějak zestárly. ☺

Jak jste to měl při studiu se slovenštinou? Měl jste úlevy, anebo jste se musel honem rychle česky naučit? A co bylo nejtěžší – ř?
Protože jsem tam byl sám Slovák, musel jsem se učit česky.Schránka02 Jevištní mluvu jsem se učil vlastně jen česky, slovensky ne, a díky tomu mám ale také dodnes pořád kontakt s českým filmem i televizí. Naučit se ř je sice asi to nejobtížnější, ale těch rozdílů je mnohem víc. Od slovenštiny máte jiné té, elka vyslovujete jinak, ve slovenštině třeba neexistují dvě délky za sebou, což je v češtině docela běžná věc. Ale jsem rád, že jsem to zvládnul a dneska mluvím česky.

Nedělá vám potíže přecházet z jednoho jazyka do druhého?
V češtině už i přemýšlím, nemusím si to v hlavě překládat, takže nemám problém přejít z jednoho jazyka do druhého. Ale přiznávám, že někdy jsou ty odchylky tak malé, že najednou chvíli nevím, co je správně česky. Takže asi se mi tam občas ta slovenština připlete.

Cítíte se víc jako Slovák, nebo jako Čech? Díky předkům také připomínáte, že jste osminový Rus...
Hlavně se cítím člověkem. Člověkem, který má rád lidi, má rád pohodu, když je kolem veselo, vyhýbá se problémům. Brňáci říkají, lidi jsou různé, hloupé a pitomé, a mnozí z vlastní zkušenosti víme, že na blbce narazíte kdekoliv na světě, stejně jako naštěstí i na hodné lidi. Já se proto vnitřně necítím ani jako Rus, ani jako Slovák, nebo Čech. Jsem člověk a vůbec mi nezáleží na tom, jaký má kdo přízvuk. Někdy mi na Slovensku vyčítají, že mluvím česky, a v Česku zase, že slyší slovenský přízvuk, a já vždycky odpovídám: Není důležité, jak mluvíte, ale co říkáte.

Co vás na herectví tak očarovalo, že jste se rozhodl mu věnovat?
Určitě svoji roli sehrály i geny. Táta byl herec, dědeček byl herec a režisér. Hrát mne bavilo od malička, i když jsem byl často kvůli natáčení po hotelích a kvůli tomu jsem přišel o dětství a nehonil mičudu s klukama. Nevadí mi to. Možná je to pravda, ale na druhou stranu je mi devětapadesát a hraju (si) dodnes.

A některé z vašich tří dětí projevuje herecké sklony?
Nejstarší dcera hraje na klavír a zpívá, o herectví zájem nejeví. Kluci už hráli oba, ale ten starší mi nedávno řekl, že by chtěl raději vydělávat a mladší mi zase oznámil, že hercem nebude.Schránka01 Prý by chtěl, až bude mít sám děti, s nimi být doma. Což ťal do živého.

Váš soukromý život se stal nedávno oblíbeným soustem bulváru kvůli údajným problémům v manželství. Pokud použiji příměr mezi hajným a pytlákem, paparazzi jsou pro mě pytláci. Vůbec se o vás nestarají a nepomůžou, ale díky vám se mají neuvěřitelně dobře, nechal jste se slyšet na jejich adresu. Jaké to je, když si o sobě čtete nejrůznější smyšlenky, které navíc mohou ublížit dětem?
Snažím se toho prostě nevšímat, co už taky. Karma je zdarma. Nechápu, jak můžete vstávat ráno a přemýšlet, komu dnes asi tak ublížíte, nic si nezjistit, neověřit a napsat nějaký nesmysl.

Raději tedy k divadlu. Na Biskupském dvoře se v létě v rámci malého divadelního slovensko-českého festivalu představíte s francouzskou komedií Mandarinková izba, která je už legendární inscenací. Jak dlouho ji hrajete?
Pokud se nepletu, bezmála dvacet let.

Není to už pro vás nuda?
Určitě ne. Únavné někdy je, když hrajete stejnou hru ve stejném divadle třeba čtyřikrát, pětkrát za sebou. Ale toto není ten případ. Hrajeme zhruba čtyřikrát do měsíce, pokaždé v jiném divadle, v jiném městě, ať už na Slovensku nebo v České republice. Takže když máme nějakou delší pauzu, vyloženě se těším, že se sejdeme a zahraju si to. Ta hra je moc dobře napsaná, zjednodušeně řečeno, v jednom hotelovém pokoji se střídají různí hosté a diváci sledují jejich příběhy, jejich osudy, jako kdyby ty hotelové zdi mohly vyprávět.

Vy sám tam ztvárňujete několik různých postav, ale taky máte se svojí kolegyní Zuzanou Tlučkovou hned na začátku milostnou scénu. I tu po dvaceti letech hrajete stále stejně?
Nedávno se mne ptali, jestli je delší, nebo kratší... To netuším, ale vím, že z toho máme stále větší srandu. Zatímco před těmi dvaceti lety jsme tam ještě skákali na posteli, teď si už musíme spíš pomáhat, abychom se vůbec otočili... ☺

Díky televizním Zázrakům přírody jste v České republice jeden z nejoblíbenějších moderátorů. Jak dlouho už tento pořad připravujete?
Pro mne je největším zázrakem ten pořad sám. Původně mě oslovili na šest dílů, teď po devíti letech jich máme natočeno dvaasedmdesát. Chytlo se, sledovanost je pořád velmi vysoká. Lidé mne poznávají na ulici jako moderátora, což mě někdy trochu mrzí, raději bych, aby mě poznávali jako herce.

S kolegou Vladimírem Kořenem musíte při natáčení absolvovat různá, někdy velmi adrenalinová zadání. Co bylo pro vás zatím nejhorší?
Někdy mám pocit, že dramaturgyně Eliška Faeklová dělá vše proto, Schránka04aby nás zničila a mohla hledat nové moderátory. Vybírá disciplíny, u kterých mám strach, že je ve svém věku ani nepřežiju. Děsivých bylo dvacet minut akrobatického letu, obavy jsem měl, když mě na Ještědu spouštěli ze skokanského můstku, řítili jsme se pětašedesátikilometrovou rychlostí na sáňkách, moc jsem si neužil silvestrovskou večeři šest metrů pod hladinou... Byli jsme už krasobruslaři, chodil jsem po laně, budeme dělat akvabely... Uvidíme, čím nás ještě překvapí.

Těšíte se do Brna?
Do Brna se vždycky těším, mám to město rád, protože jsem se tam naučil všechno dobré i zlé. Mám ho spojené s prvními láskami i první cigaretou.

(jih)
Foto: Archív M. Kramára