Mirka Topinková Knapková: Když jste první, vidíte soupeře před sebou

Schránka05I když se původem rodačka z Brna do Prahy přestěhovala z moravské metropole kvůli studiu na vysoké škole a teprve tam se naplno začala rozjíždět její sportovní kariéra, mnozí ji stále považují za brněnskou sportovkyni. Že by jí však někdo měl odchod z Brna za zlé, s tím se olympijská vítězka ve skifu na LOH v Londýně 2012 Mirka Topinková Knapková nikdy nesetkala a Praha se jí už stala domovem. Bydlí na kraji hlavního města, má kousek do přírody a nedaleko do centra, našla si v Praze manžela a nedávno přivedla na svět dceru Adélku.

Jak to máte vlastně s příjmením? Jste Topinková Knapková, nebo už se teď představujete jen jako Topinková?
Představuji se jako Topinková, i když v občance mám pořád ještě Topinková Knapková. Měla jsem v úmyslu si jméno po olympiádě v Riu změnit, ale ještě jsem se k tomu nedostala. Před svatbou byla jedna z variant i Topinka Knapková, ale nakonec jsem se rozhodla pro Topinková Knapková.

Poznávají se vás lidé úspěšnou sportovkyni a olympijskou vítězku?
V poslední době, kdy chodím hodně na procházky s kočárkem, tak mě občas někdo pozná a dokonce i osloví. Vzhledem k tomu, že jsem vyhrála olympiádu už před pěti lety, tak jsem překvapená, že mě lidi pořád poznávají.

Jaké to vůbec je, projíždět cílem pozadu? Třeba v Londýně jste se před koncem několikrát ohlédla, kolik vám ještě zbývá – orientujete se?
Když jste na prvním místě, tak je lepší projíždět cílem pozadu než popředu. Vidíte totiž všechny soupeře před sebou. S orientací při závodě není takový problém, závodní dráha je rovná a vybojkovaná a každý závodník má svoji dráhu a po stranách veslařské dráhy jsou ukazatele po 250m. Před cílem se občas otáčím většinou proto, že když jedu na doraz, tak to ke konci závodu hodně bolí a vnímání času se trochu mění. Takže mám někdy pocit, že poslední minuta trvá snad minut deset. S orientací to bývá horší při tréninku, protože na vodě nejsem sama a musím se umět vyhnout i jiným plavidlům, jako parníkům, šlapadlům, rybářům atd. Naštěstí za mnou jezdí trenér na motorovém člunu, tak se nemusím tak často otáčet. Osobně mám dobrou prostorovou orientaci a na místech, kde trénuji často, nemám žádný problém. Ale vzpomínám si, když jsem začínala veslovat, tak to pro mě byl celkem oříšek. Nevěděl jsem, na co se mám soustředit dřív. Jestli na to, jak vesluji, nebo kam vesluji.

Nejcennější medailí poslední doby je určitě vaše dcerka, tříměsíční Adélka. Jak změnilo její narození váš život?
Velice. Teď po narození AdélkySchránka07 se můj život točí kolem péče o ni, což zná asi každá maminka. Dítě zabere veškerý čas a na nic jiného ho skoro nezbývá. Adélka je naše zlatíčko. Můj život se změnil ale už i v těhotenství. Vrcholový sport a těhotenství nejde moc dohromady, takže jsem musela přestat se závoděním a intenzivním tréninkem.

A teď chodíte veslovat?
Snažím se udržet v kondici, ale svoje sportovní aktivity musím upravit s ohledem na svůj stav. Těsně po porodu až do konce šestinedělí jsem cvičila jen doporučené cviky na pánevní dno a později přidala něco z pilates a jógy. Hodně jsem se snažila chodit na procházky, takže jsem se snažila pomalu vrátit do kondice rychlou chůzí. Což bylo příjemné pro mě i pro Adélku. Po šestinedělí jsem začala jezdit na rotopedu. Veslovat se chystám až nejdřív tři měsíce po porodu. Ale už se moc těším. Musím dát tělu prostor, aby se dostalo do původního stavu.

Co plánujete po mateřské dovolené?
Zatím tak daleko moje plány nesahají...

Váš manžel je taky sportovec od vody – kajakář Pavel Topinka. Je to výhoda pro partnerský život?
Určitě je lepší, když je partner sportovně založený, protože máme společné koníčky a rádi trávíme čas sportem. To, že jsme oba dva od vody, je výhoda. Pohybujeme se ve stejném prostředí a můžeme se potkávat na trénincích na vodě.

Matky-olympioničky sbírající medaile nejsou dnes výjimkou. O závodním návratu neuvažujete?
Uvažuji, že bych ještě zkusila závodit na mezinárodní úrovni. Ale vše bude záviset na tom, jak to budu schopna skloubit s mateřskými povinnostmi. Jestli se mi podaří posbírat ještě nějaké medaile, to je velkou neznámou. Adélka je pro mě na prvním místě.

Vrcholový sport je dnes práce na víc než plný úvazek, ale taky relativně brzy končí. Co pak s načatým životem... Neřešila jste podobné problémy?
Když jsem začínala s veslováním, musela jsem se v jeden moment rozhodnout, jestli se budu víc věnovat škole, nebo sportu, protože na 100 % jde dělat jen jedna věc.Schránka01 Rozhodla jsem se pro veslování, protože tu byla velká šance, že bych se mohla kvalifikovat na olympiádu. A to byl vždy můj velký sen. Pamatuji si, že to bylo tehdy těžké rozhodnutí. A to jsem v té době netušila, že jednou olympiádu vyhraju. Nakonec jsem dokázala i vystudovat magisterské studium na fakultě tělesné výchovy a sportu a teď znovu studuji, tentokrát obor psychologie. Během svojí sportovní kariéry jsem se snažila tak trochu připravit na život poté. V současné době jsem dokonce zapojena do projektu olympijského výboru Duální kariéry, který právě pomáhá sportovcům připravit se na druhou kariéru, až přestanou s vrcholovým sportem.

Sport určitě hodně dává, ale taky hodně bere... Co bylo na sportovní kariéře nejtěžší?
Těžko říct. Věnovala jsem se veslování, protože mě strašně moc bavilo. Sportovní kariéra je ale obtížná v tom, že musíte dodržovat disciplínu, životosprávu, zdravě jíst a vzdát se některých věcí. Když mi bylo kolem pětadvaceti, mrzelo mne, že jsem nezažila pravý studentský život, že jsem přišla třeba o různé oslavy, promoce, svatby atd. Při vrcholovém sportu hlavně musíte zvládnout značné tréninkové zatížení, někdy až monotónnost při tréninku velkých objemů, zůstat psychicky odolný při silné únavě nebo dlouhodobých nezdarech. Člověk, který dělá vrcholový sport, nekončí, když odtrénuje. Musí dávat pozor, co jí, co pije, kdy jde spát, co dělá, aby neonemocněl nebo se nezranil. Je to životní styl.
Když jsem vyhrála v Londýně, další sezóna byla pro mě psychicky náročná. Cítila jsem tlak okolí, že bych měla už vozit jen medaile, a to především zlaté. S největším tlakem jsem se vypořádávala na mistrovství Evropy ve Španělsku, kde se mi nakonec podařilo i vyhrát. S odstupem času však vidím, že ten největší tlak si člověk na sebe vytváří sám.

Brečela jste někdy po závodě?
Asi jen jednou. Bylo to na mistrovství světa na Novém Zélandě v roce 2010. Tehdy jsem byla jednou z favoritek a cítila jsem velkou formu. Bohužel na finále se rozfoukal silný vítr a přišly velké vlny, s nimiž jsem nebyla schopna se nějak technicky poprat. Dojela jsem do cíle a nebyla jsem vůbec vyčerpaná. Mohla bych ten závod jet klidně znovu. A tak jsem to čtvrté místo obrečela, protože jsem věděla, že mám navíc. Jedinkrát jsem brečela i po tréninku, v olympijském roce 2016 před Riem. Už tehdy jsem byla za ty roky hodně unavená a, jak to tak bývá, před olympiádou se tréninkových dávek většinou ještě přidá. Navíc jsme měnili i způsob a trénovali jsme intenzivní a dynamické úseky mnohokrát za sebou a odpočinku moc nebylo. Měla jsem pocit, že každý trénink už jedu ze svých rezerv.

Pociťujete třeba ve srovnání s vašimi vrstevnicemi nějaké negativní zdravotní dozvuky po takovém náročné sportovní přípravě?
Řekla bych, že veslování je jeden z nejzdravějších sportů. Nedochází při něm k žádným otřesům a prudkým pohybům. Rovnoměrně se zatěžují ruce, nohy, záda, břicho. Pokud však děláte jakýkoliv sportSchránka03 na vrcholné úrovni, enormně přetěžujete svoje tělo a je jedno, jestli ten sport je zdravý, nebo ne. Za celou svoji veslařskou kariéru jsem měla dva vážnější úrazy. Vazy v kotníku jsem si přetrhla při běžeckém tréninku a mezižeberní sval jsem si natrhla během rozjížděk na olympiádě v Londýně. Spíše jsem však bývala nemocná nebo jsem se potýkala s únavou a vyčerpáním. Na to, že jsem se věnovala veslování na mezinárodní úrovni 17 let, tak musím říct, že mě teď netrápí žádné zdravotní problémy. Naopak mi to pomohlo, třeba když jsem byla těhotná a bolela mě záda, znala jsem spoustu kompenzačních cviků, které jsem cvičila skoro každý den a ulevily mi od bolesti.

Když si vzpomenete na hry v Londýně, co se vám vybaví? To, že jste jela navzdory zdravotním komplikacím, nebo okamžik, kdy jste ještě dlouho před cílem zvedla ruce nad hlavu?
Nemám jednu konkrétní vzpomínku na Londýn. Většinou se mi vybaví celý ten příběh. Jak jsem postupovala od závodu k závodu a nevěděla, jestli budu schopna nastoupit na ten další. Pak na lidi, kteří mi drželi palce a podporovali mě, na fyzioterapeuty, kteří se o mě starali, a pak nakonec na to neuvěřitelné finále. Na to, jak se mi skvěle jelo a jak jsem v půlce závodu, kdy jsem se poprvé podívala po soupeřkách, byla překvapená, o kolik vedu. Na úžasnou atmosféru, kterou vytvořili diváci, a hnali mě ještě k většímu výkonu. A na posledních 100 metrů, kdy jsem věděla, že vyhraju. Pak byla obrovská radost, česká hymna při předávání medailí, český dům, spoustu fanoušků a nekončící oslavy. Byl to, je a bude jeden z mých nejhezčích zážitků v životě.

Vaše londýnské zlato bylo navíc dvojnásobnou premiérou: šlo o vůbec první olympijskou medaili, kterou ve veslování získala česká žena, a zároveň se jednalo i o první individuální vítězství veslaře-jednotlivce. Víte dnes, jak se vám to vlastně povedlo, proč jste zvítězila právě vy, když špička je poměrně vyrovnaná?
Hodně těžká otázka. Každý ze závodníků chce vyhrát a dělá pro to maximum. Pro mě OH v Londýně byly už třetí olympiádou a dalo by se říct, že už jsem měla zkušenosti z předešlých velkých závodů. Do Pekingu v roce 2008 jsem jela taky pro medaili, ale onemocněla jsem a byla jsem až pátá. Pak jsem absolvovala několik velkých závodů, kdy jsem po semifinále byla jedna z adeptek na vítězství, ale skončila jsem třetí, čtvrtá... Prostě jsem byla dlouhou dobu blízko, ale chyběl mi vždy kousek, abych vyhrála. V Londýně jsem pak byla sice zraněná, ale ostatní všechny věci vyšly perfektně. Fyzicky, technicky a psychicky jsem byla v top formě.

Mimochodem, to vítězné gesto jste prý udělala proto, že jste věděla, že vedete „o světlo". Co to znamená?
Světlo znamená, že mezi mojí lodí a lodí další soupeřky je mezera. Když se díváte z tribuny na závody, tak mezi loděmi vidíte „světlo".

Jak jste se vůbec dostala ke skifu?
Když jsem začínala v devatenácti, tak všechny moje vrstevnice už dávno uměly veslovat a v podstatě se mnou nikdo nechtěl jezdit. Tak jsem chodila na skif a jak jsem se to chtěla strašně moc naučit, tak jsem na vodě trávila hodně času a po nějaké době jsem začala všechny v České republice předjíždět. Tak jsem na skifu zůstala a začala jsem na něm závodit i mezinárodně.

Začínala jste poměrně pozdě, v devatenácti. Je to výjimka a byla to pak spíš výhoda nebo nevýhoda?
U nás v České republice je to spíš nevýhoda.Schránka04 Teda pokud nechcete jezdit na skifu . V Anglii nebo v Americe není výjimkou, že se začíná až na univerzitách, tedy až v těch devatenácti. To je výhoda veslování, že se dá naučit i v tomhle věku. Pokud však chcete dosáhnout úspěchu, musíte mít nějaký „fyzický základ" z jiných sportů. Já jsem třeba dělala od pěti let běžecké lyžování a od jedenácti pak atletiku.

Nelitovala jste někdy, že jste si vybrala právě skif ?
Tahle otázka mě nikdy nenapadla. Možná, když jsem začínala, tak jsem chtěla jezdit větší posádky. Ale teď jsem ráda, že jsem si vybrala skif.
A budete vy nutit dceru do sportu?
S manželem dceru ke sportu určitě povedeme. My jsme oba dva sportovně zaměřeni, tak ji rádi půjdeme příkladem. Ale nutit ji určitě do ničeho nebudeme. To bude na ní, co si vybere. Rádi bychom, aby se sport stal součástí jejího života, ale nemusí ho dělat vůbec na vrcholné úrovni.

Proč je veslování krásné?
Veslování je venkovní sport a je krásné trávit čas u vody. Veslařský pohyb je cyklický, symetrický a zapojí se u něho krásně všechny svalové partie. Důležité jsou jak nohy, záda, břicho, ruce a zároveň jsou kladeny nároky na oběhový systém. Krásný je pocit, když vlastní silou popoháníte loď. Když se vám podaří skloubit dohromady lehkost a sílu, pak máte opojný pocit z jízdy.

(jih)
Foto: Archív Mirky Topinkové Knapkové