Války vztahů. Spondea pomáhá dětem i dospělým z krize už dvacet let

Spondea ředitelkaDo třináctých komnat, do nichž se dostává láska partnerská i rodičovská, vstupují odborníci z brněnské neziskové organizace Spondea už dvě desetiletí. „Nejčastěji naši klienti tvrdí, že přece nebudou dětem ničit rodinu, a setrvávají ve vztahu plném násilí. A pak to právě kvůli dětem musí udělat, aby zachránili je i sebe... mnohdy na poslední chvíli," shrnuje svoje zkušenosti Jana Levová, která stála u založení centra pro pomoc obětem domácího násilí před deseti lety a nyní druhým rokem řídí celou organizaci.

Vzrůstá počet tyranů a týraných, ať už jde o ženy, muže či děti v kterékoliv z těchto rolí?
Počet případů domácího násilí se za posledních deset let příliš nemění. Zdá se, že domácím násilím bylo, je a bude vždy určité procento populace zasaženo. To, co se mění, je počet řešených případů. Už to není takové tabu a lidé se nebojí vyhledat si odbornou pomoc. A to je dobý výsledek naší práce.

Máme doma Itálii. Mnohé páry tak často zdůvodňují svoje hádky, možná i drobnější agresi a tváří se, že jim to vyhovuje. Kde je hranice, od které začíná domácí násilí?
Tvrzení „nám to vyhovuje" je velký mýtus. Minimálně tomu, kdo je obětí násilí, to nikdy nevyhovuje, jen často z různých důvodů omlouvá násilného partnera. Když jdete v terapii více do hloubky, zjistíte, že toto nevyhovuje ani tomu, kdo se násilí dopouští, jen se neumí ve vyhrocených situacích jinak chovat. Já osobně pojem „Itálie" nemám ráda. Myslím si, že násilí je pro vztah vždy destrukční, ať už se ho dopouští jeden nebo oba partneři. Ale když se ptáte na hranici, kde začíná domácí násilí, tak v okamžiku, kdy je mezi partnery mocenský rozdíl. Jednoduše, když má jeden z druhého strach a tyto role se nemění.

Dá se v tomto ohledu popsat váš typický klient?
Není typický klient, každý příběh i pomoc jednotlivým ohroženým lidem je zcela individuální. Typické je přání klienta, kterým je život bez násilí. Ale kromě opravdových obětí rozlišujeme i ty nepravé a falešné. Určité procento lidí, kteří k nám přijdou, se sice cítí být obětí, ale objektivně nejsou. Společně vše probereme a obvykle je pošleme do jiné poradny, kde jim mohou pomoci lépe. A občas se objeví i ti, kteří to zkouší, protože mají pocit, že mít „papír" potvrzující nějaké týrání by se jim u rozvodu hodil. To se ale stává jen zřídka.

A naopak, určitě existují společné rysy pro násilníky – platí třeba, že většinou jde o osoby s nižším vzděláním a ze skupin s nižším příjmem?
Jediným společným rysem je násilné chování. Někdo ho chce změnit, protože je agresivní v afektu, pak je mu to líto, a s tím se dá pracovat. Někdo se násilí na svých blízkých dopouští kvůli moci, kterou chce mít, a pro násilí samotné. Takto motivované násilné chování se mění těžko, nebo to nejde vůbec. Násilí v rodině nesouvisí se společenským statutem, vyskytuje se ve všech vrstvách společnosti bez ohledu na vzdělání či výši příjmů.

Jsou aspoň nějaká varovná znamení?
Varovných signálů existuje mnoho. Tím hlavním je pocit strachu z partnera,spondea kresba ale také postupné ztrácení kontaktu s okolím, rodinou a přáteli a ztráta možnosti rozhodovat o svém životě. Důležité je ale říci, že domácí násilí nevzniká jako jednorázový incident, má svou historii a zpočátku může vypadat jako projev pozornosti. Hranice mezi velkou pozorností a kontrolou je však tenká a ohrožená osoba si mnohdy nevšimne, že byla překročena. Vytknuto před závorku platí, že násilí není řešení nikdy. Dospělí musí umět řešit neshody jiným způsobem.

Mezi tyrany jsou muži, ženy i děti (vůči svým rodičům), mezi oběťmi jsou muži, ženy a samozřejmě děti. Celorepublikově prý každá 4. žena zažila domácí násilí.
Necelá pětina populace zažívá domácí násilí, z toho přibližně 7 % tvoří muži, které ohrožuje partnerka. Ve statistikách se Česká republika neliší od ostatních evropských států, procentní zastoupení je podobné. V praxi ale zaznamenáváme stále větší podíl seniorů ohrožených mezigeneračním násilím.

I když se oběť odhodlá odejít – stačí to?
Někdy odejít nestačí. Důležitý je vždy bezpečnostní plán, ten sestavujeme s každým klientem individuálně na míru právě podle úrovně ohrožení. Občas je potřeba zajistit oběti na čas i utajenou adresu, aby ji násilný partner nemohl najít. Okolo pěti procent případů domácího násilí pak pokračuje nebezpečným pronásledováním (stalkingem) po ukončení vztahu.

Spondea nabízí pomoc i agresorům. Co si pod tím vůbec lze představit?
Program zaměřený na zvládání agresivního chování je určen především těm, kteří se násilného chování dopouští na svých blízkých v afektu a mají motivaci to změnit. Pomáháme jim vztek ventilovat jiným,vhodnějším způsobem.

Třeba jim umožníte rozmlátit auto?
Ne, jde o cyklus patnácti sezení, přičemž každé má pevný řád a pravidla. Násilníci mají nálepku jako nějací démoni, ale oni to bývají úplně běžní lidé, které na ulici nepoznáte.Spondea domeček Když jsme s tímto programem jako jedni z prvních v republice začínali, měli jsme sami obavy. Co když se potkají na jedné chodbě oběti a agresoři? Ukázalo se, že jsme se strachovali zbytečně. Nicméně důsledně dodržujeme to, že s každou skupinou při sezeních pracují jiní terapeuté a navzájem se nedostanou ani ke svým zápisům. Bylo by totiž náročné znát „druhou stranu", a to v obou případech, a zůstat nezaujatý. Mimochodem, v terapeutické práci při zvládání agrese velmi dobře funguje práce ve skupině, kdy si její členové sami poskytují zpětnou vazbu a jsou k sobě dost přísní. Nejdůležitější je, aby oni sami identifikovali původ svého vzteku, pojmenovali si, co se s nimi děje, proč je agrese ovládne, naučili se s tím pracovat a přetavit to v něco, co je společensky přijatelné, třeba energii místo v agresivitu proměnit ve sportovní vyžití.

Když před dvaceti lety Spondea vznikala, zaměřovala se především na pomoc ohroženým dětem. Co se změnilo v této oblasti?
V tom, že se zaměřujeme na pomoc ohroženým dětem, se nezměnilo nic, nejlepší zájem dítěte je stále naší primární hodnotou. Jen jsme postupně přidali větší nabídku služeb a reagujeme na dnešní potřeby společnosti. V posledních letech zaznamenáváme velký nárůst vysoce konfliktních rozvodů, které dopadají na děti.

Právě váš program Dítě v centru, který jste převzali od nizozemských kolegů, přináší nový pohled na zvládnutí rodinného konfliktu. Lze se vůbec slušně rozejít nebo rozvést?
Já bych to spíš nazvala rozvod důstojně, to je naším ideálem. Pravdou je, že k nám přicházejí právě rodiny, kde to důstojně nejde a trpí tím všichni, především děti, kterým pomáháme. Podle průzkumů má složitý rozvod na děti obdobný dopad, jako když děti vyrůstají v rodině s domácím násilím. Program nabízí rodičům nové způsoby, jak lépe zvládat existující konflikty tak, aby se děti cítily bezpečně a mohly se rozvíjet v prostředí bez hádek. V okamžiku, kdy se rodiče pustí do zákopové války, na potřeby svých dětí vůbec nehledí. My pracujeme zvlášť v jedné skupině s rodiči, v druhé s dětmi a v poslední fázi zapojujeme i jejich okolí, prarodiče, příbuzné či nové partnery. Našim přínosem do tohoto programu je, že s rodiči i dětmi pracuje vždy pár psycholog a psycholožka. A například děti tak vidí, že i muž a žena se mohou domluvit bez konfliktu, což běžně doma nezažívají.

Původně jste se věnovala uprchlíkům i obchodovaným ženám, v organizaci Spondea jste dvanáct let. Ještě pořád existuje něco, co vás zaskočí?
Setkáváme se s lidmi, kteří zažívají týrání, s dětmi,spondea které jsou zneužívané, týrané nebo jsou svědky násilí v rodině, na to se nedá zvyknout. Já sama už nyní s klienty přímo nepracuji, mým úkolem je vytvořit co nejlepší podmínky pro práci mých kolegů, jejichž práce a nasazení si nesmírně vážím, protože jsou to opravdu velmi těžká témata. Nejhorší pro mne ale zůstává poznání, že nejděsivější nebývají ani tak fyzické útoky, nýbrž psychický teror. Ponižování a uplatňovaní moci od někoho, kdo vás zná a přesně ví, kam zamířit, od někoho, s kým jste chtěli spojit svůj život, bolí víc než rány. A vypjaté bývají samozřejmě všechny situace, kdy musíme klientovi nebo klientce říci, že se už nemohou vrátit domů, protože máme strach o jejich život. Telefonáty, kdy volá žena, jejíž muž se ji právě pokusil nacpat do septiku, pak ji zamknul někde v domě a ona zoufale hledá pomoc. Na druhou stranu za dobu našeho působení jsme pomohli stovkám lidí změnit jejich život k lepšímu. A to je moc dobrý pocit.

(jih)

Foto: Archív Spondea a kresba dítěte, které navštěvovalo program Dítě v centru (Lawick, 2012, s. 134).

----------------------------------------------------------

Nezisková organizace Spondea působí jako poskytovatel sociálních služeb již od roku 1997. Původně začínala jako zařízení, které poskytovalo nepřetržitou pomoc ohroženým dětem, podobná instituce v Brně neexistovala. Díky pověření k výkonu sociálně-právní ochrany dětí mohla Spondea od roku 2001 kdykoliv ubytovat děti v nouzi. V roce 2006 vzniklo DONA centrum pro osoby ohrožené domácím násilím, o rok později přejmenované na Intervenční centrum Brno. V roce 2012 se díky programu ONA dostaly do péče i osoby, které se dopouštějí agrese vůči svým blízkým. Od roku 2014 pak funguje program Dítě v centru, který přináší nový pohled na zvládnutí rozvodového konfliktu.Více na www.spondea.cz

----------------------------------------------------------

Své dvacetiny bude Spondea slavit ve čtvrtek 14. září v Café Práh u Vaňkovky. Přijďte i vy, od 15 hodin bude pro všechny připraven zajímavý program, soutěže pro děti, skákací hrad, taneční i hudební vystoupení. Těšit se můžete také na vzácného hosta a zároveň patronku organizace Šárku Kašpárkovou, mistryni světa v trojskoku.
.